28. neděle v mezidobí A

Mt 22, 1-14;

Pozvání na hostinu; výchova člověka boží blízkostí, vyjádřit svoji naději (1993)

Z prvého dnešního čtení by se mohlo zdát, že Hospodin se rád blýskne: tak trochu jako příliš bohatý statkář zve všechny bez výběru a bez ohledu na zásluhy na hostinu. Nejde jen o známé, ba ani jen o bližní (ti museli pro Hebrejce pocházet z vlastní krve), jsou zvány i pronárody. A - pozor - nejde ani o pouhou veselici jako třeba při dožínkách, vždyť Hospodin se ke všem těm pozvaným prý zachová jako ženich k nevěstě: sejme jejich závoj (to směla udělat jen zákonitá hlava domácnosti). Že by Hospodin už odvolal své nároky, jakoby už nedbal na to, proč stvořil člověka - ke svému obrazu, že tedy výběr už nemusí být takový přísný? Tak by se to mohlo zdát při poslechu pouhého úryvku Izajáše.

Ale evangelium takovým úvahám staví docela jinak kritické zrcadlo. Matoušův král nejprve zve ty ctihodné, tak, jak se sluší a patří na královskou svatbu. Nevěří vlastním uším - o jeho pozvání není zájem. Proto pozve tyto ctihodné hosty znovu, ale naléhavěji. Jenže pozvaní nechtějí takovou nabídku přijmout. Mají pro to prý rozumné a hlavně spravedlivé důvody; některé zní docela věrohodně - pokud ovšem si váží krále samotného ne víc než jiných významných životních příležitostí.

Král se rozzlobil. Zdálo by se, jako by ztratil hlavu, když pak v rozporu se slušným zvykem pozve bez výběru kdekoho; jakou má šanci, že přijdou jen ti, kteří si to zaslouží, ti dobří nebo aspoň nevinní? Vždyť se prý rozzlobil, říká nám ten text, původně právě proto, že ti předtím pozvaní nebyli dobří!

Budou snad tito lidé od plotů, bezdomovci a nezaměstnaní lepší? Nebudou. Leda - a tu jsme u rozuzlení: leda by se dobrými stali právě tím, že přijmou pozvání.

Tak se tedy děje spása nás, kteří také nejsme dobří: Hospodin z nás ty lepší prostě vychová svou blízkostí, svým vztahem. Zve nás ne za odměnu, jak si to malovali zbožní a hlavně ješitní farizeové, ale proto, aby On z nás ty dobré udělal. Ten zásadní průlom udělá jeho velkorysá pozvánka, to ta hostina má napomoci naší změně smýšlení. On pak stírá všechny ty slzy, které člověk musí utrousit, když konečně pochopí, jak se s ním věci mají, kým ve skutečnosti je a kým není milován, kdo jej přijal a kdo si nás chová jen jako ozdobu své vlastní ješitnosti. Hospodin setře každou slzu svých neurozených hostí a tím nás promění. To, co ho tak roztrpčuje, je naše umíněná představivost, co takový Hospodin rád a co nerad, kdo je dobrý a kdo není dobrý host. Už Adam potřeboval sám rozhodovat, co je dobré a co zlé.

Vůbec to ovšem neznamená, že Hospodin - král prostě nedbá na srdce pozvaných, že si pohostí a nepohostí podle nevyzpytatelného rozmaru. Hospodin není starcem, který už mívá nápady všelijaké. Snad právě kvůli tomu přidává Matouš ještě další minipodobenství o hostině, třebaže trošku násilně. To minipodobenství totiž vůbec není rozmarné, naopak, rámuje tu neviditelnou změnu smýšlení drsnou čarou přes rozpočet těm, kteří se na hostině cítí ne již pozvanými, ale suverény. Hospodin ví velice dobře, co dělá, jeho spravedlnost vůbec není slepá, ví, koho povolá a také ví, že vyvolených je méně než povolaných.

Co vlastně provedl ten smutný záporný hrdina? Přišel mezi ostatními a neprovedl vůbec nic jiného, než ti ostatní. Nicméně neměl, co by řekl na svoji obhajobu, natož aby se identifikoval s vděčností ostatních hostí. Svatební roucho nepotřebuje, náš smutný hrdina přišel za sebe a za sebe také žije, žije zásadně přítomnost a jen na svůj účet, o nic se nikoho neprosí, má přece svou hrdost. Jenže teď si popřává tedy na cizí hostině, je to svévolník. Není divu, že ztratil řeč, nedopadne to dobře.

