Jste zde

Justin

Iústinos (popraven asi r. 165), později zvaný mezi křesťany „Filosof“ nebo „Mučedník“, je původem Řek z pohanské rodiny v palestinské Flavia Neapolis (dnešní Nábulus), který hledal moudrost u filosofů jiných škol, z nichž na něj největší dojem udělal jistý platonik. Jakýsi „stařec“ jej pak seznámil s židovskou tradicí a s křesťanstvím. Justin se stal prvním filosofem, který přijal křesťanskou víru a nezřekl se tím řecké filosofie. Jeho význam je spíše v dějinách teologie a určuje ho právě snaha o jednotu dvou původně zcela odlišných kultur. Kolem poloviny 2. století začal Justin psát svá díla, ze kterých se zachovala Apologie, adresovaná císaři Antoniu Piovi (vládl 138–161), kratší Apologie nejasného určení a nejisté pravosti a obsáhlý Dialog s Židem Tryfónem, který například Vratislav Šmelhaus ve své Řecké patrologii považuje za literární ozvěnu Justinova setkání s rabbi Tarfónem, snad v Efesu v letech 132–135.

Justinovo filosofování je ovlivněno alexandrijskou filosofickou tradicí pocházející od Filóna. Bůh sám je podle Justina vševládný rozum, mysl (NÚS), též „dobro a krása“, je nad světem, ve světě působí skrze sobě podřízený božský Logos. Základ své nauky o Logu uvádí Justin jako církevní nauku víry, kterou pouze přijal: „…jak nám bylo předáno, je Kristus prvorozeným Synem božím a současně je Logos, ve kterém má účast celé lidstvo“ (I Apologie 46). Justin zdůrazňuje některé stoické myšlenky: části Logu ve světě (chápané středoplatónsky jako ideje) nazývá spermata logú, „semena, zárodky logu“; lidská duše je nesmrtelná jen díky svému podílu na božském životě a je svým způsobem hmotná, stejně jako specificky hmotná „těla“ andělů a daimonů, která se od sebe liší jemností či hrubostí látky. Justin chápe Platóna a stoiky, řecké básníky i historiky jako předchůdce Kristovy plnosti, totiž plnosti Logu, který je totožný s preexistentním Ježíšem, jak jej zvěstuje prolog Evangelia podle Jana. Každý z Řeků „mluvil dobře působením části semenného logu, rozsetého ve světě, která v něm bývala“ (II Apologie 13). Justin tím chce ukázat vztah naplnění hebrejské tradice v Kristu a univerzální všelidské působnosti Logu, jak o ní svědčí i helénistická filosofie: „Proto všichni ti, kteří žili řádně, byli vlastně už křesťany, dokonce i když byli považováni za bezbožníky, jako například z Řeků Sókratés, Hérakleitos a jim podobní…zrovna tak ti, kteří nerozumným životem v kterékoliv době tupili Logos, byli vždy lidmi zlými, nepřátelé Krista a následovníků Logu“ (I Apologie 46).

S pojmem „filosofie“ zachází Justin velmi volně. Tvrdí, že „jedinou pravou filosofií“ je křesťanská víra. Tím Justin zpřístupňuje filosofii křesťanům, ale současně otevírá možnost církevních doktrinálních zásahů do vývoje filosofie. Takové zásahy Justin určitě neměl na mysli. Jeho ztotožnění pravé filosofie s křesťanskou naukou víry je pokusem, jak v naivní terminologii vyslovit jednotu moudrosti staré řecké filosofie a křesťanského poselství. Proto naivně přejímá i Filónovo tvrzení o původu řecké filosofie od židů. Ve svém filosofickém i křesťanském zápalu považuje Justin i mnohá specifická témata křesťanské víry za čistě filosofické výpovědi.

Justin se snažil různými filosofickými výrazy interpretovat zvěst víry, ale snažil se také ukazovat jak sounáležitost víry s ostatní lidskou zkušeností, tak i proměnu lidské zkušenosti vírou. Justinovi jde o celostní pojetí, což je pro středoplatónské filosofování typické. Jeho prudká povaha ale ve službě horlivosti víry někdy nebezpečně posouvá hledisko celostní k hledisku totalitnímu, když se staví téměř do pozice mluvčího celku.

Justin byl člověk velmi přímočarý a prudký. V Římě, kde založil soukromou křesťanskou filosofickou školu, prý velmi ohnivě disputoval s mnoha filosofy, mimo jiné i s kynikem Crescentem, který jej pak udal a Justin byl pro křesťanskou víru sťat. Zachovalo se nám do češtiny přeložené Martyrium svatého Justína a jeho druhů, jedno z nejstarších psaných martyrií.

Ve své době byl Justin průkopníkem filosofování mezi křesťany. Pozdější křesťané jej sice oslavují pro jeho primát křesťanského filosofování a pro jeho mučednictví, ale jeho nauku často vědomě zapomínají. Pro teoreticky orientované křesťanské myslitele bude příliš naivní a pro křesťanské fundamentalisty zase příliš „materialistická“.