Jste zde

Ignác Antiochijský

„Mnoha lidmi oslavovaný, druhý nástupce svatého Petra na biskupském stolci v Antiochii“ (Eusebius z Caesareje, Církevní dějiny III,37) nastoupil na stolec po Evodiovi roku 70. Podle Jana Zlatoústého se Ignác měl osobně setkat s apoštoly. Byl odvlečen ze Sýrie do Říma a předhozen dravým šelmám za odvážné svědectví o Kristu. Na cestě Malou Asií psal listy církevním obcím. Jeho první zastávkou byla Smyrna, kde byl biskupem Polykarp. Odtud Ignác napsal listy církvi v Efesu, v Magnesii, v Trallách a do Říma, ve kterém žádá věřící, aby mu nebránili podstoupit mučednickou smrt. Při druhé zastávce v Troadě napsal listy do Filadelfie, do Smyrny a Polykarpovi, jemuž svěřil svou obec v Antiochii. Z Troady byl po moři převezen do makedonské Neapole. Odtud po souši doputoval přes Makedonii a Ilyrii do přístavu Apollonia, kde sedl na loď do Brindisi. Poté cestoval po Via Appia do Říma, kde podle Eusebia kolem roku 107 zemřel mučednickou smrtí.

Ignácovy listy nepodávají systematickou nauku, dosvědčují však nejstarší tradici církevní obce, v níž byli učedníci poprvé nazváni křesťany (Sk 11,26). Dokládají nejdůležitější dogmata: jeden Bůh v trojici, božství Ježíše Krista, Kristovo vzkříšení, Mariino panenské početí, účinky vykoupení, křtu, eucharistie, manželství, mystická Církev a místní církve. Vycházejí z trojstupňové církevní hierarchie (biskup, kněží, jáhni), přičemž biskup má hlavní slovo ve věroučných, disciplinárních i liturgických otázkách. Ignác jako jediný z apoštolských otců používá výraz mystérion (tajemství). Od ústředního tématu tajemství se odvíjí zvláště Ignácova teologie mučednictví, nauka o eucharistii a vtělení: „Vládci tohoto věku zůstalo utajeno panenství Mariino a její porod, stejně i smrt. Tři tajemství výkřiku, která Bůh vykonal v tichosti.“ (Ef. 19,1) Pro Ignáce je na prvním místě „jednota těla i ducha Ježíše Krista“ (Magn. 1,2). Jde o syntézu na první pohled protikladných pojmů sarx (tělo) a pneuma (duch), typických pro Ignácovo myšlení. Tělo odkazuje na lidskou a duch na božskou stránku Bohočlověka, který je spojuje. Kristus je pravzorem a paradigmatem dokonalého člověka, protože v sobě jako prostředník (srov. Magn. 7,2) uskutečňuje jednotu božského a lidského. Křesťan má napodobovat tuto Kristovu jednotu, aby se stával „druhým Kristem“. Sjednocení křesťana s Kristem se děje v církvi: „Křížem vás ve svém utrpení povolává Kristus za své části. Nemůže se zrodit hlava bez částí, poněvadž Bůh chce jednotu. A on sám je tou jednotou.“ (Tral. 11,2)

Ignác jako první předkládá mystiku mučednictví. Kořenem je křesťanská naděje, jejímž předmětem není přirozená nesmrtelnost, nýbrž vzkříšení těla, zaručené Kristovým zmrtvýchvstáním. V Kristu se skutečnost utrpení spojuje se skutečností vzkříšení (Srov. Smyr. 3). Ignácova touha dospět k Bohu je tajemstvím jeho dychtivosti po mučednické smrti: „Pro mne je lepší v Kristu Ježíši zemřít než vládnout nad celým světem. Toužím po tom, jenž za nás zemřel. Chci toho, jenž pro nás vstal z mrtvých. Porod pro věčný život mi už nastává. Plane ve mně nikoli dřevo stravující oheň, nýbrž živá voda, jež mi v nitru říká: ,Jdi k Otci‘.“ (Řím. 6, 1; 7, 2–3) Více mi nemůžete dát, než abych byl obětován Bohu. Až bude připraven obětní oltář, zapějte radostně společně Otci v Kristu Ježíši, že Bůh uznal syrského biskupa, jehož povolal z východu, za hodného oběti. Je krásné zapadnout světu a jako slunce vyjít u Boha.“ (Řím. 2, 2)

Téma mučednictví se u Ignáce propojuje s tématem eucharistie, jež je „lékem nesmrtelnosti, lékem proti smrti, lékem zajišťujícím navěky život v Ježíši Kristu“ (Ef. 20, 2). Eucharistie živí křesťana vzkříšeným Kristem, a tak mu dává účast na Mistrově utrpení, ale i lásce, jež je rozhodujícím činitelem tohoto tajemství spásy. „V eucharistii nám Kristus dal zárodek toho, čím je on sám. Tak nám započíná proces, který jeho samotného přivedl do slávy, v mučednictví se naplňuje a nese své plody. Když s ním trpíme, nejenže zároveň s ním vstaneme z mrtvých, ale v jistém smyslu se stáváme Vzkříšeným“ (Bouyer, L. – Dattrino, L.). Ignácova mučednická oběť je za církev v Efesu: „Jsem očistnou obětí za vás, Efesany, za církev slavnou po staletí.“ (Ef. 8, 1) Ignác zemřel mučednickou smrtí za vlády císaře Hadriana (117–138), ačkoliv Eusebius tvrdí, že se tak stalo už za Traiana (98–117).