Sv. Petr nás vyzývá, abychom vždycky měli dost slov na to vyjádřit svoji naději. Každému. Tedy i tomu hospodáři, který se jednou zeptá: jak to, že jsi hrdý? Že jsi slepý, že jsi boháč, že jsi malomocný? Ta správná odpověď, odpověď svědčící o naději, ta přece existuje; jenže znají ji jen ti, kdo právě nejsou tak svoji, tak nezávislí, tak suverénní. S Ježíšem se přece potkávali ubožáci na těle i na duchu. Ubožák potřeboval spásu, proto ji také vyhlížel. Proto také rozumí lépe i znamením ne třeba na prvý pohled zřejmým.

Svatební hostina je branou k milování a láska vyžaduje pokoru a pravdu. Proto taková odpověď na otázku po naději musí být odpověď poctivá, žádná konvenční fráze nebo dokonce zbožná lež, ale odpověď, která nic nezakrývá ani takzvaně objektivními důvody (mám moc práce, koupil jsem pole, koupil jsem tažný dobytek). Musí to být poctivá odpověď: "Ano, já jsem takový, jakého mne vidíš. Ale já v Tebe doufám, protože neznám lepší ruce než ty, do kterých teď odevzdávám svůj osud" - tak se modlil Ježíš na kříži.

Nikdo z těch, kteří byli pozváni, nebyl pozván jinak, než ten, který byl potom vyhozen. Přesto mnozí směli zůstat, jeden nesměl - podle toho podobenství. Nemylme se, ta soudní moc rozsuzovat s konečnou platností, co bude v nebi i na zemi dobré a co bude pokládáno za zlé, ta Hospodinovi zůstává. I tomu Hospodinovi, který zve hosty od plotů. Ta podivná velkorysost ostatně není žádnou slabostí, žádnou nutkavou potřebou hýřit a rozhazovat dobro, páchat dobro. To je chvíle, kdy Hospodin tvoří, kdy z kamení povolá syny. Všichni nakonec vyvolení museli být přetvořeni, aby byli schopní té svatby. Jen ješitný si může myslet, že na něm se Hospodin při tom nadřel méně než na jeho bližních. To, co se očekává na vstupu do božího království, je nové stvoření, nic lehčího.

A tak se od nás očekává jediné: když nás král pozve, je třeba v poslušnosti jít. Pokud se mu snad nelíbíme, on nás předělá. Ale my mu musíme důvěřovat, že to tak je dobře. My mu to musíme nejen dovolit, musíme mu dát aspoň takovou důvěru, kterou člověk dává třeba lékaři. Dávat Bohu svou lidskou důvěru znamená uvěřit mu. Tahle víra pak otevírá člověka mocným činům božím, tvrdil Ježíš.

Tak se naše radost z toho obdarování spojí s Boží radostí a je z toho ta veliká radost, o které píše Izajáš. Radost, která strojí hostiny, přetékající číše i proměňující smýšlení povolaných.

Radosti jako kdyby na světě ubývalo. Možná je to proto, že příliš málo dovolíme Hospodinu, aby nás přetvářel podle svého prapodivného vkusu, podle svého nápadu, kterému třeba hned neporozumíme, ale kterému bychom měli přesto doopravdy důvěřovat. Láska začíná až tam, kde tomu svému Ty člověk natolik důvěřuje, že mu nemluví do řemesla.

RCL: Ex 32, 1-14; Ž 106, 1-6.19-23; Fp 4, 1-9; Mt 22, 1-14

Odpovědět na pozvání (2017)

Celý svůj život se učíme vším, co prožíváme, co znamená dospělá víra v našeho Vykupitele a Zastánce. Není toho nikdy dost, protože naše individuální i sociální dějiny jsou začasto hodně pestré a dovedou dodat naší zbožnosti, resp. vztahu k božímu království všelijaké otazníky. Chceme třeba věřit, že náš Bůh dokázal proměnit Kainy i Abely, dokonce i z otrockých pronárodů uhnětl svůj lid, pro který připravil jakési boží království. To ovšem od nás od každého nějak společně i nějak svérázně vyžaduje důvěřovat tomu tajemnému Bohu a jeho prazvláštní věrnosti vztahu k těm, které pozve na svatbu a pak zavrhne, nebo k těm, jejichž zbožnost vrcholila ve výrobě zlatého telete. V našich pravidlech myšlení tu koliduje boží spravedlnost s božím milosrdenstvím, a to nám problematizuje boží důvěryhodnost i v šance souběhu živé víry a aktivního náboženství.

V čem vidím problém: Izrael zhotovující zlaté tele se neprovinil proti desateru prostě proto, že zákon ještě neznal, desky zákona Mojžíš teprve přinášel. Není viny tam, kde není zákon, učil už apoštol Pavel. Připomíná mi to situaci v Ježíšově podobenství o otrokovi, kterému král odpustil jeho dluhy, ale který sám poté vymáhal na svém bližním dluh mnohem menší. Ten menší dluh nebyl dosud právně ani morálně vyřízen, omilostněný otrok měl právo dluh vymáhat. Zvláštní spravedlnost tu Písmo naznačuje. A příběh z Exodu zase problematizuje lidskou zbožnost. Byla upřímná, ale Hospodina popudila.

