Jste zde

Trojice A

autor: 

(2014)

Gn 1, 1-4; Ž 8, 1-10; 2K 13,11-13; Mt 28,16-20

Můžeme si všimnout na dnes čteném Matoušově podání Ježíšova závěrečného missio: Ježíš je neposílá vysvětlit teologicky významná tajemství, ale „získávat učedníky pro Mistra“, který právě vstupuje mimo náš svět. Ani náznak katechismu, zato aplikace zkušeností s Otcem, Synem a s Duchem. Nikoli kdo nebo co jsou, ale jak je zakouší ti, kdo jdou s Ježíšem. A získávat lidi pro kvalitativně jiný vztah k Bohu na způsob Syna člověka Ježíše znamená vtáhnout člověka do vztahového pole jménem Bůh. Člověk tam je už dávno, je tam od stvoření, ale málo nebo vůbec si to neuvědomuje.

Připomenu tu v té souvislosti příběh knihy Exodus, kde Mojžíš pod boží horou Choreb komunikuje s hořícím keřem. Bůh se tam představuje Mojžíšovi a všemu z něho odvozenému lidu jako bytí pro ně. Mělo to tenkrát podepřít zcela nepatrnou odvahu Mojžíše, a dokázalo to; Mojžíš v síle toho božího vyznání pro-existence pak zahajuje procesy exodu.

Podobně tento klíčový vztah reflektoval kněžský svatopisec úryvku Geneze dnes čteného. V božím díle od samého počátku kosmu platí princip „bytí pro“. A svatopisec připomíná, že Boží tvorba se děje vždy s ohleduplnou odpovědností. Všimněte si spolu s ním: Hospodin, jak známo, tvoří slovem. Realitou se stane právě boží, ne jiná myšlenka. Ale Hospodin si přesto u každé z jednotli­vých kapitol svého díla znovu ověří, že dílo plní původně zamýšlený smysl. Jinými slovy: Boží slovo tu chce učinit zjevným, že Bůh, který a priori ví, co je a co není dobré, chce ještě „vidět“, že dílo se povedlo a funguje. Tak jedná jen ten, kdo tvoří ohleduplně pro někoho, koho už má a priori rád.

Člověk byl stvořen tak, aby byl „obrazem podle naší podoby“, říká v textu Stvořitel. Tedy včetně onoho principu „být tu pro druhé“. Je to zapsáno dodnes v kořenech vztahů pro člověka veledůležitých. Jenže „být tu pro druhé“ není vůbec jednoznačný požadavek. Člověk dovede být s tímhle heslem fanatickým bojovníkem, anebo opičí matkou.

Ze zkušenosti s životem všichni víme, že lásku potřebujeme nutně nejen konzumovat jako strana vztahem obdarovaná, ale také vytvářet jako strana v milování aktivní, strana svému Ty svoje Já darující. Proto ti, kdo nezapomněli na svůj stvořením vtištěný a křtem obmytý charakter bytosti proexistentní, nepřeslechnou ani dnešní pozdrav apoštola Korintským, zjevuje totiž cosi z know-how boží lásky. Apoštol jedním dechem připomíná milostnost Pána Ježíše Krista a současně společenství Svatého Ducha. Jsou to pro mne dvě ikony, jak rozumět božímu vztahu apriorně proexistentního milování.

Milostnost vzájemného vztahu Stvořitele a Syna člověka nám Bible zjevuje hodně masivně. Ježíš tak jednal sám; a podle svého testamentu si přál, aby i jeho učedníci tak rozuměli svému vtahu k druhým – k Bohu i statnému stvoření. Ježíš je tedy skvělou ikonou požehnané vztahové sítě, jakou tuší naše víra v božím basileia.

O Duchu věřím, že je ikonou boží věrnosti lidem jako Pán a dárce života. Duch naší víry je totiž nejen naším Zastáncem, ale také tím, kdo dokázal povolat ukřižovaného a prokletého Syna člověka z Nazareta na čestné místo po pravici Otcově, tedy dá nový život, uzdravuje, zachraňuje smysl.

Všichni občas bolavě zakoušíme jazykové či pojmové odcizení: velmi se různil Řek od Žida, muž od ženy, otrok od svobodného. A hle, každý smí hovořit jazykem životních zkušeností svého regionu, a přesto všichni aspoň na chvíli rozumějí všem. Jestli takto přirozeně rozrůznění dokáží svorně rozumem i srdcem uznat a vyznat, že Ježíš je Pán, pak je to dílo proexistentního Ducha, potvrzuje i apoštol.

Není vůbec náhoda, že všem ikonám božského vztahu, tedy Otci Stvořiteli, Ježíšovi Vykupiteli i Paraklétovi, jde o co nejpoctivější jednotu. Kdo v té jednotě velmi různých lidí má oči k vidění, zakouší, že Duch charismaty překonává naši nešikovnost a chudobu a vytváří tak spolu s námi koinonii, učící komuniu tak různých bytostí jako je člověk a Bůh, člověk a kosmos. To Duch nás povzbuzuje, že vzájemné bariery mezi pokřtěnými a v posledku mezi všemi tak či onak povolanými je vůbec možné krok za krokem překonat. To Duch nám dává šance předchutnat takové plodné vztahy panující v božím království i zde.

Duch je tu také jako někdo odpovědný za to, že úrodu darů hodných přežít naši tělesnou smrt shromáždí do stodol v božím království. Duch v úrodě rozliší zrno od plev a plevy spálí, čteme o ikoně-Duchu. Ovšem ne každý, kdo má oči, také vidí, a kdo má uši, také slyší. Ne každý, kdo po lásce touží, chce ji pojmout pro-existenčně. Někdo touží být obdarován, ale zároveň svá skutečná nebo domnělá práva žárlivě střeží a prostě nevydá, jsou jeho spravedlivou kořistí a jen on je své kořisti pánem. Škoda, neberou na váhu list Filipským o tom, jakou moudrost pro situaci obdarování bohatstvím zvolil ikona - Ježíš. My sami totiž někdy i nevědomky leckteré přijaté dobro přeřadíme mezi plevy tím, že je chápeme nikoli jako důkaz milostnosti vůči mému já, ale jako svou kořist. Kořist do stodol božího království nepatří.

Aspoň při každoroční slavnosti trojjedinosti boží bychom si měli každá a každý připomenout tuhle zvláštní, ale v božím království jedině panující ekono­mii. Boží království je sítí všech existenciálně významných vztahů ve stvo­ře­ném kosmu, vztahů posledním soudem prověřených coby smysluplné. Smysl té síti dává nebo bere právě to, co se děje v našem Bohu. A ovšem také: Jak se to děje. Proto význam všech tří ikon radikálně různých a přesto radikálně sjednocených je tak nezastupitelný. Ušetří nás horlivých jednostranností lásky sobecké, fašizující i opiátů entusiasmu.