Marnost potop?

Jan Konzal

Vodní katastrofa připomněla křesťanům s novou naléhavostí některéuž dávno nedořešené věci, které mají v etickém prostoru současníkůvýznamné důsledky. Třeba to, že ani po dvou tisíciletích historické praxe si mykřesťané stále ještě neumíme najít takové místo uprostřed stvoření, které byumožnilo naši odpovědnou přítomnost i budoucnost a také plnější účast člověkav komunikaci všeho stvořeného.

Příliš zjednodušená schémata existence člověka nebezpečně zavádějí,rozumí-li člověk sám sobě nikoli vedlezvířat a jiných živých organismů a jejich ekosystémů, vedle nerostného, energetického či „jen“estetického bohatství země, ale zásadně jen nadnimi. Nalézt své pravdivé, a tedy pokorné i odpovědné místo mezistvořenými díly božími tak, aby ta díla nepřestávala být očividně dobrá ačlověk neprohluboval svoji osamělost, to naši křesťanskou společnost stále ještěčeká.

Hospodaříme s božími dary (třeba s vodou a ovzduším), jako by tobyla naše právoplatná kořist. Situace je tím prekérnější, že nedokážeme správněvládnout ani sobě, ani jiným, proto náš životní styl vyznívá vůči ostatnímustvoření často arogantně. Mocichtivý člověk sice dokáže žonglovat ideami asofistikami ospravedlňujícími jeho poživačnost a konzum podobně demagogickyjako člověk hájící extrémní prožitky sexu. Nezřídka se v argumentaci mihnei citát z bible nebo odkaz na tradici církve. V souhrnu topředstavuje celý komplex teologicky významných, ale ladem nechávaných výzev.Jenže svět stvořený kdysi jako „dobrý“, tedy asimilace a dynamické rovnováhyschopný, ten dnes prochází těžkými haváriemi ekosystémů. Například divnésebevražedné chování velryb se nikdy netýká jen velryb.

S jídlem prý roste chuť. Také chuť po moci roste s novýmitechnologiemi manipulace. A ať se nikdo neutěšuje, vládychtiví nejsou jenněkteří politikové nebo hierarchové, ale také někteří ideologové a učiteléZákona, někteří vychovatelé a rodiče – každý se prostě někde najdeme, pokudbudeme dost kritičtí. Lukášův Ježíš vládychtivé varuje^[1],třebaže tím riskuje posměch pragmatiků. Podobně naléhá i Pavel v listuFilipským.^[2]

Moc chutná. Kdo však usiluje o moc, žádá tím pro sebe i vyšší mírureálné odpovědnosti, a ta už nechutná zdaleka tolik. Nerovnováha mezi reálnoumocí a reálnou odpovědností se hrozivě zvětšuje. Platí to pro každou moc, i protu posvátnou. Zároveň jsou očividně v pohybu dosavadní struktury moci, anejen díky globalizaci. Svět hledá v různých existenčních vrstvách jinémodely organizace a distribuce moci, jiné rovnovážné polohy, jiná pravidladynamické rovnováhy. Porod nového paradigmatu struktury společenské moci jevždycky krajně obtížný a riskantní. Z dějin už víme, že otřesy spojené sezměnou paradigmatu moci bývají velmi nebezpečné pro osoby i pro celekstvoření v daném regionu, stačí připomenout důsledky všech evropskýchrevolucí na tváři Evropy. Jakmile však „dozraje čas“, je každý porod svým způsobemnutný, nemá-li zahynout plod i „matka“.

V dějinách zahrnujících tisíciletí zápasů o moc nad ostatními(říká se tomu různě a nosí to značně vynalézavé zástěrky, např. křížová válkanebo misie kolonizující nové světy, kulturní osvěta zaostalých národů) av průběhu epochálních lomů mezi věky starým a středním, středním a novýmpak už najdeme všechno, co v praxi jako lidé dokážeme a nedokážeme, co seukázalo jako milostivé a co naopak vedlo ke smrti třeba celých místních církvíkdysi kvetoucích a pro ostatní církve směrodatných. Jenže málokdo si takovouhistorickou lázeň a hermeneutickou lekci o smyslu svého společenství víry ismyslu své vlastní občanské pospolitosti vlastně přeje. Většina rozumných lidíse jí vyhýbá. Nu a v zemi s tak bohatými zkušenostmi s korupčnímprostředím nelze počítat ani s neúplatností svědomí.

