Liturgie ordinace

Biblický základ

Starozákonní služby kněží a levitů mají v Novém zákoně pokračování pouze v Kristu. Ostatní služby jsou od něj odvozeny. „(Kristus) dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova“.¹ Dvanáct (apoštolů) dostalo pověření přímo od Krista. Ustanovení odpovídalo jeho eschatologické vizi nového Izraele. (viz Mt 19,28; Zj 21,14). Obdobnou úlohu jako mělo Dvanáct v prvotní obci u křesťanů ze židovství, mělo Sedm (jáhnů) u řecky mluvících křesťanů. Ti byli vybráni obcí a ke své službě „ordinováni“: „Postavili je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce“² Obdobně na apoštoly nepatřící mezi Dvanáct, Pavla s Barnabášem, vložili ruce proroci a učitelé obce v Antiochii (Sk 13, 1-3). U charismatické služby proroků není žádné vkládání rukou doloženo. V pastorálních epištolách se sice o vkládání rukou v souvislosti s pověřením duchovní správou píše (1 Tm 4,14; 2 Tm 1,6), ovšem uvedené znamení je užíváno i při žehnání, křtu, uzdravování nemocných či smíření hříšníků. Vyjadřuje se jím boží, ne lidské působení. Velkou pestrostí služeb v Novém zákoně i způsobem jejich ustanovování se musely vypořádat dokumenty ekumenické konvergence z Limy.³

Pobiblické prameny

Didaché

Ustanovte si proto vkládáním rukou episkopy a diákony hodné Páně, muže vlídné, neoddané lakomství, pravdivé a zkušené. Neboť vám slouží i oni službou proroků a učitelů. Nepřehlížejte je tedy. Jistě jsou ceněni vámi s proroky a učiteli.

Didaché neboli „Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům“, Staturos, Hostiné, 1994

Syrský spis Didaché bývá datován kolem r. 100. Spontánní charismatické služby jsou již nahrazovány službami ustanovenými. Pověřování se děje vkládáním rukou. Služba má dvě formy: episkopa a diakona. Presbyter ještě chybí.

Listy Ignáce Antiochijského

Pochází z raného 2. stol., kdy Ignác byl biskupem v Římě, kde zemřel jako mučedník. Z více listů je patrno, že v té době již převládal monarchický episkopát. Biskup v čele obce byl obklopen kněžími a jáhny.

„Vaše ctihodné presbyterium, hodné Boha, je s episkopem zajedno jako struny s kytarou“ ⁴

„Všichni ať také ctí diakony jako Ježíše Krista, stejně jako episkopa, který je obrazem Otce, a presbytery jako radu boží a sbor apoštolů.“⁵

Způsobem ordinace se Ignác nezabývá.

Apoštolská tradice

Obsahuje vcelku detailní popisy pověřování jednotlivými službami vč. ordinačních modliteb. Popisy jsou již na začátku spisu a představují jeho nejstarší vrstvu (patrně rané 3. stol.) Biskup je ordinován okolními biskupy:⁶

Za biskupa ať je vysvěcen ten, kdo je zvolen vším lidem a je bezúhonný. Když bylo vyhlášeno jeho jméno a všichni souhlasí, shromáždí se v Den Páně lid spolu s presbyteriem a přítomnými biskupy. Když všichni přisvědčí, ať na něj biskupové vloží ruce, kněží potichu stojí. Všichni ať mlčí a modlí se v srdci za seslání Ducha. Pak ať jeden z přítomných biskupů na žádost všech vloží na svěceného biskupa ruce, modlí se a říká:

Modlitba je uvedena v kap. 2.4. Kněz a jáhen je ordinován biskupem takto:⁷

Když je pak svěcen kněz, ať mu biskup vloží ruce na hlavu a také kněží ať se (ho) dotýkají. Ať se modlí, jak jsme řekli a přikázali pro svěcení biskupa, a pronáší slova modlitby:

Bože - Otče našeho Pána, Ježíše Krista, shlédni na tohoto svého služebníka a uděl Ducha milosti a (ducha) kněžského sboru, aby vedl a spravoval Tvůj lid s čistým srdcem. Neboť Tys shlédl na svůj vyvolený národ a přikázal jsi Mojžíšovi, aby vybral kněze, které jsi naplnil svým Duchem daným Tvému služebníku.

