Jste zde

Světlo světa

autor: 

K „historické“ roli církevního práva

Úvod

Vývoj právních kultur od Skandinávie přes Střední Evropu až po Ameriku ovlivňovali po více než pět set let církevní právníci, a to tak hluboce, že velký německý teoretik a historik práva Carl von Savigny (17791861) mohl ve svém Systému dnešního římského práva prohlásit, že naše veškeré právní myšlení, jakkoli se může jevit nevlídně a odtažitě, je proniknuto křesťanským chápáním života. Ať mluvíme o obligačním nebo rodinném právu, o ustanoveních veřejné správy a procesního práva, o korporátním právu nebo trestním právu – všechny tyto obory vděčí za některé své nejzásadnější principy středověkému nebo raně novověkému církevnímu právu. Zvláště v oněch pěti stoletích mezi gregoriánskou reformou a Tridentským koncilem se církevních právníci nezabývali pouze vnitrocírkevními právními předpisy. Ve snaze vytvořit novou právní kulturu, navazující na to, co zbylo z odkazu římských předchůdců, ale prodchnutou křesťanskými hodnotami, uplatňovali svou touhu po reglementaci ve všech oblastech života. Jejich cílem byla právní kultura dostatečně flexibilní, aby odpovídala životním poměrům v celé jejich složitosti, zároveň ale dostatečně přísná, aby dokázala zabránit porušování klidu. Chtěli vybudovat vzorný právní systém, který by mohl být světlem světa. Zkoumáním oné ve dvojím slova smyslu „historické“ role, kterou ve vývoji moderních právních systémů sehrálo církevní právo, se už zabývala řada odborníků. Předkládaný článek vyzvedává tři tematické oblasti, v nichž kanonisté měli světu co říci: milosrdenství a spravedlnost, mediace a právní spor a ochrana subjektivních práv a lidské důstojnosti.

Milosrdenství a spravedlnost

Ve svém pozoruhodném motu proprio z roku 2015 k otázkám právního uspořádání v manželských záležitostech odkazuje papež František na obraz Krista jako „mírného soudce“ (mitis iudex). Obraz je to velice krásný, nicméně reakce na dokument byly smíšené. Odborníci sice uznávali, že přemíra spravedlnosti může vést k nespravedlnosti, na druhé straně varovali, že přemíra milosrdenství může za určitých okolností vést k témuž nežádoucímu výsledku. Najít náležitý poměr mezi uplatňováním spravedlnosti a prokazováním milosrdenství je nesporně obrovský úkol, před nímž lidstvo stojí od pádu člověka – a bude stát nadále. Ani v době církevních reforem v 11. století tomu nebylo jinak. Římští biskupové, např. papež Řehoř VII. (1073–1085), se pokoušeli provést generální revizi církevních struktur a křesťanského učení, aby se mohli účinně postavit zlořádům v církevních kruzích a přehmatům světských autorit. Kupčení s církevními úřady (simonie) a manželství duchovních osob (nikolaitismus) byly na přelomu tisíciletí skutečně spíše pravidlem než výjimkou. Gregoriánské reformy musely reagovat energicky a spravedlivě, pokud měly obhájit svobodu církve a mezi duchovenstvem zavést přísnou disciplínu. Ale jak přísně směl být stíhán nikolaitismus nebo simonie? Což není psáno, že křesťané nemají soudit, aby nebyli sami souzeni (Mt 7,1)? Neměli by být křesťané stejně milosrdní jako jejich Otec (L 6,36)? Neměli by zpívat spíše o milosrdenství než o soudu (Ž 101,1)?

Rozhodovat se mezi tolerancí a trestem v případě hříšného chování je obtížné, zejména jsou-li provinilci duchovní. Je třeba pečlivě rozlišovat a stále znovu zvažovat. Je příznačné, že to byli právě církevní právníci, kdo se poprvé pokusil vtěsnat zacházení s touto choulostivou otázkou do teoretického rámce. Jedním z nich byl Alger z Lutychu (nar. cca 1060), kanonický spisovatel působící v lutyšském biskupství, autor pojednání O milosrdenství a spravedlnosti (De misericordia et iustitia, dále DMI), které vzniklo někdy mezi lety 1095 a 1121, tj. ještě před Decretum gratiani.2 Zatímco o Algerově životě toho víme málo, kvalita jeho díla je nesporná. Alger své argumenty v otázce milosrdenství a spravedlnosti rozvíjí na pozadí místního sporu mezi reformátory a knížetem Otbertem, který získal úřad biskupa spíše simonií než právoplatnou volbou. Přesto spis překračuje úzké hranice lokální záležitosti a obsahuje spíše abstraktní úvahy na téma, zda má křesťan v reakci na hříšné jednání volit toleranci, nebo trest.

