Jste zde

334 - únor 2021

Když se lidu Božímu nedostává proroků

 

Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“

Na tato slova papeže Františka z kázání v kapli Domu sv. Marty dne 16. prosince 2013 jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl o úmrtí kněze, člena jezuitského řádu a politického vězně Jana Rybáře. Zemřel 14. ledna 2021, tedy krátce po 100. výročí narození Felixe Maria Davídka (12. ledna 1921). V krátkém úvodu ke knize rozhovorů s Ludmilou Javorovou s názvem „Ty jsi kněz navěky“ (vydal Portál v roce 2020) je uvedena Rybářova charakteristika Davídka, kterou přednesl ve výroční den úmrtí (18. srpna 1988) na tuřanském hřbitově v roce 2019: „Na něho vzpomíná jen malé stádečko, ale on hlásal univerzalitu Krista, proto bude jednou vzpomínán celou církví. Ta totiž v přítomnosti jen stále mluví o nutnosti reforem, on však konal. O čem zákoníci říkali, že to nejde, on to udělal – a šlo to! K čemu nyní nemají odvahu biskupové celého světa včetně římského, k tomu měl Felix odvahu už před půl stoletím. Papež František říká, že kněží mají strach z evangelia, a proto sahají po církevním právu. Platí to tedy bohužel i o něm. Proč nedá příklad a nevztáhne ruce na poctivé katolické táty (mámy) rodin?... V dějinách církve nebylo ani nebude biskupa tak odvážného, rozvážného, rozhodného a riskujícího, jako byl náš Felix.“

Shodou okolností v podstatě ve stejnou dobu zveřejnil papež František drobnou změnu v kodexu církevního práva, kterou odstranil nesmyslnou diskriminaci žen ohledně trvalého pověření službou lektora a akolyty. Oproti prorockému kroku Davídka, ke kterému se odhodlal před 50 lety, se jedná v podstatě o detail. Myslím si, že to dobře ilustruje výše uvedená slova Jana Rybáře. Biskup Davídek měl odvahu konat, kněz Rybář měl odvahu tyto skutky připomínat a oceňovat jako prorocké skutky. Bylo by dobré, kdyby stesk po ztrátě prorockého hlasu tohoto drobného důchodce z trutnovského sídliště, který byl podle Tomáše Petráčka jednou z nejkomplexnějších a nejinspirativnějších osobností české katolické církve druhé poloviny 20. století, vedl k většímu zájmu nejenom nahlédnout realitu církevního života, ale i konkrétními slovy nebo činy přispět k její změně.

Potěšilo mě, že kněz Václav Vacek ve vzpomínce na Jana Rybáře připomněl ještě jeden další důležitý aspekt, když se zmínil o jeho spolupracovnici a pečovatelku: „Kdo vedle sebe nemá blízkého člověka, který mu dodává odvahu a je k němu kritický, tomu hrozí, že bude podivínem, přesvědčeným, že vše myslí a dělá dobře.“

Boží lid potřebuje odvážné a rozvážné proroky, farizejů a podivínů je v něm docela dost.

