Důležitost liturgie a nemoci církve
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Tato slova, která jsou minimalistickou definicí církve, mám před očima zvlášť v dnešní době, kdy je v řadě zemí zakázáno shromažďování více než dvou osob. Jedná se o preventivní opatření s ohledem na šíření nákazy koronavirem (COVID-19). V důsledku tohoto opatření jsou zrušeny všechny veřejné bohoslužby, což se bude týkat i největší křesťanské slavnosti, Velikonoc. Církev je tak ochromena v jednom ze tří klasických úkolů či služeb: martyria – víru zvěstovat, liturgia – víru slavit a diakonia – víru konat. Slavení liturgie má pro církev ústřední roli, které je úzce propojena s ostatními službami. Když se křesťané schází k liturgii, je liturgie středem zvěstování, ale zároveň i ujištěním o tom, jak se má křesťanský život každodenně osvědčovat.
Důležitost liturgie pro život církve zdůraznil především II. vatikánský koncil, podle kterého je liturgie „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (konstituce o liturgii, SC 10). „Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ (SC 7). To platí o každém liturgickém slavení, především o slavení eucharistie, která je podle konstituce o církvi „zdrojem i vrcholem celého života církve“ (LG 11), podle dekretu o službě biskupů „středem a vrcholem celého života křesťanské obce“ (ChD 30, 2) a podle dekretu o misijní činnosti „dovršením církve“ (AG 39).
Mluvit o nemocech církve je poměrně populární. Kromě slavného proslovu papeže Františka k římské kurii, v němž předložil katalog 15 kuriálních nemocí (22. 12. 2014), kromě jeho častých zmínek o „nemoci klerikalismu“ (27. 11. 2014), je možné odkázat na některé další „viry“: „virus konzumismu“ (1. 12. 2019), „virus kardiosklerózy čili znecitlivění srdce“ (podle Paola Ruffiniho 29. 9. 2018), „virus polarizace a nevraživosti“ (19. 11. 2016), „virus individualismu“ (17. 6. 2016), „virus smrti“ (který v sobě nosí civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, 4. 3. 2015, citováno v Amoris laetitia, 193), „jezuitský virus“ (12. 11. 2015). Nakonec to však byl koronavirus COVID-19, který zásadním způsobem ovlivnil působení církve na celém světě a možná přispěje k úvahám o její podstatě, smyslu a činnosti v dnešní době. Papežova vize církve jako „polní nemocnice po bitvě“ se zdá být velmi aktuální.
Přijměte toto velikonoční číslo jako příspěvek k jejich požehnané oslavě. Podle slibu z minulého čísla jsou tentokrát více zastoupeny příspěvky od autorek-žen.
Komentáře
Koronavir, co k tomu může říct Bible?
Možná, že se pletu a špatně hledám, ale po vypuknutí pandemie nenacházím kvalifikované hodnocení situace z pohledu Bible. Čekal bych to zejména od katechetů a církevní hierarchie. Proto si dovoluji následující poznámku, která by mohla vyvolat diskusi na dané téma. Je pravda, že jsem zaslechl resp. četl poznámku, že P. Bůh nás trestá. Když se to takhle řekne, tak to může být zavádějící. Pokusme se na to podívat trochu logicky. Říkáme, že P. Bůh je milosrdný, spravedlivý a všemohoucí. Z všemohoucnosti plyne, že pandemii může zabránit, ale také nechat propuknout. Protože ji nechal propuknout, tak to ale znamená, že má k tomu důvod, možná hodně důvodů. První, co mne napadá je, že není spokojen s naším křesťanstvím, lépe řečeno s naším vztahem k Bohu. Omezím-li se na křesťanství, které je mi nejblíže, dá se toho nalézt opravdu hodně. Vyjmenuji jenom některé:
• Evangeliu nerozumíme, i když si myslíme, že ano. Dokladem toho jsou stovky denominací, kdy každá si myslí, že je ta pravá a přitom žádná z nich nemá na to od Ježíše doklad. Pakliže někdo evangelium nečte, je to jeho problém. Pakliže ho čte a nevidí to, je slepý. Ale za slepotu je také „běda“. Obávám se, že všechny denominace jsou zasaženy výraznou slepotou. Slepota sama o sobě přitom není hříchem (viz „Kdybyste byli slepí hříchu byste neměli, vy ale říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“. Logicky vzato hříchu předchází ´vidíme´ a s tím bychom měli bojovat. A na tohle doklad nedostaneme, i když ho budeme žádat. Zde platí Ježíšovo: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Z pohledu ´čistý – nečistý´ v novozákonním slova smyslu a také z pohledu problému ´vidíme´ otcem hříchu a utrpení je ono ´vidíme´ a maminkou je zase ta ´nečistota´. ´Nečistota´ dohromady s ´vidíme´ znamená, že člověk ztrácí soudnost v náboženské oblasti, která se prohlubuje, až dochází až k psychickým deformacím.