Jako zastánce gregoriánského reformního hnutí si byl Alger z Lutychu vědom nutnosti vyžadovat přísné prosazování církevních ustanovení. Přesto – opíraje se o jeden z listů papeže Řehoře I. (590–604) – se drží zásady, že církevní vedení se má v onom ožehavém poli mezi spravedlností a milosrdenstvím pohybovat uvážlivě. Závaznost předpisů církevního práva podle něj závisí na okolnostech. Např. daný slib nemusí být splněn, pokud by to znamenalo jednat nemorálně. Analogicky nemá být ani trest vykonávat vždy s touž přísností. Simonističtí kněží zasluhují přísnější zacházení než klerikové dopouštějící se sexuálních přestupků. A dokonce i trestání simonistických kněží musí ustoupit shovívavosti, pokud by přísné uplatňování spravedlnosti ohrozilo jednotu a pokoj v církvi. V zájmu jednoty a pokoje v církvi je někdy třeba zlo tolerovat. „Církevní právní předpisy“, říká Alger z Lutychu (DMI I, 6), „musejí být s ohledem na čas, osobu a okolnosti částečně zmírněny nebo někdy zcela zrušeny.“ Tímto výrokem formuloval zásadní vlastnost svého povolání, kterou odborníci označují jako „instrumentální povaha“ nebo „elasticita“. Ta staví empirické okolnosti nad abstraktní zásady, lidskou osobu nad právní řád, milosrdenství nad spravedlnost.

Církevní právníci si s napětím mezi principiálními zásadami a reálnými okolnostmi uměli od samého počátku mistrovsky poradit. Protože jim šlo o milosrdenství, odmítali v praxi zacházet s právními předpisy zjednodušeně nebo nepružně. Nebezpečí svévole se drželo v jistých hranicích, neboť církevní právo bylo v celé Evropě v rukou elitních universitních vědců. Názory učitelů církevního práva se mohly rozcházet, ale musely obstát ve zkoušce podle kritérií rozumu nebo autority. A navíc: používáním scholastické metody byli kanonisté zapojeni do onoho nikdy nekončícího smělého projektu, jehož cílem bylo smiřovat protikladné názory. Kromě doctores utrisque iuris, tedy odborníků na civilní a církevní právo, se církev při výkonu soudní pravomoci v konkrétních případech spoléhala na dobře vyškolené soudce. Soudcovský úřad vyžadoval nejen striktní uplatňování abstraktních ustanovení, nýbrž i citlivost pro konkrétní okolnosti, historické souvislosti a lidské potřeby. V zájmu záchrany duší nebyla nejvyšším kritériem pro stanovení rozsudku přísnost zákona, nýbrž jeho přiměřenost.

Mediace a právní spor

Nedá-li se zlo odstranit milosrdenstvím, je nutno eventuálně sáhnout k tvrdším donucovacím prostředkům. K nejvýznamnějším příspěvkům kanonického práva k západnímu právnímu systému patří také vymezení civilizovaných forem sporu a trestu. Jde o to, dodržovat jistý procesní řád. „Pořádek je v církvi tak důležitý“, prohlásil Alger z Lutychu (DMI II, 30), „že skutky či slova jsou nicotné, nejsou-li konány či vyslovovány podle pravidel řádu.“ Vycházejíce z novozákonních pokynů (Mt 18, 15-17 a 1 Ko 6, 1-6) vytyčili církevní právníci požadavek, aby křesťané nejprve usilovali o urovnání sporu vzájemnou dohodou a prostředníka či smírce hledali teprve tehdy, nemělo-li bratrské napomenutí žádoucí účinek; jednání před církevním soudem mělo zůstat nejzazším řešením (ultima ratio). I soudce měl podle moudrého principu církevního práva plnit roli mediátora. Řídě se Kristovým vzorem měl usilovat o pokoj a jednotu. Podle středověkého církevního práva bylo jeho úkolem podporovat lidskost, hledat přiměřené řešení a dělat všechno pro to, aby se strany usmířily.