A nyní, Pane, uchovej v nás neporušeného Ducha své milosti a učiň (nás) hodnými sloužit Ti věrně s upřímným srdcem, abychom Tě chválili skrze Tvého Syna, Krista Ježíše. Skrze něj Ti (patří) sláva a moc, Otci i Synu s Duchem svatým ve svaté církvi, nyní i na věky věků. Amen.

Když je pak svěcen jáhen, vybraný podle toho, co bylo řečeno, podobně ať (na něj) vkládá ruce pouze biskup, jak jsme nařídili. Při jáhenském svěcení vkládá ruce biskup sám, protože (jáhen) není svěcen ke kněžství, ale k službě biskupu, aby konal to, co on sám (biskup) přikáže.

(Jáhen) není totiž účasten sboru kněží, ale (je určen), aby pečoval (o nemocné) a připomínal biskupovi, co je potřeba. Nepřijímá takového ducha kněžství, na jakém mají účast kněží, ale to, co je (mu) mocí biskupa svěřeno.

Proto uděluje jáhenství biskup sám. Na kněze však vkládají ruce i ostatní kněží, neboť mají společného a téhož ducha kněžství. Kněz sice má moc ducha kněžství přijmout, ale nemá moc ho dát. Proto kněz nesvětí. Při kněžském svěcení světí biskup, kněz (vkládá ruce) pouze na znamení.

Nad jáhnem se pronáší:

Bože, který jsi všechno stvořil a uspořádal skrze Slovo, Otče našeho Pána, Ježíše Krista, kterého jsi poslal, aby sloužil a naplnil Tvou vůli a zjevil nám Tvou touhu. Dej Ducha svatého, Ducha milosti, starostlivosti a píle tomuto svému služebníku, kterého sis vyvolil k službě své církvi, aby přinášel do Tvé velesvatyně to, co je Ti obětováno ustanoveným veleknězem k slávě Tvého jména. Dej, ať slouží bez hany a v čistotě mravů, ať si získá důstojné postavení, ať Tě chválí a oslavuje skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Skrze něj Ti (patří) sláva, moc a chvála, s Duchem svatým, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Pokud ovšem kandidát jáhenství či kněžství byl pro víru pronásledován a při pronásledování obstál, není nutné, aby na něj biskup vkládal ruce. Je také výslovně řečeno, že slova eulogií není nutné přesně opakovat, jsou to určité vzory. Pro další služby jako jsou vdovy, panny, lektoři, podjáhni, pro ty kteří mají dar uzdravování, není vkládání rukou požadováno.

Ekumenická konvergence

Pojetí ordinované služby se mezi církvemi dosti liší (více než pojetí křtu či večeře Páně). Liší se pojetí apoštolské posloupnosti, některé církve praktikují, jiné ne biskupskou službu. V poslední době dochází k neshodám v souvislosti s ordinací žen či homosexuálů. Přesto bylo dosaženo v liturgických otázkách ordinace významné shody:

Ordinace se děje v souvislosti s bohoslužbou, zvláště s večeří Páně. Je tak vyjádřeno, že se jedná o akt celé místní církve, nikoli jen určitého stavu nebo ordinovaného jednotlivce.

Ordinační akt, který se děje vkládáním rukou těch, kteří jsou k tomu pověřeni je vyjádřením působení Ducha svatého. (BAM 41)

Tentýž dokument též vymezuje kroky do budoucna:

Od církví, které zachovaly biskupskou posloupnost, bude žádáno, aby uznaly jak apoštolský obsah ordinované služby v církvích, které tuto posloupnost nezachovaly, tak také existenci služby episkopé v různých podobách v těchto církvích.

