Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření?

Diskuse o obnovení mariánského sloupu jsou evergreenem ekumenické scény v Čechách od roku 1990, kdy byla v dubnu založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Diskuse vypukají v pravidelných intervalech s každým veřejným prohlášením ohledně postupu těchto snah.¹ Zaujalo mě, že o aktuálním posunu v této věci zřejmě ví jen málokdo. Já jsem se o něm poprvé dozvěděl při rozhovoru s přáteli po zajímavé přednášce Ľubomíra Žáka z papežské Lateránské univerzity o Lutherovi (10. listopadu 2016). Když přišla řeč na kardinála Dominika Duku, tehdy čerstvého nositele Řádu bílého lva 1. třídy, padl dotaz, co říkám na jeho dopis představitelům církví. Jelikož jsem o něm nic nevěděl, začal jsem shánět informace.

Dopis kardinála Dominika Duky „v duchu velkorysosti, jíž se dovolávám“

Časem jsem zjistil, že koncem září 2016 kardinál Dominik Duka rozeslal dopis jednotlivým představitelům nekatolickým církvím. Dopis začíná připomínkou několika let, „kdy jsme společně dokázali zaujímat jednotná a jednoznačná stanoviska vůči státní správě a zaujali jsme ve společnosti místo, v němž církve mají svou nezastupitelnou roli“. Dále uvádí, že „vyrovnání majetkových křivd“ je pro pana kardinála „symbolem dobré spolupráce mezi církvemi, ale především dokladem schopnosti se dohodnout“. Zaujala mě hned následující pasáž, v níž kardinál Duka připomíná: „Nemusím zajisté připomínat, že součástí společného postupu byla i snaha ze strany katolické církve jistým způsobem nahradit část historických křivd vůči církvím nekatolickým na poli ekonomickém tak, aby menší církve, které často ani nemohly uplatňovat tzv. restituční nároky vzhledem ke své historii, byly do budoucnosti zajištěny v ekonomické samostatnosti a tím i ve svobodnějším vztahu ke státu.“ Nemíním rozsoudit, zda mají více pravdy ti, kdo v souvislosti s majetkovým vyrovnáním zdůrazňují velkorysost katolické církve, nebo ti, kdo oponují, že bez souhlasu a spolupráce nekatolických církví by katolická církev se svými požadavky sama neuspěla.² Tehdy zazněly také hlasy, že se touto velkorysostí nechaly nekatolické církve koupit nebo dokonce korumpovat.

Také následující pasáž dopisu je zajímavá: „Nemusím jistě zastírat, že můj nástup do úřadu provázely pochybnosti o tom, zda budu schopen vést nadále ekumenický dialog, započatý kardinálem Tomáškem a oživovaný kardinálem Vlkem. Myslím, že v oněch minulých letech jsme dokázali a ukázali, že tyto pochybnosti nemají opodstatnění: společná služba vojenských kaplanů, spolupráce diakonie a charity a mnohé další konkrétní úsilí včetně oněch „restitucí“ jsou dle mého větším přínosem, než by byla pouhá vnější účast na ekumenických shromážděních.“ Nepřekvapilo mě, že se kardinál Duka vyrovnává s dědictvím svého předchůdce, s nímž se v mnoha věcech rozchází.³ Při vzpomínce na celou řadu aktivit kardinála Miloslava Vlka ve 2. polovině 90. let si troufám tvrdit, že jeho snahu by bylo možné považovat za více než jen za „oživování“. Ostatně i dohoda o zmíněné společné službě vojenských kaplanů vznikla v tomto období (1998), a to především díky tomu, že se během první zahraniční mise české armády v rámci mezinárodní operace IFOR v Bosně a v Hercegovině v roce 1996 osvědčil narychlo vybraný Tomáš Holub, tehdy kaplan v Kutné Hoře. V neposlední řadě si pan kardinál Dominik Duka nemůže nárokovat ani všechny zásluhy za dohodu o „restitucích“, neboť ta byla v zásadě uzavřena již v prosinci 2007. Vše ostatní bylo otázkou času, modifikací parametrů a v neposlední řadě pochybné okolností jejího konečného schválení.⁴

