Ulrich Zwingli (1484-1531)

Narodil se jako třetí syn z osmi dětí poměrně zámožného sedláka ve Wildhansu v kantonu St. Gallen. Už od mládí byl určen k církevní dráze. Studoval v Bernu, Basileji a na univerzitě ve Vídni. V letech 1502-1506 opět v Basileji. Poté se jako farář v Glaru věnoval kázaní a studiu biblických textů. Postupně dospěl k přesvědčení o nutnosti reformovat církev návratem k jejím prvotním zásadám. V roce 1516 přesídlil do Einsiedelnu a prohloubil své styky s předními německými humanisty. Posílen příkladem Luthera vystoupil se svými reformními názory na veřejnost. Od roku 1519 působil v Curychu. Roku 1522 vystoupil spisem proti půstu. Roku 1523 vydal svých proslulých „67 tezí“, program reformy církve. Z následné polemiky a disputace vyšel jako vítěz a městská rada v Curychu přijala jeho reformní program, který postupně nahradil římsko-katolický ritus. Došlo k rušení klášterů, celibátu, nádherná mše byla nahrazena prostou vzpomínkovou Večeří Páně v duchu Nového zákona, drahocenné mešní náčiní nahrazeno náčiním dřevěným atd. Zwingli odmítl uznat svátost oltářní jako přítomnost Kristovu a považoval ji za pouhý symbol. V otázce organizace církve se dostal do sporu s novokřtěnci. Přesto se Zwingliho učení rychle šířilo po Švýcarsku. Pouze „staré“ kantony (lesní, též horské), politicky spojené s Habsburky, zůstaly věrné katolicismu. Vzrůstající napětí vedlo roku 1531 k válce, v níž byl Curych poražen. Zwingli padl v bitvě u Kapellu, jako polní kaplan. V jeho díle pokračoval H. Bullinger.

Zwingli rád zdůrazňoval, že došel svého přesvědčení nezávisle na Lutherovi. Nebyl k němu ve vztahu žáka k učiteli. Sám se měl za učitele s dostatečnou autoritou, aby mohl svou osobitou myšlenku uplatnit i proti Lutherovi. Přesto se na marburském rozhovoru podařilo r. 1529 stanovit jejich vzájemný souhlas ve všech bodech, se závažnou výjimkou odlišného pojetí Večeře. Lutherovo odmítnutí Zwingliho pojetí večeře Páně vedlo k rozchodu luterské a švýcarské reformace, které bylo překonáno až podpisem Leuenberské konkordie v roce 1973.

Zwingli také nikdy neprošel bolestnými krizemi, jimiž je poznamenán vývoj Lutherův a které vysvětlují emotivní povahu Lutherova poselství, rozjásanost jeho radosti a úpornost jeho hněvů.

Zwingli byl humanista. K jeho přesvědčení jej postupně dovedlo trpělivé studium pramenů, provázané silnou náboženskou citlivostí a pronikavým kritickým smyslem. Ze všech pramenů, do nichž se začetl, podmanilo si ho právě Evangelium. Měl za své poslání uvést je ve známost v jeho ryzosti a žádat jeho celostné uplatnění. Nestal se proto lhostejným k ostatním pokladům lidstva. Nepřestal se obdivovat velkým myslitelům předkřesťanské antiky a těšil se představou, že se s nimi znovu setká v ráji. Rád ozdoboval své řeči citáty z jejich děl; soudil, že jsou plodem zvláštního osvícení a že jsou v souhlasu s nejvyššími křesťanskými pravdami. Spolčily se v něm, třebaže jiným způsobem než u Erasma, humanismus a křesťanství, kdežto Luther filozofií už jen nadále pohrdal, zejména Aristotelem, jemuž vytýkal, že nakazil celou středověkou teologii.

Zwingli jako člověk rozumový rád mluvil jasně a pevně. Říkal ano i ne se stejnou přesností. Původem horal, miloval jasné povětří ledovců. Jako republikánský občan, diskutoval s lidem veřejně, mluvil lidovou mluvou a nikoli technickým výrazivem bohoslovců. I on byl hudebník schopný hrát na několik nástrojů, ale nepřál si, aby v bohoslužbě převládal cit nad úvahou, a potlačil proto i hru na varhany. Jediné slovo mělo působit, Slovo Boží, jehož měl být kazatel věcným a věrným vykladačem.

Systematicky svou myšlenku Zwingli nikdy nevyložil. Spokojil se tím, že razil a rozvíjel teze o aktuálních otázkách. Zcela improvizovaná byla např. jeho Auslegung der Schlussreden z roku 1523; inkoust sotva oschl na jejích listech, a už postupně přicházela do tiskárny; přece z ní září oslnivé světlo a text přímo hýří zdařilými formulacemi. Zwingli dovedl vynikajícím způsobem razit hesla. Odtud význam jeho autority u současníků.

Jako demokrat, politický člověk vědomý si své občanské odpovědnosti stejně jako teologické odpovědnosti ve funkci „proroka“, zvěstovatele božího, nebyl individualista. Staral se naopak mnohem více než o individuální spásu o důsledky evangelia ve společnosti, o uplatnění kralování božího v obci, v helvetském spříseženectví, ve světě. Zemřel příliš mlád, aby mohl svému myšlení dát dovršenou podobu, ale jasné záblesky, jimiž jeho dílo srší, dávají mu trvalou cenu.

Vybráno ze skript A. Molnára Pohyb teologického myšlení