Nové bohoslužebné formuláře ČCE

Nedávno byly zveřejněny k diskusi návrhy „nových bohoslužebných formulářů“¹, které doprovází dopis synodního seniora ČCE.² Započatý proces liturgické obnovy naší největší reformační církve je chvályhodný. Přeložené návrhy jsou uvážlivé a mají dobrou odbornou úroveň. Zároveň jsou nezbytné – ČCE zaostává v procesu obnovy liturgie oproti obdobným církvím na Západě již o desítky let. I proces diskuse o uvažovaných změnách na nejnižších úrovních je třeba přivítat. Bohoslužbou vyjadřujeme svou (společnou) víru a sebelepší agenda nemá šanci uspět, pokud se bude této víře příčit.

Proces obnovy liturgie napříč církvemi ve 20. stol. umožnil objev pramenů z doby nerozdělené církve jako je např. Apoštolská tradice³ nebo Anafora apoštolů Addaie a Mariho⁴. Takovéto prameny nebyly v době reformace známy a reformátoři se při úpravách liturgie řídili spíše citem, než znalostí jejího vývoje. Kalvín např. využil řád tzv. Bohoslužby s kázáním, jejíž struktura vnikla v době největšího středověkého liturgického úpadku a postrádala logiku. Lidé ale byli na tuto paraliturgii zvyklí, probíhala v mateřském jazyce a stavět na ni bylo pro Kalvína (nikoli neprávem) menším zlem, než vyjít ze struktury tehdejší mše. Podobně pro slavení večeře Páně Kalvín využil paraliturgickou Bohoslužbu s přijímáním. S následky se liturgická obnova, zvláště reformovaných církví, poměrně těžko vyrovnává. Nejvážnější byl deficit eulogií, v případě večeře Páně eucharistické modlitby. Liturgickými otázkami se začala zabývat i Komise pro víru a řád SRC. Vyvrcholením tohoto procesu bylo v r. 1982 přijetí dokumentu Křest, eucharistie a ordinovaná služba.

Kromě starých pramenů ovlivňuje liturgickou obnovu i praxe církví, které již obnovou prošly. Je možné z toho dobrého si vzít příklad, toho špatného se vyvarovat. V římskokatolické církvi probíhala po II. vatikánském koncilu liturgická obnova mezi roky 1965-1975, než ji římská kurie utlumila. Mnohé se podařilo, mnohé nebylo dotaženo. Dnes je inspirativnější si brát za vzor liturgie, které byly obnoveny nedávno a mají již méně nedostatků.

Cílem liturgické obnovy není vytvořit jeden univerzální tvar liturgie vhodný pro všechny církve. Tak tomu nebylo ve starověku a není důvod, aby tomu tak bylo dnes. Církve však musí dbát, aby jejich „rodinné stříbro“ bylo pravé, aby mělo oporu v dlouhé historii křesťanstva, aby nepřehlušilo to, co je skutečně podstatné.

Podle těchto všeobecně užívaných kritérií se pokusím komentovat „Nové bohoslužebné formuláře“.

Úvodní teze

1. Základní podobou jsou bohoslužby s večeří Páně

S tezí naprosto souhlasím. Možná by bylo v diskusi vhodné připomínat příslušné oddíle Justinovy I. Apologie, které takovou praxi v r. 150 dokládají.

2. Vyznání vin a slovo milosti patří jako samostatný prvek do každých bohoslužeb

I když autorům jde o oddělení pokání od večeře Páně (což je namístě) a nevázat je jen na bohoslužby s večeří Páně, nemohu souhlasit. Až do scholastiky žádné prvky pokání součástí eucharistické slavnosti nebyly. Myslím si (ale nemám to kryté rozšířenou praxí zahraničních církví vzešlých z reformace), že by mělo být pokání zařazováno méně často, ale pak mu věnovat celou bohoslužbu. Bohoslužba (bez večeře Páně) by mohla být takto slavena např. na začátku postu, adventu, možná před Letnicemi. Slovo milosti pochopitelně na vyznání vždy navazuje.

3. V každých bohoslužbách je přítomno společné vyznání víry

Opět nemohu souhlasit. Celé první tisíciletí součástí večeře Páně symbolum nebylo. Je vhodné jej zařadit při křtu, možná při význačných událostech (Velikonoce), ale pravidlem by to být nemuselo. Eucharistická modlitba je vyznáním víry celého sboru, byť je přednášena předsedajícím (a ostatní se přidávají aklamacemi).

4. Zařazování prvků, které zdůrazňují aktívní zapojení všech účastníků

Naprosto souhlasím. Bohoslužby ČCE potřebují odklerikalizovat.

