Vlastnosti Nejsvětější Trojice podle Hildegardy z Bingenu

Ke svátku Nejsvětější Trojice, který tento rok připadá na 27. května, přináším výklad vlastností božských osob, jak je vyložila ve svém listu bamberskému biskupovi Eberhardovi II. z Otelingenu (1100–17. 7. 1172)¹ Hildegarda z Bingenu (1098–17. 9. 1179), představená benediktinského kláštera na Rupertsbergu, přibližně v letech 1163/1164.²

Eberhard se tehdy angažoval v christologickém sporu s Gerhochem, proboštem augustiniánského kláštera v Reichersbergu (1092–27. 6. 1169).³ Gerhoch byl zastáncem gregoriánské reformy církve a zápasil s nastupujícím scholastickým trendem ve filosofií.⁴ Eberhard Hildegardě napsal, že zrovna přijíždí od císařského dvora,⁵ a žádá ji, aby mu prostřednictvím Božího zjevení vyložila následující tezi: Věčnost trvá v Otci, rovnocennost trvá v Synu, spojení mezi věčností a rovnocenností trvá v Duchu svatém.⁶ Hildegarda Eberhardově žádosti vyhověla, protože zřejmě považovala za důležité vyjádřit se ke scholasticky působící otázce způsobem, který spíše nahrával zastánci klášterní teologie Gerhochovi, se kterým sdílela kritické názory na zkaženost kléru a volání po jeho napravení.

List Hildegardy z Bingenu bamberskému biskupovi Eberhardovi II. z Otelingenu⁷

Ten, který je (Ex 3,14; Zj 1,4), a jemuž není nic skryté, říká: Ó pastýři, nedovol, aby v tobě vyschl sladký proud vůně balzámu, ona vitalita, která má být dána myslím bláznů, kteří nesají z prsou mateřského milosrdenství a proto umdlévají. Proto podej svému lidu lampu Krále, aby se nerozptýlil ve zlobě, a ty sám povstaň, žiješ v jejím světle.

Otče, já, ubohá malá žena, dokážu vyložit otázku, na kterou se ptáš, protože jsem se dívala do Pravého Světla, a posílám ti tuto odpověď, kterou jsem viděla a slyšela v pravé vizi – odpovídám Ti nikoliv svými slovy, připomínám ti, ale slovy Pravého Světla, v němž není žádná nedokonalost.

Věčnost trvá v Otci. – To znamená, že k věčnosti Otce nelze nic přidat ani ubrat, neboť věčnost se podobá kolu, které nemá začátek ani konec. Tak byla v Otci věčnost před každým stvořením. Věčnost vždy je a vždy byla. Co je věčnost? Je Bohem. Neboť věčnost není věčností, pokud není Dokonalým Životem. Proto Bůh žije ve věčnosti. Život nevychází ze smrtelnosti, ale život je v životě. Tak roste strom ze své životní síly (viriditate), kámen má vlhkost a každé stvoření má svou vlastní sílu. Neboť věčnost je živoucí a má schopnost rozvíjet život.

Jakým způsobem? Slovo Otce stvořilo každé stvoření. A tak Otec ve své velké moci není nečinný. Proto je Bůh nazýván Otcem, protože se z něho všechno zrodilo. A proto ještě jednou, věčnost trvá v Otci, protože On byl Otcem před počátkem a byl věčný před začátkem jeho zářících děl, která se všechna objevila v předvídavosti věčnosti. Ale to, co trvá v Otci, není věcí člověka, jenž je vrtkavý, někdy minulý, jindy budoucí, někdy nový nebo starý, ale to, co je v Otci, je stále trvalé.

Otec je jasem a ten jas má záři a ta záře má oheň: a ti všichni jsou jedno. Kdo tomu nevěří, nevidí Boha, neboť chce rozdělovat nedělitelného Boha. Díla, která Bůh vytvořil, již nemají celistvou vlastnost svých jmen, jakou měla předtím, než je člověk rozdělil. Jas je Otcovstvím, z něhož se rodí všechny věci a jímž jsou všechny objímány, neboť pocházejí z jeho moci. Ta samá moc stvořila člověka a vdechla mu dech života (srov. Gn 2,7). Z té samé moci má v sobě člověk účinnou působnost.

Jakým způsobem? Tělo tvoří tělo, a dobro vydává to, co je v něm dobré: dobro se šíří dobrou pověstí a rozrůstá se v jiném člověku dobrým příkladem. Tyto síly jsou v člověku tělesně i duchovně, protože jedna pochází z druhé. Člověk má velmi rád svá díla, protože pocházejí z jeho vědění a přivádí je k jejich uskutečnění. Tak i Bůh chce, aby se jeho moc ukázala ve všech pokoleních, protože jsou jeho dílem.

