„Tajemství zla a hříchu.“ K reflexi Reynkova expresionismu a transcendentna u Jaroslava Meda

Tzv. expresionistické období bývá považováno za vrchol Reynkova básnického díla. Patří sem sbírky z 20. let, zejména Rybí šupiny (1922), Had na sněhu (1924) a Rty a zuby (1925). I v této studii se chceme zaměřit na Medovu interpretaci právě tohoto období, zejména posledně jmenované sbírky, neboť nám poslouží (s vědomím jisté neobratnosti) jako synekdochický model Reynkova díla.
Pro potřeby tohoto textu nám postačí základní definice hermeneutiky, jak ji popisuje např. Karel Skalický¹ – hermeneutiku tu tedy chápeme jako ars interpretandi, jako hledání, respektive přisuzování významu textu, tj. v podstatě jako synonymum interpretace, přičemž v souladu se Skalickým pojmu hermeneutika přisuzujeme spíše teoretický, metodický ráz; konkrétní interpretační obsahy ponecháváme jako sekundární spíše v pozadí, přestože teorie a praxe nejsou v tomto případě zcela od sebe oddělitelné.

Předpoklady interpretac

Hermeneutická metoda Jaroslava Meda, jehož platformou je literární věda, nemůže pramenit odjinud než z textu. Je to zcela konvenční součást „literárněvědného řemesla“, která vyplývá z logiky toho, že primární text představuje nejen podnět a předmět zkoumání, ale zároveň také jediné (přímé) vodítko pro literárněvědnou interpretaci.

Je ovšem zřejmé, že Medova interpretace směřuje „na hlubinu“. Jedním ze zásadních témat, s nimiž měl Med v průběhu své vědecké práce dlouhodobou tendenci se interpretačně vyrovnávat, je Reynkova spiritualita, oscilující mezi polohami útěšné jistoty v Bohu i drásajícími pocity lidské existence, zatížené dědičným hříchem. Právě toto vnitřní napětí Jaroslava Meda přitahovalo a pokoušel se je nějakým způsobem rozkrýt.
V knize rozhovorů Texty mého života Jaroslav Med explicitně přiznává, že výraznou součástí jeho interpretační metody bylo vždy vcítění. „Už v dětství, když jsem četl cliftonky a rodokapsy, jsem se vždycky chtěl nějak identifikovat s literární postavou či atmosférou dané knížky, a tak jsem se do četby doslova nořil. […] Podobné zážitky mě s literaturou bytostně svazovaly a dodnes svazují.“² Zmíněná Medova „metoda vcítění“ není v žádném případě projevem neprofesionality ani neschopnosti udržet si emocionální odstup od zkoumané látky; Medovo „vciťování“ je racionálně reflektované, vědomé a opodstatněné. Jaroslav Med jakožto věřící intelektuál nechce zůstávat netečným a nezaujatým, leží-li před ním předestřena záležitost tak závažná, jako je Boží tajemství.

„Vždyť prozaické či poetické slovo věřícího literáta je výrazem jeho zápolení se Skutečností mnohem mocnější, než je on sám. […] Literárně historické zápolení s literaturou se tak často prohlubuje o nový rozměr – o interpretaci dialogu umělce s Tvůrcem všeho viditelného i neviditelného, což je úkol v pravdě velice náročný, hraničící s teologií jakožto vědou víry.“³ Otázky, které si křesťanští umělci kladou, se totiž týkají i jeho samotného. Proto je Medovi zkoumané dílo nejen látkou ke studiu, ale také zrcadlem. I proto Meda Reynek přitahoval, neboť těžištěm jeho díla byla právě spiritualita.⁴

