Martin – osobní vzpomínka

Musím předeslat, že Martin byl jako diamant. Broušený. Spousta fazetek. Záleželo na tom, jak jste ho natočili. Jevil se pak někdy jako obyčejný kámen. A jindy vyšlehlo světlo a celý se rozzářil a prosvítil vše kolem sebe. Nikdo nemůže říci, že by jej znal zcela kompletně a dokonale. Každému z nás dal do ruky jen část svého příběhu a s humorem sobě vlastním čeká, až si to vše poskládáme. Přesto, že to vypadalo obyčejně. Vnímám však, že v jeho posledních dnech bylo toho světla čím dál tím více…

S Martinem jsme se potkali, nebo spíš začali se vzájemně vnímat, někde kolem roku 1995/6, kdy vznikl studijní obor, který se dnes jmenuje Teologie křesťanských tradic. V rámci studia jsme se tehdy (možná víc, než je tomu dnes) modlili, sdíleli, nahlíželi vzájemně do svých příběhů. Vytvářelo se ono pouto spolubojovníků, které znají skauti nebo vojáci. Martina už tehdy „keltoviny“ zajímaly, i když jeho záběr zahrnoval o hodně více i předkřesťanské mýty a příběhy. Víc zkrátka potřeboval ty „draky a princezny a hrdinské rytíře“.

Martin tehdy studium nedokončil a já ho na spoustu let ztratila z dohledu. Když se vrátil studium dokončit před 10 lety, stála jsem aspoň malinko na druhé straně katedry. U přijímacích zkoušek jsme se rychle dostali od biblických apokryfů k hagiografiím keltských světců a většina komise měla pocit, že Martin mluví vpravdě marťansky.

Martin, když se do něčeho pustil opravdu, tak se zakousl a bakaláře tehdy dodělal. V té fázi svého života žil v Bílé Vodě jako pracovník terapeutické komunity. Dokázal tehdy v sobě skloubit paradoxy nesmírně inteligentního teologa, který ovšem spokojeně v neděli odpoledne courá po pohraniční vísce s krávou, protože sice pragmaticky potřeboval, aby „si obrousila paznehty“, ale zcela nepragmaticky k ní měl ten správně keltský vztah. Vzal svou zvířecí kamarádku na procházku, aby netrčela stále jen na pastvině.

Naše kontakty se zintenzivnily, když přesídlil do jižních Čech. Víc jsme si volali (hodinové telefonáty budou chybět více lidem), víc se navštěvovali, půjčovali knížky. Zbytek příběhu známe všichni. Mnozí z nás stihli v těch posledních dnech s Martinem mluvit po telefonu, někteří měli šanci se rozloučit osobně.

Moje poslední setkání s ním na této straně věčnosti se uskutečnilo neplánovaně 29. října. V ten den nějak příliv dalších návštěv ustal. Byl to Martinův „lepší“ den. Díky lékům neměl bolesti. Současně však nebyl utlumen natolik, že by nebyl schopen přemýšlet a žertovat přesto, že jeho tělesná schránka viditelně vypovídala službu. Fyzicky mu bylo hodně špatně.

Povídali jsme o mnoha zdánlivě obyčejných věcech – recitoval mi zpaměti své rané básně, probral se mnou své další kázání, líčil mi, co by chtěl ještě nakreslit… Jeho život se zhušťoval, už neměl sílu sledovat své oblíbené detektivky, číst, dívat se z okna na proměny přírody. Vyznal se z toho, že má rád podzim. Nejen pro barvy, ale pro naději na úrodu.

Nechával otevřené, které ze svých snů a plánů ještě stihne. Se smrtí byl smířen a umírání čelil s odvahou. Někde mezi tím vším povídáním suše konstatoval, že kdyby byla druhá šance, nic moc by neměnil, jen by se soustředil na to, jak být Bohu ještě blíž. Jedna z mála věcí, která mu zbyla, byla modlitba.

Na konci našeho setkání jsme si slíbili vyměnit některé věci mailem, jak jsme to vždy dělávali. Před odchodem jsem jej prosila o požehnání.

Martinova touha po Boží blízkosti byla naplněna. Bůh jej, jako správného Kelta, povolal do svého světla 31. října – na svátek Samhain.

Reakce absolventů a pedagogů TKT na zprávu o Martinově úmrtí

Dovolím se přidat alespoň touto cestou, neb osobní účast na rozloučení s Martinem dnes nezvládnu.

Poprvé jsem Martina potkal na přijímačkách IES a k mému zděšení jde o událost deset let starou. A navzdory tomu, že první dojem nestál za mnoho – a to oboustranně, kdyby mohl, potvrdí suchým chápavým komentářem, že je spolužákem i kamarádem, a tak to zůstane. Nezávidím mu čas, který měl vyměřený, ale kéž bych jednou jako on mohl říci: zažil jsem víc a došel dál, než jsem čekal. (volně cituji z našeho posledního setkání)

Chci říci, že by bylo hezký mít dál možnost volat Martinovi, smát se s ním všem příhodám, které člověka ve farnosti potkají, chytat se za hlavu nad nápady, kterými farníci duchovní povzbuzují apod. Jsem ale předně rád, že to tak mohlo být. 