Církve, které biskupskou posloupnost nezachovaly, ale žijí ve věrné kontinuitě s apoštolskou vírou a posláním, mají službu Slova a svátostí, jak je zřejmé na víře, praxi a životě těchto církví. Od těchto církví bude žádáno, aby si uvědomily, že kontinuita s církví apoštolů je hluboce vyjádřena v postupném vzkládání rukou konaným biskupy a že, ačkoliv třeba nepostrádají nepřetržitost apoštolské tradice, toto znamení posiluje a prohlubuje zmíněnou kontinuitu. Mohou pak pocítit potřebu toto znamení biskupské posloupnosti znovu objevit. (BAM 53)

Průběh současné římskokatolické biskupské konsekrace

Konsekrace biskupa (stejně tak ordinace kněze či jáhna) se děje v rámci eucharistické slavnosti a je vsazena po skončení bloku slova.

• Za zpěvu „Veni, creator Spiritus“ či jiného hymnu kandidát v doprovodu dvou kněží předstoupí před biskupa.

• Jeden z kněží žádá biskupa o konsekraci kandidáta.

• Je čteno kandidátovo jmenování biskupem a souhlas s konsekrací (vypracované Kongregací pro biskupy a podepsané papežem).

• Alokuce (promluva světitele shrnující poslání biskupa).

• Skrutinium (otázky ke kandidátovi, týkající se ochoty přijmout závazky vyplývající z biskupské služby).

• Litanie ke všem svatým (suplují zde přímluvy).

• Vkládání rukou (mlčky) přítomnými biskupy.

• Velká eulogie (konsekrační modlitba) mající základ v modlitbě Apoštolské tradice.

• Sekundární symbolika zahrnující mazání hlavy olejem (převzato ze středověkého francko-galikánského ritu), předání prstenu, mitry, berly, uvedení ke katedře, přijmutí pozdravu pokoje od přítomných biskupů.

• Přednes závěrečného požehnání náleží nově konsekrovanému biskupovi.

Ordinace kněží a jáhnů probíhá obdobně. Při ordinaci kněží na svěcence vkládají ruce kromě biskupa i všichni přítomní kněží, při ordinaci jáhnů biskup sám. Jiná je sekundární symbolika. Kněžím se pomazávají ruce, jáhni se nepomazávají. Novosvěcenci jsou oblékáni do liturgických rouch.

Hodnocení současného římskokatolického obřadu

Ohlédneme-li od přetížené a poměrně pozdě se objevující sekundární symboliky, nelze si nevšimnout deficitů skrutinia. Vůbec není tázána místní církev, zda daného služebníka přijímá, což souvisí se současnou římskokatolickou praxí, kde je konsekrace biskupa vázána výhradně na souhlas Vatikánu, ordinace kněze či jáhna na souhlas biskupa. Jiným deficitem je absence otázky, týkající se víry kandidáta či obnovy křestních závazků. (Ačkoli je kandidát jáhenství – s výjimkou „stálých jáhnů“ nejprve tázán na ochotu dodržovat celibát…).

Vkládání rukou všech kněží při kněžských svěceních vychází z Apoštolské tradice. Je však nutno dodat, že je to jediný pramen, kde se tato praxe vyskytuje.⁸ Dlouhý proud kněží, z nichž každý individuálně vkládá ruce, působí dojmem jakési série oddělených miniordinací. Myslím, že by bylo vhodné, aby kněží vkládali ruce společně např. během eulogie. Analogická situace nastává např. při slavení pravoslavné tajiny nemocných (euchelainon, slovansky soborovanie). Slavnost obsahuje postupně sedm eulogií. Každou přednáší jiný kněz. Ostatní jsou mezi lidem v pozici oranta a lidé se jich dotýkají, případně se dotýkají vzájemně, vytváří jakési hrozny modlitebníků. Bylo by tak vyjádřeno, že eulogie (patřící k nezbytným prvkům ordinace) je modlitbou celé církve.

Některé nešvary obřadů jsou specificky české. Slavnost se má konat v neděli či ve svátek, v Čechách se preferuje sobota. Na konci liturgie může říci pár slov nově konsekrovaný biskup, poté, po požehnání sloužící „odcházejí průvodem přes kostel do sakristie, odkud se v pokoji rozjedou“. V Čechách se přidává série projevů, z nichž některé (např. poselství politiků) jsou za hranicí vkusu.