Komentáře

Milí bratři a sestry,
Začátek úvodníku bratra Martina mne přivedl k zamyšlení se nad tím, proč se nám nedostává proroků. Při řešení problému jsem zvyklý ze zaměstnání klást sobě, nebo v kolektivu otázku: „Proč?“ a hledat odpověď. V této souvislosti mne napadly dva texty z Bible, které si poměrně často v různých souvislostech připomínám a o kterých bych se s vámi rád podělil.
1. Ve 3. kapitole 1. knihy Samuelovy se dočteme: „Chlapec Samuel sloužil pod Éliho dohledem Hospodinu. V oněch dnech bývalo Hospodinovo slovo vzácné. Ani vidění nebylo časté. Proč? Bylo to období úpadku izraelského národa. Dokladem toho byli Éliho synové. Pak v 8. kapitole se zase můžeme dočíst: „Když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny. … Jeho synové však nešli jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo. … Všichni stařešinové Izraele se tehdy sešli a vydali se za Samuelem do Rámy. ´Pohleď,´ řekli mu, ´ty už jsi starý a tví synové nechodí po tvých cestách. Raději nám tedy ustanov krále, ať nás vede – tak je to přece u všech národů.´ Když ale řekli: ´Dej nám krále, ať nás vede,´ Samuelovi se to nelíbilo. Modlil se proto k Hospodinu a Hospodin Samuelovi řekl: ´Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes – když mě opouštěli a sloužili cizím bohům – tak se zachovali i k tobě. Proto je teď poslechni. Důrazně je ale varuj a vylož jim, jakým způsobem nad nimi bude král vládnout.´ Samuel tedy pověděl všechna Hospodinova slova lidu, který se na něm dožadoval krále: ´Toto je způsob, jakým nad vámi bude král vládnout,´ řekl. ´Vezme vám syny, aby mu dělali vozataje a jezdce a aby běhali před jeho vozem. … I vy sami nakonec budete jeho otroky. Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.´ Lid ale odmítl Samuela poslechnout. ´Ne, ne!´ prohlásili. ´Chceme mít nad sebou krále. Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!´ Samuel tedy vyslechl všechna slova lidu a oznámil je Hospodinu. ´Poslechni je,´ odpověděl mu Hospodin. ´Ustanov jim krále.´“ Myslím, že je to velice aktuální i v dnešní době. Když jdeme k volbám, dovolím se zeptat, s jakým postojem jdeme volit? Je tam něco, jako: „Hospodine, já chci Tebe za krále, ale v této prozatímní situaci bych byl nejradši, kdybys nám ty někoho vybral …“? Z průzkumu víme přibližně kolik procent obyvatel (myslím, že mezi věřícími je to procento vyšší) je nespokojeno s vládou a prezidentem, a přitom se můžeme poměrně často při bohoslužbách setkat s prosbami za vládu a prezidenta, jednoduše řečeno, aby vládli dobře. Za Rakousko-Uherska byly pravidelné modlitby za císaře pána. I v současnosti jsou státy, kde se lidé modlí za krále nebo královnu. Přiznám se, že mi to připadá jako schize. Dovolím si předložit další otázku k zamyšlení, která s tím také souvisí: Modlíme se denně Otčenáš a v něm ´Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi´. Napadají mne otázky: Asi kolik procent věřících má nějakou představu o tom, co se pod tím rozumí, o co ve skutečnosti prosí? Nebo je snad Otčenáš přednesen Bohu jako naučená básnička trvající cca 1 minutu, při které modlící se nemá čas, dokonce bych řekl, že ho ani nenapadne, rozjímat nad jednotlivými prosbami nebo prohlášeními?
2. Druhý text, který mne napadl je Ježíšova reakce na dotaz trojice apoštolů po proměnění na hoře (Mk 9,11-13; Mt 17 10-12): „Eliáš přijde a napraví všechno“. Zřejmě je co napravovat. Kardinál Martini, jeden z největších mužů pokoncilní církve, několik týdnů před smrtí v autorizovaném rozhovoru řekl: „Církev zůstala pozadu o 200 let“. Co k tomu dodat? Bez totální nápravy křesťanství je Boží království nemyslitelné. Otázka Metanoia je v kompetenci člověka, jenže bohužel kompetence člověka a Boha zpravidla nerozlišujeme. Obávám se, že se za tím schovává mnoho nevyslyšených modliteb. Můžeme si všimnout, že většina přímluv a proseb při bohoslužbách patří do kompetence člověka a tudíž, nemohou být vyslyšené. Zajímalo by mne, zdali při bohoslužbě nebo v modlitebním společenství někdo už slyšel prosbu, nebo v osobní modlitbě prosil Hospodina, aby nám poslal slíbeného Eliáše, který opraví křesťanství? Přitom se to týká všech denominací, protože žádná není v pořádku. Musíme si uvědomit, že v novozákonní době jsme proroka kalibru Eliáše neměli. Posledním prorokem eliášovského typu byl Jan Baptista.
Pavol Mikula

