Kněz Bohumil Bílý

Kaplan génius, kterého církev téměř neznala

Bohumil Bílý (22. 9. 1921 – 28. 2. 2002) se narodil v Bratislavě rodičům české národnosti. V Bratislavě absolvoval základní školu a také studoval na Masarykově státním reálném gymnáziu až do r. 1939, kdy z důvodu rozpadu Československa, byla rodina Bílých nucena se přestěhovat zpět do Čech, v jejich případě do Prahy. Maturoval už v Praze v r. 1940 a s výborným prospěchem. Vzhledem k tomu, že v Čechách byly zavřeny vysoké školy, se v r. 1940 přihlásil a byl přijat do dvouletého abiturientského kursu na Druhé průmyslové škole v Praze na obor elektrotechnický. Určitou dobu pracoval ve Fyzikálním ústavu v Praze Dejvicích. Místo totálního nasazení v Německu pracoval v Škodových závodech v Plzni v rentgenové laboratoři, kde zaučoval podřízené rentgenovat vyrobené odlitky. Hned po válce začal v r. 1946 studovat na Teologické fakultě UK v Praze. Studia úspěšně dokončil a 23. 4. 1950 byl vysvěcen na kněze. 5. 9. 1950 nastoupil presenční vojenskou službu a byl zařazen k „černým baronům“. Z vojenské služby byl propuštěn po více než 3 letech 31. 12. 1953 a po několika měsících přeřazen mezi nevojáky. Jako kněz nejdříve působil v Plotištích (okr. Hradec Králové) v létech 1953–1956 a poté v kostele sv. Ludmily v Praze 2 – Vinohradech (dnes na Náměstí Míru) až do odchodu do důchodu v r. 1992 z důvodu problémů se srdcem a problémů s pohyblivostí dolních končetin.

Ve vzpomínkách na dřívější praxi v rtg. laboratoři říkal, že to byla jedinečná praktická zkušenost ve styku s neviditelnou realitou, která ho naučila i to, jak je důležité přesně dodržovat pravidla pro zacházení, aby nedošlo k vážnému úrazu. Často vzpomínal na svoje několikaleté působiště ve Fyzikálním ústavu v Praze Dejvicích, kde pracovala řada tehdy špičkových vědeckých osobností, a na jedinečnou atmosféru, která tam vládla. Šlo o lidi, kteří si byli vědomi, že něco znají, a proto jim nedělalo problém přiznat chybu nebo neznalost. Nikdy neztratili při vědeckém bádání hravost a hlavně představivost. Zde se setkal jak s heuristickým přístupem k osvojování znalostí, tak s lidmi se zdravě formovaným sebevědomím. Z období presenční vojenské služby často vzpomínal na vyrábění topůrek a práce v tesařské dílně, kdy si uvědomil důležitost kvalitního zpětnovazebního chování. V kontaktu s lidmi se nikdy neřídil klišé – věřící nebo nevěřící.

Kněze B. Bílého jsem znal asi od r. 1980. Navštěvoval jsem nejdříve pravidelně nedělní bohoslužby, kterým předsedal. Později jsem k němu docházel na faru a po jeho odchodu do důchodu do bytu k dalšímu vzdělávání. Bratra B. Bílého jsem navštěvoval průměrně dvakrát týdně po dobu více než 20 let a upřímně mohu říci, že měl svou církev rád a dle nejlepšího svědomí celý život pracoval na tom, jak by jí byl z hlediska úrovně (kvality) co nejužitečnější s cílem napomoci dosažení slíbené nápravy církve a „jednoho ovčince“. Podobně jako kardinál Martini si uvědomoval, že úroveň církve hodně zaostává za společenským vývojem a příčiny tohoto stavu dovedl jasně popsat. Asi tak v r. 1986 jsem si uvědomil, že jeho kázání jsou nejen nekonvenční, ale že mají vysokou úroveň založenou na hluboké znalosti a pochopení evangelia. Proto jsem všechna jeho kázání v následujících létech (do r. 1992) nahrával na magnetofon a ručně s otcem přepisoval do sešitů. Po přepsání do elektronické formy jsme společně s vydavatelstvím GRANTIS připravili soubory – Liturgické roky A, B a C, které jsou k dispozici možným zájemcům.  

Tak jak jsem znal bratra B. Bílého (a to mohou také potvrdit mnozí jiní jeho žáci, laici, jakož i návštěvníci kostela a kněží, kteří ho navštěvovali), mohu s dobrým svědomím říci, že byl výborným kazatelem, znalcem a interpretem evangelia. Jeho kvality uznávali např. prof. Jan Heller, Msgre. Jiří Reinsberg a z dnes žijících kněží Msgre. Jiří Skoblík, Pavel Kuneš a Václav Vacek. B. Bílý nikdy nemluvil ve frázích. Ježíšova katecheze mu byla vzorem. Svým nekonvenčním pohledem a interpretací, kdy k tomu brilantně dovedl využít znalosti a zkušenosti z přírodních věd získané zejména ze své dřívější praxe před nástupem na teologická studia, si získal mnoho přátel, věřících i nevěřících, kterým dokázal ukázat krásu a hloubku evangelia. A pak mnohým věřícím vnitřní hlas často říkal: „Ano, takhle by mělo vypadat pořádné křesťanství, ale závisí to na nás, co s tím uděláme“.

