Ekumenismus Justina Popoviće

Archimandrit Justin Popović (1894-1979), po svatořečení (2010) známý též jako sv. Justin Nový Ćelijský (uvádí se též Justýn Nový Čelijský), je bezesporu jedním z nevlivnějších pravoslavných teologů dvacátého století. Je také považován za zakladatele nového bohosloveckého myšlení v Srbsku. Jeho dílo je hluboce zakotveno v církevní tradici Otců a vychází z bohaté duchovní a intelektuální zkušenosti. Není jednoduché pochopit jeho význam, neboť povrchní nacionalismus a vnitrocírkevní floskulizace pravoslavné identity znemožňují ocenění a autentickou recepci všech úrovní jeho myšlenkového odkazu. Na jedné straně si často vysloužil kritiku za to, že byl příliš ostrý vůči modernímu křesťanství a západní kultuře, Justin byl pokládán za konzervativního myslitele, který má jasně odmítavý postoj k ekumenismu a považuje jej za pan-herezi. Na druhé straně byl pro své myšlenky zbožňován a těšil se neotřesitelné autoritě. Byl považován za ochránce srbského pravoslaví a srbské identity ohrožované západními nepřáteli.

Otec Justin měl neobvyklou životní cestu. Patřil ke generaci, která zažila dvě světové války. Narodil se v roce 1894 na jihu Srbska v rodině, ve které bylo již sedm generací kněží. Teologii vystudoval na bohosloveckém semináři Svatého Sávy v Bělehradě. Během 1. světové války pracoval v armádě jako zdravotník, přežil ‚albánskou Golgotu‘ (ústup srbské armády a uprchlíků v zimě roku 1915) a v roce 1916 se stal mnichem. Byl vyslán studovat do Petrohradu (1916), tři roky strávil v Oxfordu (1916-1919) a doktorát z teologie získal v Aténách prací o Makáriovi Egyptském (1926). V roce 1922 začal vydávat časopis Křesťanský život, ve kterém ostře vystupoval nejen proti západnímu myšlení, ale i proti nešvarům uvnitř pravoslavné církve. V roce 1927 časopis zanikl, Justin byl přeložen a učil na teologických institutech v Prizrene a v Bitoli. Poté byl vyslán do Československa, kde pomáhal v misionářské práci při návratu uniatů na Slovensku pod jurisdikci pravoslavné církve. Od roku 1934 pracoval jako profesor na Teologické fakultě v Bělehradě, odkud byl v roce 1944 komunistickým režimem odstraněn. Poté byl často vězněn a nepřetržitě sledován státní bezpečnostní službou, pouze zázrakem byl dvakrát vyškrtnut ze seznamu osob určených k likvidaci. Až do smrti byl internován v malém ženském klášteře Ćelije při Valjevo (1948-1979), kde denně přisluhoval při liturgii, přijímal odvážné návštěvníky, dokončil práci na své třísvazkové dogmatice (1932, 1935, 1978) a napsal většinu svých knih, z nichž nejznámější je monumentální dvanáctisvazkové dílo Život svatých (1972-1977). Zemřel v roce 1979.

Během posledních deseti až patnácti let vzrostl zájem o osobu a dílo otce Justina, což naznačuje touhu srbských teologů a srbské pravoslavné církve lépe se seznámit s vlastním dědictvím. Práce mladých srbských teologů (např. Bogdana Lubardiće a Vladimíra Cvetkoviće) naznačují, že nastala vhodná doba na překonání náboženské rétoriky, která podceňuje vážnost a hloubku Justinových myšlenek. Jednou z nově vyhodnocených oblastí je i jeho postoj k ekumenismu. Mnoho lidí používalo Justinovy myšlenky k ospravedlnění proti-ekumenického a proti-západního přístupu a tvrdilo, že účast na ekumenickém hnutí ničí samotné základy pravoslavné víry. Jedním z nich byl i jeho duchovní syn Artemije Radosavljević, který opakovaně požadoval, aby Srbská pravoslavná církev vystoupila ze Světové rady církví, a odvolával se přitom na Justina.