Zdá se mi, že pokušení nahradit Neviditelného něčím hmatatelným, něčím, komu jsem dovedl dát jméno a tím vymezil smysl jeho existence podobně jako láskyplní rodiče svému dítěti, tohle přece známe v mnoha variantách svých životů. Mnohokrát už naše upřímná zbožnost slyšela hlas proroka Micheáše, oznamující: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem (Mi 6, 8). Přesto stavíme chrámy, na jejich výzdobu strháváme ozdoby ze svých nejbližších, pořádáme poutě, snažíme se modlitbou pohnout někoho ze svých prostřednic a prostředníků, které jsme do jejich rolí povolali sami a vtiskli jim také nové role, nová jména. Neviditelný Bůh je bohem nepohodlným, neovládáme zpětnou vazbu našeho vztahu k němu, dosáhneme k němu jen svojí vírou. Proto raději nabízíme zlato oltářů a svatostánků, od kterých máme své klíče a rituály, naše náboženství ví, čím posvátno usmířit nebo naklonit v náš prospěch. Zkrátka: Uvěřili jsme boží proexistenci vyhlášenou z hořícího keře, ale víc důvěřujeme zbožnosti, kterou vytvořila a po tisíciletí precizovala naše lidská dobrá vůle, která získala schválení od některého z právoplatných Áronů. Z podobných důvodů stavíme my katolíci chrámy raději z mramoru než ze živých kamenů bližních vytvářejících z různosti jednotlivců. Společenství. Jenže království boží je tam, kde vládne právě ten neviditelný Pán, jehož Duch vane, kde chce on. To on dává jména dobrému i zlému, to on určuje, co se hodí a co nehodí jako symbol komunikující i v božím království.

Proč to zde připomínám? Abych vzal někomu odvahu? Právě naopak: Příběhy Bible nám pomáhají smířit se jak s Bohem, který zřejmě budí v tvorstvu včetně člověka bázeň, respekt k opravdové suverenitě, ale v atmosféře evangelia o proexistenci tohoto suveréna, který se Mojžíšovi představil z hořícího keře jako ten, kdo je tu pro vás. To jméno mu nedal člověk, milosrdenství je jeho identitou ne méně než spravedlnost. My, patříme k těm, kteří se ocitli mezi pozvanými bez vlastní zásluhy, musíme dokázat takovému Bohu důvěřovat. Ne bohu, kterého si sice láskyplně, ale přece jen samolibě uhněteme a slavnostně za Boha Izraele i křesťanů prohlásíme. Jeden každý zde jsme v určité hodině svých personálních dějin vykoupeni. Ten, kdo nás kdysi na tržišti příběhů stvořeného světa koupil, kupoval nás jako otroky. Otroky, které chce osvobodit a ví, jak na to. Učíme se žít, učíme se svobodné odpovědnosti. Je samozřejmě jen logické, že pravidla cesty na svobodu určuje právě ten Pán, jemuž lid patří.

Kdo z nás tedy chce odpovědět na pozvání Boha naší Staré i Nové smlouvy o vlastnictví lidu určeného do Království božího, měl by tak činit vždycky s živoucí důvěrou v pouze neúplně známé způsoby myšlení Pána království. Náš Pán je spravedlivým, ale po svém. Dodnes platí dekalog, ale Pán je a zůstává tajemně milosrdným, ovšem po svém.

Odpovědět na pozvání (2017) – 2. verze

Tým připravující dnešní liturgii porozuměl úryvkům Písma jako nápovědi našemu hledání dospělé odpovědi osvobozených lidí na různá boží výzvy. Nebývají ta boží pozvání vždy jasná, někdy vynesou na světlo řadu otazníků. I velké duše jako třeba Marie Nazaretská nebo Ježíš v Getsemanech se musely optat, jak tomu pozvání rozumět. Mnohokrát to bývá výzva překročit nějakou naši propast, přes kterou – zdá se nám - vedou jen mosty na prvý pohled nehodné důvěry. Pak hledáme to důvěryhodné kde se dá. Přitom jsou ve značné výhodě ti, kteří Bohu své víry důvěřuji aspoň natolik, jak důvěřujeme svému náboženství nebo svým racionálním analýzám. Tuhle zkušenost s Jahvem Hebreové neměli, anebo měli jen velmi nezralou, neschopnou budit důvěru beze slov.

