Potvrzení křtu: biřmování/konfirmace

Biřmování jako samostatný rituál se oddělilo od křtu postupně, v závislosti na regionu, mezi 5.–8. stoletím. Tento trend ovlivnily zejména dva faktory. Jednak rozšíření církve z měst do menších sídel, kde nebyl přítomen biskup, jednak prakticky vymizení křtu dospělých zhruba od počátku 6. stol. Biskup, kterému bylo v antice na Západě vyhrazeno závěrečné křestní pomazání (v některých ritech to bylo druhé pomazání, v některých třetí), obcházel nově pokřtěné a křest „dokončoval“. Než obešel celé „své“ území, mohlo to trvat i několik let. Na Východě bylo a je toto poslední křestní mazání (myropomazání) svěřeno knězi, takže se děje vždy v rámci křestního ritu, i když se jedná o nemluvně.

Reformace reagovala na situaci, kdy se křtilo nejlépe v den narození dítěte (kvůli vysoké kojenecké úmrtnosti a rozvinuté nauce o „dědičném hříchu“, který je jedině křtem smazán), individuálně, bez účasti matky dítěte. Biřmování pak nabylo větší význam než křest samotný. I proto, že bylo vysluhováno „vyšším“ hodnostářem – biskupem. Jan Kalvín pojednal o biřmování ve své Instituci v kapitole „O nepravých svátostech“. Konfirmaci navrhoval takto:

„Kéž bychom však udrželi zvyk, který, domnívám se, platil u starých, prve než se zrodil tento pitvorný zmetek svátosti. Nikoliv aby to bylo biřmování, které bez křivdy na křtu ani nelze jmenovat; nýbrž aby to byla křesťanská výchova, při níž by hoši anebo dospívající jinoši vydali před tváří církve počet své víry. Avšak nejlepší způsob vyučování by byl ten, kdyby k této potřebě byla sepsána formule, obsahující a prostě vysvětlující souhrn přibližně všech článků našeho náboženství, v nichž musí bez odporu souhlasit veškerá církev věřících. Hoch by se v desíti letech představil církvi, aby před ní podal vyznání víry; byl by dotazován na jednotlivé články a odpovídal na ně.“

Dnes vidíme, že reformace se posunula z extrému do extrému. Z přecenění biřmování, kde šlo zejména o potvrzení nezbytnosti „udělovatele“, k redukci na čistě intelektuální předpoklady kandidáta. Oni „staří“ o kterých píše Kalvín, chápali přípravu na křest jistě jako vyučování, ale zároveň jako mystagogii – růst víry, která se týká nejen rozumu, ale celého člověka.

Pojmy biřmování i konfirmace vychází ze stejného slovního základu confirmatio (lat. potvrzení). Český výraz vznikl přesmyčkou lat. firmo (potvrzuji) na biřmo-. Oba pojmy i vyjadřují totéž: potvrzení křtu, který se udál v dětském věku, byť se forma tohoto přihlášení se ke křtu církev od církve liší. Evangelikální církve, které křtí jen dospělé, konfirmaci nepotřebují vůbec. Klasické reformační církve (lutherské a reformované) chápou konfirmaci jako vyvrcholení procesu vzdělávání ve víře a participace na církevní praxi. Katolické církve (v širším slova smyslu, nemyslím jen římskokatolickou) chápou biřmování jako součást křesťanské iniciace. U dospělého jsou všechny prvky iniciace (křest, biřmování, eucharistie) součástí jednoho obřadu. U dítěte pokřtěného jako nemluvně je souvislost se křtem vyjádřena např. tím, že křestní a biřmovací kmotr/kmotra je jedna a táž osoba.

Dochází i k ekumenické konvergenci vlastního obřadu. Součástí liturgie slavnosti křtu, přijaté širokým spektrem církví anglicky mluvících zemí (Slavnost křtu – ekumenická liturgie viz Getsemany 300, leden 2018) je i eulogie s prosbami o dary Ducha spojené s vkládáním rukou a označení křížem s možností užití oleje.

Římskokatolická církev zaměnila středověkou formuli biřmování Znamenám tě znamením svatého kříže a biřmuji tě křižmem spasení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého za tradiční formuli Východu N., přijmi pečeť daru Ducha svatého. Problémem římské liturgie zůstává, že klíčový text biřmování – eulogie, díkůčinění Hospodinu nad olejem (křižmem) – je součástí dopolední liturgie Zeleného čtvrtku, a biřmovanci ji tak většinou neslyší. Do obřadu biřmování byla sice vsunuta malá eulogie s prosbami o dary Ducha, ovšem s nerozvinutou anamnetickou částí. Prof. Kunetka¹ navrhuje eulogii posílit trinitárními prvky chvály a díků:

Požehnaný jsi, Bože, všemohoucí Otče, ty ve svém Synu shromažďuješ lidi všech národů a vyléváš na ně svého svatého Ducha.

Požehnaný jsi, Bože, jednorozený Synu, Ježíši Kriste, tebe Otec poslal zvěstovat království a pomazal tě svým svatým Duchem na kněze, proroka a krále.