Na počátku gregoriánské reformy šlo kanonistům především o stanovení správného postupu při smiřování sporů. Kvalita postupů, jimiž byla uplatňována spravedlnost, byla pro církevní právníky přinejmenším stejně důležitá jako vytvoření zásadních norem, jež měly být výrazem křesťanského chápání spravedlnosti. Tak například vypracovali složitá pravidla určující, jaké druhy důkazů jsou pro zjišťování pravdy u soudu přípustné. Bylo zavedeno odvolací řízení jako možnost přezkoumat kvalitu rozsudku vyneseného soudem nižšího stupně. Soudcům dával jejich úřad speciální plné moci umožňující brát zvláštní ohled na zájem slabší strany – především tak zvaných „ubohých“, tedy vdov a chudiny. Kanonisté, zasazující se o urovnání sporů řádnou a pokojnou cestou, skutečně položili základy západního procesního práva. Kombinací římských textů a křesťanských hodnot vytvořili církevní právníci tzv. římsko-kanonické procesní právo, které je popsáno ve stovkách pojednání o soudních procesech. Proslulým příkladem je Soudcovo zrcadlo, které vydal francouzský kanonista Guillaume Durad (cca 1230–1296).

Úsilí církevních právníků vytvořit pravidla soudního procesu přineslo výsledky, které se staly historickým příspěvkem ke kultuře vedení soudních sporů, jaká je typická pro moderní právní systémy. Ve spisech kanonistů pozdního středověku, jako byl Johannes Monachus (cca 1250-1313), bylo jako závazná norma procesního práva vyhlášeno právo obžalovaného být před vynesením rozsudku předvolán a vyslechnut. Tento základní kámen právního řádu (ordo iudiciarius) odůvodňovali církevní právníci zpočátku odkazem na to, že i Adam byl poté, co se dopustil hříchu tím, že jedl ze stromu poznání, Bohem nejprve vyslechnut. Jestliže Bůh dal Adamovi otázkou „kde jsi?“ (Gn 3,9) příležitost vysvětlit své jednání, musí i lidští soudcové obžalovaným umožnit, aby se vyjádřili k přestupkům, které jsou jim kladeny za vinu. Přesto se z toho pravidla dělaly často výjimky – např. v případě zvláště ohavného zločinu nebo notorického recidivisty. To se změnilo poté, co Monachus postavil argumentaci nikoli již na Bibli, nýbrž na přirozeném právu a vysvětlil, že soudní předvolání je požadavek přirozeného práva, nezrušitelný žádnou lidskou autoritou, papeže nevyjímaje. Kromě toho Monachus jako první formuloval zásadu, že „každá osoba je považována za nevinnou, dokud není její vina prokázána.“

Aby zdůraznili bezpodmínečnou platnost principu neviny, připouštěli církevní právníci, že Bůh musí umožnit regulérní proces i ďáblovi. Mimořádná vážnost, jíž se těšily zásady spravedlivého procesu v církevním právu, přiměla časem kanonisty zpochybnit právoplatnost trestů uložených bez soudního projednání. Zvlášť zajímavá je v této souvislosti Disputace o církevních trestech od Franciska Suáreze (1548–1617), jedno z nejrozsáhlejších novověkých pojednání o církevním trestním právu. V něm Suárez vysvětluje, že církevní tresty mohou být uloženy dvojím způsobem, totiž buď výrokem soudu, nebo již spácháním zločinu (ipso facto), čímž zdůraznil rozlišování mezi ferendae sententiae a latae sententiae, tedy mezi trestem vyneseným a trestem, který nastupuje bez rozhodnutí představeného (srov. CIC 1983, can. 1314). Suaréz nicméně opatrně namítá, že „se lze právem ptát, jak je možné, aby byl trest uložen zákonem dříve, než byla vyslechnuta žaloba a obhajoba“. Jinými slovy, napětí mezi spravedlivým procesem na jedné straně a tresty latae sententiae na straně druhé si byli církevní právníci vědomi, avšak při zacházení s nejednoznačnostmi byli tolerantnější, než je obvyklé v dnešních právních systémech.