Uvedu několik jeho obecných myšlenek: Náboženství má vliv na rozvoj osobnosti. Různá náboženství různým způsobem ovlivňují myšlení a hlubší psychické programy, základy myšlení, jednání a různé cíle. Proto nelze míchat různá náboženství. Nyní je doba pseudoproroků a mnoha tzv. božích vzkazů a je nutné se v tom vyznat. Dnes velmi aktuálně platí Ježíšovo (L 12, 54–57): „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Dnes máme hodně různých náboženství. Různost by nevadila, kdyby šlo o ekvivalentní nauky, jako jsou např. různé jazyky. Ale různá náboženství mají protichůdné nauky. Některá náboženství jsou monopolní. Jak tedy mohou být všechna správná? Je nutno najít správné náboženství a vypěstovat si správný vztah k Bohu. Dle jakého kritéria? Je tedy nutné hledat náboženství pravé. Které je však pravé? To, že se mně některé líbí, není doklad pravosti. Mnoho lidí se v daném náboženství narodilo a často u nich převládá tradice, eventuálně strach opustit to, co je „zaručeně pravé“. Některá náboženství mají subjektivní zážitky (vracení se do minulých životů). Jiná mají projevy reálné např. smrt „voodoo“. Jsou zde i jiné skutečnosti, např. placebo efekt, které upozorňují na nespolehlivost subjektivních zážitků. Abych mohl o nějakém náboženství říci, že je pravé, je nutný objektivní doklad. To znamená, aby se Tvůrce projevil nějakou realitou, kterou nedokáže nikdo z lidí. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné, zejména pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce (J 10, 37–38). Člověk by měl chtít doklady od Ježíše. Přitom ale musí být kritický sám vůči sobě a stejně vůči nauce různých hlasatelů. Rozeznání falešných „proroků“ je nutné a zvlášť aktuální v dnešní době. To potom člověka ochrání od nekvalitního postoje vůči Ježíšovi. To jej také ochrání od bezmyšlenkovitého přikyvování, jaké je běžné dnes, když čteme Ježíšovy sliby (viz konec Mk 16) a přitom nikoho nenapadne dosáhnout jejich splnění. Dnes máme také hodně různých křesťanských církví. Proč tedy nechává Bůh tolik církví, proč nezasahuje? Otázek souvisejících s náboženstvím je hodně a člověk je stavěn k tomu, aby hledal uspokojivou odpověď. Není těžké si odvodit, že křesťanská teologie je z tohoto pohledu v určité krizi, že nedovede dát uspokojivou odpověď na mnohé akutní problémy dneška. Byl přesvědčen, že teologii je nutné postavit na bázi přírodních věd. Podobně jak to známe v  civilním životě, současná teologie řeší prakticky výhradně problémy, které nastaly, aniž by se hledaly příčiny. Chceme-li pokročit dál, či už v osobním životě jednotlivce, tak i celého společenství, je nutné nalézt příčiny současného stavu a pak hledat, jak by mělo vypadat správné řešení a jak vypadá „terapie“. Již při prvním seznámení se s myšlenkami bratra Bílého na některé otázky a problémy při katechezi, zarazí člověka určitá odlišnost nazírání v porovnání s tím, jak běžně známe z křesťanského společenství nebo výuky náboženství. Člověk si ale může snadno ověřit, že pokud se nejedná o určité hypotézy, pak toto nazírání vychází pevně z textů evangelia a bez vytrhávání ze souvislostí. Cílem jeho katecheze bylo „probuzení“ člověka k přemýšlení, výzva k poctivému dialogu, kritice, hledání řešení, a ale ne slepého kopírování a přitom uvědomění si zodpovědnosti za sebe, za svůj růst. Při kritickém hodnocení, tak jak to od lidí požadoval bratr Bílý, je nutné „dát na stůl“ argumenty/protiargumenty tak, jak se to běžně dělá ve výzkumné činnosti. Proto bratr Bílý kladl velký důraz na nutnost pochopení Ježíšovy katecheze. Říkal, že svět je v kritické situaci a pouze jednání ve stylu Ježíšovy katecheze umožňuje dosažení klidu ve světě. Vyžaduje to ale podstoupit radikální metanoia a objevit nová charismata.

Za zmínku stojí např. to, že na bázi pochopení Ježíšovy pedagogiky katecheze byl spoluiniciátorem projektu Heuréka pro učitele fyziky na školách základního a středního stupně (viz https://kdf.mff.cuni.cz/heureka/). Sám nemálo studentů naučil správné metodice studia tak, aby studované látce rozuměli. Jeho metoda vždy zahrnovala pokusy z fyziky nebo elektrotechniky, na kterých si studenti (a také mnozí jeho žáci) cvičili přesnost myšlení, představivost a zobrazování pozorované skutečnosti. Za pozornost stojí také jeho představa ekumenického dialogu, tak jak ji prezentoval na pracovní poradě v Holandsku v r. 1968: „Pozor na ekumenismus, kde se propaguje konsensus, tj. věci, na kterých se shodujeme. Takový ekumenismus s konsensem je nutné odmítnout. Je nutné zavést ekumenismus s tvrdou diskusí u kulatého stolu s jedním volným místem pro Ježíše. Tudíž, je nutné zavést diskusi konfrontační (ve smyslu padni, komu padni) s nalezením jediné rekonstruované Ježíšovy katecheze a Ježíšem (resp. Duchem Svatým) potvrzené. A ne hledat konsensus při různých interpretacích“.