Velký neznámý

Antijudaismus, antisemitismus a hledání Ježíše z Nazareta

¹

Křesťanská polemika s židovstvím měla původně za cíl hájit poselství zmrtvýchvstalého Syna Božího proti židovskému zpochybňování. Když ale začala Ježíše prezentovat jako odpůrce nebo přemožitele židovské víry, přestávalo být zřetelné, kdo Ježíš z Nazareta vlastně byl a co skutečně chtěl. Ježíš, ústřední postava křesťanství, se postupně stával velkým neznámým křesťanství. Četné biblické texty byly čteny už pouze ve smyslu antižidovské polemiky, nikoli ve svém původním – židovském – smyslu. Tak se zrodil nejen přezíravý pohled na židovství a agresivita vůči Židům, nýbrž i forma křesťanství zaměřená více na individuální spásu duše než na Ježíšem hlásané království spravedlnosti. Křesťanská teologie dodnes s tímto dědictvím tvrdě zápasí: Křesťanství ztratilo v životě mnoha lidí svůj zásadní význam.

V teologickém sporu s antijudaismem a antisemitismem nejde proto pouze o historickou vinu křesťanů ve vztahu k židovství, o pomluvy, kaceřování a pronásledování Židů. Jde o to, zbavit křesťanství suprematistických a světu nepřátelských tendencí a pohlédnout na Ježíše a jeho cíle novýma očima.

Rád bych v tomto textu načrtl některé fáze tohoto vývoje a položil otázku, čím poškodil křesťanství samotné. Na závěr chci na známém textu z Matoušova evangelia ukázat, co nám tento úryvek může říct, čteme-li jej v jeho židovském kontextu.

O pojmech „antijudaismus“ a „antisemitismus“ se vede široká vědecká diskuse. Pro následující úvahy navrhuji jejich zjednodušenou definici: „antijudaismus“ zde chápu jako pohrdání židovskou vírou, „antisemitismem“ nazývám pohrdání Židy.

Antisemitismus církev oficiálně odmítá, ale antijudaismus považuje často za „odpustitelný hřích“. Církev, myslí si mnozí, má přece úplně jiné představy o vykoupení a o Bohu, má tedy nejen právo, ale i povinnost se kriticky vymezovat vůči židovství. Otázka přitom je, kde se přitom překračuje hranice difamace. Křesťané samozřejmě nemusejí chválit a přejímat všechno, co židovství hlásá, ale v žádném případě by neměli akceptovat snižování židovské víry, vycházející z předsudků, nedostatečných znalostí nebo nedorozumění („náboženství Zákona“, Bůh pomsty“, „víra ve vyvolení“ atd.). Jde přitom přece také o Ježíšovu víru, o Ježíšovu identitu. Kdo mluví negativně o Ježíšově víře, zbavuje křesťanství jeho základu.

I. Antika: střet s Markionem a gnózí

Na počátku ježíšovského hnutí neexistoval ani antijudaismus, ani antisemitismus. Ti, kdo jako první uvěřili, že Ježíš je onen zaslíbený Mesiáš, byli všichni příslušníci židovského národa, a co v Ježíši viděli, viděli v něm právě proto, že jejich pohled byl utvářen židovskými svatými spisy. Termíny „Mesiáš“, „Boží syn“ a „Syn člověka“ pocházejí z hebrejské Bible a distancovat se od této tradice bylo pro první Ježíšovy stoupence nemyslitelné: bez ní by nikdy nemohli vnímat Ježíše jako Božího Syna. Samozřejmě se nestavěli ani proti Židům a jejich tradicím – sami byli přece Židé. Pokud byly mezi nimi a těmi, kdo v Ježíši Mesiáše neviděli, nějaké názorové rozdíly, vždycky to byly takříkajíc spory uvnitř jedné náboženské rodiny. Nikdy zde nestálo „křesťanství“ proti „židovství“ (podobné koncepty se objevily teprve výrazně později). Jisté stopy těchto kontroverzí najdeme ještě v novozákonních spisech (jejichž autory byli v naprosté většině Židé), ale vykládali bychom je zcela mylně, kdybychom v nich viděli spor o hodnotu židovství.

Jak ukázal Johann Baptist Metz, mnoho se změnilo, když se raná církev musela vypořádat s markionismem a gnózí. Tyto dva směry považovaly svět za neutěšené místo a spásu očekávaly jedině na konci času. Židovství se svými pozemskými nadějemi na osvobození z otroctví a na dobrý život na tomto světě jim bylo podezřelé. Markion (cca 85-160 po Kr.), loďař a zakladatel vlastní církve, chtěl křesťanství „očistit“ od všeho židovského. To se týkalo i (vznikajícího) Písma svatého: Hebrejská část Bible se měla škrtnout celá a v Novém zákoně se měly vynechat všechny zmínky o jeho židovských kořenech a o Ježíšově židovském způsobu života. Kristus měl vypadat jako dobrotivý Bůh-Vykupitel, který překonal nedokonalý svět zlého Boha-Stvořitele.

