Jste zde

13. neděle v mezidobí A

autor: 

Průvodce svobodného po reálném obrácení - poslušná služba boží spravedlnosti (2011)

Gn 22, 1-14; Ž 13; Ř 6, 12-23; Mt 10, 40-42

V mnoha směrech nás v životě čeká změna smýšlení, metanoia. Všimneme si dnes výzvy apoštola ke změně služebníka hříchu ve služebníka spravedlnosti. Pavel jako důkladný farizej a znalec Zákona věděl z vlastní zkušenosti moc dobře, jak mělkými kořeny v nás kotví umění sloužit Zákonu a tak dojít záchraně smyslu své existence. Zato patří k naší přirozenosti, že vkořeněná služba svému já nám jde jaksi sama. Ovšem sloužit já znamená sloužit, někdy i přímo otročit hříchu. Zní to přehnaně, ale uvažme, co rozumí Bible jádrem každého hříchu: svévoli. V  hříchu jsme se už narodili. (To ovšem nijak nesouvisí se sexem, jak si to mylně vysvětloval svatý Augustin.) Lidské mládě nemůže dozrát v dospívajícího a jednou i dospělého jinak, než že absolvuje totálně sobecké vývojové fáze člověka prenatálního i člověka - kojence. A tak sobectví nám jde samo od sebe, umíme jej od nepaměti. Když pak má dospělý nebo dokonce zralý člověk překročit tenhle svůj stín a dát přednost nějaké lepší vůli než vlastní, je to velká věc. Za to, jak rozvrhl evoluci člověka, děkujeme právě Stvořiteli. A tak dávat přednost právě té boží vůli, která dává těm bez zásluh, to vyžaduje už pořádnou změnu smýšlení.

Evangelium nám k tomu počátku připomíná: vaše odměna za takovou odvahu nebude ani odměnou božího zmocněnce proroka, ani odměnou nevím jakou. Bude to odměna za podání číše vody. Třeba vděčnost, možná ani to ne. Ti maličtí jsou stejně jako kdysi ukřižovaný Ježíš těmi, které Otec miluje: Bývají totálně nemajetní, bezmocní, jejich dluhy platí právě to prapodivné boží milosrdenství. Divný styl motivace? Pavel si toho byl vědom. Připomíná přece, že taková spravedlnost je pro židovsky zbožné zákoníky skandálem, pro řecky racionálně uvažující je to prostě choromyslné. Nu a k tomuhle postoji nás zve nejen apoštol ve druhém, ale také Tóra v prvním čtení.

Nechat v sobě jednat svévoli jde jaksi samo, důvěřovat povolání následovat Krista kenotického vůbec nejde samo, dost se toho v člověku vzpírá. Ovšem „uvěřit“ znamenalo v Bibli důvěřovat i všem životním zkušenostem takového božsky prapodivně spravedlivého Mesiáše, pastýře nebo proroka. Levněji to umí jen jiná náboženství, nikoli křesťanská víra.

Nejprve návod darovaný nám příběhem Abrahama během jeho pouti na horu Moria. Abraham byl šejkem nomádského společenství. Ten velel každý den. K tomu patřila povinnost prostředkovat mezi lidem a Bohem jako kněz, žrec. Povolání velet, manipulovat druhými i realitou bylo nepochybné a Abrahám byl v obou těch povoláních doma ne méně, než jsme doma my v umění svévole. A najednou má rozhodnout a na vlastní odpovědnost vzít, že nenabídne Hospodinu tu oběť, kterou vyžadoval. Snadno mohla budoucnost božího lidu skončit v posvátném popelu po Izákovi. Jak se mohlo Abrahamovi takové obrácení podařit? Pavel to pojmenoval: Abraham realizoval svou kněžskou, prorockou i pastýřskou roli na ostří nože jen díky jemně naslouchající poslušnosti. Nebylo to umění z nomádské přirozenosti a Hospodin k tomu nevolil zrovna snadné lekce. Jednu z nich jistě představoval i příběh dnešního čtení.

Dovolím si teď vysvětlující poznámku: Tělo podle apoštola znamená to z našeho člověčenství, které dnes se rodí, kvete, zítra zraje a odchází ze světa. Apoštol tím prostě míní pomíjitelné stránky naší existence. Samozřejmě je tím nechce bagatelizovat. Jen tím dělá našemu oku prostor pro tu druhou ne tak samozřejmě pomíjitelnou stránku bytí. Naši otcové a dědové tomu říkali „duše“, naše současnost tím slovem rozumí něco jiného, a proto věc raději opisujeme analogiemi.

