Středa po 7. neděli velikonoční C

Mk 9, 38-41

Nechodili s námi; důvěra a tolerance

Jana Miláčka jsme zvyklí považovat spíš za chlapce než za muže; je to (podle rozšířené pověry) ten, kdo stále dokola mluví o lásce, je tedy plný něžnosti. Jenže týž Jan se v naší perikopě domáhá povolení tvrdě vystoupit proti konkurenci silou a smést ji. To je situace mezi Ježíšovými učedníky všech dob vůbec ne řídká. Cítíme kupodivu nepřátelskou konkurenci tam, kde bychom měli vítat spolupracovníky na témže úhoru; kde bychom měli být vděčni, že pracuje ještě někdo s námi. Konkurence ovšem nemusí být jen ohrožení. Může být positivním stresorem. Jako negativní stresor a tedy jako cosi ohrožujícího vnímá své kolegy či spolupracovníky ten, kdo si sám není nijak jist svou vlastní rolí a svou legitimitou. To je jasné každému, kdo viděl zblízka nějaký totalitní režim: tam se vládne cenzurou, výběrem, umlčováním opozice.

Představme si tu scénu, kterou Marek uvádí: Kdosi pomohl jakémusi ubožákovi osvobodit se ze zlé moci. Nejenže pomohl, ale dokonce tak činil jménem Ježíšovým, nechtěl tedy ani tu slávu pro sebe, ale pro Ježíše. A žárliví Ježíšovi učedníci vyžadují pro takového pomocníka ne odměnu, ale trest: Nemá prý právo dělat dobro bez jejich dovolení. Absurdní? Jistě. Nikoli však ojedinělé; v církvi Kristově se takových horlivců za potrestání najde dodnes moc: Nechodili s námi, to je prý dostatečný důvod.

Současné katolictví je v lecčems také trochu takový absurdistán. I dnes se někde slouží, jinde zase jen poroučí; někde se uzdravuje a rozvazuje, jinde zase zraňuje a svazuje; vše prý pro čest a slávu boží. Děje se to nejen v našich diecézích, ale bohužel i v nich: Nechodil s námi, budiž proklet. Nesedával s námi na schůzích Pacem in terris, budiž zostuzen. Nepoužívá stejného kancionálu s námi, ať tedy se mu zakáže zpívat vůbec. Ten krátký příběh z Markova evangelia je bohužel charakteristický pro dějiny spásy dodnes ne méně než třeba vpád svatodušních charismat.

Přitom Ježíš říká pokojně: "Nevadí, že XY není vídán mezi mými učedníky; pokud není proti mně, já ho považuji za svého." Mnoho teoretiků i praktiků má na takový incident jiný názor a jiný recept: "Ať XY napřed dokáže, že nebude škodit našim oprávněným zájmům; my jsme tu dřív, máme nárok soudit a chránit své zájmy." Pro establišment je to recept nesporně chytřejší než ten Ježíšův. Jenže církev tu není pro výrobu příležitostí ke kariéře, je z vůle Krista určena ke službě tomuto světu.

V neplodnosti ekumenických "snah" nejde často o sjednocování, ale o málo skrývanou řevnivost. Také v nitrocírkevních zápasech nejde jen o jurisdikci, jak se předstírá. Nejde ani o pravověří, ani o jednotu autority. Tady jde o širokou církevní politiku, o image, o sebe-vědomí církevních instancí. I nám samotným se ovšem stává, že cítíme nepřítele tam, kde je ten člověk prostě jenom jiný než jsme my. Oč potom jde nám? Vším tím trpí blíženské vztahy, trpí tím věrohodnost církve, trpí tím věc Nazaretského, který byl nejen tolerantní, ale dokonce sjednocoval i neskrývané protiklady.

V Markově minipříběhu si najde i ten dobrý Jan příhodnou ideologii, která jej prý dispenzuje od obecného zákona lásky (láska jak známo nepodezřívá, ba nevykládá si ve zlém ani to, co už se stalo, natož aby nedůvěřivě malovala čerty na zeď!) Tohle umění dispenze od podstatného ve jménu čehosi okrajového, zato řádně "zdůvodněného" ovládají Ježíšovi učedníci odjakživa výtečně. I tohle se nám stává; a také na to najdeme vždycky dost zdůvodnění.

Chceme -li měnit toto své nezralé, panovačné a Kristu evangelií odcizující smýšlení, je třeba číst ten Ježíšův pokojný výrok mnohokrát; především je však nutno začít mu už konečně věřit: Kdo není proti mně, je se mnou...

Pochopitelně: ve skutečnosti to vůbec nemusí být pro nás bez rizika; a dlužno přiznat si, že tahle Ježíšova taktika nedopadne vždycky jen dobře. To věděl i Ježíš; jenže nechtěl vyloučit už předem možnost, že když někdo není se mnou teď, že se mnou bude. A také bral vážně, že rizika je třeba brát na sebe, nepřesouvat je na druhé; v tom je také naše služba společenství bližních. Zkrátka: pro Ježíše evangelií to znamená, že ten, kdo není s Ním, že ještě nezaslouží, aby se s ním jednalo jako s nepřítelem. Ježíš si tu velkorysost mohl dovolit: nebyl tu totiž pro sebe a pro svá práva nebo pro svůj prospěch, ale měl reprezentovat Otce, měl budovat jeho image. Také církev si klade takový cíl, ale není patrně jediný, jinak by byla podobně svobodná a tolerantní i ona.

Jenom doba velice nervózní, tedy svým způsobem nemocná, doba přetížená, protože nebezpečně Boha-prázdná vidí všude kolem sebe nepřátele. I my je kupodivu hledáme teď častěji než jindy; rozhodně častěji než před dvěma roky. Hledáme je v politice, hledáme je ve vlastních řadách. Hledáme je mezi představenými a představení je hledají mezi svými poddanými. Hledáme je mezi svými přáteli. Něco divného se děje také s božím slovem: nasloucháme mu, ale zní bezmocně, raději si nabrousíme nějaké nástroje své agresivity ve zbrojnicích církevního práva, z tradic, z ideologií moudrých lidí.

Možná by pořádně prořídly řady našich domnělých nepřátel, kdybychom se donutili následovat Ježíše i v jeho otevřeném hledí. Taková důvěra samozřejmě někdy bude i zklamaná; bude zklamávána tím častěji, čím velkorysejší bude. Nicméně právě tak se dívá na celou věc i Bůh sám, ujišťuje nás boží slovo. I Ježíš se tímto způsobem jaksi spálil. Ale přesto to slovo neopravil. V celku života se taková vstřícná velkorysost vyplatí, ukázala se pravdou, přinejmenším je v ní víc pravdy než v našem permanentním bojování.Pro semity píšící bibli je pravda to, co se osvědčí. Toto slovo se v životě jedince i v životě společenství církve skutečně osvědčilo. Říká se tím, že kdo se tímto pravidlem řídí, ten nebude litovat. A tak nevadí, když tu a tam to nevyjde. Tato pravda se Ježíšovi osvědčila. Navzdory jeho kříži. Snad právě kvůli jeho kříži.