Lidská práva a lidská důstojnost

Průkopnický přínos kanonistů k právní kultuře, která se opírá o respektování práv jednotlivce a lidských práv, nespočívá pouze v jejich zásluhách v oblasti procesního práva; ještě zřetelněji se projevil po objevení Ameriky (1492) v novověkých debatách o právech domorodého obyvatelstva. Zvláště teologové a církevní právníci španělských a portugalských universit (Salamanca, Coimbra) se v průběhu 16. století podíleli na kladení základů právního řádu, který odůvodňuje individuální práva především tím, že dotyční jsou lidé, a nikoli tím, že jsou příslušníci určitého státu nebo náboženského systému. Bartolomé de Las Casas (zemř. 1566) proslul svou obhajobou lidské důstojnosti domorodců ve španělských zámořských koloniích, ale také prosazováním práva nekřesťanských obyvatel vlastnit půdu a zakládat vlastní politické instituce. Ve slavné disputaci ve Valladolidu (1550–1551) se postavil proti názoru Juana Ginése de Sepúlvedas, že lidé se od přírody dělí na nadřazené a podřazené. Las Casas dokázal, že španělská invaze, tak jak byla v praxi uskutečněna, byla protiprávní, a pranýřoval porušování lidských práv.

Tvrdit, že lidská práva v 21. století jsou přímým dědictvím církevního práva, by bylo přehnané. K různým moderním prohlášením lidských práv by nebylo došlo bez reakce Organizace spojených národů na hrůzy druhé světové války. Dále je nutno připomenout, že církevněprávní argumenty na obranu rovnosti a důstojnosti všech lidí vznikaly v historickém kontextu společnosti stojící na třech pilířích, jimiž byly hierarchie, stavovská příslušnost a nerovnost. A přesto lze kanonickou tradici považovat za předchůdkyni lidských práv – vytvořila totiž příznivé klima pro ochranu subjektivních práv, zvláště proti jejich zneužívání mocí. Jakkoli platí, že teorie středověkých církevních právníků o plnosti moci – např. teorie odvozující legitimitu krále z Boží milosti v raně novověké Anglii – se staly inspirací pro politický absolutismus, v církevním právu vždy zároveň existoval významný proud důrazně poukazující na hranice lidské moci, jak civilní, tak církevní. Vynikající příklad najdeme v díle Martína de Azpilcueta (1492–1586). Zastával konstitucionalistickou teorii, z níž pozdější právníci a teologové čerpali argumenty, když se stavěli na obranu jednotlivých občanů proti absolutistickým knížatům.

Historická tendence kanonistů chránit subjektivní práva před politickou svévolí a nezodpovědností šlechticů se často projevovala v oblastech, která mají z dnešního pohledu málo společného s povoláním církevního právníka. Takovou oblastí je měnová politika, jmenovitě znehodnocování měny s cílem zvýšit příjmy státní pokladny a snížit zadlužení vládce. Středověcí kanonisté spojovali toto téma s většími politickými problémy jako s politickým zastoupením a ochranou subjektivních práv. Důkladně se např. zabývali zásadou vypůjčenou z římského práva, podle níž „to, co se týká všech, musí být schváleno všemi“. Shodovali se v názoru, že královské ustanovení, které uvaluje na lid mimořádné břemeno – např. daňové předpisy – nemůže být vyneseny bez souhlasu lidu. Na tyto principy církevního práva se ve svém spise O měnových úpravách odvolává jezuita Juan de Mariana, když kritizuje měnovou politiku krále Filipa III.

Závěr

Spektrum problémů, kterými se církevní právníci v průběhu staletí úspěšně zabývali, je mnohem širší, než bychom soudili ze seznamu témat, jimž se věnuje Kodex kanonického práva z roku 1983. Církevní právo má mnoho důvodů být hrdé na svou slavnou minulost a zdůrazňovat svoji „historickou“ roli. Díky smělosti svých myšlenek, „pružnosti“ svých metod a široké paletě zpracovávaných otázek přispěli církevní právníci zásadní měrou k rozvoji v oblastech státní správy a spravedlnosti v západních společnostech. Ať už zavedením presumpce neviny či pravidla, že co se týká všech, musí být schváleno všemi, položili základy právní kultury, která dává jednotlivcům jistotu, že i (a zejména) v konfrontaci s mocnými budou jejich práva respektována. Vedeni zásadou, že v choulostivé sféře mezi milosrdenstvím a spravedlností musí být církev směrodatnou silou, vyvinuli kanonisté pozdního středověku a raného novověku křesťanskou právní kulturu dostatečně autentickou, aby si uchovala vlastní charakter, a zároveň tak promyšlenou, že se světští vládcové při budování svých právních systémů mohla inspirovat zářným příkladem církve.

 

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný

1 Wim Decock (nar. 1983) je profesorem na universitě v Löwen (Belgie); vyučuje římské právo a dějiny práva na právnické fakultě a dějiny církevního práva a církevní latinu na fakultě církevního práva.

2 Decretum Magistri Gratiani vzniklo jako učebnice církevního práva na boloňské univerzitě před r. 1140.