Jste zde

Řeč o povaze bytí (Hérakleitovo učení o logu)

Hérakleitos z Efesu (asi 540 – 480 př. Kr.), potomek královského rodu a autor – ve zlomcích dochovaného – spisu, tradičně nazývaného Peri fýseós (volně: Řeč o povaze bytí), je prvním, kdo zavádí do filosofie pojem logu, který v učení pozdějších antických myslitelů sehraje důležitou roli (Platón, stoikové, Filón, novoplatonská škola), a v křesťanské teologii nabude označení božského Bytí Ježíše Krista. V této práci se pokusím nahlédnout, je-li tento logos už pro Hérakleita - aspoň v některých případech - božským principem, a zda je tedy Herakleitos jeho inspirovaným mluvčím, a lze-li nalézt (a rekostruovat) ve zlomcích iónského filosofa skutečně „nauku o logu“, jakožto struktuře kosmu.1 Protože logos není pojem nijak jednoznačný (připomeňme, že tento může mít velké množství významů, podle kontextu), hodlám si upřesnit jeho vztah ke kosmu, k „jednomu moudrému“ a k psyché.

Zvláštnosti Hérakleitova textu

Už starověk chápal Hérakleita jako „temného“ (skoteinos), protože i pouhé zlomky jeho díla ukazují na zvláštní zálibu v paradoxech, mnohoznačnostech, metaforách, aliteracích a slovních hříčkách vůbec, a spis jako celek byl na více místech nesrozumitelný už Sókratovi,2 tím spíše je obtížný pro vykladače následujících generací. Navíc musíme brát v úvahu problém pravosti některých zlomků a možné zkreslení i těch autentických pozdějšími autory, kteří je ve svých dílech uchovali. Hérakleitův hutný styl psaní má snad blíže k věšteckým výrokům než k filosofickým spisům klasické antiky a připadá mi, jako by Hérakleitos – podobně jako dvě tisíciletí později William Blake – vytvářel svou vlastní mytologii, s tím rozdílem, ovšem, že efezský mudrc používá konvenční – jen reinterpretované – názvosloví.

Logos – kosmos

„Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž logu,

který byl dříve (než vznikla země).“ B 31 (druhá část) 3

Asi není náhodou, že tento Hérakleitův (až trochu biblicky znějící) citát nalezneme právě u Klementa Alexandrijského, církevního Otce, usilujícího o smíření a prolnutí se antické filosofie s křesťanskou teologií.4 Logos (kterým je v našem křesťanském předporozumění Stvořitelovým tvořivým Slovem) předcházel vzniku (zformování) Země. Byl tu přede vším, co existuje, samozřejmě kromě kosmu samotného, protože:

„...kosmos, stejný pro všechny,

neučinil žádný z bohů ani lidí,

ale vždy byl, je a bude –

stále živý oheň,

který se zažehává podle míry

a uhasíná podle míry.“ B 30 5

Kosmos je tedy „něco“ bez počátku a konce. Pojmenování kosmos můžeme vyložit jako to, „co je ´ustrojeno´ jak ve významu seřazení a účelnosti, (tedy ´sestrojeno´), tak ve významu krásy a náležitosti“.6 Kosmos představuje nekonečnou a věčnou strukturu, jejíž jsme součástí my, stejně jako jí jsou i bohové. Všichni v něm máme svoje bytí a v jeho mezích fungujeme. Kosmos sám spojuje v sobě protiklady, které vedou spolu zápas, svářejí se a jsou sváděny v harmonii („neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami.“ Zl. B 22 z Aristotela).7 Protože však protiklady, podle Hérakleita, charakterizují nestvořeného Boha na rozdíl od stvořených (či možná spíš zrozených) božstev (B 67), a to zároveň s jeho věčnou proměnlivostí,8 zdá se hraničit s jistotou, že pro filosofa jsou obě tyto veličiny totožné.

