Madoc, bratr krále Artuše

Madoc, muž, který se v „klasické“ (tj. galfridiánské) artušovské literatuře už nevyskytuje, ačkoli patřil – jak se zdá – k nejstarším vrstvám Artušova příběhu. Základem románového Artuše je mýtický „dobyvatel podsvětí“ (Artos – Medvěd), k jehož osobě se připojily vzpomínky na historické britonské a možná irské válečníky temného věku kteří se po tomto polobohu jmenovali, nebo si aspoň vysloužili medvědí přezdívku. Měl ale některý z těchto mužů bratra, zvaného Madoc? Vzhledem častému výskytu toho jména mezi Britony (Madawg) a Iry (Mo Aodh Og), se zaměřím pouze na dva válečníky z královského rodu, u nichž je jistá pravděpodobnost, že mohli být Madocovým předobrazem.

Uthyrův syn a Eliwlodův otec

Napřed tedy o Madocovi „artušovském“: V Knize Taliesinově, sbírce sedmapadesáti velšských básní (poslední se dochovala jen ve zlomku), zapsaných během 14. století, ale z velké části o celá staletí starších, nacházíme Elegii nad Madawgem Smělým a Erofem Ukrutným:

„Madawg, útěcha hradby, Madawg, než v hrobě spočinul, pevností byl hojnosti plnou, zábav i družných přátelských her. Uthyrův syn, dřív, než byl zabit, rukoudáním slib učinil.“¹

Madawgovo přízvisko „útěcha hradby“ (mur menwytt) se s velkou pravděpodobností vztahuje k obraně Hadrianova valu. Ten byl vybudován Římany ve 2. st. Po Kr. na obranu proti kaledonským Piktům na sever od něj, ale v „temném věku“ se situace obrátila - křesťanští válečníci z britonských panství a gaelského království Dál Riaty tam sváděli boje s pohanskými (později samozřejmě i křesťanskými) kmeny Anglů, přicházejícími z jihu. Vzhledem k původem gaelskému jménu hrdiny lze usuzovat, že žil – pokud tedy žil - někdy kolem roku 600.

V jiné středověké básni, nazvané Rozhovor Artuše s Eliwlodem, se dává zásvětní orel, sedící příznačně na dubu, poznat legendárnímu vladaři jako jeho zemřelý synovec:

Eliwlod: „…Jsem synem Madoca, syna Utherova.“

Artuš: „Nevyznám se v druhu orla, častého v údolích cornwallských. Syn Madoca, syna Utherova, však nežije.“²

Je pravděpodobné, že Eliwlod vychází z představy hrdiny, proměněného po (násilné) smrti v orla – jako se jím na přechodnou dobu stal i božský hrdina Lleu.³ Nejstarší literární dílo, v němž podobnou bytost nacházíme, je soubor básní Canu Heledd ze 7. století, kde se uvádí „orel z Eli“ (eryr eli) jako krutý tvor, chlemtající lačně krev zabitého krále Cyndylana.⁴ Je-li však Eliwlod zřejmě pomocnou duší z křesťanského očistce, „orel z Eli“ náleží ještě kultuře pohanské, pokud v něm nechceme raději spatřovat pekelného zatracence.⁵ O Madocovi samém se – krom jména - nedozvídáme ovšem nic.

Ve Slokách o hrobech, kde jsou uváděna místa – a někdy popisy – hrobů britonských hrdinů (i božstev), nacházíme také „madogowskou“ zmínku:

„Čí je ten čtvercový hrob s kameny čtyřmi kolem průčelí? Hrob je to Madawga, chrabrého válečníka.“⁶

Popis hrobu tedy sice máme – ostatně se zřejmě jedná o fikci – ale místo, kde má být onen Madawg pohřben, báseň neprozrazuje. A není ani jasné, je-li opravdu míněn Artušův bratr.

Hrdina od Catraethu

Báseň barda Aneurina (konec 6. století) Y Gododdin popisuje nešťastnou bitvu, kterou svedli britonští válečníci „Starého severu“ (Hen Oggled) s vojskem Anglů. Dochovaly se dvě verze této velkolepé elegie, rozvádějící původní text. Ve výčtu jmen – většinou padlých – hrdinů se možná vůbec poprvé objevuje i Artuš:

„Krmil své oře ječmenem v zimě, havrani černí krákali na zdech pevnosti skvělé. A on byl Artuš. Uprostřed únavného střetu, za útoku v průsmyku – hrdina Gwawddur.“ (XXXIII.)⁷

Už z toho, že bojovník Gwawrddur není k Artušovi jen přirovnáván, nýbrž je s ním přímo ztotožněn,⁸ lze usuzovat na spíše božský než lidský charakter Artušův. - Samozřejmě smíme přijmout i možnost, že Gwawddur je Aneurinem považován za reinkarnaci některého z historických Artušů, to však není pro nás v tuto chvíli podstatné. Důležité je, že Artuš – byť nesporně fyzicky nepřítomen – je jmenován ve stejné (a svým základem vskutku archaické) básni, v níž se setkáváme i s hrdinou Madawgem:

„V pondělí bylo krve po kolena, Gododdin, po únavné dřině - to vypovědět nelze. Před stany Madawga po návratu.“ (XXIV.)

Z textu se o něm – krom toho, že vlastnil válečné stany a byl tedy nesporně zámožným mužem - mnoho nedozvídáme, ale jedna zmínka v básni za povšimnutí stojí:

„Strašlivý, štítem krytý Madawg Eluet.“ (XVII.)