Záře dává oči, a tato Záře, která je Synem, dala oči, když On řekl: „Staň se.“ (Gn 1,3). Tehdy se všechny věci tělesně ukázaly v Živoucím Oku. A oheň, což je Bůh, prostupuje těmito dvěma slovy, protože je nemožné, aby jas byl bez záře. A kdyby neměly oheň, jas by se neskvěl a záře by nezářila. Plamen a světlo se skrývají v ohni. Jinak by oheň nebyl ohněm.

V Synu je rovnocennost. – Jakým způsobem? Všechna stvoření byla v Otci před začátkem času, byla v řádu, který On v sobě ustanovil. Potom je Syn vytvořil ve svém díle. Jakým způsobem? Podobá se to člověku, který má myšlenku na veliké dílo a poté ji vysloví svými slovy, takže se dílo s dobrou pověstí podaří.

Otec ustanovuje, Syn uskutečňuje. Neboť Otec v sobě ustanovil všechny věci a Syn je v díle završil. A světlo je ze světla přede všemi věky ve věčnosti, které bylo na počátku. A toto světlo je Synem, který vyzařuje z Otce, a skrze něhož byly stvořeny všechny věci. A Syn se oblékl do oděvu z člověka, kterého uhnětl z hlíny (srov. Gn 2,7), toho oděvu, který předtím neměl tělesnou podobu. Tak Bůh viděl všechna svá díla před sebou jako světlo, a když řekl: „Staň se“ (Gn 1,3), oblékl každému rodu jeho vlastní oděv.

Poté se Bůh sklonil k vlastnímu dílu, a tak jeho rovnocennost v účasti na člověku trvá v Synu Božím, neboť On sám oblékl oděv lidství, tak jako Boží díla oblékla svá těla. Neboť Bůh předvídal všechna díla, která vytvořil, a proto se v pokoře lidství sklonil k člověku, protože božství je tak dokonalé, že pokud by se On sám nebyl býval oblékl do lidství, nemohl by se smilovat nad tím v člověku, co bojuje proti dobru, poněvadž „všechny věci byly učiněny skrze Něho a bez Něho nebylo učiněno vůbec nic“ (J 1.3). Všechny věci viditelné, hmatatelné a ochutnávané byly učiněny skrze Něho, a On předvídal, že všechny tyto věci jsou pro člověka nějakým způsobem nutné, některé pro objetí lásky, jiné pro bázeň, některé pro poznání, jiné pro vzdělání a některé zase pro opatrnost a její příčiny.

„A bez něho nebylo učiněno nic.“ (J 1,3). Toto „nic“ je pýcha. Je to mínění, které bere ohled jen samo na sebe, a v nikoho nevěří. Neboť pýcha chce, co Bůh nechce, a vždy počítá jen s tím, co sama zařídila. Je také temnotou, protože pohrdla světlem pravdy a začala to, co nemohla dokončit. Proto je pýcha ničím, protože nebyla učiněna ani stvořena Bohem. Měla svůj začátek v prvním andělu, když se podíval na svůj lesk a začal si vymýšlet. A neviděl, od koho má onen lesk, ale řekl si: „Chci být Pánem a žádného jiného Pána nechci.“. Tak jeho sláva zmizela, on ji ztratil a stal se knížetem Pekel.

Tehdy Bůh dal slávu prvního anděla jinému svému synu, člověku, který byl stvořen takovou pevnou sílou, že mu pomáhají všechna stvoření, a člověk byl ustanoven tak silnou mocí, že přese všechno neztratil onu slávu. Ale stejným rouháním, kterým ďábel odmítl Boha, hloupost v člověku zatoužila podobat se Bohu ve cti, to jest být jako Bůh. Přesto člověk nezavrhl lásku, v níž poznal, že existuje Bůh. Proto je látka ďábla zcela temná, protože ďábel nechtěl, aby existoval Boží jas. Adam naopak chtěl, aby Boží jas existoval, a toužil být v Božím společenství. Proto je látka člověka dokonalá, protože v člověku je něco světelného – třebaže je naplněn mnohým utrpením (srov. Jb 14,1).

V Duchu svatém je spojení mezi věčností a rovnocenností. – Duch svatý je oheň, ale není to uhasitelný oheň, který někdy vzplane a jindy zhasne. Neboť Duch svatý proniká věčnost a rovnocennost a spojuje je do jednoho, stejně tak jako člověk váže svazek obilí (který, není-li svázaný, není svazkem, ale rozpadá se). A Duch svatý se podobá kováři, který spojuje dva bronzové kusy a skrze oheň z nich tvoří jeden celek. Podobá se meči mávajícímu na všechny strany.