Raná církev Markionovo pojetí odsoudila, ale protože svět nezačal být po příchodu Krista-Mesiáše o nic lepší, nedokázala ani křesťanská teologie úplně odolat přitažlivosti gnostických názorů. Brzy i ona tvrdila, že spása na tomto světě není možná a že vykoupení lze očekávat jedině na konci času. Ježíšova vize o solidárním soužití lidí na zemi se stávala stále nesrozumitelnější a také Písmo svaté, jehož se Ježíš držel (přibližně od r. 180 po Kr. nazývané Starý zákon), bylo se svou přivráceností ke světu chápáno stále méně: Jaký smysl mohl mít odchod Izraelitů z egyptského otroctví nebo Jobův protest proti neodvratitelnému neštěstí, když přece na tomto světě nelze očekávat nic než utrpení? A tak zároveň s odklonem od židovských nadějí začalo stále silnější „odsvětštění“ křesťanství. Kristovým hlavním úkolem přitom bylo, aby svou „obětí na kříži“ usmířil rozhněvaného Boha-Otce s lidmi.

Židé, kteří dále trvali na tom, že svět se musí stávat spravedlivějším a mírumilovnějším, byli stále více považováni za protivníky, dokonce za nepřátele. Snad ze strachu z jejich argumentů? V každém případě se už křesťané nechtěli zabývat těmi věčnými pochybovači. V následujících století stále častěji docházelo k vyhánění Židů, ničení synagog a pálení talmudu. A pak už se nepohrdalo jen židovstvím, nýbrž židovským národem jako takovým (nemluvě o diabolizaci Židů, která začala ve středověku).

II. Moderna: znovuobjevení Žida Ježíše a křesťanská teologie

S příchodem moderny došlo takříkajíc ke znovuobjevení Žida Ježíše. V křesťanských církvích se přirozeně vždycky vědělo, „že Ježíš Kristus se narodil jako Žid“,² jak to např. formuloval v roce 1523 Martin Luther.³ Vědělo se to, ale když se mělo hovořit o Synu Božím, Spasiteli a Vykupiteli světa, rádo se na to „zapomínalo“. Téma znovu otevřel německý orientalista Hermann Samuel Reimarus (1694–1768), patřící k průkopníkům moderní biblistiky. Vycházeje z historického myšlení raného osvícenství Reimarus jako jeden z prvních vidí rozdíl mezi historickým Ježíšem a tím, co se z něho stalo ve vznikající církvi. Vrací se k Lutherovu výroku, když říká „Ostatně se narodil jako Žid“, ale hned k němu připojuje „a Židem chtěl také zůstat; prohlásil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit“. Konstatování, že Ježíš byl Žid, se tudíž týká nejen jeho „původu“, jeho „etnického pozadí“, nýbrž především jeho vědomé příslušnosti k židovství, jeho identity a jeho úcty k Zákonu, tj. k Tóře.

Znovuobjevení Ježíše odhalilo tudíž zapomínanou skutečnost: Ježíš byl rozhodný a židovskému zákonu věrný Žid. Je to evidentní: V evangeliích čteme, že Ježíš šel „podle svého obyčeje v sobotní den do synagógy“ (L 4,16), že zákony Tóry považoval za závazné a nepomíjející (Mt 5,17-19), že o pesachu a jiných židovských svátcích se často účastnil pouti do Jeruzaléma (J 3; 12; 5,1; 7,10; 10,22) a že byl – jak sám řekl ­– „poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. To si mohl každý zkontrolovat ve své Bibli. K tomu nemusel znát originální texty ani mít odborné biblistické vzdělání. Reimarus tím zásadně změnil vnímání Nového zákona: Čím důkladněji v něm hledáme, tím židovštější Ježíš z něho na nás hledí.

Křesťanské církve v tom viděly obrovské nebezpečí. Je-li pravda, že Ježíš svoji příslušnost k židovství nechtěl zrušit ani překonat, pak hrozí fundamentální zpochybnění tradiční křesťanské dogmatiky, která hlásá Krista jako Vykupitele světa. Jak lze dále hlásat Krista, jestliže byl historický Ježíš Žid a Židem chtěl zůstat? Bylo tudíž naprosto nutné spojení mezi Ježíšem a jeho židovstvím popírat nebo zastírat. K tomu sloužily dva druhy teologické argumentace.