Zajímavý náhled na osobnost Jaroslava Meda nabízí Martin C. Putna: ten si všímá způsobu, jakým Med ke své zkoumané látce přistupoval. Med se podle něj hlásí k personalistickému výkladu „díla a osobnosti, jenž je podáván spíše esejisticky než suše scientisticky,“⁵ a dodává, že někdy se Med dokonce ubírá od literárněvědného popisu ke kazatelství⁶ - nejde jen o změnu slovníku, který pracuje s poetickými, „neexaktními“ obraty, ale zejména o inherentní subjektivismus Medova vyjadřování: nejde zde již jen o deskripci, ale Medovu vlastní interpretaci. Typickým příkladem takového zacházení s literární vědou je Medova publikace Spisovatelé ve stínu (1995), kde nalezneme taková vyjádření, jako že Durychovo dílo „působí také jako impuls při hledání jistot, které tak bytostně postrádá tento sekularizovaný svět“⁷ anebo že u Floriana „ze zapadlé moravské vesnice vzešel oheň, jehož teplo ještě dnes zahřívá mnohou lidskou duši“⁸.

Podobně Med zachází také s Reynkem, když o něm hovoří tak, že „Bohuslav Reynek-křesťan se pokorně vrátil k přírodě, k obyčejným lidem a všedním lidským situacím, v jejichž proměnlivé existenciální nejistotě bude odhalovat tajemství Božích záměrů“⁹. Z uvedených příkladů vyznívá, že v tomto bodě se již nepohybujeme na poli literatury, ale obecně určitého myšlenkově-duchovního ladění. Medovy výrazy jako „sekularizovaný svět“, „lidská duše“, „Bohuslav Reynek-křesťan“ anebo „tajemství Božích záměrů“ zřetelně indikují, že Medovi tu nejde o suchopárnou literárněvědnou interpretaci, ale spirituální pozadí tvorby. Prizmatem Jaroslava Meda tedy nejde primárně o poezii, ale o křesťanský podtext v ní obsažený: právě to bylo pro Meda na ní tak přitažlivé, a to i v případě, když se zabýval Bohuslavem Reynkem.

Bohuslav Reynek prizmatem Jaroslava Meda

Jaroslav Med velmi dobře vycítil, že v Reynkově díle je klíčová práce s motivy¹⁰ a snaží se je zahrnout do širšího interpretačního horizontu, který spatřuje právě v náboženské symbolice: „Podoba Reynkova světa v těchto básnických sbírkách [Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby] má charakter apokalyptické vize, kde se vše rozpadá a zaniká jako důkaz pomíjivosti lidského času, nad nímž vládne smrt. Je to rozlehlý „rybník Belzebubův“, v němž se páří „slizké chuchvaly ďábla v hromadách“, kde je pavouk „černým séměm vypučelým z kleteb země“ a žáby připomínají „paskvily pohlaví, vtělené a čpavé hříchy“.“¹¹

Nelze marginalizovat fakt, že na Medově celoživotní fascinaci (odborné i osobní) Bohuslavem Reynkem sehrála závažnou roli skutečnost, že se s básníkem osobně znal. Reynka v jeho petrkovském sídle často navštěvoval a vedl s ním debaty o literatuře a umění. Reynkovy lakonické, ale přesto výpovědně hutné myšlenky byly pro Meda inspirací, která jej osobně ovlivnila. Je zřejmé, že již na této rovině přesáhlo zaujetí Reynkem hranici „nezaujatého pozorovatele“, ale bylo projevem i Medových osobních sympatií. Sám ostatně v souvislosti s tím o Reynkovi hovoří jako o „svém guru“¹². Tento blízký osobní vztah proto zákonitě musel ovlivnit – řečeno hermeneuticky – Medovo předporozumění, když jako literární vědec interpretoval Reynkovo dílo. Za textem tak vystupoval obraz Reynka jakožto empirický autor, s nímž měl Med osobní zkušenost.

Rty a zuby. Expresionistické období Bohuslava Reynka

Zřejmě nejvýrazněji se Med věnoval tématu Reynkova vztahu ke spiritualitě ve své stati Bohuslav Reynek: básník samoty a kontemplace a v jejím přívažku Od snu o ráji k prožitku apokalypsy.

