Ekumenická studentská slavnost

V úterý 23. ledna 2018 se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů a pod záštitou Církve československé husitské již pojedenácté konala v kostele sv. Jana Křtitele na Malé Straně Ekumenická studentská slavnost pro studenty, pedagogy, zaměstnance teologických fakult a dalších škol. Bohoslužba byla slavena podle materiálu týdne modliteb, který pro letošní rok připravili křesťané z Karibiku s ústředním veršem „Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle“ (Ex 15,6). Vedení bohoslužby a jednotlivé role si mezi sebou rozdělili zástupci studentů jednotlivých škol. Na závěr přítomné pozdravili jejich zástupci: Ladislav Beneš, studijní proděkan Evangelické teologické fakulty; Miloš Poborský, který je od 1. září 2017 novým ředitelem Evangelikálního teologického semináře; Jan Blahoslav Lášek, profesor Husitské teologické fakulty; Petr Jandejsek, ředitel Institutu ekumenických studií v Praze, který přítomné pozdravil i za omluveného zástupce Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Ladislava Heryána; rovněž zástupce Katolické teologické fakulty se omluvil, také zde mimo jiné dochází ke změně děkana, 31. ledna 2018 vystřídá nově zvolený děkan Vojtěch Novotný odcházejícího Prokopa Brože; Hana Tonzarová, tajemnice pro ekumenu Církve československé husitské pozdravila přítomné jménem svého manžela, pražského biskupa Davida Tonzara, ředitele Husova institutu teologických studií a vedoucího pražského detašovaného pracoviště Vysoké školy Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave.

Text promluvy studentky VOŠ Jabok Jany Tvarůžkové:

Drazí bratři a sestry,

Ráda bych se s vámi podělila o to, co si v poslední době velmi často uvědomuji a co pociťuji zvlášť silně nyní, během týdne modliteb za jednotu křesťanů. Život křesťana je boj. Boj, který rozhodně není jednoduchý, boj, ve kterém musí člověk čelit zákeřným útokům nepřítele, který bojuje tvrdě a nemilosrdně, a který nás vždy rád upozorní na to, když prohráváme.

Zvlášť citlivě si to naše lidské pokolení může uvědomovat ve chvílích, kdy i přes všechnu naši moudrost a vyspělost nejsme schopni ochránit lidskou důstojnost, na níž nepřátelé útočí vlastně bez přestání. Důsledky můžeme vidět všude okolo nás. Diskriminace, vzájemná neúcta v rodinách, obchod s lidmi, vraždění, touha po moci, jenž nezná mezí, dětská pornografie, vykořisťování, takovýmto výčtem bych mohla pokračovat ještě dlouhou dobu, ale to není hlavní důvod, proč tu jsem.

Chtěla bych poukázat na to, že ve světle všech hrůzných událostí, které se na světě dějí, může člověk – ano i křesťan – ztrácet sílu k boji anebo – což je ještě horší – ve víru všech každodenních bitev může zapomenout, proč vlastně bojuje a kdo je jeho skutečný nepřítel. Ale pozor, mluvíme li o křesťanovi, nesmíme zapomínat na jednu důležitou věc. A to je, že nikdy nebojuje sám. V 15 kapitole knihy Exodus, která je ústředním motivem tohoto týdne modliteb za jednotu křesťanů se píše:

Tvá pravice Hospodine, velkolepá v síle,… tvá pravice Hospodine zdrtí nepřítele. Při rozjímání nad tímto textem jsem si uvědomila, že je to Hospodin, kdo zná nepřítele a chci-li nad ním zvítězit, musím se zcela a s důvěrou odevzdat jeho vedení. Zní to snadněji, než to ve skutečnosti je, já vím – Jenže bez Něj jsou naše lidské kapacity omezené, bez Něj nelze zvítězit.

Křesťan samotný je terčem mnoha útoků a křik nepřátel je někdy tak silný, že je velmi těžké přes něj slyšet Boží zaslíbení. Pod tíhou nepřátelských útoků se můžeme cítit slabí a unavení. A není výjimkou, že nás napadá, „na to já Bože prostě nemám“.

Když jsem přemýšlela o tom, jak maličká jsem oproti nepříteli, proti němuž mám bojovat, vzpomněla jsem si na velice krásný příběh, který napsal John Tolkien: Středozem je v ohrožení, osud všech závisí na zničení prstenu moci, s jehož silou by si temný pán Sauron zotročil všechny a všechno. To zní jako úkol pro udatného rytíře, že? Ale nechme se vyvézt z omylu. Do boje za záchranu Středozemě je vyslána velice nesourodá skupina osobností… hobiti, lidé, elf, čaroděj a trpaslík. Každý tak rozdílný, každý se svými výjimečnými schopnostmi i slabostmi. V čem ale tkví jejich síla? Ví přesně, proti komu bojují – a vědí proč. To neznamená, že to bude hračka, ne bude to strašně těžké, bude to bolet, nejen fyzicky, a ano, můžou při tom přijít o život. Ale přes to všechno, pro ně má smysl bojovat.

Toto společenstvo prstenu, tato jednota v různorodosti mi v mnohém připomíná naše křesťanské společenství, tvořené lidmi různých povah, nadání, schopností, s rozdílnými životními zkušenostmi a ano i se svými nedokonalostmi. Víte, na Bohu je krásné, že on vidí kapacity, které my sami v sobě nenalézáme, a necháme-li ho, on nám je pomůže objevit. Protože, jakkoli se nám to může zdát podivné, on nás volá do boje, na každém z nás záleží, každý z nás má specifickou roli, kterou má v tom dějinném dramatu sehrát. Zrovna teď ti říká: „Záleží na tobě, velmi na tobě záleží. Jsi cenný i to co děláš, jakkoli se ti to může zdát bezvýznamné. Nezáleží na tom, kolikrát jsi už spadl, pamatuješ, Já už vytvořil cestu, můžeš projít suchou nohou, nemusíš se brodit oceánem, nemusíš šlapat vodu, Já tě povedu, se mnou můžeš kráčet po vlnách.“ Chce se nám to risknout?

Frodo Pytlík, hobit v Tolkienově příběhu, se rozhodl, že to chce risknout, řekl, že odnese prsten do Mordoru, aby mohl být zničen, jediná námitka, kterou měl, byla, že nezná cestu. V souvislosti s tím se mi vybavuje, co kdysi řekl skotský protestantský kazatel Oswald Chambers, a to: „Víra nikdy neví, kam je vedena, ale zná a miluje toho, kdo ji vede.“ Nechám-li se vést Ježíšem, pak můžu mít jistotu, že moje cesta má cíl, ba co víc, že na té cestě nejsem sám.

Pokud vím, že Hospodinova pravice je dost silná na to, aby zdrtila nepřítele, nemusím pochybovat o tom, že i mě dá dostatek sil potřebných k boji. Nebude to jednoduché, únava nás nemine, možná to bude i bolet. Útěchou a motivací však každému křesťanovi a celému našemu společenství může být vědomí, že nemusíme být spoutáni strachem, protože my už víme, že bojuje na straně Vítěze.

V tom je naše síla. A tak nám přeji, aby toto vědomí, že bojujeme na straně Vítěze, bylo společné nám všem, celému křesťanskému společenství a aby nám dalo sílu spojit se v boji, který má smysl.