Přijímání ze svatostánku?

Eucharistická slavnost se má orientovat na příkaz Ježíše: „Čiňte to na mou památku“ (1K 11, 24 nn.). Příprava darů, eucharistická modlitba a přijímání jsou jednou veličinou. Přinášení darů a hostina patří k sobě. „Jedno vyplývá z druhého. Nelze se modlit: „Přinášíme tento chléb před tvou tvář, aby se nám stal chlebem života“, když potom tento chléb života přijímáme ze zcela jiné eucharistické slavnosti. Nemůžeme se upřímně modlit: „Dej, ať všichni obdrží podíl na tomto jednom chlebu a na tomto jednom kalichu a stanou se tělem v Duchu svatém, živoucí obětí v Kristu ke chvále tvé velebnosti“, když již předem víme, že jenom kněz nebo s ním jenom jistá část obce dostanou podíl na tomto chlebu, zatímco ostatní přijmou hostie ze svatostánku. Obec se v neděli neschází před svatostánek, nýbrž ke slavení eucharistie, pro které vlastně ani svatostánek nepotřebuje. „Účelem přechovávání eucharistie“podle liturgické knihy Udělování přijímání a uctívání eucharistie mimo mši „je udělování posily na cestu pro umírající nebo přijímání pro nemocné. Proto by měly být konsekrované hostie přechovávány jenom v počtu, který stačí pro přijímání nemocných a jiných věřících mimo mši. „

Není totéž, zda proběhne přijímání s hostiemi z právě slavené mše nebo s hostiemi, které se vezmou ze svatostánku. Eucharistická slavnost je ve všech svých částech navzájem k sobě patřícím úkonem spásy. Prosíme Boha, aby seslal na dary chleba a vína svého svatého Ducha, „aby se nám staly tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista“. Přinášíme je „skrze něho as ním a v něm“ Otci v jednotě Ducha svatého. „Ve své lásce nás Otec obdarovává těmito dary a nechává je být dary hostiny jako pouto nové jednoty s Kristem a námi navzájem a jako příslib budoucí slávy. Obětní hostina tedy vychází ze přinášení oběti“ (Reckmann). Nemáme žádné právo tuto jednotu hostiny Páně bezdůvodně trhat. To potvrzuje i bohužel ne vždy vážně braný výrok liturgické konstituce posledního koncilu, který cituje i úvod do misálu: „S důrazem se doporučuje ta dokonalejší účast na mši svaté, při které věřící po přijímání kněze přijímají tělo Páně ze stejné obětní slavnosti. „ (§ 55) Přijímání ze svatostánku je má tedy omezovat na nouzové případy, k nimž patří i eucharistické slavnosti, při kterých nelze ani přibližně odhadnout počet přijímajících. To jistě nemůže být normálním případem. Pokud hostie zůstanou, mohou být konzumovány i po mši služebníky oltáře, což platí i pro eucharistické víno. Existují obce, které takto postupují. Jistě je zapotřebí čas od času hostie ve svatostánku vyměnit a pak se použijí při právě sloužené mši. To se však nesmí stát stálým zvykem, jakýmsi zaběhnutým rituálem. Pochopitelně, že i při „přijímání ze svatostánku“ přijímá každý tělo Páně.  Avšak očividná je jistá nesrovnalost s eucharistickou slavností. „Člověk je přítomen eucharistické slavnosti, ze které nic nepřijímá, je vyloučen z hostiny,která vychází z úkonu oběti. Může nás to nechat lhostejnými?“ V profánní oblasti bychom tak nikdy nečinili: Hosté pozvaní k hostině nedostanou jídlo, které stojí na stole, protože to je vyhrazeno jenom hostiteli a několika vybraným hostům, ostatní obdrží jídlo, které zůstalo ze včerejška. Jistě toto přirovnání kulhá v mnohém ohledu, ale musí být jasné: Nic nás nesmí odrazovat od toho činit všechno, aby všichni účastníci mše ji mohli slavit v její plné formě.

Christ in der Gegenwart, 17. 3. 2002; přeložil Josef Koenig