„Pastorační konverze farního společenství“ z hlediska kanonického práva

¹

Instrukce římské Kongregace pro klérus s názvem Pastorační konverze farního společenství ve službách evangelizačního poslání církve² z 29. června 2020 byla ode dne svého zveřejnění často a mnohdy velmi tvrdě kritizována. Biskupové a teologové německé jazykové oblasti jí vytýkali, že není na úrovni doby a opomíjí realitu skutečného života církve. Že neoceňuje práci laiků, kteří se ve svých farnostech angažují. Že se nezmiňuje o sexuálním (a jiném) zneužívání ze strany duchovních. A že – místo aby vytvořila nové struktury vedení farností – jen potvrzuje a utvrzuje stav, kdy jsou vedoucí funkce závislé na svátosti svěcení (kán. 129 § 1, 274 § 1).³

Aby ji bylo možno střízlivě hodnotit z kanonického hlediska, připomeňme nejprve, že podle Kodexu kanonického práva (kán. 34 §§ 1-2) instrukce samy nemají zákonnou moc, nýbrž že mají vysvětlovat platné právo a vysvětlovat správný postup při uplatňování zákona. Následující příspěvek se tedy zabývá otázkou, které normy kanonického práva tato instrukce vykládá a konkretizuje a jaké tendence se přitom projevují.

Pokud jde o téma „strukturování diecézí“, instrukce se nejprve zabývá kán. 374 §§ 1-2 a konstatuje, že kromě děkanátů a farností mohou existovat další organizační úrovně členění, resp. strukturální celky. Přitom hovoří o „pastoračních jednotkách“ (srov. 43-44, 54-60), jsou-li umístěny mezi farností a děkanstvím, a o „pastoračních zónách“ (srov. 43-44, 61), jsou-li mezi děkanstvím a biskupstvím. Právo zřizovat jak „pastorační jednotky“, tak „pastorační zóny“ má mít diecézní biskup pouze po předchozím vyslechnutí kněžské rady (srov. 54, 61), neboť takové (nové) členění biskupství je – jak se praví v instrukci – „záležitost většího významu“ ve smyslu kán. 500 §2. Instrukce (61) s naprostou samozřejmostí předpokládá, že „pastorační zóny“ vždy řídí biskupský vikář (srov. kán. 476).

Pokud jde o téma „rušení a slučování farností“, vysvětluje se, že sloučení několika farností (v souladu s kán. 515 § 2) může proběhnout buď tak, že všechny staré farnosti zůstávají samostatné (srov. 47), a pak ­– což instrukce nerozvádí – nejspíš tvoří (mohou tvořit) „pastorační jednotku“; anebo tak, že jsou staré farnosti zrušeny. V tomto případě může buď jedna stará farnost zůstat zachována a ostatní jsou do ní začleněny; nebo všechny staré farnosti „splynou“, tj. jsou zrušeny a na jejich území se zřídí úplně nová farnost (srov. 48).

Pozoruhodná a sporná je skutečnost, že bod 48 omezuje zrušení farnosti na případ, kdy je důvod zrušení zakotven bezprostředně a trvale ve farnosti samé. Ani nedostatek kněží v diecézi, ani všeobecná finanční situace diecéze, ani nějaká choulostivá, ale pravděpodobně jen přechodná situace farnosti nemá být dostatečným důvodem pro její zrušení. Vypadá to, jako by zde Kongregace naznačovala, v jakých případech už biskupský dekret o zrušení farnosti odvolala nebo v budoucnu odvolat hodlá. Vzhledem k tomu, že podle Regolamento Generale della Curia Romana (136 § 1) patří do kompetence Kongregace při hierarchických stížnostech zkoumat jak právoplatnost, tak účelnost, je konečným důsledkem tohoto výkladu – pokud jsou odpovídající biskupská opatření napadena cestou stížnosti – významné právo Kongregace spolurozhodovat při nové strukturaci diecézí. Jsou-li určité důvody takto vylučovány jako nelegitimní, podkopává se tím kompetence, jak ji přiděluje kán. 515 § 2, podle něhož zrušení či změna farností „přísluší jedině diecéznímu biskupovi“.

