Jste zde

343 - prosinec 2021

Dvě vzpomínky

Adventní doba má dvojí povahu. Jednak je dobou přípravy na oslavu narození Spasitele, tedy prvního příchodu Syna Božího mezi lidi. Zároveň je dobou, v níž vedeni touto vzpomínkou směřujeme v myšlenkách k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Proto by měla být dobou radostného očekávání. Prosincové číslo Getseman se však z podstatné části věnuje nedávným odchodům, dvěma úmrtím přátel a spolupracovníků.

Martin Gruber (1971–2021), kněz Církve československé husitské, absolvent oboru Teologie křesťanských tradic na ETF UK, dlouholetý pravidelný přispěvatel do našeho časopisu, kam psal texty o keltském křesťanství, zemřel 31. října 2021 po dlouhém zápase s těžkou nemocí. Někteří viděli symboliku v tomto datu, na který podle keltského kalendáře připadá svátek Samhain, kdy končí starý a začíná nový rok. Myslím si, že Darina Bártová ve své vzpomínce velmi dobře vystihla, že Martin byl jako diamant: „Broušený. Spousta fazetek. Záleželo na tom, jak jste ho natočili. Jevil se pak někdy jako obyčejný kámen. A jindy vyšlehlo světlo a celý se rozzářil a prosvítil vše kolem sebe. Nikdo nemůže říci, že by jej znal zcela kompletně a dokonale. Každému z nás dal do ruky jen část svého příběhu.“ To je i moje zkušenost ze setkání s Martinem, u kterého jsem si vážil jeho pozornosti, kterou věnoval lidem kolem sebe.

Jan Konzal (1935–2021), biskup Ecclesiae silentii (mlčící církve, tj. součásti skrytých podzemních struktur římskokatolické církve, umlčených režimem před rokem 1989 a do jisté míry umlčované církevní hierarchií i poté), zemřel 16. listopadu 2021 obklopen přáteli, s největší pravděpodobností v době, kdy se „jeho církevní obec“ společně modlila. V prosincových Getsemanech vychází obsáhlý nekrolog od Pavla Hradilka, kázání Petra Slámy z pohřbu a ve zprávách text biskupských blahoslavenství papeže Františka, která zazněla na pohřbu s komentářem, že se může zdát, jako by byla zformulována podle života biskupa Jana Konzala. Pro moje děti byl Jan laskavým člověkem. Po jeho smrti vzpomínaly na některé veselé historky a upozornily, že na většině fotek, které viděly, se Jan usmívá. Já jsem oceňoval především Janův smysl pro dialog. Občas jsem mu nerozuměl nebo s ním nesouhlasil. Když jsme to pak spolu probírali, nikdy z toho nevznikl zásadní spor. Naopak jsme díky jeho přístupu často došli k tomu, že naše pohledy nutně nestojí proti sobě, ale vzájemně se mohou doplňovat, jsou komplementární. V tom byl pro mne Jan člověkem skutečného dialogu. Dialogu, který byl obohacující pro všechny zúčastněné. To považuji za jeden z důležitých odkazů zvlášť v době, kdy je společnost i církev hluboce polarizována. Schopnost naslouchat druhému člověku nebo dokonce připustit oprávněnost jeho odlišného pohledu v diskusních šarvátkách dnešní doby podle mne často schází.

Čtenářům Getseman přeji dobré čtení a děkuji za přízeň v tomto roce.