• Téměř 2000 let Ježíš vyzývá v evangeliu, abychom dělali Metanoia (změnili myšlení), ale místo změny myšlení křesťané množí modlitby a nabízejí Bohu půst.
• V evangeliu Ježíš nabízí obrovské sliby (Boží království, „Kdo bude věřit ve mne, bude dělat skutky jako já, dokonce ještě větší ….“, „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“, „o cokoli budete prosit ve jménu mém, dostanete“, „zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, cokoli byste chtěli, proste, a stane se vám“, „budete-li mít víru jako zrno hořčičné a řeknete-li moruši…“ aj.), které jsou ovšem podmíněné (i tím Metanoia). Bohužel to vypadá tak, že si chceme podmínky určovat my a ne se podřídit těm Ježíšovým. Ježíš říká: „Přijímejte Eucharistii pod obojím“, ale nám stačí v drtivé většině přijímání pod jednou. Výsledkem je, že nám byla Eucharistie odňata, i když dočasně.
• Kvalitní víra dle Ježíše (viz setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Syrofeničanka) je něco jiného, než je naše běžná představa. Často si mnozí lidé vystačí s tím, že řeknou: „Já věřím, že Bůh existuje“. Ale to věří také satan.
Je toho hodně a stačí se jen nad problémem více zamyslet. Takže stručné shrnutí na bázi Bible by mohlo vypadat takto: 5M 28 a 5M 30 – „Budeš-li dodržovat všechny mé doporučení, budeš se mít dobře. Nebudeš-li dodržovat, budeš se mít špatně (i mor je tam uveden)“, Ř1 – „Nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal“, Lk 13,5 – „Věž v Siloe“.
Člověk dostal od Boha svobodnou vůli. Může Boha přijmout a řídit se jeho doporučeními, které jsou perfektně promyšlené a mít se dobře, nebo může Boha odmítnout, ale také musí vzít na sebe zodpovědnost za své konání. Člověk má na výběr. Kdo nám zaručí, že koronavir není další vážnou připomínkou toho, že Bůh s námi není spokojen? Těch připomínek už bylo v dějinách hodně a kolik lidí na to doplatilo životem. Pokud si někdo, nebo nějaké společenství myslí, že je v pořádku, dle Ježíše (Jan 10,37: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“) mám právo požadovat doklad.
Pavol Mikula
Netroufám si na názor proč
Netroufám si na názor proč koronavirus a jakou má souvislost s Božím (po katolicku) dopuštěním. Před jeho vypuknutím jsem se znepokojovala pro mnoho věcí. Budoucností, válkami, okupacemi, politickou situací u nás, stavem církve. Dnes v karanténě jsme přišli na to, že nepotřebujeme tak moc věcí a to nejen fyzické povahy. Obejdeme se dokonce bez přítomnosti na bohoslužbě, bez fyzického společenství církve, přátel. Nyní trochu více víme, jaké je to být spoutaný celoživotní těžkou nemocí fyzickou, psychickou. Pomoc starým a nemocným považujeme za samozřejmost, lékaři, zdravotní sesty, prodavačky, hasiči jsou nyní ctěnou profesí. Zlepšilo se životní prostředí v nejhorších částech světa. Obrací se naše myšlení, sjednocujeme se. I pokud to bude jenom dočasné, je to velká zkušenost pro tyto generace. Víra bez skutků je mrtvá, řekl někdo, kdo ví. Skutky jsou to, o co vždy jde ve světě i v církvi. Již ve Starém zákoně se Bůh zlobí a sděluje svému lidu, jak se mu hnusí oběti, které mu vystrojují. Děláme stejné chyby, které Ježíš vyčítal tehdejším znalcům zákona. Až příliš jsme se zaměřili na to, co si myslíme, že Bohu udělá radost, na to, co si myslíme, že nám pomáhá, na to, co považujeme za správné. Pokud i nyní zůstane církev rozdělená, (včetně vnitřního rozdělení katolické církve), stojící na svých jistotách, nebudeme k užitku, natožpak solí, budeme jen k smíchu těm, co činí. Nejde o víru takovou, makovou, či žádnou, jde o to, co je uvnitř nás všech. Nyní vnímá celý svět, že je na jedné lodi. A církev je na jedné lodi se světem. Pokud se bude vznášet v pomyslném balónu své nadřazenosti nad ním, může přehlédnout, jak Ježíš kráčí po zemi mezi svým lidem.