1. Reakce pro-osvícenských teologů

Stoupenci právě vznikajících kritických biblických věd – většinou liberálně zaměření – podporovali sice Reimarem iniciované hledání „historického Ježíše“, ocitli se tím ale před problémem, jak nadále mluvit o Ježíši a jeho významu pro lidi, byl-li Ježíš – z pohledu osvícenství – člověk, a ještě ke všemu Žid, a týkaly se ho tedy všechny západní výhrady proti Židům. V odpovědi na tuto otázku byl Ježíš většinou prezentován jako ten, kdo učil lidi hluboce etickému jednání, čímž je vysvobodil z hříchu egoismu. Aby k tomu měl nutnou autoritu, musel to být ale člověk zcela výjimečný, ostatní Židy převyšující. Člověk eticky nadřazený, obdařený Boží jiskrou, virtuóz Boží i lidské lásky, člověk, který onen údajně úzký rámec židovství prolomil. Aby byl kontrast co nejzřetelnější, bylo zároveň židovství Ježíšovy doby znevažováno jako eticky méněcenné, spirituálně neplodné, jako náboženství už v Ježíšově době přežité a – coby „náboženství Zákona“ – spoutané legalistickými příkazy. Zkrátka: Ježíš byl prezentován jako „antiteze k židovství“. Čím více bylo židovství očerňováno, tím zářivější měl být Ježíšův obraz.

Přechod od antijudaismu k antisemitismu byl přitom plynulý. Podle názoru mnoha Ježíšových životopisců se Ježíš postavil proti svému „kmenu“ a uskutečnil „odklon od ducha židovství“. Někteří dokonce už v 19. století mluvili o křesťanství jako o „árijském náboženství“. Čím větší důraz kladla moderna na biologii, tím nutněji musel být Ježíš odlišen od židovství také „rasově“. Takto zbaven všeho židovského se teď Ježíš jevil jako typický představitel osvíceného evropského měšťanstva a jeho individualistické morálky.

2. Reakce anti-osvícenských teologů

Opačným směrem se vydali stoupenci tradiční dogmatiky, zpravidla konzervativci. Na katolické straně se většinou hlásili k neo-scholastice, k teologickému směru orientovanému nikoli na osvícenství a biblistiku, nýbrž na středověkou scholastiku. O Ježíšově židovství se dogmatické spisy 19. století nezmiňují – v nich jde pouze o Krista, Syna Božího, druhou božskou osobu Svaté Trojice. Formálně se sice drží učení chalcedonského koncilu (451 po Kr.) o dvou přirozenostech, podle něhož je Ježíš Kristus „nesmíšeně“ zcela Bůh a zcela člověk, ale zjevně kladou důraz na jeho božství; podle nich nevychází Ježíšova moudrost z Bible, nýbrž z jeho jednoty s Bohem Otcem. Křesťanská teologie se tím více než dosud stává abstraktním systémem, jenž ubezpečuje o nadpřirozené spáse a zdůrazňuje „poslušnost víry“.

„Židé“ jsou naproti tomu „ti druzí“ – nevěřící, kteří Krista nechápali a nepoznali pravou Boží lásku, jimž šlo jen o vlastní vážnost na tomto světě. V návaznosti na antické autory zastávají tyto spisy také myšlenku, že Židé jsou vinni „vraždou Boha“. I tady vedlo tedy teologické odmítání židovství k odsuzování Židů coby špatných lidí.

3. Bilance

Tak vznikly obě základní formy reakce na „historického Ježíše“, oba vzorce antižidovské argumentace. V obou případech nedokázali příslušní teologové objasňovat svým současníkům význam Ježíše Krista, aniž by napadali židovství a Židy. A to ne nutně proto, že by osobně Židy nenáviděli, nýbrž proto, že odmítání židovství a Židů plnilo v jejich myšlení teologickou funkci. Bez antijudaismu a antisemitismu nebyli schopni prosazovat svoji vizi mimozemské spásy. Z křesťanství se stala diskriminující ideologie. Když v Evropě začala prudce růst nenávist k Židům jako scestná forma protestu proti sociálním křivdám, k nimž docházelo v průběhu industrializace, církve se proti tomu nepostavily.

Katolické křesťanství ustrnulo v podezíravosti vůči světu a ustrašeně se distancovalo od dělnického hnutí, demokratizace a lidských práv. Důsledky nedokázalo zmírnit ani sociální učení katolické církve. Většina sociálních vymožeností následujících desetiletí musela být prosazena proti církvi. V očích mnoha lidí ztrácela křesťanská víra význam pro každodenní život. Teprve po vydání dokumentu Druhého vatikánského koncilu Gaudium et Spes začaly tyto odmítavé postoje slábnout. Rovněž teologii osvobození a feministickou teologii můžeme chápat jako pokusy o „opravu“ křesťanského poměru ke světu a k pozemské spravedlnosti. Skutečný průlom však dosud nenastal, protože – podle mého názoru – není vyjasněn základní problém vztahu k židovskému Ježíši. Dodnes ještě mnozí křesťanští teologové prezentují židovství jako nepřátelský koncept nebo vidí v hebrejské Bibli pouze regionální mýty – v mylném přesvědčení, že tím slouží křesťanství.