Výraz „eluet“ může znamenat „Elmet“, tedy království, rozkládající se v oblasti kolem dnešního Leedsu. Pokud je tento výklad správný, pak byl Madawg válečníkem Elmetu,⁹ možná dokonce jeho vládcem – a potom tedy jistě předchůdcem svého bratra Cerediga. Neboť v mladší verzi Y Gododdin (A) je skutečně s jakýmsi Ceredigem spojován a jmenován na prvním místě (XXXI).¹⁰ Je-li tento Ceredig totožný s elmetským králem, pak strašnou porážku musel přežít, neboť vládl – zřejmě však jen jako vazal Anglů - přibližně do roku 615, kdy ho Edwin, král Deiry a Bernicie, sesadil a poslal do vyhnanství.¹¹ Krátce na to pak Ceredig zemřel, nejisto zda přirozenou smrtí.¹² Byl - stejně jako jeho (předpokládaný) bratr Madawg – prasynovcem Arhthwyse (Artuše) ap Mor, prince z Ebraucu (Yorku).¹³

Hrdina od Degsastanu

Aedan mac Gabrain (Aedh, Aidan, Mo Aodh Og), král Dál Riaty, patřil k mocným mužům, ovládajícím dění v oblasti dnešního Skotska a severní Anglie ve druhé polovici 6. a na počátku 7. století. Britonské rodokmeny si ho - zjevně uměle – „přivlastňovaly“,¹⁴ na druhou stranu na něm ale pevně ulpěla potupná přezdívka Bradawc („Zrádce“).¹⁵ Zpráv o něm máme dochováno relativně mnoho – byť ani jedna nepochází od jeho současníka – a byly důkladně zpracovány, proto se tu zaměřím jen na možné spojení Aedana s Artušem.

Neboť mezi několika jinými syny se uvádí Artúr. V Životě svatého Columby (I., 8) nacházíme příběh o tom, kterak ionský opat prorokoval Aedanovi nástupce:

„Jindy zas, před zmíněnou bitvou, požádal světec krále Aidana, aby mu sdělil, kdo po něm zdědí korunu. Král odvětil, že má tři (rozumí se: dospělé) syny – Artúra, Eochaida ´Bílého´ a Domingarta – ale ještě neví, který z nich získá království. A vzápětí světec moudře prorokoval: ´Z těch tří se žádný nestane králem, neboť zemřou v boji, skoleni nepřáteli, máš-li však syny mladší, přiveď je ke mně – kdo z nich první se mi vrhne do klína, toho Pán vyvolil králem.´ Když byli povoláni, Eochaid ´Žlutý´ – podle slov svatého – spěšně vykročil a spočinul na světcových prsou. Tu ho světec políbil, požehnal mu a řekl jeho otci: ´Tento přežije a bude po tobě kralovat, po něm pak jeho synové.´ To všechno se naplnilo ve svůj čas. Zanedlouho zahynuli Artúr a Eochaid ´Bílý´ ve zmíněné bitvě proti Miathům, také Domingart byl poražen a zabit v zemi Sasů. Eochaid ´Žlutý´ však nastoupil po svém otci na trůn.¹⁶

Tento Artúr, byť o něm víme tolik málo, může mít svůj podíl na formování artušovské pověsti.¹⁷ Ovšem hypotéza, podle níž je světice „Muirgen, dcera Aedanova z Udolí Gábrainova“, uváděná v Oengusově martyrologiu, předobrazem Artušovy sestry Mogan Le Fay, se jeví spíše nepravděpodobnou.¹⁸

Aedanova poslední bitva se odehrála kolem roku 603 a zasloužila si svým významem čestné místo v knize Bedy Ctihodného:

„Proto Aedan, král Irů usazených v Británii, polekán Aethelfrithovými úspěchy, proti němu vytáhl s obrovským a silným vojskem. Podlehl však hrstce nepřátel a dal se na útěk, protože na velmi známém místě zvaném Degsastan – to znamená Degsův kámen – bylo málem celé jeho vojsko pobito.“¹⁹

Zprávu nemůžeme asi vinit z přehnané objektivity, anglosaský Beda měl důvod oslavovat Aethelfritha, sice pohana, ale také otce dvou velkých křesťanských králů – svatého Oswalda a Oswyho „Bílé obočí“, který svolal významnou synodu ve Whitby. Anglů byla sotva jen „hrstka“ a také „obrovské a silné vojsko“ Irů můžeme považovat za nadsázku. Aedan sám v boji nepadl - nicméně už k roku 604 zmiňují Tigernachovy letopisy „smrt Aodhána, syna Gabránova, ve třicátém osmém roce jeho vlády, jeho věk však byl čtyřiasedmdesát let.“²⁰ Nic nenasvědčuje násilnému konci starého krále, ale snad pozdější tradice, ve vzpomínce na tragickou bitvu a spojením s jiným mužem (či muži) téhož či podobného jména, z něho učinila padlého hrdinu, spřízněného s Artušem.²¹

Závěr

Nelze s jistotou říci, který z těchto dvou Madoců se ve velšské tradici stal bratrem krále Artuše. Možná ani jeden, dost možná oba. Neboť - co je spojuje? 1. byli současníky, žijícími na samém sklonku „temného věku“. 2. ve svém příbuzenstvu měli válečníka jménem Artuš (jednou je to prastrýc, podruhé syn).

3. oba se účastnili poblíž Hadrianova valu bitvy proti pohanským Anglům, která pro ně skončila drtivou porážkou.

Tak jako mnoho jiných poražených hrdinů více či méně historických (např. Magnus Maximus, Geraint a Artuš sám) se možná stali tito válečníci předobrazem dobrého křesťanského rytíře středověké keltské literatury. Zdá se však, že – na rozdíl od svých „příbuzných“ Uthera, Eliwloda a Artuše – není Madoc spojen s žádným mytologickým charakterem.