Křtem jsme naroubováni na dějiny vyvoleného lidu. Ty byly od začátku velmi pestré. I my známe obavy až strach ze situace, kdy lidu chybí důvěryhodný vůdce v sociálních nebo náboženských problémech. Náš Bůh uhnětl z otrockých pronárodů sídlících kolem Nilu svůj vyvolený lid a připravil pro veškerý lid jakési půvabné boží království. Podaří se mu to i s námi? Kladně dokáže odpovědět jen naše osobní víra takovému Bohu. Z příběhů Písma vyplývá, že je to Bůh mocný a věrný, ale věrný prazvláštně. Pozve třeba na svatbu, ale pak ty pozvané zavrhne, třebaže se omluvili rozumnými povinnostmi jinde. Anebo vyvede mocnou rukou lid mimo dosah faraonovy moci, ale zdá se, že neslyší křik úzkosti a nevnímá nebezpečí kroků nesených enormními stresy člověka. Člověk stresovaný absurditou své existence snadno sklouzne do pověr a magií náboženství otců. Jejich otcové v mnoha kolenech ctili své bohy spolu s Egypťany, tohle náboženství se tam jakž takž osvědčilo a Hebrejové měli s Hospodinem zkrušenosti jen bouřlivé jako mladé víno. Mlčel vůdce Bohem vyslaný a a řešení lidu schválil i velekněz Áron. Hebreové ještě nikdy nezaslechli desatero, proto se proti Zákonu neprovinili. Není viny tam, kde není zákon, učil už apoštol Pavel.

Připomíná mi to situaci v Ježíšově podobenství o otrokovi, kterému král odpustil dluhy, ale který sám poté vymáhal na svém bližním dluh mnohem menší. Ten menší dluh nebyl dosud právně ani morálně vyřízen, dluh menší nesouvisel s tím větším. Omilostněný otrok měl právo dluh vymáhat, nebyl vinen. Jeho hřích však už nesl ovoce.

Odpovědět na boží výzvu vyžaduje nejen moudrost, ale i zkušenost a odvahu. Písmo tu dnes naznačilo velmi zvláštní spravedlnost. A v našich pravidlech myšlení tu tím víc taková spravedlnost koliduje s milosrdenstvím. To nám pak dokáže v osobních problémech účinně problematizovat boží důvěryhodnost a tím i i odvahu k dalšímu rozhodnutí mu od doporučení tradovaných důvěryhodným náboženstvím křesťanů. Mnohokrát už naše upřímná zbožnost slyšela hlas proroka Micheáše, oznamující: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem (Mi 6, 8). Slyšeli jsme, ale vzít to za bernou minci v našich osobních dilematech nemáme odvahu. Většině lidu se zdá bezpečnější stavět chrámy, na jejich výzdobu strhávat ozdoby ze svých nejbližších. Budujeme svatyně na výšinách a pořádáme tam poutě, které Bohu demonstrují naše oběti, aby viděl, že nic od něho nežádáme zadarmo. Zkrátka: Uvěřili jsme boží proexistenci vyhlášenou z hořícího keře, uvěřili jsme prorokům Micheášovi i prorokům Nové smlouvy založené na krvi Ježíše z Nazareta, ale víc důvěřujeme metodám náboženství, které vytvořila a po tisíciletí precizovala lidská zkušenost se životem.

Jenže království boží je tam, kde vládne právě ten Hospodin Micheášův i Ježíšův. To království boží nebuduje člověk. To Bůh, ne člověk dává jména dobrému i zlému, to on určuje, co se hodí a co nehodí na hostině pozvaných. Moudrá odpověď si toho musí být vědoma.

Náš křest nám každému dosvědčuje, že jsme byli vykoupeni.. Ten, kdo nás kdysi na velkém tržišti příběhů stvořeného světa vykoupil, kupoval nás jako otroky, které chce osvobodit a ví, jak na to. Od té události máme nového Pána. Je jen logické, že směr a pravidla cesty na svobodu Hebrejů i křesťanů určuje právě ten Pán, kterému lid patří.

Také dnešní příběhy Bible nám pomáhají smířit se s Bohem, který jako suverén vládnoucí veškerou mocí, budí v člověku „bázeň“ či opravdový respekt. Ale zároveň nám totéž Písmo radí včas naleznout v tom suverénovi Ježíšovo Abba.

Kdo z nás tedy chce přiměřeně odpovídat na pozvání Boha naší Staré i Nové smlouvy, musí trpělivě v sobě živit důvěru v ty prameny, které nám něco o Suverénovi i o Abba nabízejí. Patří k nim i naše náboženství, ale nejen. Náš Pán je spravedlivým, ale po svém. Pán je a zůstává tajemně milosrdným, ovšem po svém. Ale vždy a ve všem zůstává Pánem věrným prohlášení z hořícího keře: Jsem tu pro vás, jsem na vaší straně. Pak ani tradované náboženství otcu nás neohrozí svými slepými uličkami, jakou byl kult zlatého telete, lidová pověrčivost, chytráctví mágů nebo infantilita ideologů.