III. Žid Ježíš a jeho „projekt“

Díky postavě Ježíše je křesťanství ve své nejhlubší podstatě odedávna strukturováno interreligiózně. Tomu musí odpovídat i teologie, musí se naučit chápat Ježíše v jeho židovském kontextu. Uvedu příklad:

Vyprávění o tom, jak se Ježíš vydal za svými učedníky přes Genezaretské jezero pěšky (Mt 14,22-33), zní moderním křesťanům často trapně – jako by zde Ježíš jako nějaký doketický bohočlověk předváděl svou magickou moc. Tento příběh je zpravidla považován za christologickou perikopu, protože ústí do vyznání: „Jistě jsi Boží Syn“ (Mt 14,33). Tradiční výklady v tom vidí výzvu k „poslušnosti víry“. I Petr prý vykročil na vodu, aby demonstroval svoji víru. Začal ale tonout, protože byl „malověrný“, jak se na různých místech říká.

Pokud toto vyprávění čteme s vědomím jeho tehdejšího židovského kontextu, ukazuje se něco úplně jiného. Slova noc, vítr, vlny symbolicky odkazují na krajně nejistou životní situaci v trvale kolonizovaném Izraeli/Judeji (tehdy pod nadvládou Římanů, předtím Helénů, Peršanů, Babyloňanů, Asyřanů a Egypťanů): Lidé ztrácejí půdu pod nohama, jsou vystaveni společenským otřesům a nevědí, co je čeká. Třikrát se tento krátký text zmiňuje o strachu.

Že někdo přichází lidem naproti po vodě, to ovšem tehdejší židovští čtenáři, resp. posluchači znali z hebrejské Bible: Tam je to sám Bůh, kdo kráčí po moři, a tím demonstruje svoji svrchovanost (např. Ž 77,20 nebo Job 9,8). U proroka Izajáše se – podobně, i když trochu jinak – mluví o Bohu, „který si razí cestu mořem, stezku dravými vodami“ (Iz 43,16), což je narážka na odchod z Egypta: „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“

Ve vyprávění o exodu neukazuje Bůh svou vládu nad mořem proto, aby lidé žasli a cítili se před ním nepatrní, nýbrž aby otroci prchající z Egypta nalezli cestu na svobodu. Poselství nezní: „Bůh je mocný“, nýbrž „Bůh pomáhá těm, kdo se vydali za svobodou“. První židovští posluchači a čtenáři evangelia mohli příběh o Ježíšově cestě po vodě interpretovat na základě příběhu o exodu: Tak jako Bohu nešlo o to, udělat na lidi dojem, nebylo ani Ježíšovým úmyslem oslnit učedníky nějakým kouzelnickým trikem. A podobně jako Izraelité museli sami udělat krok do moře, aby se dostali na svobodu, chtěl i Ježíš, aby se učedníci odvážili na vodu. Skoro jako bychom ono povzbuzující „Pojď!“, které Ježíš adresuje Petrovi, zaslechli už v příběhu o exodu, ve chvíli, kdy Izraelité stojí na břehu moře. A přesně to je důvod, proč učedníci říkají: „Jistě jsi Boží Syn.“ Ne proto, že by je projev jeho moci přinutil uvěřit, nýbrž proto, že ani Ježíš své stoupence nezbavuje nutnosti učinit vlastní kroky. Chce, aby překonali strach a odvážili se k činu. To z něho dělá Božího Syna. Naratologie by to vyjádřila takto: diskurz o bezmoci učedníků je nahrazen diskurzem o moci Boha. Takříkajíc zázrak v oblasti diskurzu.

V době, kdy se naděje lidí v Izraeli upínaly ke spravedlnosti a znovuzískání národní nezávislosti (Sk 1,6), vystoupil Ježíš jako ten, kdo učí Tóru: svazek s Bohem osvobozuje člověka z podrobenosti cizí moci. Seznámit se s tímto Ježíšem, který je v křesťanství stále ještě pohřbený pod fantaziemi o všemocném pantokratorovi a pod individualistickým strachem z hříchu, by mohlo být užitečné. Prospělo by to skutečnému náboženskému dialogu s židovstvím a pomohlo by to znovuobjevit přínos křesťanství tomuto světu. Pro křesťanství zůstává Ježíš z Nazareta velkým neznámým.

Z časopisu Concilium 2022/3 přeložila Helena Medková