Ti, kteří odkazují na Justinovy proti-ekumenické myšlenky, se většinou odvolávají na jeho knihu Pravoslavná církev a ekumenismus z roku 1974 (v českém překladu vyšla v roce 2016). Nesmíme ale zapomenout na poznámku Atanasija Jevtiće, že tato kniha byla narychlo editována a publikována z nedokončeného rukopisu, protože v té době Justin pracoval na třetím svazku své Dogmatiky. Kniha Pravoslavná církev a ekumenismus ukazuje, že Justin byl kritický vůči římskokatolické a protestantské církvi proto, že podle něj středem své víry učinily člověka a vyhostily Bohočlověka. Justin nazýval tento přístup ‚evropským humanismem‘ a za jeho základ považoval dogma o neomylnosti papeže. Poté, co bylo pravověrné dogma o Bohočlověku nahrazeno latinským dogmatem o neomylnosti papeže, objevují se další hereze: filioque, nekvašený chléb, mechanizované učení o spáse, inkvizice, odpustky, jezuité, scholastici, sociální individualismus atd. Může se zdát překvapující vidět protestantskou a římskokatolickou církev takto pohromadě, ale pro Justina je protestantismus věrným dítětem papežství. Obě tradice považuje za heretické. ‚Dialog lásky‘ v současných snahách ekumenického hnutí je pro Justina pouhou sentimentalitou a v tomto kacířsko-humanistickém oddělení lásky od pravdy vidí absenci boholidské víry. Pak Justin přitvrzuje: podle učení svatých apoštolů kacíři nejsou církví a nemohou mít svátost eucharistie. Cituje 45., 46. a 65. kánon svatých apoštolů. Podle nich by ten, kdo se modlí s kacířem, měl být vyloučen. Kdo přijme kacířský křest, měl by být vyloučen. Pokud někdo vstoupí do synagogy anebo do kostela heretiků za účelem společné modlitby, nechť je exkomunikován. Až dosud je vidět, že ani ekumenismus, ani západní křesťanství, ani současná společnost neobstojí před Justinovou kritikou.

Nové podněty do diskuse nicméně přináší nedávné vydání zápisků o ekumenismu, které byly nově objeveny v Justinově rukopisné pozůstalosti, vyšly v roce 2010 jako Zápisy o ekumenismu. Tyto poznámky pocházejí z doby, kdy Justin připravoval výše zmiňovanou knihu o pravoslavné církvi a ekumenismu, nebyly však do ní začleněny. Objevení poznámek vedlo k potvrzení domněnky, že Justin byl ekumenickým teologem, ačkoliv z jeho knihy to není příliš zřejmé. Justinovy zápisky ukázaly, že jeho pozice vůči ekumenismu nebyla negativní, především ale naznačují, že se Justinova rozprava o ekumenismu týkala hlavně nauky o církvi.

Zvláště důležité je uvědomit si, že názory otce Justina na ekumenismus by měly být považovány za reakci na poválečný vývoj v ekumenickém hnutí. Justin byl seznámen s událostmi v ekumenickém hnutí od samotného začátku, i když se osobně nezúčastnil žádného setkání. O první světové konferenci Výboru pro víru a řád v Lausanne v roce 1927 byl informován od samotných účastníků, které osobně znal (např. metropolita varšavský Dositej, episkop Irinej báčský a profesor Nikolaj Glubokovski). Na druhé světové konferenci Výboru pro víru a řád v Edinburghu v roce 1937 nebyl přítomný nikdo ze Srbské pravoslavné církve. Zúčastnil se jí však Georges Florovský, ten byl zvolen jediným pravoslavným členem čtrnáctičlenné rady, jejímž úkolem bylo iniciovat vznik Světové rady církví. Koncem dvacátých let (1928-1929) si Justin a Florovský vyměnili tři dopisy (alespoň tyto se zachovaly), které se týkaly vydání dvou Florovského článků o Vladimírovi Solovjevovi v časopise Křesťanský život, který Justin editoval. Ve svých pozdějších dopisech se Florovský zmiňuje o vztahu s Justinem, a to především v dopisech Sergejovi Bulgakovi ze 4. března 1940 a 5. října 1943. V prvním dopise píše, že plánuje setkat se s Justinem na slavjanofilském zasedání v Bělehradě. Ve druhém sděluje, že bude přednášet v Bělehradě, kde bude přítomen i Justin. Tyto odkazy naznačují, že oba teologové byli během Florovského pobytu v Bělehradě (od roku 1940, v roce 1944 odešel do Prahy) v kontaktu a s největší pravděpodobností lze tvrdit, že Florovský informoval Justina o svých raných názorech na ekumenismus a o své účasti na ekumenickém hnutí. Je těžké říci, nakolik byli v kontaktu po válce, a zda měl Justin správné informace o založení Světové rady církví (1948) a o nejnovějších ekumenických událostech (od roku 1946 byl Justin ve vazbě). Není ale pochyb o tom, že šedesátá léta, kdy se Justinovy ​​myšlenky na ekumenismus formovaly s konečnou platností, byla v Srbsku dobou oslabené cenzury a Justin jistě získával informace o tom, co se děje v ekumenickém hnutí. Na druhé konferenci Světové rady církví v Evanstonu (1954) byl přítomen Justinův učitel Nikolaj Velimirović. Tato konference byla pravoslavnými účastníky hodnocena velmi pozitivně, protože mohli přispět sdílením své pravoslavné pozice. Příchodem Jakoba Kukuzise do čela americké arcidiecéze (Řecká ortodoxní arcidiecéze severní a jižní Ameriky) však nastala změna ve způsobu účasti pravoslavných na ekumenickém hnutí. Především došlo k roztržce mezi Florovským na jedné straně, a Kukuzisem a Visser Hooftem na straně druhé. Tato konfrontace se projevila také na třetí konferenci Světové rady církví v Novém Dillí (1961), kdy skupina pravoslavných delegátů pod Florovského vedením připravila samostatné stanovisko, které podkopalo reputaci arciepiskopa Kukuzise. Spor dosáhl vrcholu v Montrealu (čtvrtá světová konference Výboru pro víru a řád v roce 1963), kdy se Florovský postavil proti dokumentu připisujícímu Světové radě církví atributy katolicity a apostolicity, které jsou podle Florovského výlučnými atributy církve. Florovský byl propuštěn z místa učitele na Holy Cross Greek Orthodox School of Theology (Brookline, Massachusetts) a na ekumenickou scénu vstoupil nový typ ‚politického ekumenismu‘ charakterizovaný omezujícím minimalismem a politickým pragmatismem.