Požehnaný jsi, Bože, Duchu svatý, který jsi Duch Otce i Syna, ty přebýváš v našich srdcích a svou pečetí stvrzuješ naše vyvolení.

Bože, shlédni na tyto své syny a dcery, které jsi ve křtu přijal za vlastní. Dej ať, tvůj svatý Duch spočine na nich jako kněžské a královské pomazání, aby se ještě více podobali tvému Synu, Ježíši Kristu, který s tebou v jednotě téhož Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Na anketní otázky, které mapují současnou praxi biřmování/konfirmace odpovědělo celkem 14 respondentů (10 mužů a 4 ženy). Někteří popisovali situace na více místech, např. ve svém rodišti a místě kde teď žijí. Ordinovaní byli 4 z nich, ostatní „laici“. Dvě odpovědi přišly od římských katolíků žijících v Německu, ve městech vzdálených asi 100 km od sebe ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Ostatní odpovědi byly „tuzemské“ – 4 od římských katolíků, 1 od starokatolíka, 2 od husitů, 4 od evangelíků, 1 odpověď od evangelikála (kde se ovšem konfirmace nepraktikuje).

Praxe biřmování v Německu je výrazně odlišná od praxe u nás. Na otázku „Podílí se nějakým způsobem obec/sbor na přípravě biřmovanců/konfirmandů?“, odpověděli respondenti žijící v Německu: Římskokatolická farnost ve městě (43 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Velmi. Každý rok je třeba najít dostatek dobrovolníků z farnosti, kteří připravují biřmovance na biřmování. Příprava probíhá ve skupinách, kterou vedou dva farníci. Farníci jsou na přípravu sami připravování pastoračním asistentem. Takových skupin je podle potřeby tak 5–10. Ve skupině bývá zhruba 7–10 kandidátů na biřmování. (Biřmování zde patří k „standartnímu programu“ podobně jako první svaté přijímání ve třetí třídě: rodina dostane od farnosti dopis, ve škole se s tím počítá. Proto je biřmovanců stále hodně.) Skupiny se schází pravidelně každý týden na faře. Začíná se v prosinci, biřmování bývá zhruba v březnu nebo dubnu. Tj. příprava trvá 3–4 měsíce. Druhý model přípravy vypadá tak, že není třeba scházet se ve skupinách každý týden, ale je třeba navštívit tři workshopy. Workshopy probíhají v předem určené soboty. Obsah: jak duchovní příprava, tak i exkurze do církevních organizací resp. projektů (např. církevní nemocnice, projekt pro uprchlíky, bezdomovce atd.) Cíl: viz, v co věří a kde všude se angažuje katolická církev.

Perlička č. 1: Patří k dobrému tónu, že paní učitelka ve škole svým žákům k prvnímu svatému přijímání resp. k biřmování gratuluje: každý od ní dostane dostane ručně psanou gratulaci. (Málem mi vypadly oči, když jsem to poprvé viděla.)

Římskokatolická farnost ve městě (120 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Často jsou součástí přípravného týmu zástupci rodičů anebo aktivní laici. Vzpomínám si, jak mi jednou přišla od známého z Mnichova esemeska s prosbou, abych zodpověděl otázku „Věříš v Boha a pokud ano, proč?“ – jednalo se o část přípravy na biřmování a odpovědi pak byli ve skupinkách diskutovány. (Moje teologicky hutná esemesková odpověď prý tehdy vzbudila celkem údiv :-)

Typická odpověď z prostředí Českobratrské církve evangelické (sbor v Praze): Konfirmandi mají rok přípravu na konfirmaci, setkávají se jednou týdně, přípravu vede farář/ka. Večer před slavností konfirmace se konfirmandi a jejich rodiče setkají se staršovstvem, kde jsou prozkoušeni z toho, co se naučili (z konfirmačních otázek).

Římskokatolická farnost ve městě (43 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Od 14 let výše. Typický věk: 14–16 let. V naší farnosti je pravidelně nabízena příprava ve skupině pro dospělé. Jedna skupina je inkluzivní: pro děti s postižením.

Akademická farnost v Praze: Dospělost – průměrný věk asi 35. Ale bývá tam rozpětí 18 až třeba 50…

Římskokatolická farnost v západočeském městě (11 tis. obyvatel): Zde se vyskytují i lidé nad 15 let

Římskokatolická farnost ve středočeském městě (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Od 15 let do dospělosti až stáří, pokud dřív neměli příležitost

Katolík v Praze: Byl jsem biřmován v patnácti letech, jinak jsem věk ostatních biřmovanců nezjišťoval.

Starokatolická obec v Praze: U M. jsem zažil dvakrát křest, jednou dva dospělí, podruhé náš junior. Pokaždé se hned konfirmovalo.

Obec ČCSH v jihočeském městečku: S věkem biřmovanců se setkáváme vyšším, než je asi standart jinde, rozhodně přes 30 let.

Obec ČCSH v Brně : Naši biřmovanci jsou většinou dospělí lidé 50+

Sbor CČE v Praze: Zdá se mi, že jejich věk v naší církví neustále roste. Takže se spíše jedná o mladé zletilce. Současně ale platí, že se to výrazně liší sbor od sboru. V některých naopak už v patnácti.