Není vyloučené, že dalším označením „Hérakleitova Boha“ může být chlapecký aión9 (Věk, nebo – vzhledem k věčnosti kosmu – snad Věčnost sama) ze zlomku B 52, který se tam prezentuje v roli osudovosti. Tento theos – kosmos - aión však má svůj vlastní řád, kterým se veškerenstvo řídí. A je-li tímto řádem logos, pak je stejně věčný jako kosmos sám.

Logos – hen to sofon

„To jedno moudré –

vědět, že důmysl, byť kterýkoliv,

všechno řídí skrze vše.“ (B 41)10

„To jedno moudré“ (hen to sofon) zde představuje zřejmě základní vlastnost božství.11 Božský kosmos je sám o sobě moudrý12 a sám o sobě všechno řídí (doslova: kormidluje - kybernésai). Svár protikladů, který je v kosmu obsažen, je skrze důmysl (gnómén) laděn do harmonie. Důmysl tedy proto můžeme považovat za jiný název pro „to jedno moudré“.13 A protože víme ze zlomku B 126a, že astronomické jevy jsou určovány logem, pak tím třetím názvem pro kosmický řád je logos. Tedy opět trojice – hen to sofongnóménlogos.14

„To jedno moudré

– samotné nechce i chce být zváno

Diovým jménem.“ (B 32)15

Přijímání i současně odmítání jména nejvyššího olympského boha (zde neobvykle skloňované – Zénos) pro hen to sofon snad poukazuje na nemožnost člověka adekvátně pojmenovat (a tak zaškatulkovat) božské16 – ačkoli lze (ovšem zcela nepřiměřeně) použít Diovo jméno k označení jediného Boha. Bůh (kosmos) a „to jedno moudré“ jsou tu zaměnitelní, nebo dokonce splývají. Podobně jako v tomto zlomku, je v orfickém učení vzýván Zeus jako jakýsi „všebůh“17:

„Zeus, blesk jasný, se první zrodil a poslední bude,18

Zeus je hlavou a středem i dovršitelem všech věcí,

Zeus je základem země i základem hvězdného nebe,

(...)

Zeus je dechem všeho i neumdlévajícím ohněm19...“ (Kern, Orficorum fragmenta zl. 21a)20

Tak jako olympský Zeus polyká Titánku Métis, aby ze své hlavy porodil panenskou bohyni moudrosti Athénu21, tak se možná v Hérakleitově nauce (logu) rodí z kosmu (Dia) „to jedno moudré“, co utváří - skrze sebe samo - samotnou strukturu kosmulogos.

„Jakkoli mnoho jsem slyšel řečí,

nespěje žádná k tomu, jak poznat,

že to, co je moudré, je od nich všech

oddělené.“ (B 108)22

Z tohoto zlomku pak vyplývá, že přemíra prázdných slov (logoi) vede pouze k učenosti. A – přijmáme-li názor o totožnosti (božského) loguhen to sofon23 - pak to může být jen samotný logos, kdo je mocen svědčit sám o sobě a vést člověka k pravému pochopení podstaty a smyslu kosmu.

Logos – psyché

Je zapotřebí se ještě zmínit o vztahu logu k duši (psyché). Řecký název duše je vykládán tradičně jako „cosi suchého“24 nebo „ochlazeného“,25 a původní představa se snad spojovala s dechem, párou, vystupující z úst. Platí pravidlo, že čím sušší26 duše, tím vyšší stupeň moudrosti, vlhké (opilé27 a vášněmi zmítané) jsou v opovržení. Hérakleitos jistě věří v přežívání duše po smrti těla, a i když se zřejmě vysmívá archaickým náboženským představám („Duše čichají v Hádu.“),28 nepochybuje nikterak o povýšení „suchých“ duší mezi hvězdy.29

„Hranic (peirata) psyché se nedobereš, byť ses vydal po každé cestě (hodon) – tak hluboký (bathys) má logos“ (B 45).30 Tento zlomek evokuje homérský obraz jinak archetypální31 plavby po Ókeanu (rozumí se mýtické vodstvo, obtékající zemi, nikoli „náš“ oceán), kde plavec (poutník-hledač) směřuje „na konec světa“.32 Smyslem výroku je ukázat praktickou nemožnost obsáhnout veškeré hlubiny lidské duše. Logos zde znamená vlastní smysl (logos) sebe sama.

