Ke kořenům křesťanského života

Nad knihou „Člověk nad dějinami“ Bohdana Chudoby

Bohdan Chudoba (1909 - 1982) není všeobecně známým autorem a nakladatelství Torst patří uznání, že se v r. 2018 odhodlalo k vydání jednoho z jeho rukopisů. Chudoba byl pedagog, historik, prozaik, básník, esejista, archivář, novinář. Byl také členem Československé strany lidové a poválečným poslancem Ústavodárného shromáždění. Po únorovém převratu v r. 1948 odešel do exilu, pobýval pak v Německu, Francii, USA a Španělsku. Jeho dílo je obsáhlé a většina z něj nebyla dosud publikována - to lze ale pochopit, protože autor patřil mezi osobnosti „kontroverzní“ a jeho texty to dobře ilustrují. Chudoba byl římský katolík, který svou rostoucí nespokojenost s touto církví řešil přichýlením se k pravoslaví. Jeho postoje lze snad celkově shrnout pod pojem konzervativní, ale nelze současně čekat, že by Chudoba mohl dojít chvály od řady jiných „konzervativců“. Pro ilustraci můžeme využít citace Martina C. Putny, který se dílem i osobností B. Chudoby podrobně zabýval (dostupné online: http://souvislosti.cz/old/clanek.php?id=338 ):

Všechno bylo [pozn. podle B. Chudoby] jinak. Konstantinovský obrat byl špatný, protože spojil církev se státem a udělal z biskupů státní úředníky. Primát římského biskupa je špatný, ex post vymyšlený a protibiblický. Mnišství je špatné, protože je svou podstatou manichejské ("V prvních dobách mnišství šlo opravdu ze stanoviska křesťanského o hnutí jen a jen záporné, které nejen občasnými útoky, ale i na dlouhá léta dovedlo rušit a mrzačit život církví."). Univerzity jsou špatné, protože zkazily křesťanství racionalismem, platonismem a aristotelismem. Rytířství je špatné, protože glorifikuje násilnický styl života. Dante je špatný, protože je příliš ovlivněn scholastikou a trvá na nekřesťanském principu fyzického trápení provinilců, navíc ještě v pozemském, lineárním čase. Pozitivní hrdinové jsou spíše ti osamělí, ti proti proudu jdoucí - někteří dobří biskupové na sklonku antiky (Basil Veliký, Řehoř z Nyssy, Jan Zlatoústý), František z Assisi a někteří jeho upřímní následovníci, jako Anežka Přemyslovna (ale už ne františkánský řád jako celek), holandská a česká devotio moderna (ale už ne české husitství), odpůrci scholastiky Petr Abélard a Robert Grosseteste, hlasatel všekřesťanského míru Marsilius z Padovy, Mikuláš Kusánský a jako vrchol pravého křesťanství mystička Juliana z Norwiche. Úhrnný soud o takzvaně křesťanských staletích je příkrý: Křesťané si nedokázali se světem poradit, nedokázali najít adekvátní modely křesťanského života pro obec a společnost a původní křesťanství zdeformovali k nepoznání.

S mnohým, co Chudoba kritizuje, osobně mohu souhlasit, ale mohu přidat řadu svých kritických připomínek: Chudoba dle mého soudu značně křivdí osobnostem, jako byli třeba M. Luther, S. Freud nebo Tomáš G. Masaryk, jeho biblistika je - přinejlepším – neaktuální atd. Díky tomu, že Chudoba jen málokdy řádně ocituje někoho ze stovek autorů, kterými se v knize zabývá, čtenář až příliš často neví, zda slyšíme autentický původní názor nebo Chudobovu interpretaci.

Proč se takto zvláštní knihou ale vlastně zabývat? Protože ze záplavy „nekorektností”, se kterými tu souhlasíme, tu nesouhlasíme, se vynořuje opravdový zájem o křesťanství, o to, co je v Ježíšově poselství podstatné a nosné. A zde - domnívám se - míří Chudoba k jádru věci, takříkajíc ke skutečným kořenům křesťanského života.

Ono „jádro věci” očima B. Chudoby se pokusím formulovat vlastními slovy takto:

“Starobylé mýty (nejstarší ‚primordiální‘, ale také „mýty“ Homérovy, starozákonní, atd.) popisují situaci a naděje člověka výstižně, na rozdíl od většiny pozdějších filosofických, teologických nebo politických zkratek. Člověk a lidstvo zakouší drama utrpení a sváru mezi Stvořením a nicotou. Z temnoty a zmaru je ale božským světlem formován a zachraňován život.”