K tématu „vedení farností ne-kněžími“ uvedl Apoštolský stolec jasně už v dikasteriální instrukci Ecclesiae de mysterio (tj. instrukce O některých otázkách ve věci spolupráce laických věřících na službě kněží, 4 § 1) z 15. srpna 1997, jakož i v instrukci Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (23) z roku 2002, že vedení farnosti je podle kán. 517 § 2 nutno považovat za mimořádnou, provizorní formu vedení. Hlubší důvod přitom spočívá v tom, že – bez ohledu na existenci kněze „moderátora“ (tj. ustanoveného kněze, který má v takové farnosti řídit pastorační péči) – ve farnosti řízené dle kán. 517 § 2 zůstává úřad faráře formálně neobsazený. Za tohoto předpokladu není pokyn instrukce (66), že „úřad faráře nemůže být přenesen na skupinu sestávající z duchovních a laiků“, ani nesprávný – úřad faráře slouží všestranné duchovní péči, a má být proto podle kán. 150 obsazen knězem (resp. v případech spadajících pod kán. 517 § 1 týmem kněží) –, ani nemá být chápán jako obecné veto proti modelům vedení podle kán. 517 § 2. Neboť kán. 517 § 2 směřuje v případě farností bez faráře právě k takové spoluúčasti laiků na vedení farnosti, která je širší než spolupráce ve farnostech s vlastním farářem předepsaná kán. 519.

Instrukce (89) zdůrazňuje provizorní charakter vedení farnosti podle kán. 517 § 2, když říká, že tento mimořádný prostředek má být zaveden „jen na dobu dočasnou, nikoli neurčitou“. Jako odůvodnění se odkazuje na Direktář pro pastýřskou službu biskupů Apostolorum Successores (215 c) z roku 2004. Tam se ovšem nemluví o časovém omezení v tom smyslu, že by se měl předem stanovit konečný termín, nýbrž se pouze říká, že diecézní biskup „se zasadí o to, aby se tato situace co nejdřív vyřešila“. Stanovit předem konec provizoria a ukončit provizorium co nejdříve jsou dvě různé věci, zejména když biskupovy možnosti jednat ve věci vedení farnosti závisejí na tom, zda má k dispozici dostatek kněží vhodných pro úřad faráře.

Kongregace pro klérus rozvíjí ve své instrukci interpretační tradici (kterou sama iniciovala instrukcí Kněz, pastýř a vůdce farního společenství), podle níž má být při výběru osob podílejících se na pastýřské péči dle kán. 517 § 2 dána přednost jáhnovi, je-li k dispozici, před laiky (90). Z normy taková přednost nevyplývá. Kongregace kromě toho dělí christfideles laici (věřící laiky) na osoby zasvěceného života (srov. 83-84) a ostatní laiky (srov. 85).

K tématu „pastorační rada“ se v instrukci (59) říká, že pokud několik nadále samostatných sousedících farností vytvoří „pastorační jednotku“, je věcí diecézního biskupa rozhodnout, zda se mají pastorační rady zřizovat pro každou ze samostatných, ale spojených farností, nebo jen pro celé „pastorační jednotky“. Nicméně kán. 536 § 1 stanoví, že pastorační rada se má vytvořit v „každé farnosti“ diecéze, jakmile biskup v této věci učiní zásadní pozitivní rozhodnutí. Svůj odlišný výklad kánonu 536 § 1 odůvodňuje Kongregace tím, že „flexibilita normy […] umožňuje úpravy, jež se považují za přiměřené pro konkrétní okolnosti“ (108).

V témže odst. 59 naproti tomu instrukce vysvětluje, že v „pastoračních jednotkách“ z několika samostatných farností si jednotlivé farnosti „musí v každém případě zachovat svou vlastní radu pro ekonomické záležitosti“ ve smyslu kán. 537 (a to i tehdy, je-li pro „pastorační jednotku“ vytvořena jedna společná pastorační rada). Logika této diferenciace mezi oběma poradními radami spočívá zřejmě v tom, že pastorační rady jsou nahlíženy jako spíše osobně přiřazené k faráři, kdežto rady pro ekonomické záležitosti spíše věcně a územně přiřazené k farnosti jakožto právnímu subjektu.⁴

Při pokusu o celkové zhodnocení lze tudíž konstatovat, že vysvětlení obsažená v instrukci Pastorační konverze farního společenství ve službách evangelizačního poslání církve se přidržují starších oznámení Apoštolského stolce a že jejich tendence je převážně konzervativní, místy dokonce restriktivní. To je nápadné především na místech, kde by se Kongregace zřejmě ráda profilovala jako obhájce kléru před biskupy. Svědčí o tom také používaná terminologie; už dříve se Apoštolský stolec stavěl proti pokusům smazávat při označování úřadů a funkcí rozdíly mezi kleriky a laiky. Nicméně ve věci samé ukazuje instrukce minimálně na jednom exemplárním příkladu (jediná pastorační rada pro celou „pastorační jednotku“, srov. 59, 108), že římská kurie je rozhodně ochotna interpretovat normy platného práva tak, aby bylo možno dospět k řešením vycházejícím z praxe a přizpůsobeným konkrétním okolnostem. Z kanonického hlediska se toto jeví jako základ, na němž se dá stavět jak při výkladu a aplikaci kanonického práva, tak při jeho dalším partikulárně právním utváření.

Z časopisu Concilium 2021/4 přeložila Helena Medková