Jste zde

Bonaventura Bouše

Bezesporu nejvýznamnějším českým liturgickým teologem pokoncilního období je františkán Zdeňek Bonaventura Bouše (16. května 1918 – 16. dubna 2002). Jeho osobnosti je věnována fundovaná monografie1, cenné životopisné údaje jsou uvedeny na přebalu stěžejního díla – Boušeho Malé katolické liturgiky.2 Zažil několikaletou internaci v komunistických koncentračních táborech. Než mohl pracovat ve své profesi kunsthistorika, vystřídal několik dělnických povolání. V první polovině šedesátých let, ovlivněn II. vat. koncilem, prožil zásadní životní proměnu – z uzavřeného mnicha se stal všem otevřený služebník církve. Překládal liturgické texty. V letech 1969–70 mohl necelé čtyři semestry vyučovat liturgickou teologii na CMBF v Litoměřicích. Byl zde prvním učitelem tohoto samostatného oboru. Až do té doby byla liturgika součástí pastorální teologie. Požadavkem II. vat. koncilu bylo vyučovat liturgickou teologii na bohosloveckých fakultách jako jeden z hlavních předmětů.

Boušeho veřejné působení bylo velmi krátké, s postupující normalizací narážel nejen na StB, ale bohužel, pro své výrazně proreformní zaměření, i na představitele a kolegy vlastní církve. Již v r. 1971 byl vyloučen biskupem Josefem Hlouchem (1902–1972) z teologické komise biskupské konference. Ze solidarity vystoupili z teologické komise rovněž dva kolegové Antonín Mandl (1912–1972) a Josef Ondok (1926–2003). Bezprostřední příčinou Boušeho vyloučení byl prorocký text „Naděje katolictví v zemích českých“.3

Bouše pregnantně popsal situaci, ve které se česká církev nachází, se zvláštním zřetelem k její liturgii. Text zůstal aktuální i dnes: Římskokatolická církev nevzala vážně, že žije v diaspoře a stále se „snaží ještě vystupovat jako nejsilnější křesťanská denominace v národě, který je dosud náboženský a žije z křesťanské, zejména katolické tradice“. „Udržuje si uměle správní strukturu tak, jak byla u nás reformována po Tridentinu (na Moravě dokonce strukturu předtridentskou): síť regionálních farností…“ Liturgie v těchto farnostech má velmi málo společného s životem těch, kteří se jí účastní, naopak se své diváky snaží vytrhnout z jejich každodennosti do cizího, „posvátného“ světa. Nenapomáhá se setkat s živým člověkem Ježíšem Kristem, „ale představuje Pána Ježíše jako jakési tajemné božstvo, skryté za oponou mystéria“. Kněz, herec tohoto mysteriózního divadla, oblečený do dobového kostýmu, se domnívá, že je nadán jakousi tajemnou mocí nad církví. Neoslovuje skutečné posluchače, ale jen lidi fiktivní, neexistující. Domnívá se, že v úkonech, které provádí, nemusí být vnitřně zainteresován, neboť je garantuje jakási pomyslná virtuální „Církev“. Záleží pouze na zachování formální přesnosti. Věřící pak tento kněžský postoj ve svém náboženském životě napodobují. Osobní vztah k Bohu a člověku je nahrazen magií. Recept na řešení vidí Bouše v obcích, které vznikají svobodně z lidí, kteří si jsou navzájem blízcí a touží po Kristu. Žijí ve světě. „Skuteční křesťané nejsou především v kostelích, ale ve světě. A večeři Páně chtějí konat ve svém světském prostředí. Neboť eucharistie je epifanií církve, která musí být ve světě, aby splnila své poslání – i když sama není ze světa.“