Sbor CČE ve městě (s 36. tis. obyvateli) kraje Vysočina: 11–14 let

Sbor CČE v Praze: 12–16 let

Sbor CČE v západočeském městě : 12–15 let

Sbor CČE v Praze: Obvykle jde o věk 13–15 let.

Další otázky testovaly, jak je vnímána jednota iniciačních svátostí. Na otázku „Zažili jste praxi, že při křtu dospělého bylo biřmování odsunuto na pozdější dobu? Jaký byl k tomu uváděn důvod?“ odpověděli všichni římskokatoliční respondenti že nikoli (což mne potěšilo, neboť jeden moravský biskup ještě nedávno pohrdaje církevní tradicí i současnými předpisy křtil na Velikonoce a ty samé novokřtěnce biřmoval na Letnice). Jediná výjimka se však vyskytla u respondenta žijícího v Německu: Zažil jsem to dokonce u mého vlastního křtu v r. farnosti (severní Čechy) na Velikonoce 1995! Bylo nás křtěno tuším pět, na zdůvodnění si ale už nevzpomínám. Tuším, že šlo možná o to, že na další rok bylo i tak naplánované biřmování s biskupem K. a asi se argumentovalo tím, že aspoň budeme mít biřmování „od biskupa“. K tomu dodávám, že řádným služebníkem křtu je v římskokatolické církvi biskup. Pokud křtem pověří kněze, tak jej zároveň pověřuje (aniž by to zmínil), aby současně biřmoval. Jiná praxe není uvažována. Pouze pokud by křtil jáhen (či laik), pak by následovalo oddělené biřmování.

Odpovědi z ČSCH (z jihočeského městečka): Biřmování bylo v jednom případě odsunuto na později, dotyčná osoba se necítila dostatečně připravená na přijetí dvou svátostí v jednom dni;

Odpovědi na otázku „Bývá kmotr biřmovanců totožný s kmotrem křestním, nebo je jiný? Co jste zaznamenali?“ ukázaly, že dosud bohužel není příliš zažité, aby kmotr provázel křesťana celou iniciací.

Katolík žijící v Německu: U mne byl jiný kmotr, jinak nemám přehled.

Římskokatolická farnost ve městě (43 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Tak i tak. Někdy stejný, někdy odlišný. Za kmotra u biřmování může jít i evangelík. (Nevím, zda je to v celé diecézi oficiálně možné, v naší farnosti se s tím netají.)

Katolička v Praze: jak kdy

Katolík ve středočeském městě (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): asi totožný, nevšiml jsem si, že by byl jiný

Katolík v Praze: Můj kmotr při křtu byl jiný než kmotr biřmovací.

Starokatolík: Ano, totožný kmotr.

CČSH v Brně: Zpravidla jiný.

 

Poslední otázka testovala, zda se církve praktikují obnovu křtu jak předpokládají konvergenční dokumenty (např. limský – Křest, eucharistie, ordinovaná služba). Všichni respondenti zažili limskou liturgii křtu v Institutu ekumenických studií. Začínáme jí každý akademický rok.

Otázka zněla: „Zažil(a) jsi někdy (vyjma IES) obnovu křtu? Při jaké příležitosti? Jaké znamení při ní bylo užito?“

Římskokatolická farnost ve městě (120 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Kromě každoroční velikonoční liturgie ne. Je třeba více zdůrazňovat smysl velikonoční obnovy křtu – z vlastní zkušenosti vím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že obnova křestního vyznání je důležitou částí velikonoční liturgie.

Římskokatolická farnost ve městě (43 tis. obyvatel) Bádenska-Württemberska: Ne.

Římskokatolická farnost, vesnice poblíž Brna: Ve farnosti o (každé) velikonoční vigilii. Po zřeknutí se zla a vyznání víry je shromáždění pokropeno křestní vodou.

Katolička v Praze: ano, každý rok během velikonoční vigilie, znamení – voda a paškál

Římskokatolická farnost ve středočeském městě (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): vždy při velikonoční liturgii a někdy i při jiných příležitostech – znamení vody – jsme postříkáni křestní vodou + k tomu příslušné zpěvy: Viděl jsem pramen vody, který vyvěral z chrámu

Katolík v Praze: Zažil jsem obnovu křestního slibu při Velikonocích – aklamací.

Starokatolická obec v Praze: U M., o velikonocích, znamení voda.

Husita v jihočeském městečku: K obnově křtu dochází o velikonoční vigilii pokropením.

Husitka v Brně: Obnovu křtu jsem zažila pouze na IES.

Evangelík v Praze: To jsem tedy zažil jenom u katolíků :) Mně osobně se obnova křtu líbí, člověk si znovu připomene, kde stojí a o co mu jde (případně o co mu tolik nejde). Škoda, že to z ČCE neznám.

Evangelík v Praze: Asi ne, nevybavuji si

Evangelík v západočeském městě: Při zájezdu do Izraele, v řece Jordánu, trojiční formule (organizovali to premonstráti ze Strahova)

Evangelička v Praze: nezažila jsem