Průběh současné kalvínské ordinace

Presbyteriální církev USA, tak jako jiné kalvínské církve, nezachovala biskupskou službu, nezná jiné kněžství, než obecné, ordinaci chápe jako dílo církve, přesto učinila velký pokrok v liturgii ordinací. V r. 1999 vydala Book of Occasional Services (kniha příležitostných bohoslužeb), které je doplňkem BCW vydané 1993. Významný podíl knihy je věnován ordinačním liturgiím. Sestavení knihy je v souladu jak s historickými prameny, tak s dohodami ekumenické konvergence. Trojdílnému pojetí ordinované služby odpovídá:

1. ordinace či ustanovení diakona a staršího;

2. ordinace či ustanovení služebníka slova a svátostí ;

3. ustanovení pastora.

Ordinační liturgie se slaví v neděli, v přítomnosti církve, a jsou vsazeny do liturgie s večeří Páně (mezi blok slova a eucharistický blok).

Všechny ordinační liturgie obsahují v úvodu prohlášení o ordinaci (statement on ordination), které shrnuje smysl služby. Je obdobou alokuce v římskokatolickém ritu. V případě ordinace služebníka slova a svátostí je navržen text:

Všichni jsme křtem pozváni do církve Ježíše Krista

a označeni Duchem svatým jako ti, kteří patří Kristu.

Všichni jsme společně povoláni,

abychom byli učedníky našeho Pána a sloužili mu.

Ve společenství církve

jsou někteří povoláni

ke zvláštní službě slovem a svátostmi

jako presbyteři a jako diakoni.

S vědomím důležitost jakékoli služby

ordinuje církev služebníky odpovědné

za hlásání slova a vysluhování svátostí,

za správu církve

a za soucitnou péči o potřebné světa.

V zastoupení jedné svaté, všeobecné, apoštolské církve

nyní presbyterát (staršovstvo) v N. podle svého pověření

ordinuje N. ke službě slova a svátostí

a instaluje jej/ji jako pomocníka pastora církve v N.

Všechny ordinační liturgie obsahují obnovu křtu kandidáta/kandidátky služby. Děje se tak pomocí otázek (skrutinia) a Apostolika. Poté následuje poděkování za křest formou eulogie:

Pán s vámi.
I s tebou.
Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
Je to důstojné a spravedlivé.
Děkujeme ti, věčný a milostivý Bože.
Od dávných dob jsi nám nesčetnými způsoby
žehnal a ukazoval znamení své milosti.

Chválíme tě za to, že jsi svůj lid Izrael

vyvedl vodami moře z otroctví,
ke svobodě v zaslíbené zemi.
Chválíme tě, že jsi nám poslal svého syna Ježíše,
který byl pro nás pokřtěn ve vodách Jordánu
a tvým svatým Duchem pomazán jako Kristus.
Křtem jeho smrti a vzkříšení
jsi nás osvobodil z otroctví hříchu a smrti,
takže jsme mohli být očištěni a znovu se narodit.
Chválíme tě za tvého svatého Ducha,
který nás učí a uvádí nás do veškeré pravdy,
obdarovává nás různými dary,
abychom mohli hlásat evangelium všem národům
a sloužit ti jako královské kněžstvo.
Radujeme se, že jsi nás ve křtu přijal za své
a že se dílem tvé milosti můžeme znovu narodit.
Tvůj svatý Duch nás obnovuje,
abychom mohli činit tvou vůli
a navěky měli účast na životě vzkříšeného Krista.
Jemu, tobě i Duchu svatému buď všechna čest a sláva

nyní i navěky věků.

Amen.

Teprve poté následuje skrutinium týkající se příslušné služby. Během klíčové části ordinace – ordinační modlitby (velké eulogie) kandidát klečí čelem k shromáždění, služebníci slova a svátostí a starší stojí za kandidátem. Eulogie má v případě služebníka slova a svátostí tuto podobu:

Pán s vámi.
I s tebou.
Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
Je to důstojné a spravedlivé.

Laskavý a věčný Bože,
s radostí ti vzdáváme díky a chválu.
V průběhu věků jsi uzavřel smlouvu se svým lidem

a zůstal jsi mu věrný.

Vysvobodil jsi jej z pout

a přijal ho za vlastní.