Poté co byl Bouše nucen opustit teologickou fakultu4, napsal bohoslovcům dopis na rozloučenou5, který je jeho osobním vyznáním: „… víte, že mi nejde jen o nějakou reorganizaci církve, nebo o změnu liturgických forem, ale že mi jde o svědectví, které máme jako církev vydávat Pánu Ježíši ukřižovanému a vzkříšenému…“ Sám „až do začátku šedesátých let víceméně lpěl na strukturách a naukových formulacích, jak se vyhranily po Tridentinu a zvláště po I. Vatikánu“. Postupně, donucen životními situacemi, se těchto zdánlivých jistot vzdával. Zabývá se rozporem, který je mezi vírou a náboženstvím. Ačkoli odpovědí na boží zjevení je víra, zatím církev neumožňuje žít z víry, ale nabízí „náboženské křesťanství“. Bouše uvažuje, zda není správné takovou církev opustit, ale dochází k tomu, že evangelium radí „nastavit druhou tvář“, udeří-li nás někdo. Rovněž přejít do některé z církví vzešlých z reformace, kde měl řadu přátel, neradí: „Svědčí o nedostatku informovanosti, jestliže si myslíte, že byste našli větší čistotu víry v jiné církvi, než v té, v níž jste byli pokřtěni a vychováni.“ I před idealizací pravoslaví varuje: „Dejte si pozor, abyste si nepletli romantickou pseudoestetickou zálibu v exotice s touhou po opravdové duchovní hodnotě.“ K pravoslavné liturgii dodává: „…její středověké deformace jsou mnohem pronikavější a nelogičtější než u římské předkoncilní mše. (Přebujely ekténie, z většiny nádherných textů pro sloužícího slyšíme jen závěrečné ekfoneze, které často vytrženy z kontextu nedávají smysl, po zpěvu žalmů jen stopy…“ Kněz slouží Kristu, kterého může potkat jen v lidech a mezi nimi. Chce-li kněz něco proti hříchu ve světě a v církvi dělat, musí se s lidmi solidarizovat, musí tento hřích přijmout za svůj.

V období pražského jara v r. 1968 Bouše vytvořil církevní obec, kde byla naplňována koncilní obnova, a která byla koncem r. 1973 rozpuštěna StB za nečinného přihlížení F. Tomáška. Bouše na to reagoval dopisem Tomáškovi 16.1.1974.6

Nejprve charakterizuje obec jako žijící v nejistotách, spojovanou společným hledáním, obec ekumenicky otevřenou. Opět píše, že se „až dodnes nezbavil některých komplexů, které jsou dědictvím jeho dlouhé církevní výchovy“. Zrušení obce bere jejím příslušníkům možnost „být církví“, zůstává pouze možnost „chodit do kostela“. Kritizuje úroveň homilií v kostelích, neboť katoličtí duchovní bibli většinou sami nečtou a neznají. Stůl Páně je otevřen pouze částečně, kalich je odpírán. Kněží si myslí, „že konsekrací chleba a vína manipulují s Pánem Ježíšem“. Ve skutečnosti „skutečně často manipulují, ale se svědomím a životy věřících“. V závěru kritizuje biskupův mlčenlivý souhlas s rozhodnutím odebrat mu státní souhlas.

V roce 1966 začal Bonaventura Bouše překládat do češtiny nové liturgické texty. Výsledky své práce, včetně vysvětlujících poznámek publikoval v časopisu Via, který vycházel v letech 1969-70.7

V roce 1976 přerušil spolupráci na překladech liturgických textů. Své důvody popsal v dopise sekretáři Liturgické komise Janu Matějkovi.8

Nejprve kritizuje Matějku z nekompetence moravské překladatelské skupiny. Paradoxně, podle svědectví V. Konzala, si byl Matějka této nekompetence vědom a spíše Boušeho před moravskou skupinou hájil tím, že pražskou skupinu držel v anonymitě.

