Synodalita funguje

Milánský kardinál Carlo Martini ve svém posledním rozhovoru krátce před svou smrtí v roce 2012 poznamenal, že „církev zůstala pozadu o 200 let“. Koncem dubna 2023 vatikánský úřad pro synodu biskupů oznámil, že účastníci synody, kteří nejsou biskupy, včetně laiků žen a mužů, budou mít poprvé hlasovací právo.¹ V tomto případě se církev opozdila o pouhých 10 let.

Mnozí katolíci, kteří sledovali vývoj synodality během pontifikátu papeže Františka, byli jako já přesvědčeni, že rozhodnutí o možnosti hlasování ne-biskupů na synodě bylo téměř nevyhnutelné. Úzce jsem spolupracoval s vatikánským tiskovým střediskem a úřadem synody biskupů v souvislosti s komunikací v angličtině během tří různých synod, nejprve za papeže Benedikta XVI. v roce 2012 a poté za papeže Františka v letech 2014 a 2015. Byl jsem svědkem toho, jak volání po hlasování ne-biskupů bylo stále hlasitější, zvlášť když František povzbuzoval k širším konzultacím a horlivému naslouchání Božímu lidu.

Důvod pro udělení hlasů ne-biskupům je prostý: Synody jsou poradními, nikoliv rozhodovacími (tj. zákonodárnými) orgány. Na synodách se po několika týdnech osobních jednání vypracuje závěrečný text, o kterém zúčastnění biskupové hlasují. O tom, co z doporučení vzejde, však rozhoduje papež. Proč by v synodální církvi, jak si ji představuje František, nemohli na takovém shromáždění hlasovat také laici a řeholnice, kteří by papeži radili?

Od doby, kdy papež František před deseti lety zahájil reformu synody biskupů, se na tuto otázku nikdy nenašla přesvědčivá odpověď - až do rozhodnutí z konce dubna. Jde o vzrušující a pozitivní krok k nezbytnému posílení postavení laiků a řeholnic ve službě vedení církve. Ale co víc, je to první známka toho, že synodální kultura, kterou František pro církev zamýšlí, přináší ovoce.

Reforma synod a budování kultury synodality

K tomuto rozhodnutí došlo částečně díky realizaci papežových reforem synodního procesu a synodální struktury. Současná synoda o synodalitě je šestnáctou řádnou synodou od jejich vzniku v době pontifikátu papeže Pavla VI. po II. vatikánském koncilu.² Na většině těchto synod se biskupové scházeli na tři nebo čtyři týdny ve Vatikánu, přičemž předtím měli jen málo skutečných konzultací s věřícími, pokud se vůbec nějaké konaly. Mezi znalci Vatikánu je dobře známo, že před rokem 2013 byly rozhovory uvnitř synodního sálu přísně regulovány, jejich výsledky předem určovali kuriální úředníci blízcí papeži. Řada biskupů, kteří se těchto synod účastnili, mi osobně při večeřích a přestávkách na kávu na synodách v letech 2014 a 2015 nebo na různých církevních akcích od té doby řekla, že sporná pastorační témata, jako například přijímání eucharistie rozvedených a znovu sezdaných katolíků, byla z programu nenápadně vyřazena.

Papež František toto změnil. Po svém zvolení dal jasně najevo, že bude usilovat o oživení synod biskupů a prohlásil, že potřebují méně rigidní formu: „Nechci symbolické konzultace, ale skutečné.“³ Během své úvodní řeči na mimořádné synodě o rodině v roce 2014 – jeho první synodě ve funkci papeže – trval na tom, aby shromáždění biskupové mluvili upřímně a „naslouchali s pokorou“.⁴ Jinými slovy, nic nebylo vyloučeno ze hry.

Během uplynulých deseti let začaly synody ožívat. Vatikánská kancelář synody biskupů pod vedením kardinála Lorenza Baldisseriho zkoumala různé formáty diskusí ve velkých a malých skupinách. Atmosféra v synodním sále se stala méně formální a efektivnější. Roky před říjnovými zasedáními a po nich se staly nedílnou součástí procesu, protože kancelář synody zavedla delší období konzultací s diecézemi. Například synoda o rodině trvala téměř čtyři roky, přičemž přípravné práce a konzultace začaly na podzim roku 2013 a směřovaly k úvodnímu setkání hlav biskupských konferencí ve Vatikánu v říjnu 2014 (oficiálně označovaném jako „mimořádné zasedání“ synody). Následovaly další konzultace a úvahy v místních církvích v průběhu roku 2015, které vedly k druhému a většímu „řádnému“ setkání biskupů v říjnu 2015. Tehdy zúčastnění biskupové odhlasovali závěrečný dokument a předložili jej papeži, který jeho doporučení začlenil do dokumentu učitelského úřadu známého jako „apoštolská exhortace“, který byl zveřejněn na jaře 2016.⁵ Poté byl úřad synody pověřen úkolem podporovat realizaci exhortace v celé světové církvi.

