Léto hanby. Američtí katolíci a zneužívání v církvi

Spojené státy zasáhla nová vlna církevní krize vyvolané sexuálním zneužíváním mladistvých v církvi a vzbudila mezi americkými katolíky dosud nevídané zoufalství a odpor. Někteří komentátoři se ptají: Proč teď? V čem tato vlna jiná? Vždyť se přece neobjevilo nic skutečně nového. Věděli jsme už dávno, že ve Spojených státech přibližně 5-7% kněží zneužívalo mládež, převážně – ale ne vždy – dospívající chlapce. Právě tak dávno je známo, že církevní nadřízení jejich chování kryli a často je po krátkém pobytu v nějakém rehabilitačním zařízení přidělovali do jiné obce. A víme, že od roku 2002 zneužívání dětí silně pokleslo – poté, co američtí biskupové učinili řadu přísných ochranných a nápravných opatření.

Jak si tedy vysvětlit současnou míru bolesti a pobouření? Podle mého názoru tato poslední vlna krize způsobila v postoji mnoha amerických katolíků „změnu paradigmat“ (řečeno termínem Thomase Samuela Kuhna, amerického filosofa a teoretika vědeckého poznání). Nejnovější odhalení je přiměla k tomu, aby svoji interpretaci posledních událostí přehodnotili. Místo aby je považovali za anomálii, začínají v nich vidět specifickou, možná nevykořenitelnou součást katolické kultury.

Krize v církvi očima amerických katolíků

Jak k tomu američtí katolíci dospěli? Přestože už předtím vzbudily pozornost veřejnosti případy zneužívání v katolické církvi (první byly odhaleny v 90. letech minulého století), skutečná krize vybuchla v roce 2001, když Spotlight, investigativní tým amerického deníku The Boston Globe, uveřejnil zprávu o sériovém pachateli, někdejším diecézním knězi Johnu L. Geoghanovi, který byl ve státě Massachusetts postaven před soud pro sexuální násilí. Čtenáři byli zděšeni, že kněží jako John L. Geoghan byli schopni sexuálně zneužívat malé děti. Mnohem znepokojivější však byla skutečnost, že členové hierarchie (mj. kardinál Bernard Law) tyto případy ututlávali, a dokonce tolerovali.

Krize roku 2001 se začala uklidňovat, když v září 2002 Americká biskupská konference v Dallasu vydala Chartu na ochranu dětí a mladistvých (Charter for Protection of Children and Young People). Kromě toho zadala vypracování nezávislé zprávy (tzv. John Jay Report¹) s cílem umožnit veřejnosti lepší vhled do problematiky. Církev v USA se v posledních patnácti letech pomalu uzdravovala. Laici cítili, že biskupové si problém uvědomují, obětem se dostalo spravedlnosti a provedené reformy začaly působit. Zdálo se, že to nejhorší máme za sebou. A my, aktivní laičtí katolíci, jsme znovu obrátili pozornost k jiným věcem.

Léto hanby

Témto pocitem relativního klidu a pozvolného pokroku otřásly dvě události z léta 2018. V červnu se objevila zpráva, že kardinál Theodore McCarrick, někdejší washingtonský biskup, byl zbaven kněžského úřadu pro věrohodné obvinění, že ještě jako kněz v New Yorku (před téměř padesáti lety) obtěžoval mladistvého. Později vyšlo najevo, že sexuálně zneužíval i dospělé seminaristy a kandidáty kněžství. Druhá rána zasáhla americké katolíky v srpnu. Prokuratura státu Pensylvánie zveřejnila zprávu velké poroty (Grand Jury) o výsledcích dvanáct let trvajícího vyšetřování. Podle ní se v šesti z osmi pensylvánských diecézí dopustilo v uplynulých sedmdesáti letech celkem 300 kněží sexuálního násilí na více než tisíci dětí, převážně chlapců. Pokud tyto zločiny vyšly najevo, byli duchovní přeloženi do jiných farností, místo aby byli propuštěni z kněžské služby nebo předáni k trestnímu stíhání. Obě tyto rány zhoršil ještě dopis, v němž Carlo Maria Vigano (mj. dřívější apoštolský nuncius v USA) hrubě obvinil papeže Františka z ignorování sexuálního skandálu v církvi a vyzval jej k rezignaci. Vigano svůj útok sepsal s pomocí jistého konzervativního italského novináře, známého svým kritickým postojem k Františkovu reformnímu programu.

Navzdory skutečnosti, že Viganův případ brzy vyšuměl, chopili se ho američtí konzervativci, aby jím podpořili svoji interpretaci krize. Tvrdili, že zásadní příčinou znepokojivého stavu je kultura bezuzdné homosexuality v církvi. Pokrokovější katolíci naopak akceptovali závěr, ke kterému dospěl John Jay Report, že hlavními viníky nejsou homosexuální kněží a že problém spočívá v bezuzdném klerikalismu. Běžní katoličtí věřící, kteří neznali ani Viganův dopis, ani John Jay Report, se ocitli v křížové palbě tvrzení a názorů. „Sexuální krize“ v církvi přispěla silně k polarizaci mezi americkými katolíky, a ta se zase odrazila v rostoucí polarizaci americké společnosti, což je proces trvající v podstatě od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

K problémům léta 2018 se vyjadřovali nejen američtí katolíci. V tu dobu už bylo totiž jasné, že sexuální zneužívání nezletilých kněžími je celosvětový problém. Média postupně odhalovala další a další případy zneužívání a jejich zamlčování v Austrálii, Chile, Francii, Německu, Irsku a jinde.