Někteří z nás jsme se už měli možnost spřátelit s ideou diakonie potřebným. Podpíráme je na různý způsob. Diakonie nese druhým jejich břemena a dovoluje i jim, aby nesli naše obtíže s námi. Význam diakonie těm pomíjitelným břemenům netřeba zdůrazňovat. Šimon z Kyrény nepomáhal málo, když Ježíšův kříž poponesl. Také péče matky Marie o malé batole Ježíše byla podobnou diakonií, „diakonií tělu“. Diakonie duši se děje, když někdo slouží vašemu společenství například. Pozve vás do milého prostředí, navaří, postará se o přiměřené pohodlí pro modlitbu i oři sdílení. To je velká pomoc nám jednotlivcům. Ale slouží to i dál, za dnešní náš obzor. (Také společenství sice dokáže umřít, i ono se někdy chová jako tělo. Ale tělo Kristovo, tedy společenství s Kristem uprostřed už jen tak snadno neumírá, i když třeba očividně skomírá. Vidět je to hezky na dějinách naší církve.

Pokud spoluvytváříte koinonii, nejste už hosty, kteří se přišli do společenství potěšit nebo povzbudit. Členství v koinonii tu koinonii spoluvytváří, jste jedna ratolestí, jejíž mízu ta koinonie potřebuje k svému možná už věčnému životu, patříte jakoby k pletivu Kristova těla. I Kristus jako střed takové struktury má svůj podíl. Znáte to v praxi: sami se aktivně či pasivně podílíte na kolísavé naději a víře vaší místní církve. Sloužíte jí jako občas i jako proroci nebo prorokyně, sloužíte kněžsky i vedením nějakého hloučku místní církve. Ale jak rádi při tom sajete známky neviditelné boží přítomnosti!

Je důležité uvědomit si včas, že tahle služba znamená reprezentovat, zpřítomňovat právě boží, ne naši lidskou spravedlnost. Lidská spravedlnost by koinonii neuživila. Ta boží spravedlnost je, jak víte, spravedlností prapodivnou, hraje v ní prim nikoli zákon rozumu srozumitelný, nikoli řád kázně, ale svatodušně svobodně přelétavé milosrdenství, které třeba na Golgotě nechá Ježíše v depresi vykrvácet a skoro si zoufat, ale lotra vedle něho visícího odvádí do ráje. Je třeba si to uvědomovat znovu a znovu, protože poslušnost takové spravedlnosti přivádí diakona nebo diakonku nejen k cíli, ale někdy také do slepých uliček a k přešlapům. Dnešní boží slovo k tomu radí: Abraham tam na hoře Moria také už nerozuměl ničemu a byl stejně blízko vzpouře i svatosti vyvoleného praotce víry. Nebýt poslušnosti jemně naslouchající Hospodinu i v té vlně emocí, zmařil by nejen milovaného Izáka, ale i budoucnost Izraele.

Vraťme se ještě jednou k té konversi služebníka. Pavel rozumí tělem to důležité, ale přechodné, hříchem rozumí to, co je diktováno svévolí, opakem poslušnosti. Apoštol nás dnes tedy těší, že tenhle kořen všeho hříšného, náš geneticky i jinak vtisknutý osud už není železným osudem. Sám tu taktiku vyzkoušel, když se mu před Damaškem zhroutila misie lidské spravedlnosti a s ní jeho celý svět; k záchraně dovedly osleplého kdovíjaké ruce neznámých lidí. A proto také právě Pavel se při celoživotní službě „duši“ božího lidu v maloasijských obcích řídil poslušností vnitřnímu hlasu Ducha. Naši přežívající svévoli dokáže opravdu úspěšně čelit právě statut služby, a to nejlépe služby boží spravedlnosti.

Zažil jsem během svého života velmi různé školy poslušnosti. Musím dosvědčit, že nejefektivnější a nejméně riskantní školou poslušnosti bylo a je pro mne společenství, a pokud Pán dal, koinonia. Mnohokrát jsem v různých společenstvích musel ministrovat přáním nebo projektům, které jsem neschvaloval, protože nechápal. Udělal jsem také řadu chyb. Ale Boží milost mne do takových společenství uváděla a zase vyváděla jinam. Právě boží milost mne vyvedla ze snů o společenství v klášteře do koinonie manželství. Právě totéž milosrdenství mi vzalo příhodná prostředí různých společenství v ES a nutilo najít koinonii ve Společné Cestě.

Ovšem i tady platí pro každého z nás: Kdo máš uši k slyšení, naslouchej: Společenství i koinonia tak požehnaně fungují, pokud jsou božím darem. Koinonie není podíl na ráji, ale podíl na životech lidí v náruči boží. Ani naše odměna nebude jiná než odměna toho Krista Ježíše, který od Otce dostal prapodivnou odměnu na kříži žíznícího. Uvěřili jsme, že to nebylo posledním slovem boží spravedlnosti. Uvěřili jsme, že Ježíš ze smrti vstal. To už není odměna proroka nebo božího maličkého. To je náruč bezprostřední boží blízkosti.