Krátké zamyšlení nad duchem keltského křesťanství

Hlas větru v jilmoví

tam jako hudba zní,

křik kosa veselého

a křídel mávání.

Naslouchat v Durrow za svítání

jelenům, kukačkám,

jak z lesní země volají,

když léto začíná.

Bolestná byla cesta má,

ó Králi Tajemství…“

(Columcille: Sen ve vyhnanství)

Moderní ilustrací keltského světce může být v určitém smyslu Kryštůfek Robin, přátelící se se zvířátky ze Stokorcového lesa. Zní to snad trochu přehnaně, ale skutečností je, že keltské křesťanství evokuje pocit polozapomenuté dětské hry, ba víc, ukazuje se být archetypálním Dětstvím, které bez zábran komunikuje s bytostmi živými i – zdánlivě – neživými, které dokáže rozmlouvat s Božími anděly a Boha samého zřít tváří v tvář. (Tedy nic pro Hnetubudy.) Jsou-li nám zvířata jen descartesovskými „biologickými stroji“ a Příroda zotročitelným - a tudíž i zotročovaným - Cosi, pak sotva kopeme za Ježíšův tým. A pokud ano, nejspíš střílíme vlasťňáky. Protože náš nebeský Otec prostupuje vším svým stvořením bez výjimky. A Kryštůfek Robin o tom ví své, jsa mýtickým dítětem, kamarádem hraček a pánem her.

Když se na počátku dvanáctého století Giovanni Bernardone (známý také jako František z Assisi) začne bratřit a sestřit¹ s celým vesmírem, objeví pro sebe a svou dobu to, co keltské křesťanství dávno znalo. On sám se stal nejpopulárnějším světcem Západu, protože ve svém prostředí představoval jedinečný – a strhující - fenomén svatého Prosťáčka. V keltském světě by ovšem valnou pozornost nevzbudil – podobný postoj jako on tam zastávalo mnoho duchovních mužů a žen. (O jurodivých světcích Východu ani nemluvě.) V Giovanniho přirozeně lidské – a zároveň Duchem inspirované - Písni bratra Slunce totiž nacházíme totéž, co v poezii irských mnichů: Dětskou radost - dosud nepadlého - Adama v zahradě Eden.

Příběhy keltských světců a světic může leckdo číst s povýšeným nadhledem jako pouhé pohádky pro děti. A jistá pohádkovost v nich bezesporu je, neboť toto všechno (a leccos dalšího) je pro jejich hrdiny typické:

Jako nic křísí – často bezhlavé – oběti bezpráví, a když jsou občas sami hlavy zbaveni, vytryskne zázračný pramen na místě popravy, případně i jinde – pokud si tam světec uťatou hlavu osobně donese.

Kde má založit kostel mu určuje nadpřirozené divoké prase nebo aspoň holubice, orat může třeba s jeleny (a ti ho také někdy odvážejí na jeho poslední cestě). I mohutné stromy se – po jeho modlitbě - vytrhávají z kořenů a dokonce chodí.

Vlastní-li koně, je ono zvíře schopno cválat po mořských vlnách.

Jeho požehnání má neobyčejnou sílu a trvá po celé generace, světcovi nepřátelé se naopak zaživa propadají pod zem nebo jim Boží blesk zapálí hrad.

Cestování na netvorech z hlubin moře či sloužení eucharistické slavnosti na jejich hřbetě je příjemným zpestřením zbožného života.

Konverzace s anděly není neobvyklá a sám Kristus čas od času svatého osobně obdaruje – třeba biskupskou berlou nebo oltářem.

A především: velmi často přemáhá škodícího draka (nebo lidožravou obryni a podobnou – zákonně zlou - havěť).

Životy keltských svatých jsou plné archetypálních obrazů a symbolů. To nemůže překvapovat. Symbol má totiž v duchovním životě nezastupitelnou úlohu. Švýcarský ignorant Kalvín symbol zavrhl, protože si ho zaměnil za pouhý znak, zatímco jiný Švýcar, C. G. Jung, mu zase vrátil jeho důstojnost. (Tomu symbolu, přirozeně.) I když tedy nebudeme chápat legendy doslovně - a to vskutku vždycky nejde – nesmíme zapomínat, že nám přesto sdělují podivuhodné vnitřní pravdy, ukryté za vnější historií všednodenních zážitků.

Keltskou spiritualitou je možné (a prospěšné) se nechat inspirovat, nikoli jí však slepě kopírovat – vždyť kdo bude v jednadvacátém století ochotný stát po pás v prosincovém moři a odříkávat zpaměti všech sto padesát žalmů v latině? (Nebo v řečtině, když už ne přímo v originále.) Tehdejší muži a ženy byli tvrdšího ražení než my. Není zřejmě náhodou, že mnozí světci – namátkou „nejučenější z Britů“ Illtyd a Derfel Cadarn, slavný opat „britského Říma“ na ostrově Avalon - začínali kariéru jako bojovníci. A odhodlaně čelili nepřátelskému okolí i poté, co před sekání mečem dali přednost mnohem účinnějšímu boji modlitebnímu. Vítězili, protože měli vizi a byli vytrvalí. Pěstovali velký dar poslušnosti a také ušlechtilé neposlušnosti, pokud to vyžadovalo jejich svědomí.

Nežijme však v iluzích. Když světec „zlatého věku keltské církve“ Gildas Moudrý píše svou knihu O dobytí a pádu Británie, kritikou nijak nešetří: Kněží jeho země jsou hloupí, jáhnové drzí, biskupové chamtiví a duchovenstvo jako celek se podobá spíše nenažraným vlkům než pastýřům. Byla to pravda – a zároveň legitimní rétorická nadsázka – tehdy stejně jako dnes. Lidé jsou zkrátka jen lidé, ať mají na sobě hábit nebo montérky. Keltští světci nebyli jiní než my, ale dobře si uvědomovali, že na člověku je v Božích očích nejdůležitější jeho opravdovost. A ta vyplývá z plného přijetí sebe sama, svého místa na planetě Zemi (ve své rodině, duchovní i biologické), a z pochopení vlastního jedinečného poslání v Božím (herním) plánu. Jen tak je možné být bratrem lidským sourozencům, zvířatům, andělům. Jen tak je možné dosáhnout stavu theosis, kdy nás už v tomto pozemském životě prostoupí božství Věčného Krále. Protože „nebudeme-li jako Kryštůfek Robin, jistě nevejdeme do Božího království.“