Jste zde

Gabriel Marcel

Francouzský filosof, který bývá řazen mezi křesťanské existencialisty, se narodil 7. prosince 1889 v Paříži. Ve čtyřech letech mu zemřela matka. V roce 1910 složil zkoušky pro způsobilost k výuce na středních školách (Agrégation de philosophie). O dva roky později vyučoval filosofii ve Vendōme a v letech 1915–1918 učil na Lyceu Condorcet v Paříži. Během tohoto období měl zkušenosti s metapsychickými jevy. V roce 1919 se oženil s Jacquelinou Boegnerovou a začal učit v Sens, kde působil další tři roky. 23. března 1929 byl pokřtěn, protože konvertoval ke katolicismu. V letech 1939–1940 vyučoval v Paříži (Louis-le Grand) a další rok v Montpellier (do roku 1941). V roce 1940 mu zemřela teta, která jej po smrti matky vychovávala. V roce 1947 mu zemřela manželka. V roce 1949 obdržel Velkou cenu za literaturu francouzské Akademie a začal přednášet ve skotském Aberdeenu. V roce 1951 cestoval po severní Africe a Jižní Americe. O rok později se stal členem Académie des Sciences Morales et Politiques. V letech 1956–1966 cestoval po Kanadě, Spojených státech a Japonsku. V roce 1961 přednášel na Harvardu. O tři roky později ve Frankfurtu obdržel mírovou cenu německých knihkupců a vydavatelů. V roce 1965 soukromě navštívil papeže Pavla VI. V roce 1969 dostal cenu Erasma Rotterdamského. V dubnu téhož roku navštívil Drážďany a v Praze proslovil přednášku na Filosofické fakultě UK. 8. dubna 1973 zemřel v Paříži.

K základním inspiracím Marcelova díla patří Henri Bergson, především jeho spis Dvojí pramen morálky a náboženství z roku 1932. Tradičně bývá Marcel řazen ke generaci existencialistů, společně s J.-P. Sartrem, A. Camusem, K. Jaspersem či M. Heideggerem. K této učebnicové klasifikaci přispěl především Jean-Paul Sartre, jenž ve své přednášce Existencialismus je humanismus označuje Marcela a Jasperse za existencialisty křesťanské, zatímco francouzské existenciální myslitele a Heideggera za existencialisty orientované ateisticky. Tuto charakteristiku svého myšlení Marcel přijímal jen velmi krátkou dobu, od 50-tých let 20. století preferoval spíše označení křesťanský sókratismus, nejčastěji však své myšlenkové úsilí vymezoval v opozici k touze po systémovém myšlení jako konkrétní filosofii.

Konkrétní filosofií Marcel rozuměl především zásadní odmítnutí „-ismů“ a každého systematizací a školskou drezúrou petrifikovaného myšlení. Odmítá pojetí filosofie jako uzavřeného systému nebo jako pouhého existenciálního popisu. Filosofie se podle něj musí odvíjet spíše z jistého údivu z přítomnosti lidské existence obklíčené bytím. Marcelova konkrétní filosofie je „porodnickým“ děním mezi tázajícím se subjektem a sférou Ty (sahající až k Ty absolutnímu), které má podobu permanentního dialogu o tajemstvích bytí. Tento neo-sókratismus je možno chápat jako zájem o jedinečnost přítomné situace, v níž se ukazuje ontologická potřeba tázajícího se člověka. U Marcela se setkáváme s prostorem plným „prahových“ pojmů na hranici filosofie a teologie (naděje, tajemství, věrnost, vtělení), dyadických vymezení (být – mít, Já – Ty, Já – ono) či pojmů, jimž dodává specificky „marcelovské“ užití. Cesta k náboženské víře nevede přes racionální řád světa a věcí, nýbrž přes lidskou subjektivitu. Marcel patřil ke kritikům racionalismu a technicismu, k náboženským kritikům odcizení člověka.

Marcel byl přesvědčen – podobně jako jiní existencialisté -, že mysterium bytí není možno popsat, ale lze je ukázat, například jeho vtělením do dramatu. Právě vztah filosofie a dramatu je v jeho tvorbě velmi úzký, Marcel v rozmluvě s P. Ricoeurem dokonce říká, že „divadlo je (…) tkání živější a schopnou lepší vnitřní regenerace než čistě filosofické myšlení“. Gabriel Marcel kromě filosofických děl napsal na třicet divadelních her, z nichž některé vyšly i v českém překladu (výbor Obrazoborec nevyzpytatelna, Větrné mlýny, 2003). Ke stěžejním filosofickým textům patří Metafyzický deník, 1927, Být a mít, 1935, Homo Viator, 1945, Tajemství bytí, 1951, Přítomnost a nesmrtelnost, 1959. Mezi nejznámější filosofická dramata patří Boží člověk, 1929, Padlý svět, 1933 a Řím už není v Římě, 1951.