Více než procedurální a strukturální změny však papežova podpora synodální kultury, v níž jsou všichni katolíci vyzýváni, aby mluvili ze své zkušenosti víry a aktivně naslouchali druhým, podnítila kreativnější a dynamičtější možnosti pro život a poslání církve. František ze své strany neúnavně pracuje na prosazování této kulturní změny na nejvyšších úrovních. Uprostřed biskupské synody o rodině v roce 2015 pronesl papež František k účastníkům projev, který připomněl 50. výročí založení moderních synod. Prohlásil, že synodalita je „konstitutivním prvkem církve“, který vyžaduje novou orientaci výkonu autority biskupů, včetně jeho samotného jako papeže. Církevní hierarchii označil za „obrácenou pyramidu“, v níž „jedinou autoritou je autorita služby“ Božímu lidu.⁶

Hlasování na předchozích synodách svolaných Františkem

Abychom pochopili, jak papež František změnil kulturu synody, je užitečné vrátit se k synodám o rodině v letech 2014 a 2015, kterých jsem se zúčastnil a o kterých jsem informoval. Předběžná synoda v říjnu 2014 (oficiálně nazývaná „mimořádné zasedání“ synody) trvala dva týdny a sešli se na ní především předsedové biskupských konferencí. Z 253 účastníků mohlo o závěrečném dokumentu hlasovat pouze 183 z nich. Hlasující tvořili biskupové a hrstka kněží. (například tehdejší generální představený jezuitů Adolfo Nicolás, který nebyl biskupem, ale měl hlas jako zástupce Unie generálních představených). Ne-biskupové, přesněji řečeno účastníci bez svěcení, mezi něž patřily i řeholnice a řada manželských párů, mohli zasedání pozorovat, účastnit se diskusí a dokonce oficiálně vystupovat, ale nakonec jim nebylo umožněno hlasovat. Vysvětlení ze strany církevních představitelů, včetně představeného biskupské synody, kardinála Baldisseriho, znělo přibližně následovně: „Je to synoda biskupů.“

Následující rok se stejného tématu pastoračních výzev v oblasti rodinného života chopila větší „řádná“ synoda. Diskuse se vyvíjela a zrála zejména proto, že mezitím byli konzultováni laici v místních církvích a biskupové spolu s papežem Františkem měli další rok zkušeností a znalostí synodality. Harmonogram byl záměrně strukturován tak, aby pomohl zpracovat klíčové otázky a soustředit diskuse v malých skupinách, rozdělených podle různých jazyků.

Přítomno bylo 270 biskupů. Deset účastníků, kteří nebyli biskupy, vybrala Unie generálních představených, aby zastupovali mužské řeholní řády. Jedním z nich byl Herve Janson, generální představený Malých bratří Ježíšových. Bratr Janson nebyl vysvěceným knězem. Přesto mu bylo na konci synody uděleno právo hlasovat o závěrečném dokumentu. Když byl na tuto skutečnost upozorněn na tiskové konferenci, přiznal, že je znepokojen skutečností, že on hlasovat mohl, zatímco tři účastnice z řad řeholnic nikoliv. Bratr Janson neměl odpověď na otázku proč a církevní představitelé mohli pouze říci, že hlasování bratra Jansona bylo výjimkou ze zavedeného pravidla, že na synodách mohou hlasovat pouze biskupové.

Během synody o mládeži v roce 2018 se stejná debata znovu objevila. Skupiny hájící zájmy žen ve vedení katolické církve zorganizovaly petici vyzývající papeže Františka, kardinála Baldisseriho a biskupy, aby umožnili zúčastněným řeholnicím hlasovat o závěrečném dokumentu. Unie generálních představených zvolila dva laické bratry spolu s osmi vysvěcenými kněžími, z nichž všech deset mohlo hlasovat. Mezinárodní unii generálních představených žen zastupovaly tři řeholní sestry jmenované Františkem, z nichž žádná nemohla hlasovat. V průběhu synody se zúčastnění členové obou unií sešli, aby tuto záležitost prodiskutovali. Informovali, že budou spolupracovat při prosazování volebního práva řeholnic na budoucích synodách.