O těchto událostech byl Justin informován podobně jako o setkání ekumenického patriarchy Athenagorase s papežem Pavlem VI. v roce 1964, kde se patriarcha vyjádřil v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná překážka pro vytvoření jednoty církve a že teologové by měli být umístěni na izolovaný ostrov k projednání teologických záležitostí, zatímco se pravoslavní a římští katolíci budou „vzájemně milovat a tvořit jednotu.“ Mnozí nebyli s činy patriarchy spokojeni, kromě jiných i metropolita Filaret (Ruská pravoslavná církev mimo Rusko).

Tyto historické souvislosti umožňují pochopit Justinovo rozlišování mezi ekumenismem (jeho slovy: pravoslavný ekumenismus nebo boholidský ekumenismus) a ekumenickým hnutím (jeho slovy: římsko-ženevský ekumenismus). Pravoslavný ekumenismus je podle Justina založen na úzké souvislosti mezi christologií a ekleziologií, přičemž ekleziologie vychází z christologie, protože celá Pravda je ve vtělení a tělem této Pravdy je tělo církve. Ekumenismus a katolicita církve mohou být pro Justina pravdivé a správné pouze tehdy, když zachovávají tuto boholidskou (teo-antropickou) perspektivu. Ta je v pravoslaví zachovaná v naprosto čisté podobě. Justin nekritizuje ekumenismus jako takový, ale styl ekumenického dialogu ve své době. Nesouhlasí s ekumenickým dialogem římskokatolického papežsky orientovaného typu a ženevsko-protestantského stylu a staví se proti tzv. teorii větví (ang. branch theory). Teorie větví (neboli ‚denominační‘, jak ji nazývá Peter Bouteneff) je v protestantském světě velmi rozšířená. Její základní myšlenka spočívá v tom, že křesťanské církve představují jednotlivé větve na jednom křesťanském stromě a jsou tak částmi stejného těla. Justin tuto představu považuje za západní inovaci pocházející ze 16. století a nevidí žádné organické spojení ekumenické rady s ranou církví a s učením Otců.

Již úvodní definice ekumenismu z knihy Pravoslavná církev a ekumenismus (1974) ukazuje, že Justinova slova o ekumenismu je nutno číst optikou nauky o církvi. Pozorný čtenář si již v roce 1974 mohl povšimnout, že kniha by se podle obsahu měla spíše nazývat „Pravoslavná církev a ekleziologie“. Je proto vhodné uvést delší citaci, kterou tato kniha začíná:

„Ekumenismus je hnutí, vyvolávající mnohé otázky. Všechny samozřejmě vyplývají z jednoho a scházejí se v tom samém, v úsilí k o Pravé Kristově Církvi pravou církev Kristovu. Pravá Církev Kristova má a také musí mít odpovědi na všechny hlavní i druhořadé problémy, které klade ekumenismus. (…) Člověk je nejsložitější a nejzáhadnější ze všech pozemských bytostí. A kromě toho, je nejvíce náchylný k utrpení. Proto Bůh sestoupil na zem a stal se dokonalým člověkem. (…) A kvůli tomu také zůstal na zemi ve své Církvi, pro kterou je On hlavou a ona je Jeho tělem. Církev je pravá Církev Kristova, Pravoslavná Církev, a v ní je přítomen celý Bohočlověk, se vší svojí blahodatí a dokonalostí. Co ve své podstatě představuje ekumenismus, kým čím je ve všech svých projevech a záměrech, nejlépe uvidíme, jestliže ho budeme zkoumat z pozice jedné pravé Kristovy Církve“.

Tato slova svatého Justina o ekumenismu naznačují, že událost Bohočlověka je jedinou nadějí pro padlé lidstvo. Pouze Kristus může být podle Justina hlavou církve, nikoliv papež ani jiný člověk. Tato vize byla rozvinuta v Zápisech o ekumenismu. Zde je zvláště zřejmé, že když Justin kritizuje západní styl ekumenismu, neodmítá výraz ‚ekumenismus‘ jako takový, ale snaží se naplnit jej jiným obsahem. Justin tak následuje příklad východních Otců, kteří pokřesťanštili různé pojmy z helenistické filozofie, naplnili je novým obsahem, a tak je rehabilitovali.

Po vysvětlení historického a teologického kontextu Justinovy ekumenické pozice je třeba zdůraznit i pastorační kontext. Justin se vyjadřoval k ekumenismu s hlubokým pocitem zodpovědnosti vůči světu. Musíme vzít v úvahu, že kromě toho, že byl brilantním teologem, byl Justin především knězem a starostlivým pastýřem, a hlavním prostředkem jeho vyjadřování byla kázaní. V nich zmiňoval svou hlavní obavu o další vývoj křesťanství a společnosti a poukazoval na to, že Bohočlověk byl odstraněn a nahrazen jinými bohy. Tento pečující pastorační přístup byl hybnou silou jeho jednání. Justin chtěl zachránit Evropu a svět, a to podle něj bylo možné jenom prostřednictvím církve. Nekompromisní kritika tak byla vlastně vyjádřením empatie a starostlivosti. Justin byl od samého počátku evropský člověk, jeho vztah k Evropě není pouhou rétorickou pózou, nýbrž výrazem zásadní starosti o ni. Pravoslaví je podle něj jedinou odpovědí na agonii Evropy a Západu. Musí však být zdůrazněno, že nikoli pravoslaví jako ideologie, ale jako svědectví, jako životní postoj, étos. Justin totiž neupřednostňuje Východ nebo Rusko a jeho kritika se tak v podstatě stává sebekritikou, jak do řad pravoslavné církve, tak do vlastního života.

Na závěr můžeme shrnout, že Justin Popović byl ostrým kritikem některých tendencí v ekumenismu, a to zejména těch, které nejsou v souladu s učením, jež se zachovalo v pravoslavné církvi. Přesto, i když je tón jeho slov někdy ostrý, nikdy nemíří na konkrétní osoby. Dále je známo, že otec Justin nikdy neporušil společenství ani nepřerušil kontakty s někým, kdo se účastnil ekumenických schůzek. Nikdy nevytvořil nevyvolal žádné skandály, což jasně naznačuje, že nebyl proti ekumenismu jako takovému, Nikolaje Velimiroviće, který se zúčastňoval ekumenických setkání, považoval Justin za svatého, podobné to bylo i s Georgem Florovským a Johnem Zizioulasem, které Justin respektoval.

Justin nikdy nekritizoval myšlenku dialogu, kritizoval ale ideologii ekumenismu jako ekleziologického kacířství. Odmítal humanistické tendence k jednotě křesťanů, kde jsou doprostřed kladeni lidé, a ne Bohočlověk Kristus. Chtěl nahradit to, co považoval za západní myšlenku humanistického ekumenismu, ekumenickým a pravoslavným ekumenismem. Pevně ​​věřím, že Justin je de facto ekumenickým teologem, stejně jako Církev je ekumenická. Cílem jeho teologie a filozofie bylo zahrnout všechny a všechno do Církve, kterou vnímal jako tělo Kristovo. Justin tak položil základ pro zdravou otevřenost teologie a tvořivější dialog s moderním světem a jeho výzvami. Je úkolem současné teologie na těchto základech budovat.