Duch svatý zjevuje věčnost a rozněcuje rovnocennost, takže jsou jedno. Duch svatý je oheň a život ve věčnosti a rovnocennosti, protože Bůh je živý. Slunce září planoucím světlem a hoří v něm oheň. Osvětluje celý svět a jeví se jako jeden celek. Ale jakákoliv věc, v níž není síla, je mrtvá, stejně jako větev uříznutá od stromu usychá, protože už v sobě nemá životní sílu. Duch svatý je sjednocující činitel a životodárná síla, neboť bez Ducha svatého by věčnost nebyla věčností a rovnocennost by nebyla rovnocenností. Duch svatý je v obou dvou, a tito tři jsou jedno v božství, to jest, že Bůh je jeden.

Rozumnost má také tři síly: zvuk, slovo a dech. Syn je v Otci jako je slovo ve zvuku, a Duch svatý je v nich, jako je dech ve zvuku a ve slově. A tyto tři osoby jsou jedním Bohem, jak jsem už řekla. V Otci je věčnost, neboť nikdo nebyl před Ním, poněvadž věčnost (na rozdíl od Božích děl) nemá počátek. V Synu je rovnocennost, protože Syn nikdy nebyl odloučen od Otce, ani Otec od Syna. V Duchu svatém je spojení mezi těmito dvěma, neboť Syn vždy zůstával v Otci a Otec se Synem, jelikož Duch svatý je ohnivým životem v nich, a oni jsou jedno.

A je psáno: „Duch Páně naplňuje celý svět“ (Mdr 1,7). To znamená, že všechna stvoření, viditelná i neviditelná, mají duchovní život, a ta stvoření, která člověk nezná, jeho intelekt zkoumá, dokud je nepozná. Z životní síly jsou květy, z květů jsou ovoce stromů. Oblaka ubíhají a měsíc a hvězdy hoří ohněm. Stromy rodí květy skrze životní sílu a voda má jemnou schopnost zvlhčovat vzduch a rodit potůčky. Dokonce i země vypařuje vlhkost.

Neboť všechna stvoření mají viditelné a neviditelné vlastnosti, a to, co je vidět, je slabé, ale to, co není vidět, je silné a životodárné. Lidský intelekt zkoumá, jak poznat to, co není vidět. To jsou síly díla Ducha svatého.

„A ten, který ovládá všechny věci“ (Mdr 1.7). Co to znamená? Člověk ovládá všechny věci. Jakým způsobem? Vládnutím, používáním a přikazováním. Tyto schopnosti Bůh daroval člověku.

„Má vědomost o hlasu“ (Mdr. 1.7). Tím se myslí rozumnost, která zvučí hlasem. Hlas je tělo, rozumnost je duše, teplo vzduchu je oheň. A ti všichni jsou jedno. Proto když je rozumnost slyšet skrze tvoření hlasu a mluvení, všechna její díla se zdokonalují, a proto má rozumnost moc tvořit, protože jak přikáže, tak se to stane. Proto žádné z Božích děl není zbytečné.

Pokud by měl někdo džbán plný peněz, měl by velkou radost. Ale pokud by džbán byl prázdný, považoval by ho za bezcenný. Prázdnota je ve všech dílech zlých lidí, kteří utíkají od ohně Ducha svatého. Zprvu se lidé z ďáblova podnětu těší z hříchu. Ale když člověk zjistí, že jeho zlé skutky nemají cenu, a odvrátí se od nich, podobá se marnotratnému synu, který poté, co měl hlad, si vzpomněl na chléb svého otce a řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou“ (L 15,18). „Proti nebi“, protože jsem nebeský svou rozumnosti. „A před tebou“, protože vím, že jsi Bůh. Potom se člověk odřekne ďábla, a nakonec si vybere Boha za svého Pána. Načež všechny ďáblovy neřesti budou zmateny a všechny nebeské harmonie se podiví, neboť to, co dříve považovaly za neužitečné bahno, nyní nahlížejí jako přední sloup oblaku v jeho prospěšnosti. To, co měly za bezcenné, si poté vyvolily jako spanilejší, jelikož žádné ďáblovy neřesti nejsou užitečné. Neboť ve špatných dílech není prospěchu, ale prospěch lidé vytvářejí v dobrých dílech. To jsou díla Ducha svatého.

Nyní, otče a pastýři lidu, ať Bůh dá, abys dospěl ke světlu, v němž přijmeš poznání pravé blaženosti.