Nic se nezměnilo ani o rok později (2019), kdy se v Římě konala biskupská synoda o Amazonii.⁷ Hlasovat mohli vysvěcení muži a jeden laický bratr. Na rozdíl od bratra Jansona v roce 2015 nebyl Miguel Angel González Antolín, generálním představeným svého řeholního řádu, ale ředitelem školy Sagrada Familia de Ambato v Ekvádoru. Ostatní laici, včetně 20 řeholnic, stále nemohli hlasovat. Vatikán zopakoval svůj argument, že se jednalo o „výjimku z pravidla“.

V historickém vývoji v roce 2021 papež František jmenoval Nathalii Becquartovou, členku řehole sester Xaviérových, misionářek Ježíše Krista, jednou ze dvou nových podsekretářek vatikánského synodního úřadu. Podle oficiálních pravidel jsou podsekretáři považováni za členy synodního shromáždění a mají hlasovací právo. Tím bylo vůbec poprvé řeholní sestře přiznáno hlasovací právo na budoucích synodách. Kardinál Mario Grech, Františkem vybraný nástupce kardinála Baldisseriho ve funkci generálního sekretáře úřadu synody biskupů, řekl: „Byly otevřeny dveře. Uvidíme tedy, jaké další kroky by mohly být v budoucnu podniknuty.“

Konečně koncem dubna byla tato deset let trvající nedůslednost formálně napravena. Kardinál Grech spolu s kardinálem Jeanem-Claudem Hollerichem, který je generálním zpravodajem současné synody o synodalitě, oznámili, že 21 procent z 370 účastníků synody na nadcházejícím říjnovém shromáždění budou tvořit osoby, které nejsou biskupy. Nejméně polovinu z této skupiny budou tvořit ženy a všichni zúčastnění budou mít právo hlasovat o závěrečném dokumentu. Tento dokument bude následně zaslán papeži Františkovi, který návrhy synody zváží a poté vydá vlastní exhortaci.

Není jasné, co se změnilo. A přece tu máme obrázek toho, jak se věci ve Vatikánu a v církvi mění. Záležitost se dostala na stůl papeži Františkovi, který ji podepsal. Papež již dříve naznačil, že se chystá rozhodnutí. V březnovém rozhovoru pro argentinský deník La Nacion poprvé prozradil, že má v úmyslu tuto změnu provést a poskytnout všem účastníkům možnost hlasovat na synodě v říjnu 2023. „Všichni účastníci“, ať už muži nebo ženy, „budou mít právo hlasovat,“ řekl. „Všichni, všichni. To slovo 'všichni' je pro mě klíčové.“⁸

Zarazil mě způsob, jakým to řekl, stejně jako to, co řekl. Jako by konstatoval samozřejmost. Je to zřejmé. Přinejmenším můžeme říci, že toto rozhodnutí je znamením, že se katolická církev stává synodální. Nebo, řečeno žargonem sekretariátu synody biskupů, prostor stanu se zvětšuje.⁹ Stále více lidí mluví svým rozumem a srdcem a stále více církevních představitelů jim naslouchá. Komunikace mezi jednotlivými úrovněmi církve se zlepšuje. Lidé se méně bojí předkládat návrhy a dokonce i kritiku. Stále více lidí dochází ke stejnému závěru: „Samozřejmě, že každý pokřtěný katolík, který se účastní biskupské synody, by měl mít hlasovací právo.“

Již dříve jsem napsal, že důvody pro rozšíření hlasování byly vždy jednoduché: Synody jsou poradní, nikoliv rozhodovací orgány. O závěrečném dokumentu synodálního shromáždění se hlasuje a je předložen papeži, aby jej zvážil při psaní svého vlastního dokumentu učitelského úřadu. S tímto rozhodnutím umožnit hlasování i osobám, které nejsou biskupy, se však objevuje fascinující možnost. Kanonické právo 343 uvádí, že vzhledem k tomu, že synoda biskupů podléhá přímo autoritě římského papeže, může ji papež „obdařit rozhodovací mocí, v takovém případě ratifikuje rozhodnutí synody“. Pokud se papež František rozhodne takto postupovat na nadcházející synodě, „závěrečný dokument [synody] se podílí na řádném magisteriu Petrova nástupce, jakmile jím byl ratifikován a promulgován“.¹⁰

Jinými slovy, hlasy ne-biskupů a nevysvěcených účastníků synody o závěrečném dokumentu by hypoteticky mohly přímo přispět k oficiálnímu dokumentu učitelského úřadu římskokatolické církve. To by podle mých poznatků bylo skutečně průlomové. Zajímalo by mě, co by na to řekl kardinál Martini.

Článek převzat a přeložen z jezuitského magazínu America