Jeroným

Eusebius Hieronymus se narodil mezi lety 340–347 v zámožné křesťanské rodině ve Stridonu na hranici mezi Dalmácií a Panonií (severní Chorvatsko). Jako mladík odešel roku 359 do Říma studovat gramatiku, rétoriku a filosofii, čímž získal světské humanitní vzdělání. Kolem roku 366 prošel náboženskou krizí, již vyřešil křtem. Pak cestoval po Galii a v Trevíru zahořel pro mnišství. V Akvileji se přidružil ke skupině nadšenců pro cenobitský život. Poté se vypravil na Východ. Tělesně i duševně vyčerpaný se na čas zastavil v Antiochii (374–375), kde pozorně a kriticky naslouchal výkladům Apolináře Laodicejského. Poté se vydal na poušť Chalkis, kde v letech 375–378 studoval hebrejštinu. Spory o biskupský stolec jej přivádějí zpět do Antiochie a roku 378 byl vysvěcen na kněze. Později se odebral do Konstantinopole (379–382), kde naslouchal kázáním Řehoře Naziánského a hlouběji se seznámil s Órigenovými spisy.

Po návratu do Říma roku 382 se stal sekretářem papeže Damasa (+384). Připravoval papežské listy, sepisoval pojednání, stal se učitelem římského kléru, jehož mravy káral, opravil latinský překlad evangelií a žalmů, duchovně vedl zbožné ženy, vykládal Bibli, radil řeholníkům. Po Damasově smrti se však řada lidí proti němu postavila. V roce 385 se proto Jeroným znovu vydal na Východ. Usadil se v Betlémě, kde žil až do své smrti v roce 419 nebo 420 a kde rozvíjel bohatou činnost spisovatele, učitele a duchovního vůdce.

Nesmírná hloubka vzdělání – hlavně v oblasti Bible, historie, geografie a filologie – je mezi církevními otci 4. a 5. století mimořádná. Jeronýmovy exegeze se dosud čtou a cení. Vykládal biblické texty na rovině literárního i alegorického smyslu a nabízel jak vědecké, tak duchovní poučení. Z jeho bohaté tvorby připomeňme revizi překladů biblických knih do latiny, nové překlady zejména Starého zákona z hebrejského originálu a četné komentáře k biblickým knihám. Pozoruhodné je historické dílo O slavných osob­nos­tech (De viris ilustribus), a to navzdory nepřesnostem a jisté neobjektivitě. Důležité jsou i Jeronýmovy Listy. Je jich 125, byly adresovány často významným osobám a některé pojednávají o asketických tématech jako Promluvy pro mnichy (duchovní komentář k Žalmům, Markovu evangeliu a homilie).

Jeronýmova osobní duchovní cesta probíhala ve třech etapách. Během dospívání se těšil z radostí duševních (světská literatura) i tělesných (hojné jídlo, požitky). Jako dospělý muž se vydal cestou odpírání si těchto potěšení, protože chtěl co nejvěrněji následovat Krista. Tato proměna začala při jeho prvním odchodu z Říma a dovršila se v Antiochii, kde se zřekl světské literatury. Ve snu se mu tehdy zjevil Kristus a řekl mu, že je ciceronián, a ne opravdový křesťan. Na poušti poté intenzivně prožíval toto obtížné, ale duchovně velmi plodné sebezapření. Nudos amat eremus, „poušť miluje nahé“, tedy ty, kteří nic nemají a na ničem nelpí – to jsou jeho vlastní slova. Jeho přibližování se ke Kristu je spjato s příklonem k Bibli. Před zmíněným snem se Jeroným tu a tam mezi četbou Cicerona a Platóna zaobíral i knihami proroků. Literární forma biblických textů jej však naplňovala znechucením. Nyní se plně ponořil do četby Bible a chtěl uchopit zejména křesťanský význam Starého zákona. Snažil se o pravdivou a kvalitní exegezi posvátných textů, hledal jejich pravý obsah, duchovní poselství, jeho pravdu. Toto úsilí jej začalo těšit mnohem více, když poznal Órigenovy biblické komentáře.

Opravdovým křesťanem se Jeroným stal v dospělosti, kdy prožíval Kristovo tajemství a snažil se je sdělovat druhým. V Římě o něm svědčil před kněžími a zbožnými ženami; v Betlémě ho vysvětloval tamějším mnichům; v listech pak vzdáleným zbožným ženám; a svými biblickými komentáři se o ně dělil se všemi. Tajemství Krista bránil ve svých polemických dílech, osvětloval v knihách historických a připravil pro ně cestu svým novým latinským překladem Starého zákona – Vulgátou. Držel se zásady nikdy neodkládat stranou evangelia. Koruna Kristovy slávy je zvláštním způsobem vyhrazena pannám a panicům, kteří jsou spolu s Marií a podle jejího vzoru věrnými Kristovými snoubenci, kteří svému Pánu v čistotě nabízejí celé své bytí. Jeroným pokládal panenství a panictví za vznešenější než manželství, protože se v něm uskutečňuje bezvýhradné darování sebe sama Kristu.