Tento pokus o kompaktní vyjádření je jistě třeba více okomentovat. Poznamenejme nejprve, že Chudoba rozhodně není filosofický ignorant, naopak. Filosofii ale v zásadě nemá rád. Jako historik totiž shledává ve starých mýtech různého původu smysl pro realistické vystižení lidské zkušenosti: život nelze pochopit a přijmout jinak, než skrze jeho tragičnost (pochopitelně a přiznaně se zde ozývá M. Unamuno). Z této situace není cesta ven skrze “svět dokonalých idejí” (Platón) nebo skrze “nehybného hybatele jako původce všeho pohybu” (Aristoteles), protože tyto nebo jiné filosofické světy prostě “nežijí” – nejsou schopny skutečný život včetně jeho tragiky adekvátně uchopit. Jedním z těch, které Chudoba haní, je i Teillhard de Chardin – jeho “bod omega”, kde utrpení „vývojově“ zmizí, je pro Chudobu neužitečnou iluzí. Pochopitelně i třeba buddhismus je zkratkou: nelze totiž v realitě lidského života “uniknout utrpení”. Životní situaci člověka a lidstva je potřebné přijmout, tedy současně s leckdy dramatickým utrpením přijmout i přítomnost stvořitelského světla, které je současně světlem zachraňujícím (udá se přitom „tvůrčí čin“, jak to Chudoba nazývá). Ježíš z Nazareta je pak pro Chudobu vzorným reprezentantem takového pojetí.

Poznamenejme na okraj, že sám Chudoba propadá při pohledu na Ježíše filosofování. Ježíš prý přinesl kosmickou vizi, kdy nespojitý, úplný čas (aión) definitivně prostoupil ubíhající, rozdrobený čas (chronos). Nezdá se mi osobně, že by s takovou „kosmickou vizi“ Ježíš skutečně přišel, ač jistě přijímáme, že stvoření i záchrana se současně děje v každém okamžiku času a na každém místě. Ale symbolika života, která byla Ježíšovi - ale koneckonců celému židovstvu - drahá a kterou Chudoba také opakovaně zmiňuje, už stojí za pozornost: pro Ježíše je Otec jistě „přítomně živý“ ve slově i činu.

Chudoba opakovaně připomíná, že pro zachycení tragiky a nadějí lidského života nemáme k dispozici silnější a „účinnější“ prostředky než metafory, mýty a symboly vycházející přímo ze zkušenosti života a smrti. Chceme-li přijmout život, musíme přijmout smrt se všemi jejími posly, které v životě zakoušíme. Ještě třeba ve starých antických dramatech (a také u Chudobových oblíbených autorů, které zmiňuje citát M. C. Putny výše) je pohled na svět „v pořádku“. Ale každá snaha uhnout ze světa základního dramatu (do filosofických systémů, ale také do politických, náboženských nebo sociálních konstruktů, jako byly třeba idea „stálého pokroku“ nebo závěry Tridentského koncilu, atd. atd.) jsou pro Chudobu bludičkou, marnou snahou a zbytečným opouštěním moudrosti „realistických“ starých mýtů, ve kterých „Energie“ (tak přejmenovává Chudoba božstva) prostupují veškerou temnotu svým světlem. A právě toto je skutečný život, například zmíněné Platónovy věčné ideje jsou jen jeden z neživotných odvarů.

Chudobova vášeň pro hájení tajemství tragického života prostupovaného stvořitelsko/zachraňujícím světlem je mámivá. Podobně strhující je víra, že právě Ježíš z Nazareta je živým návodem, jak takový „pravý život“ přijmout.

Po přečtení více než 600 stran Chudobovy knihy nezmizí tucty dílčích výhrad, otazníků a vykřičníků. Nicméně čtenář, který tyto strany vstřebá, je nakonec zvláštním způsobem vtahován do náhledu, že přijetí lidského a světového dramatu i s jeho vírou a nadějí na spásné dění a vyústění, skutečně smysluplnou cestou lidského života je.

Chudobova kniha „Člověk nad dějinami“ tak vybízí k setkání se starými, dávno zmizelými civilizacemi a jejich „primordiálními mýty“, abychom si sami ověřili autorovo přesvědčení o jejich smysluplnosti. A kniha také povzbuzuje k víře, že právě Ježíš z Nazareta pojetí světa „dramatického, tragického, ale prolnutého světlem“ vystihl, přijal a prožil nejlépe, jak je to jen pro člověka možné.