Právě o kardinálu Martini Jenda Rybář často mluvil. Je jen škoda, že k takovému poznání,
přijde tak málo kardinálů a možná, jen na konci života :-)  Nesouvisí to s tím,
když někdo pojmenuje věci pravým jménem dřív, tak se už nestane kardinálem?
Od jeho smrti už uplynulo téměř 10 let. Bylo by zajímavé udělat anketu, aspoň u biskupů u nás,
jak jsme se posunuli? Doháníme zpoždění - o kolik minut nebo nabíráme? Jak u koho.
Třeba papež František se posunul skokem. Ale někteří ještě přešlapují na peróně
a čekají na další vlak.
V Ježíšově příběhu vnímám více rovin. Není to jen o mně. Čtu tam taky o těch mocných,
leckdy vzdělaných a vážených představitelech náboženské obce, kteří "to" pevně drží.
Ale jsou k ničemu. Stejně jako tehdy, proroci jsou na periférii...

Nevím, ale tuším. Před biřmováním jsme prosili o dary. Problém je v tom, že nejen neumíme, ale často nechceme tyto dary rozeznat, či dokonce přiznat bratřím a sestrám. Proroka si představujeme jako někoho úctyhodného, někoho majícího nadpřirozené vidění, majícího přímou linku na Boha - to mnohé laiky fascinuje. Naši neschopnost soudnosti dokládá i to, že si více cenníme člověka, který se modlí v jazycíh, než člověka, který dostal dar služby. Bylo a je mnoho biskupů, kněží i laiků, kterým nikdo nenaslouchá, kteří jsou i pomlouváni, když říkají, či dokonce činí, s čím většina těch, kdo drží moc, nesouhlasí. A to se týká i laiků, i laikové jsou ve farnosti často rozděleni na ty spravedlivé a "rejpaly" - kteří ještě nedorostli "pokory a poslušnosti" a na méněcenné, jejichž hřích je viditelnější, než těch ostatních.
V Irzaeli bývalo dobrým zvykem proroky pronásledovat i zabíjet vždy, když říkali něco pobuřujícího. Jsme naprosto stejní, dnešní zbraní jsou slova. Ne, nejsme 200 let opoždění, jsme opoždění 2 000 let, stále a často více než první církev nechápeme radostnou zvěst. Jako sněhová koule stále nabalujeme na jádro více a více sněhu, studeného sněhu. Na doporučení jednoho diskutujícího na Christnetu jsem dočetla knihu "Andreas Englisch: Bojovník ve Vatikánu" a ta velice konkrétně doložila, že v církvi vládne lidský pud po moci stejně, jako ve světském prostředí. Dozvěděla jsem se, že dnešní boj papeže Františka za církev Evangelia je o tanci mezi minami. Že i přiznání lidské chyby předchůdců, což je ve světském prostředí normou, by znamenalo daleko více, než přiznání lidské chyby. Říkat věci natvrdo, jít k jádru a činit co je právné, je jedinná cesta, i když člověka smete, jako například arcibiskupa Bezáka. Ono jde ale i o to, aby ti, kdo se snaží o očistu a obnovu církve, mohli činit a připravovat cestu. Kdyby byli nyní byli kvůli rdikalitě smeteni a nepostupovali obezřetně, jak je psáno v písmu, tak ti, kdo mají nyní skutečnou moc, udrželi by si ji na dlouhá léta a dorost se vždy najde. Třeba se mýlím a následné rozštěpení církve by nebylo pohromou. Nejde jen o diskriminaci žen, ale i o všeobecnou diskriminaci laiků, o bezvýhradnou poslušnost kněží, o lidskou moc. Aby se tato moc proměnila v otevřenost Božímu hlasu, který je slyšet nejen v Evangeliích, ale i v hlasech lidí a v hlasu celého světa topícího se v bolesti, o to se snažme. Každý nepatrný hlas má smysl. A klidně nazývejme kněze i laiky bojující za lidství a poznání Boží lásky proroky. Námatkou jsou pro mne proroky koncilní autoři, Jan Rybář, papež František, Richard Rohr, Ladislav Heryán, Tomáš Halík, arcibiskup Bezák,... a mnozí další. Když je nazveme proroky, pomůžeme celé církvi.