5. Zřetelná struktura bohoslužeb a jasný obsah jednotlivých částí

S úvodním odstavcem souhlasím. Ovšem slavit křest v úvodu do bohoslužby neodpovídá současnému pojetí. Dnes je všeobecná shoda v rámci západních církví, že nedělní a sváteční bohoslužba sestává ze dvou bloků: slova a večeře Páně. Tyto bloky ohraničují krátký úvod a závěr. Pokud se slaví další rituál (např. křest, manželství), pak se vkládá mezi blok slova a večeře Páně.

Úvodní modlitba bývá skutečně přetížena (mj. tím, že suplovala jiné prvky úvodu). Několikrát jsem zažil tuto modlitbu přednesenou zmatečně, nerespektující základní pravidlo, že liturgická modlitba se obrací k Otci (skrze prostředníka Syna, v přítomnosti Ducha svatého). Předsedající oslovoval jednotlivé osoby Trojice a mnohdy se už ztrácel v tom, ke komu se vlastně obrací. S výjimkou protiariánského období, kdy bylo třeba zdůrazňovat Ježíšovo božství, vždy oslovujeme Otce.

Eulogie, v případě večeře Páně eucharistická modlitba, je pro liturgii konstitutivní. Formulář A by bylo dobré porovnat s Limskými dokumenty, zda dostojí tomu, k čemu se církve zavázaly. Např. agenda Presbyteriánské církve USA obsahuje eulogii vždy, i když se (výjimečně) slaví bez večeře Páně.

6. Slovo k dětem

Souhlasím bez výhrad.

Makrostruktura

Zatímco dnes panuje všeobecná shoda, že nedělní bohoslužba má čtyři části (dvě hlavní plus úvod a závěr) uvedený návrh má částí pět (navíc „Přímluvné obecenství“). To je sice možné, pokud je to považováno za „rodinné stříbro“, ale je třeba mít na paměti, že se tak ČCE dosti odchyluje od současné praxe. Zpravidla tvoří přímluvné modlitby (představující klíčovou část každé liturgie) závěr bloku slova. Sbírka bývá řazena různě. Ohlášky ke konci bohoslužby jsou logičtější než uprostřed.

Úvodní část se jeví jako přetížená. Zasloužila by si redukci prvků. Starověká bohoslužba začínala čtením z bible, žádný úvod neměla…

Služba stolu Kristova se dnes zpravidla sestavuje tak, aby odpovídala čtyřem „eucharistickým slovesům“: „vzal chléb“ - přinesení chleba a vína, „vzdal díky“ - eucharistická modlitba, „lámal“ - lámání chleba, „dával“ - vysluhování. Navržené schema se tomu blíží, pouze modlitba Páně jej narušuje.

Jednotlivé části

Vstupní hudba

Líbí se mi návrh, aby předsedající byl na svém místě již před začátkem bohoslužby, Doplním, že pokud by se (výjimečně) konal vstupní průvod, pak by se na něm měli podílet všichni, ne jen předsedající. Úvodní část by pak byla na místě srazu, po příchodu by následovala úvodní modlitba.

Otevření, pozdrav

Tak, jak jsou tyto části popsány se jedná o dublet.

Vstupní slovo, píseň

Rovněž se jedná o dublet s následující písní (žalmem). Nevidím důvod proč část žalmu recitovat (navíc předsedajícím) a pak zpívat. Ale musím po pravdě říci, že i obnovené reformované liturgie to tak mají.

Úvodní modlitba, slovo k dětem

K obojímu jsem se již vyjádřil.

Píseň

Úplně nerozumím její funkci. Jen to přispívá k dojmu, že protestantská bohoslužba je „pásmem slova a hudby“ (bez hlubších vazeb). Je popsána jako další z úvodů. Dovedu si představit, že např. doprovází odchod dětí. V naší obci např. používáme „Samuelovu prosbu“ Luďka Rejchrta. Nebo by se hodila Š´ma Izrael ze synagogální bohoslužby před čtením.

Služba slova

Nemohu se zbavit dojmu, že struktura bloku slova je více poplatná středověké „bohoslužbě s kázáním“ než starověkým vzorům. I. Apologie Justina, mučedníka uvádí, že byly předneseny perikopy jak z hebrejské, tak řecké bible a pak následoval výklad. Myslím si, že je dobré ctít literární druh textu. Žalmy a kantika zpívat, ostatní číst.

První čtení Písma

Oceňuji důraz na předchozí přípravu lektora. Úcta k božímu slovu vyžaduje nejen text dobře přečíst, ale lektor by měl s textem vnitřně souznít. Je to poznat, když na rozhlasových či televizních bohoslužbách se čtení svěří herci, který nemá k bibli bližší vztah. Hlas je sice školený, ale zvěsti se nedostává…

Služba slotu Kristova

Souhlasím s názorem, že poučující promluva před večeří Páně se nehodí.