Podíváme-li se na zlomek B 115 („Duše má smysl, který sebe rozmnožuje.“33), pak čteme o psyché, která se rozrůstá a košatí sama od sebe, svým vlastním niterným smyslem (logem). Souvislost mezi logem duše a logem veškerenstva pak vyplývá z tvrzení, že logos je vlastní všem (B 2).34

Pokud tedy uznáme za pravdivé, že kosmický logos se projevil35 v Hérakleitově duši (a o tom byl Hérakleitos sám určitě pevně přesvědčený36), pak můžeme snadno připustit, že ve formě „božského hlasu“ nebo „božské jiskry“ je v duši člověka buďto trvale přítomen (byť i jako dřímající a čekající na probuzení),37 a nebo je aspoň jejím příležitostným hostem.

Logos - Hérakleitos

Než se dostanu k úplnému závěru, chci se ještě zastavit nad první částí zlomku, kterým možná Hérakleitův spis původně začínal:

„Nechápající jsou vždy lidé:

jak před tím, než slyšeli jsoucí řeč,

tak i když jí slyší poprvé.

Ač se všechno děje podle oné řeči,

podobají se nezkušeným...“ (B1)38

Hérakleitos hlásá věštná slova (logoi) o „jsoucím řádu“ (eontes logos) božského kosmu, který sám poznal a přijal. Ne každý toho je schopen, nebo je k tomu ochotný. Pravé poznání mění totiž život člověka a proto není pro mnoho lidí (Hérakleitos si jistě myslel, že pro většinu, a já si to myslím také) atraktivní hledat nějaký smysl v kosmu, který je naším domovem a jevištěm naší existence.

„Prohledával jsem sám sebe.“(B 101),39 říká konečně Hérakleitos v odpovědi na Chilónovu výzvu.40 Protože on skutečně pátral v hlubinách (bathys) své psyché a objevil tam - logos.

Závěr

Logos, určující kosmické dění, je opravdu vnitřním obsahem kosmu, a ne jen jeho vnějším významem. Na základě toho se mi jeví jako přesvědčivá totožnost logu s „tím jedním moudrým“ a tak zároveň i s „důmyslem“. Také předpokládám, že v nějaké formě je kosmický logos obsažen i v psyché člověka. Obtížně srozumitelný kryptický text a různé (často zcela protichůdné) překlady, pochopitelně, dovolují i jiné závěry. Přesto jsem toho názoru, že Hérakleita lze zařadit – byť s určitou nadsázkou a s výhradami – do kategorie prorockých osobností, které byly logem inspirovány, aby připravovaly cestu skrze lidské myšlení až ke svatopiscově proklamaci v Duchu Svatém: „En arché én ho logos, kai ho logos én pros ton theon, kai theos én ho logos.“ (Jan 1,1)

 

1 Hérakleitovu „nauku o logu“ zpochybňuje např. Thomas M. Robinson ve studii Existuje u Hérakleita nauka o logu? in Hérakleitos z Efesu: Zkušenost a řeč, Praha: OIKYMENH, 2008, str. 81 – 89.

2 Srv. Hérakleitos, Řeč o povaze bytí, překlad Z. Kratochvíl a Š. Kosík, Praha: Herrmann a synové, 1993, str. 12.

3 Hérakleitos, Řeč, str. 76.

4 Ke Klementově interpretaci Hérakleita viz. např. Holscher, Uvo, Filosofický postřeh a nauka o ohni, in Hérakleitos z Efesu: Zkušenost, str. 64 - 80.