Jaroslav Med považuje Reynkovo pevné sepětí s vírou za jeden z nejvlivnějších faktorů formujících jeho básnictví. Domnívá se, že jedním z klíčových motivů pro Reynkovo dílo je motiv (ztraceného) ráje.¹³ „Pro všudypřítomný hřích, který „zastřel obraz ráje“, se básník odvrací od světa a hledá útočiště ve svém nitru, v samotě a kontemplaci, neboť ve vnějším světě, jehož obludnost nabyla absurdních rozměrů, již nic nemá smysl.“¹⁴ Reynkova spiritualita tak vyrůstá ze zvláštního druhu niternosti, založeného na prožitku samoty; jakéhosi pokorného asketismu. Zcela v duchu expresionismu je tedy Reynkova exaltovaná obraznost, snažící se tuto bolestivou skutečnost zachytit. „Texty jsou ovládány jakousi dramatickou erupcí, vše se dere navenek jako sopečná láva v zalykavé přetržitosti, mající charakter neartikulovaného výkřiku člověka, který se brání zkáze.“¹⁵ Tato apokalyptická vize ovšem u Reynka, tváří v tvář nadějné evangelijní zvěsti, nemůže dlouho obstát, a proto se již ve sbírce Rty a zuby objevují náznaky utěšenějšího náhledu na svět. „Začíná se pozvolný proces Reynkova pokorného chápání lidského údělu, budoucí příznačný rys celé jeho osobnosti […]. Tento proces měl přirozeně vliv také na proměnu náboženské tematiky v tvorbě: Reynkův vztah ke všemu sakrálnímu už nepotřebuje obsáhle propracovanou symboliku biblickou, tvář Boží přítomnosti prostupuje vše.“¹⁶

V doslovu k novějšímu vydání Rtů a zubů, který je jedním ze svědectví o tom, že se Medovi přes počáteční těžkosti¹⁷ podařilo i do těchto sbírek proniknout, můžeme pozorovat Medův typický hermeneutický přístup; vyskytuje se tu jak přísná filologická praxe („Ve veršové struktuře se to [expresionistická poetika, AR] projevuje hromaděním substantiv a častým užíváním dvojtečky, po níž následuje enumerativní sled básnických přirovnání, jež toto překypění přímo sugeruje.“¹⁸), dále je pozorovatelná ona metoda vcítění („Jeho verše, jdoucí za sebou v rychlém rytmickém sledu, jako by vyjadřovaly svým pohybem z nitra navenek jakési křečovité překypění.“¹⁹), ale i Putnou zmiňované kazatelství, resp. duchovně orientovaný slovník („Na dynamismu veršů se podílí i typická expresionistická touha po adoraci: touha zaklínat a vzývat skutečnost všemožným způsobem, aby se „otevřela“ a dala člověku, zmítanému na „přehořkém moři života“, svůj smysl a řád.“²⁰).

Závěrem

Prizmatem Jaroslava Meda lze schematizovat Reynkovo básnické dílo základním dualismem: „expresionistická apokalyptičnost“ a „rurální harmonie“. Toto schéma přitom přesně kopíruje Reynkovu zkušenost víry. Důležitým faktem přitom je, že ani v zápase o vlastní existenci v expresionistickém období se Reynek nezpronevěřuje Bohu, ba naopak: „Jediné východisko z tohoto tragismu raných veršů nachází Reynek v absolutní víře v Boha, jí se transcenduje vše, ona dává výkupný smysl každému soužení.“²¹

Medova hermeneutická metoda se nevyznačuje systematismem, artikulovanou teorií ani formalismem, ale neúnavnou snahou poodkrýt roušku tajemství, které v sobě básnické sdělení ukrývá. V tomto směru můžeme hovořit o Medově přístupu jako o konzistentním. Medův vztah k literatuře lze shrnout anekdoticky takto: „Svatý Jan Křtitel byl Předchůdcem Páně. […] Připravoval stezku Slovu a odkazoval na Slovo. Slovo miloval natolik, že když ho poznal, byl si vědom své ubohosti a své nehodnosti. Pokrmem Jana Křtitele byl med divokých včel.“²² Také o Jaroslavu Medovi lze říct, že slovo miloval, a to ve dvojím významu: slovo literární a slovo Boží.