Po tomto dvojím zmínění „restitucí“ se kardinál Duka na představitele církví obrací „s prosbou na Vás, s apelem na Vaši velkorysost“. S odkazem na rozhovory s vedením Ekumenické rady církví „před více než dvěma roky“ připomíná „úmysl části katolických věřících rekonstruovat Mariánský sloup na Staroměstském náměstí“ i svůj slib: „Při našich společných setkáních s představiteli ERC jsem garantoval, že pomník bude upraven tak, aby nevyvolával žádné protiekumenické emoce a že z úcty k dějinám a pravdě instalujeme na průčelí Týnského chrámu kalich, který tam býval.“⁵ V závěrečné části dopisu je mimo jiné uvedeno: „Věřím tedy, že i když část nekatolických věřících nemá na obnovení Mariánského sloupu podobný zájem, jako někteří katoličtí věřící a u vědomí toho, že většině je osud sloupu lhostejný, přesto bych rád, aby představitelé nekatolických církví dokázali deklarovat, že tuto záležitost nevnímají kontroverzně a jsou ochotni obnovu sloupu umožnit.“ V samotném závěru se pan kardinál opět dovolává ducha velkorysosti, „aby tak toto místo na náměstí bylo svědkem dobré vůle a shody mezi našimi církvemi“ a žádá, aby dostal odpověď do 10. října.

Reakce Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické

Zajímavé jsou nejenom uvedené formulace, ale i způsob komunikace. Osobní dopis představitelům církví s žádostí o odpověď do tří týdnů. Jedná se o taktický krok nebo o projev neznalosti, neboť většina představitelů církví nemá pravomoc tuto otázku rozhodnout sama bez vyjádření příslušných kolegiálních církevních orgánů? Byl jsem zvědavý, jak představitelé církví zareagovali. Příležitost k dalším rozhovorům se mi naskytla během slavnostního večera na německé ambasádě s názvem „Evropská reformační zastavení k 500. výročí reformace – Praha“ dne 22. listopadu 2016.

Nejprve ke stanovisku Církve československé husitské: Podle zveřejněného zápisu se Ústřední rada CČSH dopisu pana kardinála věnovala na svém 176. zasedání 8. října 2016.⁶ Na doporučení biskupské rady pověřila patriarchu, aby odpověď na dopis pana kardinála koncipoval ve smyslu dřívějšího stanoviska s doplňujícím dotazem na podobu uvažovaného komplexu bez protireformačních symbolů. Dřívějším stanoviskem se myslí text ze 144. zasedání 14. září 2013, kterým se připojila k usnesení z valného shromáždění ERC z 28. listopadu 2012⁷ a přidala k němu své stanovisko: „Ústřední rada CČSH … nepovažuje za správné obnovit na Staroměstském náměstí sloup, jehož podstavec je svými symboly vyjádřením náboženské netolerance.“⁸ Na svém dalším 177. zasedání dne 12. listopadu 2016 ústřední rada schválila návrh usnesení biskupské rady v tomto znění: „V Církvi československé husitské si vážíme Marie, matky Páně, a je pro nás symbolem smíření, odpuštění a lásky. Vztyčení mariánského sloupu s protireformační symbolikou však nepodporujeme.“ Současně se nepřipojila k vyjádření, navrženému řídícím výborem ERC, které je formulováno tak, že se v duchu ekumenické spolupráce rozhoduje této obnově nebránit (přesná formulace viz dále v textu).⁹

Také synodní senior Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý ke své osobní a smířlivé odpovědi na kardinálův dopis přiložil starší vyjádření synodní rady k této věci. Jedná se o stanovisko z 21. června 2012, v němž se mimo jiné uvádí, že „pro současnou českou společnost nebude případná existence sloupu na Staroměstském náměstí znamenat téměř nic… Společenství křesťanských církví, především těch, se kterými je spjata historie křesťanství v Čechách, však obnova sloupu citelně poškodí. Pro křesťanské církve… bude tento krok s velkou pravděpodobností znamenat oslabení díla společného zvěstování evangelia a věrohodného nesení víry v Ježíše Krista… Zamýšlený krok nás vzájemně vzdálí, uvrhne zpět do minulosti a napomůže tomu, abychom na sebe znovu hleděli s větší nedůvěrou.“ Dále se uvádí, že synodní rada považuje „záměr obnovy původní podoby mariánského sloupu za ekumenicky zraňující“ a vyjadřuje přesvědčení, že „by bylo lépe než repliku původního sloupu s jeho symbolikou a výjevy postavit monument, který by byl symbolem smíření, ekumenické vstřícnosti a spolupráce na duchovní obnově společnosti.“¹⁰

Reakce Ekumenické rady církví v ČR

Na podnět několika členských církví se dopisem kardinála Duky zabývala Ekumenická rada církví v ČR. Na listopadovém zasedání řídícího výboru představil projekt obnovy mariánského sloupu (bez andělů na podstavci) generální sekretář ČBK Stanislav Přibyl. Byl zformulován návrh stanoviska ve znění:

„Řídící výbor Ekumenické rady církví byl seznámen s plány na obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Uvědomuje si přitom jeho historickou, politickou a náboženskou problematičnost. V duchu ekumenické spolupráce se rozhoduje této obnově nebránit. Vyjadřuje ale naději, že kroky v tomto směru budou součástí širšího dialogu o poznání a vyrovnávání se s obdobím 17. století.“

Zástupci členských církví se tématem obnovy mariánského sloupu na valného shromáždění Ekumenické rady církví v ČR, které je vrcholným orgánem a schází se jednou za rok, dne 24. listopadu 2016. Na tomto valném shromáždění došlo mimo jiné k plánované změně na postu generálního sekretáře ERC: na místo odstupující Sandry Silné, farářky CČSH, která post zastávala více než 8 let, byl zvolen Petr Jan Vinš, duchovní Starokatolické církve. Návrh řídícího výboru k otázce obnovy mariánského sloupu však nezískal potřebnou 2/3 většinu, takže nebyl schválen. Výsledkem bylo, že jednotlivé církve odpoví kardinálu Dukovi individuálně, což se průběžně již dělo.

Setkání se starostou Prahy 1 Oldřichem Lomeckým

Při pátrání po motivech současné snahy kardinála Dominika Duky jsem v pondělí 23. ledna 2017 navštívil starostu Prahy 1 Oldřicha Lomeckého z TOP 09. Se snahami o obnovu mariánského sloupu byl konfrontován po celou dobu výkonu svého úřadu (je starostou od listopadu 2010). Připomněl, že na Praze 1 má zřejmě největší koncentraci křesťanských církví, musí být starostou všech a chce dobře vycházet se všemi. Sám nepatří k žádné z nich, proto se cítí být nestranný.¹¹ Nechce dále rozdělovat společnost a viděl, že snahy o obnovu mariánského sloupu vnášejí jen další kontroverze. Stavbu zablokoval na odboru dopravy, přestože čelil tlaku, včetně tlaku od členů vlastní strany a byl považován za hlavního nepřítele obnovy sloupu. Informoval mě, že koncem loňského roku došlo ke změně. Byla totiž splněna jedna z jeho podmínek, že obnova mariánského sloupu již nebude církve rozdělovat, resp. že proti ní nebudou jiné církve aktivně protestovat.

Ukázal mi svoji složku k tomuto tématu, v níž měl založeny dvě zprávy od Daniela Fajfra, předsedy ERC a předsedy Rady Církve bratrské. V první informoval o návrhu řídícího výboru ERC, v němž jsou slova: „V duchu ekumenické spolupráce se rozhoduje této obnově nebránit.“ (celé znění návrhu viz výše v textu). Druhá zpráva z 24. listopadu 2016, pokud si dobře vzpomínám byla na hlavičkovém papíru Církve bratrské, informovala, že valné shromáždění tento návrh nepřijalo, ale že on se za Církev bratrské k jeho znění hlásí. Zaujalo mě, že přes formulaci o nepřijetí návrhu ERC taková informace panu starostovi stačila ke změně v přístupu k otázce obnovy mariánského sloupu. Navíc obě zprávy byly adresovány panu kardinálovi, který je předložil panu starostovi. Ten si je uvedených skutečností vědom, ale zopakoval, že tam nečte žádné negativní vyjádření. Několikrát mi řekl, že přece platí zásada: Kdo mlčí, souhlasí.

Bavili jsme se také o uvažované podobě sloupu. Domníval jsem se, že kardinálem zmíněné úpravy („aby nevyvolal žádné protiekumenické emoce“) znamenají, že se neuvažuje o obnově plastik čtyř andělů bojujících s ďábly, které bývají interpretovány jako symbolika zápasu s herezí, tj. s protestantismem. Také prezentace generálního sekretáře ČBK Stanislava Přibyla na řídícím výboru ERC byla bez těchto andělů. Pan starosta se domnívá, že obnova soch andělů je rovněž v plánu. Ukázal mi zprávu, v níž akademický sochař Petr Váňa 12. října 2016 vyzývá k diskusi o smyslu a významu soch andělů a navrhuje nahradit plastiku jednoho anděla sochou anděla smíření.¹² Pan starosta mi také ukázal přiložený text formulovaný kardinálem Dominikem Dukou: „Opětovné vztyčení mariánského sloupu chápeme jako gesto smíření a ekumenické spolupráce v České republice a projev úcty k Ježíšově matce.“

Vrátil jsem se ještě k otázce, že ve skutečnosti má pouze vyjádřený souhlas jedné církve, Církve bratrské. Pan starosta listoval v materiálech a ukázal mi, že má ještě kladné stanovisko Církve československé husitské. Ve skutečnosti se jednalo o text prof. Zdeňka Kučery o vztahu CČSH k mariánské úctě s datem 18. října 2016. Rovněž se jednalo o kopii textu, v jehož úvodu stálo, že jí pan profesor sepsal na vyzvání Petra J. Řehoře. Pro zajímavost doplňuji, že Petr J. Řehoř je kancléřem českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu Svatého Lazara Jeruzalémského, které aktivně podporuje obnovu mariánského sloupu a prof. Zdeněk Kučera je od 11. prosince 2010 společníkem řádu (zkratka CompLJ).¹³

Podvod základem pro smíření?