5 Hérakleitos, Řeč, str. 72.

6 Bouzek, Petr, Kratochvíl, Zdeněk, Od mýtu k logu, Praha: Herrmann a synové, 1994, str. 126.

7 Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha, Nakladatelství ČAV, 1962, str. 54.

8 Tato proměnlivost je u Hérakleita nejen zde, ale i na jiných místech spojována s ohněm, zdrojem neustávající činnosti – srv. i B 31, B 66, B 9O.

9 Aión se později dočkal božských poct v rámci mithraistických mystérií, zobrazován se lví hlavou, obtočený hadem. Srv. Turcan, Robert, Mithra a mithraismus, Praha: Vyšehrad, 2004.

10 Hérakleitos, Řeč, str. 58.

11 Moudrost jako epitheton Boha se objevuje i v poexilní židovské literatuře, zejména v deuterokanonické Knize Moudrosti (asi 1. st. př. Kr.), kde čteme i překvapivou výpověď o Božím logu (18, 15).

12 Jak také praví – Hérakleitem kritizovaný – Pythagorás: „…žádný člověk není moudrý, jenom bůh. (Diogenés, předm. 12) in Zlomky, str. 42.

13 Srv. Kessidi, Fjodor, Ch., Hérakleitos, Praha: Svoboda, 1985, str. 141.

14 Mohli bychom ovšem triádu rozšířit i o další jména – zákon (nomos) nebo oheň.

15 Hérakleitos, Řeč, str. 58.

16 Srv. Ex 3, 14.

17 V době o málo pozdější se podobné tendence objeví i ve vaišnavském hinduismu.

18 Srv. Zj 21,6.

19 Paralela s Hérakleitovým učením je zřejmá – srv. zlomek B 3O.

20 Zlomky, str. 25.

21 Graves, Robert, Řecké mýty, Praha: Československý spisovatel, 2010, str. 41.

22 Hérakleitos, Řeč, str. 36.

23 Souvislost však odmítá např. Thomas. M. Robinson ve studii Existuje u Hérakleita nauka o logu? in Hérakleitos z Efezu, Zkušenost, str. 89.

24 Hérakleitos, Řeč, str. 47.

25 Bouzek, Jan, Kratochvíl, Zdeněk, Řeč umění a archaické filosofie, Praha, Herrmann a synové, 1995, str. 154.

26 Tedy duše asketů, světců a „pravých“ filosofů.

27 K orgiastickému a zcestně chápanému uctívání „vinného“ boha Dionýsa měl Hérakleitos výhrady – B 14.

28 Hérakleitos, Řeč, str. 48.

29 Srv. Hussey, Edward, Hérakleitos o poznání a smyslu, in Hérakleitos z Efesu: Zkušenost, str. 25,

30 Robb, Kevin, Psyché a logos: historické počátky pojmu duše, in Hérakleistos z Efesu, Zkušenost, str. 156.

31 Podobnou pouť vykonává už urucký král Gilgameš a paralely se nacházejí v mýtech a pohádkách po celém světě.

32 Podrobnější výklad: Robb, Kevin, Psyché a logos: historické počátky pojmu duše, in Hérakleitos z Efesu, Zkušenost, str. 155–161.

33 Zlomky, str. 59.

34 V podstatě náběh k učení o božském poznání, rozesetém v lidstvu – logos spermatikos u Justina Martyra, viz. Noble, Ivana, Po Božích stopách, Brno: CDK, 2004, str. 73.

35 Připadá mi to vhodnější výraz než „zjevil“ protože u Hérakleita nejde o „soukromé zjevení“. Srv. Hussey, Edward, Hérakleitos o poznání a smyslu, in Hérakleitos z Efesu: Zkušenost, str. 32.

36 Srv. např. zl. 5O.

37 Srv. Ef 5, 14.

38 Hérakleitos, Řeč, str. 35.

39 Hérakleitos, Řeč, str. 38.

40 Zlomky, str. 29.