Vždycky a všude jsi z řad svého lidu vybíral služebníky,
kteří ukazovali cestu ke spáse.
Jsme vděčni za ty, kteří nás předešli ve víře,
beze strachu tě následovali
a vedli nás k důvěře v tebe.
Děkujeme za soudce a krále,
kteří vládli spravedlivě a v pokoji.
Chválíme tě za proroky a apoštoly,
kteří odvážně zvěstovali slova milosti a pravdy.
Děkujeme ti za pastýře a učitele,
kteří vedli tvůj lid ve víře a věrnosti.
Především tě chválíme za Ježíše Krista,
který nepřišel, aby si dal sloužit,

ale aby sám sloužil
a položil svůj život za svobodu druhých.
Pomazán tvým svatým Duchem,
vyhlásil tvou vládu na zemi
a ve všem, co říkal a konal,

zjevoval tvou spásonosnou lásku.

Všichni shromáždění kolem kandidáta na něj vloží ruce a společně pokračují:
Milostivý Bože,
vylij svého Ducha na svého služebníka N.,
kterého jsi křtem povolal a prohlásil za vlastního.
Obdař ho stejným smýšlením,
jaké měl Kristus Ježíš.
Dej mu plnost ducha pravdy,
aby jak náleží v Kristu zvěstoval tvé slovo
od ambonu, stolu Páně i křtitelnice,
ve slovech i činech každodenního života.
Obdař ho dary svého svatého Ducha,
aby budoval církev,
napomáhal společnému životu tvého lidu
a vedl ho soucitně a s pohledem upřeným k budoucímu.
Na cestě víry a v duchovní službě
dej svému služebníku N.
a všem, kdo uprostřed tvého lidu slouží jako pastýři,
radost a sílu,
kázeň a naději,
pokoru, humor a odvahu
spolu s neutuchajícím vědomím tvé přítomnosti.

Pokračuje sám předsedající (modlitba se liší podle toho, zda se jedná o ordinaci či instalaci; uvedená verze platí pro ordinaci):

Milostivý Bože,
vylij svého Ducha síly a pravdy
na celou církev,
aby byla tvým svatým lidem,
který je křtem pověřen, aby ti sloužil ve světě.
Podporuj církev v její službě.
Dej nám, abychom byli pevně zakotveni v evangeliu,
posiluj naši naději v Kristu,
pomáhej nám ve službě vyvrženým,
rozněcuj lásku, kterou máme jedni k druhým.
Ukazuj nám, jak tvá milost

přetváří náš společný život,
abychom mohli užitečně sloužit evangeliu
a zřetelně svědčili světu
o evangeliu Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.

Struktura ordinace služebníka slova a svátostí⁹

Úvod shromáždění

Představení kandidáta/kandidátky

Dialogické pozvání k bohoslužbě

Denní (úvodní) modlitba

Hymnus chvály, žalm či spirituál

Vyznání a zvěstování odpuštění

Pozdrav pokoje

Kantikum, žalm, hymnus či spirituál

Blok slova

Prosba o osvícení

První (starozákonní) čtení

Žalm

Druhé (novozákonní) čtení

Antifona, hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Evangelium

Kázání

Hymnus, žalm či spirituál

Ordinace ke službě slova a svátosti

Verše Písma

Prohlášení k ordinaci a instalaci

Obnova křestních závazků (přihlášení se ke Kristu, vyznání víry)

Poděkování za křest

(Mazání olejem)

Otázky vyžadované konstitucí církve

Ordinační modlitba (velká eulogie)

Vyhlášení ordinace (a instalace)

Přivítání nově ordinovaného presbyterátem a ostatními

Vyslání nově ordinovaného

Předání symbolů služby slova a svátostí

(Vyslání ke službě sboru – v případě instalace)

Hymnus, žalm nebo spirituál

Blok eucharistie

Pozvání k Pánovu stolu

Obětování

Velké díkůčinění (eucharistická modlitba)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Závěr

Poslání a požehnání

Hymnus, spirituál, kantikum či žalm

Ustanovení služeb (ministérií)