Znepokojující změna paradigmat

Komentátoři si kladli otázku, proč události léta 2018 – léta hanby – vyvolaly mezi americkými katolíky tak zásadní znepokojení; vždyť pečlivé vyšetřování, jehož výsledkem byla zpráva pensylvánské Grand Jury, neodhalilo nic, o čem by nepsal John Jay Report už před patnácti lety. Zpráva Grand Jury kromě toho konstatovala, že od roku 2002, tedy po opatřeních z Dallasu, vážných obvinění zřetelně ubylo. Aspoň něco se tedy vyvíjelo pozitivně.

Výše zmíněná otázka, takto formulovaná, je podle mne zavádějící. Poslední události nejsou významné proto, že vynesly na povrch další data, která teď američtí katolíci musejí zpracovat. Jsou významné proto, že vyvolaly drastickou změnu při zpracovávání a interpretaci těchto dat. Způsobily to, co Th. S. Kuhn nazval „změna paradigmat“ a co je svým významem srovnatelné s obratem od ptolemaiovského ke koperníkovskému obrazu světa.

Do roku 2018 považovali mnozí řadoví katolíci krizi za něco strašného, co se ale jednou zase dá do pořádku. Vždyť se to celé týkalo jen velmi malého počtu nějak narušených kněží. Jejich tajné perverzní jednání bylo umožněno tím, že se pár naivních biskupů domnívalo, že pachatelé jsou vyléčeni, a jiní příliš zbabělí biskupové nechtěli dělat církvi ostudu odhalováním jejich zločinů. Dříve se věc interpretovala tak, že příčinou sexuální krize v církvi byly v podstatě psychosexuální poruchy, event. nezralost (na straně provinilých kněží) a morální slabost (na straně dotyčných biskupů). Soudilo se, že problém – nepochybně nechutný – lze vyřešit účinnějšími vyšetřovacími metodami a lepším vzděláváním v seminářích, důkladnější kontrolou a odpovědností církevních nadřízených a transparentním informováním o úspěších a neúspěších v boji s ním.

Jenže teď začínají američtí katolíci pohlížet na předkládané informace z nového úhlu. Přestože by rádi uvěřili opaku, docházejí k poznání, že přetrvávající sexuální zneužívání dětí není v charakteru církve něco abnormálního, nýbrž že je to strašná systémová součást kultury církve. Tato změna paradigmat nutí věřící položit si hluboce znepokojující otázku: Jestliže struktura sexuálního zneužívání dětí není nic abnormálního, je-li to naopak očekávaný, tolerovaný a dokonce akceptovaný rys systému – které pravdy o církvi pak ještě zůstávají v platnosti? Na tuto otázku existuje několik odpovědí, které ale všechny ústí v otřesný závěr: Ježíš Kristus nemá s životem církve nic společného. Církev ve skutečnosti není jeho tělo. Kněží a biskupové sice jednají jeho jménem a jako jeho zmocněnci, ale fakticky se nikdy nechovají tak, jak se chová Ježíš v evangeliích.

A důsledky?

Amerických katolíků se zmocňuje malomyslnost. Ztrácejí víru, ne sice nutně víru v Ježíše Krista, ale v římskokatolickou církev jako Kristovo tělo, jako společenství, které poskytuje spojení s božstvím. Budit důvěru v důležitost církve je v každém případě nesmírně těžké, neboť americká kultura je v důsledku protestantského dědictví zcela proniknuta individualistickým chápáním víry. Zaujmout postoj k poslední vlně krize znamená vypořádat se s výzvami, které s sebou přináší zmíněná změna paradigmat. Co všechno to bude znamenat?

Přísnější, transparentnější a odpovědnější metody při zacházení s případy zneužívání jsou důležitou součástí řešení, avšak jen jednou z mnoha. Další krok, reformování církevní kultury, nutně zahrnující i větší vzájemný respekt a lepší spolupráci mezi duchovními a laiky, je opět pouze částí řešení. Rovněž je nezbytné definovat spravedlivé vztahy mezi mocnými a zranitelnými členy církve, ale ani to nestačí. Komplexní a trvale účinný přístup podle mě vyžaduje, abychom se intenzivněji vypořádali se změnou paradigmat, kterou přineslo léto hanby 2018. To je úkol nejen pro právníky a etiky, nýbrž i pro dogmatiky, ekleziology a liturgiky.

Přesněji řečeno: Domnívám se, že má-li být jakákoli právní, etická a kulturní reakce dlouhodobě účinná, je nutno vyrovnat se s teologickými a ekleziologickými aspekty krize. Bude to velmi zásadní změna. Katoličtí teologové dlouho učili, že církev, nevěsta Kristova, je zcela bez hříchu, čistá, neposkvrněná. Jednotliví členové církve mohli hřešit a také hřešili – avšak šlo jen o jejich vlastní provinění, která nemohla být kladena za vinu kolektivnímu orgánu. Máme-li krizi náležitě zvládnout, je třeba, aby církev adekvátně přehodnotila svůj postoj. Tak jako Německo muselo převzít kolektivní odpovědnost za zvěrstva třetí říše, tak jako se Spojené státy stále ještě vypořádávají s kolektivní odpovědností za otroctví, musí i církev převzít kolektivní odpovědnost za sexuální zneužívání. Je třeba se teologicky a ekleziologicky hluboce zamyslet na tím, do jaké míry je církev matkou všeho smilstva – nejen Kristovou nevěstou.

Z Concilia 2/2019 přeložila Helena Medková