Jakub Ptáček

Díky Pánu za Martina a jeho život tady na této straně nebe nebo, jak věřím, na věčnosti.

Jeho bystrá a otevřená mysl mi byla vždy inspirací a občerstvením. Jeho nezbabělý přístup k nesnadným životním výzvám mi byly potěšením.

"Barde, těším se na shledanou!" :-)

Marek Janovský

Znal jsem Martina už kolem poloviny devadesátých let, v jeho původní římské etapě, pak jsme skoro současně zakotvili ve starokatolické církvi. On ještě hledal dál a našel spočinutí v husitské církvi, ve společenství kolem nám velmi blízkého biskupa Filipa. Souběžně žil jako bratr Kentigern tradicí keltského křesťanství. Kdo čtete Getsemany, tuto část jeho příběhu znáte.

Měl jsem ho rád. Bude mi chybět. Všichni v životě zakoušíme děsivou přítomnost smrti, ale můžeme doufat v přítomnost Života ve smrti.

Ivan Štampach

Znal jsem Martina vlastně krátce (oproti třeba Ivanovi), ale přesto jsem k němu cítil blízkost. Měl velký dar přátelství a byl hodně duchovní člověk. Možná je to totéž. Bude mi taky chybět, ale mám pocit, že se už koupe ve Světle.

Filip Outrata

Také děkuji za Martinův život, zvlášť za svébytný humor a zápal pro všechno keltské. Hořely mu u toho oči. Jak jsem na kurzech mohla vídat.

Za tuhle jeho živost jsem vděčná. 

Daniela Knorrová

Martin Gruber napsal sbírku čtrnácti básní pod názvem Eufrosinova zahrada v roce 1995 a věnoval ji devíti přátelům uvedeným ve sbírce. Básně odráží jeho dospívání a hledání. O jeho prvním zamilování do dívky, traumatizujících zážitcích vojenské služby a touze po uchopení duchovní podstaty sebe sama se dozvídáme spíš mezi řádky v jeho vytříbeném, zdánlivě nahodilém, a přesto hlubokém básnickém slohu. Básně evokují krásné emoční vzpomínky, nejsou však nijak vzdálené od smutné reality zábran, které v 90. letech autor musel překonávat. O tom svědčí i některé názvy jako třeba "Mysterium", "Boží nářek" nebo "Tanec sedmi závojů". Martinova poezie umí pohladit i nenechat čtenáře lhostejného. Obrací naše pocity v hlubší reflexi a pozorné vnímání zdánlivě nevyslovitelných skutečností.

Stále inspirující je pro mě osobně závěr jedné ze zmíněných básní: „Stál jsem ve zřícenině Brány Boží, kde poslední padla Alxana / Spoutaní služebníci Démona si šeptali: 'Vidíte? Bílý mnich drží v náruči dítě.' / Horečka z rozrušení / Beethoven žehná zástupům / a stále hustě sněží.“

Eufrosynova zahrada, Praha 1995, vydáno autorovým nákladem

Patrik Růžička

Milý bratře biskupe Filipe,

vážená zarmoucená rodino,

milé sestry, milí bratři,

dovolte, abych se dnes s naším milým bratrem, knězem Martinem Gruberem, rozloučil jménem Starokatolické církve v ČR, ve které na své bohaté duchovní pouti našel v 90. letech na krátkou dobu duchovní přístav.

V dalších letech se stal přítelem nejen mnohých křesťanů, ale i sympatizantů a příznivců objevování pestrých podob keltské spirituality, ať už s křesťanským akcentem, či bez něj – to už jako člen a posléze duchovní Církve československé husitské, ve které našel domov.

Pro mnohé byl pak přítelem v pravdě virtuálním, nikoli neskutečným a zdánlivým, jak slovo virtuální definuje slovník cizích slov, nýbrž skutečným přítelem, byť na dálku skrze Facebook. To je i můj případ.

Těšily nás a vzdělávaly jeho texty v časopisu Getsemany, ale rovněž online vhledy do jeho života a spirituality, i velmi intimní vzhledy do jeho boje s těžkou nemocí – snad jsme mu aspoň trochu virtuálně pomohli nést tento kříž.

Když se na internetu začala šířit zpráva o Martinově povolání na věčnost, napsal jeden z jeho internetových přátel větu: Martin Gruber bude chybět všem napříč konfesemi.

Ta věta by se dala tesat do kamene jako Martinův epitaf – krátký text na pomníku, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje její život a tematicky se k němu vztahuje. Aniž bych chtěl jakkoli mluvit těm, kteří budou Martinovi nechávat tesat do náhrobku, mně a věřím že mnohým z vás je tato věta vytesána do srdce: Martin Gruber bude chybět všem napříč konfesemi. – To se dá říct jen o málo teolozích a kněžích a je to velká čest.

Martine, loučím se s Vámi – s Vámi, protože jsme si i na síti vždy důsledně vykali – a těším se na setkání doma, u Boha. I když na to nijak zvlášť nespěchám, přesto se těším, až si jednou potykáme jako Ježíšovi učedníci a bratři.

Ať je jméno Martina Grubera zapsáno v knize života. Amen.

Pavel Stránský