V římskokatolické církvi se děje v rámci liturgie slova, nebo eucharistické slavnosti. Předsedá mu biskup, nebo v případě řeholníků vyšší řeholní představený. Obřad je zařazen po evangeliu a má tuto strukturu:

• Předstoupení před biskupa

• Alokuce (biskupova řeč objasňující poslání služebníků)

• Výzva k modlitbě a tichá modlitba shromáždění

• Malá eulogie

• Předání atributů služby (lektorovi bible; akolytovi miska s hostiemi, kalich s vínem)

V presbyteriální církvi USA se ustanovení do služby sboru (jedná se asi o desítku služeb) děje v rámci nedělní bohoslužby s večeří Páně. Odehrává se u baptisteria mezi blokem slova a blokem eucharistie a má tuto strukturu:

• Verše Písma (Ga 3, 27-28 či Ef 4, 1-6)

• Ž 133

• Povolání k učednictví (jakási obdoba alokuce, ale stručnější, z části svěřená předsedajícímu, z části sboru)

• Skrutinium (otázky nemíří jen na kandidáty, ale také na sbor)

• Modlitba ustanovení (malá eulogie, kde epikletickou část přednáší celé shromáždění)

• Vyslání (Ko 3,17)

• Požehnání (1 Te 5,23)

Vyhodnocení ankety

Dostal jsem odpovědi, které se týkaly pouze 8 ordinací a to ve dvou církvích: Československé církve husitské a starokatolické. K otázce „Bylo ordinovaným v rámci obřadu vidět do tváře?“, jsem byl inspirován účastí na ordinaci starokatolického biskupa, kde byl během eulogie svěcenec obrácen zády ke shromáždění. Respondentka, která se ordinace také účastnila odpověděla „v určité fázi ano, v určité ne“, což zřejmě odpovídá starokatolickým zvyklostem (podle dalších dvou odpovědí). V případě husitských ordinací byly všechny odpovědi na tuto otázku kladné.

Ve všech případech předsedal ordinaci biskup (případně arcibiskup) za přítomnosti patriarchy či dalších biskupů.

Ve všech případech byla liturgie ordinace implementována do eucharistické liturgie jejíž součástí byl blok slova s kázáním na přečtené biblické texty. Byly užity přímluvy za ordinované. V případě starokatolických ordinací byla jména patronů svěcenců vložena do litanií.

Klíčová část ordinace – eulogie nad ordinovanými v případě starokatolických liturgií zazněla, v případě husitských to respondenti nedokázali jednoznačně odpovědět s jedinou výjimkou. Husitský jáhen nám poslal eulogii ze svého svěcení:

Bože, rozprostři nad svým služebníkem N. své svrchované požehnání.

Osvěť ho, aby nad tvým slovem bez přestání rozjímal a vyznával, co od tebe slyšel,

učil tomu, co vyznává a dosvědčoval svým životem, co hlásá.

Ať ryzostí života bez kolísání přispívá k bohoslužbě tvé církve.

Dej, Pane, ať slouží zvěstováním a vyučováním,

svátostmi křtu, manželství, útěchy nemocných,

ať koná diakonii a pastýřskou péči.

Dopřej mu i nám, aby to, co nyní z tvé milosti v jáhenské službě začíná,

vytrvalo bez úhony až ke dni Kristovu.

Pán Ježíš Kristus ať s tebou, Bože Otče, v jednotě Ducha svatého

věčně v nás žije a vládne na věky věků. Amen.

Jedná se o vcelku zdařilou epikletickou část eulogie, ale úvodní anamnetický oddíl zcela chybí...

V případě všech husitských ordinací se slavnost uskutečnila v obci/sboru pro který byl daný služebník/služebnice určen(a). V případě starokatolických ordinací byly výjimky způsobené nedostatečnou velikostí prostoru.

Jak v případě některých husitských, tak některých starokatolických ordinací se obřadu aktivně účastnili křesťané (i služebníci) jiných církví.

Jako znamení služby bylo v případě starokatolické biskupské ordinace užito mazání olejem, předání evangeliáře, insignií (prsten, mitra, berla). V případě jáhenského svěcení evangeliář a štola. U husitských ordinací se v případě jáhna jednalo o bibli a štolu, v případě kněze ještě navíc kalicha.