Metodologické neznalosti vedoucích LK zavinily, že nám byly ukládány zcela neudržitelné termíny a my byli nuceni část nového misálu (především orace per annum) přenechat ke zpracování moravské skupině. Tato pracovní skupina se chopila díla s překvapující velkorysostí a hbitostí. K svému údivu jsme však brzy zjistili, že má tím větší odvahu, čím má menší znalost liturgické latiny a menší odbornou průpravu. Její kreace vesměs prozrazují nedostatek jazykové kultury a na mnohých místech neporozumění předloze. Pregnantní vyjadřování těchto drobných básnických skvostů zpovrchňují někdy k nepoznání. Postrádají vnitřní logiku starobylých a úctyhodných kolekt; jejich vyjadřování je naráženo na kopyto zvulgarizované teologie minulého století a pseudopietistické zbožnosti, nebo někdy naopak jakési podivné „modernosti“. Tím, že se snaží, ať vědomě, nebo podvědomě, napodobit styl námi vypracovaných překladů (snaha v zájmu slohové jednoty zajisté chvalitebná) působí někdy dokonce trapně. A všechny byly takřka beze změny převzaty do nového českého misálu.“

Bouše si stěžuje i na zásahy anonymních cenzorů v Římě, proti kterým nebyla obrana i na provizorní vydávání některých textů (Gloria, symbolum, Sanktus, Agnus) s použitím padesát let starého překladu, ačkoli pražská skupina pracovala na překladu těchto pasáží s velkým nasazení a předala jej včas.

V r. 1977 podepsal Chartu 77, v r. 1978, aby omezil sledování tajnou policií, se odstěhoval do Neštěmic (okrajové čtvrti Ústí nad Labem). Po r. 1989 zde veřejně jako kněz působil. Starala se o něj MUDr. Helena Wenigová. Po její smrti se vrátil v r. 1999 do Prahy, kde 16. 4. 2002 zemřel.

Bibliogragie knižního díla Bonaventury Bouše

Pokus o katolickou liturgiku, samizdat, 1985

Epilegomena, 2. vyd. Oikoymenh, 2000

Malá katolická liturgika – tradice, kritika, budoucnost, Vyšehrad, 2004

1Rückel J., Štica P. (ed.), Bonaventura Bouše – Odkaz a vzpomínky, Vyšehrad, 2009

2Bouše Z. B., Malá katolická liturgika, Vyšehrad, Praha 2002

3Duchovní pastýř 1, 1971, str. 11-13, autor podepsán BB; text se dočkal více vydání, např. Epilegomena, 2. vyd. Oikoymenh, Praha, 2000, str. 9-15

4Podobný osud postihl např. Josefa Zvěřinu či Oto Mádra; není bez zajímavosti, že se podobná situace opakovala o dvacet let později: fakultu byli nuceni opustit Tomáš Halík, Ivan Štampach, Josef Šplíchal – nadprůměrní museli odejít a na jejich místa přišli průměrní, či dokonce podprůměrní.

5Bouše B., Posluchačům bohoslovecké fakulty v Litoměřicích (1971) in Epilegomena, 2. vyd. Oikoymenh, Praha, 2000, str.

6Podstatná část je zveřejněna: Z dopisu biskupovi, in Bouše Z.B., Epilegomena, Oikoymenh, 2000, str. 43-46

7Návrh českého překladu římského kánonu, Via I/1, 1968, str. 7,

Eucharistická modlitba Hippolyta Římského, Via I/5, 1968 str. 81

Eucharistická modlitba luterské církve americké, Via I/5, 1968 str. 81

Bouše B., Obnova eucharistické modlitby v západním obřadu, Via I/5, 1968 str. 86

Bouše B., Konzal V., Několik poznámek k novému jednotnému kancionálu, Via I/5, 1968 str. 96

Bouše B., Mešní řád nového Římského misálu, Via II/8, 1969, str. 117

Návrh překladu nových eucharistických modliteb a prefací, Via II/6, 1969, str. 81

8Bouše B., Dopis sekretáři Liturgické komise (10.2.1976) in Epilegomena, 2. vyd. Oikoymenh, Praha, 2000, str.