Jste zde

318 - září 2019

autor: 

Morální bankrot moralismu

Hřích zajímal křesťany vždy. Dlouhou dobu ale spíš z hlediska, jak přestat být hříšníkem a jak dosáhnout odpuštění. O tom především se také západní křesťané hádali v dobách reformace: Jak dosáhnout jistoty spásy? Jsou nám k něčemu odpustky? Stačí statečně hřešícímu ještě statečnější víra? Hřích byl pranýřován a jeho různé druhy podrobně popsány, ale ve středu zájmu stálo odpuštění.

Někdy po třicetileté válce se situace začala měnit. Z odpuštění hříchů se pozornost pomalu přesouvala na samotné hříchy, a z nich hlavně na ty nejzajímavější, sexuální. Církev – církev katolická i evangelická – přestala být na prvním místě tou, která zajišťuje odpuštění, a stala se tou, která udržuje katalog hříchů a kárá jeho překračování. Tou, která hlásá mravnost, odsuzuje a pomáhá trestat zpustlíky a sama jde příkladem.

Mělo to svoje výhody, jež ocenil i antiklerikál Voltaire, když prohlásil, že chce, aby jeho krejčí věřil v Boha, protože ho bude méně okrádat. Dlouhodobě se však církev stala tím, kdo jen moralizuje, často planě, a pro stromy mravních přestupků nevidí les společenských vztahů či osobnostních rysů a jejich strukturálních poruch. Marx, Nie­tzsche, Freud i sexuální revoluce 60. let ukázali starý náboženský moralismus v nedbalkách. Před několika lety začaly vycházet najevo příšerné zvěsti nejen o duchovních sexuálně zneužívajících nezletilé, ale především o jiných duchovních, kteří takové jednání kryli. Morální bankrot křesťanského moralismu je nabíledni pro každého, kdo chce vidět. Článek Cathleen Kavenyové o epoše skandálů v americké církvi nám to má připomenout – a uvědomme si, že problém není jen v Americe.

Tvrdé jádro církevních moralistů se ovšem nenechává odradit: co tak pěkně fungovalo v 18. století, musí přece fungovat i dnes! Oblíbeným cílem jeho útoků jsou vedle potratů také homosexuálové. Na tomto poli si křesťanští fundamentalisté podávají ruce s nahnědlou ultrapravicí. Bohužel i kardinál Duka se letos u příležitosti pochodu Prague Pride připojil a odsoudil údajný „duhový mor“. Martin Vaňáč ukazuje na zdroj podobných výroků: zřejmě je v sousedním Polsku, kde strana Právo a spravedlnost přímými útoky na homosexuální menšinu sbírá politické body před volbami, a podporují ji v tom její příznivci z řad polských duchovních. U nás KDU-ČSL, strana tradičně spojovaná s katolicismem, naštěstí v tomto ohledu zachovává zdrženlivost. Kardinál Duka tedy v našem prostředí podporuje jen čisté extremisty.

Zároveň přinášíme dvě kázání, která v rámci letošní Prague Pride zazněla. Jejich autory jsou Karel Müller a Stanislav Kostiha. Dodávají odvahu a ukazují křesťanskou cestu lásky lidem, kteří často tápou a trpí. I když je u nás po právní stránce situace lidí s menšinovou sexuální orientací celkem dobrá, v každodenním životě se setkávají s ústrky. V neposlední řadě i od některých kněží, jak dokazuje případ Duka.

Miroslav Zvelebil píše opět o své oblíbené Hildegardě z Bingenu, německé středověké řeholnici mnoha talentů. Tentokrát o jejích liturgických písních na Jana Evangelistu. A překladatel Pavel Jartym nám ukáže na příkladu podobenství o hořčičném semínku, jak lze analyzovat biblickou pasáž z hlediska vhodného překladu.