Slova ustanovení

Nesouhlasím, že slova ustanovení jsou klíčovou součástí večeře Páně. Byl bych ochoten připustit, že jsou jednou z klíčových částí eucharistické modlitby. Ovšem známe eucharistické modlitby, jako je např. již zmíněná anafora Addaie a Mariho, které tuto část nemají. Přecenění instituce je trochu „západní chorobou“, kterou reformace ještě umocnila, když opomenula všechno ostatní.

Souhlasím, že není vhodné doprovázet slova instituce gesty nad chlebem a vínem. Mohou vyvolávat dojem jakési magie. Doložitelným gestem je postoj oranta (orantky) – rozpřažené ruce předsedajícího, ale i všech ostatních a pozvedání eucharistického chleba a vína při závěrečné doxologii.

Eucharistická modlitba

V agendě bude nutné lépe popsat jednotlivé části eucharistické modlitby a jejich váhu. Méně důležitá je poznámka k aklamaci Sanctus. Sanctus být v eucharistické modlitbě nemusí, ale pokud je, mělo by být jasné, oč se jedná. Tento hymnus prošel třístupňovým vývojem. Nejprve žádné Sanctus nebylo (např. v anafoře Apoštolské tradice), v pol. 4. stol se objevuje v Alexandrii (anafora v euchologionu Serapiona z Thmuis; anafora sv. Marka, koptská anafora sv. Basila). Ve 4.-5. stol. se v Antiochii objevuje přídavek Benedictus (anafora Apoštolských konstitucí, Jakubova anafora a řada dalších) podle Ž118,26 a Mt 21,9. V této podobě převzaly Sanctus velké rity Východu i Západu.

Zásadnější je poznámka k pojmu anamnéze, který je třeba precizovat. V rámci anafory je užíván v širším a v užším slova smyslu. Připomenutí spásných činů v Kristu, zejména jeho smrti a zmrtvýchvstání je anamnézí v užším slova smyslu. Celá první část anafory (zpravidla ta delší) je anamnézí v širším slova smyslu. Asi nejlogičtější uspořádání mají západosyrské anafory, zvané anamnetické, které jednotlivé události dějin spásy řadí chronologicky. Preface obsahuje zpravidla díkůčinění za stvoření světa, stvoření člověka, péči o člověka i když hřešil, prochází SZ dějiny spásy, které přechází v Sanctus+Benedictus. Poté v rámci Postsanctu následují NZ události, které přichází k Ježíšově hostině na rozloučenou (instituce) a po ní následuje připomínka Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání, případně nanebevstoupení, očekávání druhého příchodu atd. Formulace typu: „Pamětlivi jeho smrti a vzkříšení slavíme tento hod...“ nejsou „přechodem“ jak je uvedeno, ale zcela klíčovou součástí eucharistické modlitby. Teprve poté se řadí anamnetická aklamace. Aklamace je vždy svou podstatou odpovědí shromáždění na slova přednesená předsedajícím, nikoli naopak. (Není třeba přejímat různé nedomyšlenosti římské liturgie.)

Beránku Boží

Je otázka, zda tento zpěv zařazovat. Je syrského původu a do římské liturgie jej jako doprovod lámání chleba zavedl papež Sergius I. (676–701) pocházející ze Sýrie. Zpěv obsahující prosbu o slitování se opakoval dokud všechen eucharistický chléb nebyl nalámán. V době reformace byl zpěv již nadbytečný, neboť se lámala jen jedna hostie. Martin Luther je ve své latinské „Formula Missae" (1523) zařadil při rozdílení eucharistických způsob. V „Deutsche Messe" (1526) po institučních slovech nad kalichem následovalo pozdvihování a přitom se zpívalo německé Agnus. Jako doprovod lámání je tedy zpěv přijatelný, jako další část, která by narušovala linii „vzal, vzdal díky, lámal a dával“ nikoli. Agnus je na Západě charakteristický pro římskou liturgii. Jiné západní rity, jak historické, tak současné, užívají jiné zpěvy, a těmi by bylo dobré se inspirovat.

Celkové hodnocení

Je potěšitelné, že po nedávno vydané Bohoslužebné agendě Církve bratrské, po připravované agendě Evangelické církve metodistické se dočkáme nové bohoslužebné knihy u nás největší evangelické církve. Církev musí čelit vnitřní opozici, které zastánce obnovy obviňuje z „pokatoličťování“. Ačkoli jsou taková obvinění nekompetentní, nelze je zcela ignorovat, má-li bohoslužba naplňovat svůj smysl. Domnívám se, že je třeba se soustředit na skutečně podstatné otázky, jako je eucharistická modlitba a v ostatním katolickou liturgii zbytečně nekopírovat. Příklady jsem uvedl, ale zejména nekopírovat tam, kde se katolictví ocitlo mimo ostatní velké křesťanské rity, jako je např. pozdrav pokoje zařazený těsně před přijímání.