Uvedená vyjádření církevních představitelů spolu s návrhem na sochu anděla smíření považoval starosta Prahy 1 za dostatečná k tomu, aby změnil svůj dlouholetý negativní postoj k obnově mariánského sloupu a zrušil blokaci na odboru výstavby. Podle jeho vyjádření je cesta k obnově sloupu ještě dlouhá, ale byl učiněn důležitý krok k její realizaci.

Úsilí o smíření je třeba přivítat. Jen si kladu otázku, zda je možné za „gesto smíření a ekumenické spolupráce“ vnímat způsob jednání, který provází současné úsilí o obnovu mariánského sloupu. U představitelů několika církví jsem zjistil, že o jednání pražského arcibiskupství se starostou Prahy 1 nic neví. Účelově vybraná vyjádření, jejichž pomocí bylo u starosty dosaženo zrušení blokace v domnění, že ostatní církve souhlasí nebo mlčí (tudíž taky souhlasí), na mne působí jako nepoctivé jednání nebo dokonce jako pokus o podvod. S ohledem na dosavadní emotivní diskusi o obnově mariánského sloupu je pochopitelná snaha záležitost příliš nemedializovat. Přesto by kardinál Dominik Duka a jeho spolupracovníci měli při své snaze o prosazení obnovy mariánského sloupu jednat s představiteli ostatních církví poctivě a otevřeně. Zvlášť když ti ve svých reakcích usilovali o větší vstřícnost než v minulosti. Aby došlo ke skutečnému posunu ve vzájemných vztazích i v postojích k minulosti v návaznosti na bohoslužby smíření z roku 2015, je třeba jednat tak, aby byla podpořena vzájemná důvěra, dialog a spolupráce.

Místo zákulisních politických jednání je třeba usilovat o poctivý dialog nejen o sporných tématech minulosti, ale i o etických otázkách nebo otázkách vztahu církví, politické moci a společnosti.¹⁴ Zatímco studium života a díla Mistra Jana Husa přineslo v církevním prostředí alespoň některé viditelné plody, dialog o období rekatolizace, resp. náboženských dějin 16. – 18.století, se církvím nedaří. Společná komise Ekumenické rady církví a České biskupské konference, založená v roce 1996, v reakci na kontroverze kolem svatořečení Jana Sarkandera, není aktivní už řadu let.¹⁵ Výzva k vypracování „ekumenické učebnice církevních dějin v České republice“ ze společného prohlášení kardinála Miloslava Vlka a synodního seniora Pavla Smetany z 1. ledna 2000 nebyla vyslyšena.¹⁶ Kardinál Dominik Duka naopak patřil k hlavním odpůrcům dokumentu s názvem Putování církve českými dějinami, který byl vypracovaný skupinou odborníků historiků z různých konfesí a předložený tzv. plenárnímu sněmu Katolické církve v ČR v roce 2005.¹⁷ Podle kardinála v něm „nebylo dostatečně zhodnoceno stanovisko v otázce husitství, pobělohorského období a 19. a 20. století“.¹⁸ Téma měla zpracovat odborná komise v rámci ČBK, její složení ani výsledky práce, pokud vím, nebyly zveřejněny.

V souvislosti s instalací a požehnáním kopie sochy Panny Marie u kostela Matky Boží před Týnem 3. listopadu 2003 kardinál Miloslav Vlk uvedl: “Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí.”¹⁹ Diskuse kolem podpisu Ekumenické charty (Charta Oecumenica) v Čechách před deseti lety ukázala, že pochybnosti o upřímných ekumenických snahách římskokatolické církve a obavy z různých forem triumfalismu nebo skryté rekatolizace jsou stále hodně rozšířené.²⁰ Byla by škoda, kdyby snaha o prosazení „úmyslu částí katolických věřících“ byla vedena způsobem, který by poškodil dlouholeté snahy o vzájemnou důvěru a spolupráci mezi křesťanskými církvemi v ČR.