Odpovědnost za změny klimatu v globálním měřítku nese ičlověk. Ten se světem zacházel a zachází hodně arogantně. Někteří zlatokopovénašli fíkový list pro nahotu svých postojů ve frázi, že člověk je prý ve světěsuverénem a dostal na to prý právo přímo od Boha. Jen málo skromnější verzetvrdí, že jako správcové božího stvoření mají lidé ke všemu tomu plné moci. Jdeo pouhé spekulace, kde přání je otcem myšlenky; z mýtické řeči bible tovyvodit nelze. Kdo chce, má dnes k dispozici k tomu dost informacíz různých stran a oborů. Proto už dávno nemůže nahradit výsledky poctivéreflexe vzájemného soužití společnosti s přírodou nějaká fráze o moci a právupředaném „shůry“. Jde i o praktickou etiku a také o mravnost celého lidskéhousilování o život natolik kvalitní, aby mělo smysl neumírat ani jednou navěčnosti. Jde třeba o to, aby jednotlivec božího lidu – ať v rolitakzvaného laika nebo v roli hierarchy, boží lid Hospodinův nebo Alláhův –rozuměl, proč smí nebo nesmí jezdit v té které situaci autem (bez ohleduna to, co dělá nebo nedělá soused), zda smí nebo nesmí létat nadzvukovýmistroji, zda je mravně nelišné držet krok s módou i za cenu plýtvání, zdaje bohumilé živit svoji úděsně chudou, ale prý chvályhodně početnou rodinukácením deštných pralesů… Otázek je hodně.

Kdo podíl na moci získá, stěží dohlédne, kam jej získaná moc dovlečezítra nebo pozítří. Zdá se, že na tenhle problém myslel už Lukášův Ježíš.Evangelista uvádí podobenství o zvlčilém správci^[3] právěpozoruhodnou a zdánlivě mimoběžnou poznámkou: „Kdyby hospodář věděl, v kterouhodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu.“ Inu, žádný hospodářto neví. A zachrání snad situaci aspoň služebník „věrný a rozumný“, jak by sezdálo při povrchním čtení toho úryvku? Hospodář našeho podobenství si ze svýchvěrných a rozumných služebníků jednoho takového vybral, ale po nějakém čase itenhle primus inter pares začal své kolegy bít z pozice síly načerpanéz pitek. Jinými slovy:Čeká nás velké úsilí porozumět mnoha souvislostem, aby výkon moci vůbec mohlbýt odpovědným i při doléhání různých frustrací. Bude nutné znovu si klástotázky v dnešních souvislostech, proč vlastně Ježíš na začátku i na koncisvého veřejného vystoupení opakovaně zahodil šanci vládnout, třebaže měltakovou autoritu a očividné charisma. Ježíš nebyl žádným anarchistou,nezavrhoval vládu jako takovou. Varuje před svody moci, protože právě jehopřátelům a vyznavačům je tak specificky nebezpečná. Janův příběhs umýváním nohou^[4] tohlezřetelně deklaruje. I dnes kdekdo svou spoluúčastí na moci nejen „páchá dobro“,ale také manipuluje druhými pomocí ideálů i snů, sliby i tlakem, úplatky ivydíráním a krčí při tom rameny, že jinak to nejde.

Musím ovšem znovu a znovu zdůraznit: nejde mi o kritiku toho či onohovýroku nebo rozhodnutí církevních reprezentantů; nejde mi ani o kritiku jednáníkonkrétních orgánů církve. Jde o to, zda dosavadní nábožensky podpíranédoktríny vládnutí jsou přiměřené faktické odpovědnosti těch, kdo jsou nějak v čele.A nejsou-li správně přiměřené, kam a kudy vlastně má zamířit změna smýšlení.

Podtrženo, sečteno: Je nutné především rozpoznat, co že to před námikřesťany na začátku třetího tisíciletí leží jako povinnost: správa nebo vláda? Étos vlády suveréna je docela jinýnež étos věrného správce majetku cizího.

Kdo se vládnout nenaučil a přesto nemíní abstinovat, musí obvyklevytvářet kolem své touhy po moci zbožnou mlhu. Kapitoly osmá až desátá Prvéknihy Samuelovy hezky deklarují, jak to dělal výkvět Izraele. Příběh zestárléhoproroka napovídá, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza aspoň naoko zůstalacelá. Samuel sám sloužil jistě věrně a rozumně. Když nechtěl, aby privilegiaopustila jeho rodinu, předal svoji moc nad národem svým problematickým synům.Nahlas ovšem „chtěl teokracii“. Marně Hospodin odkrývá tu zbožně vyhlížející,ale smutně nepravdivou přemalbu reality tím, že právě Všemohoucí, údajněautokrat, Samuela posílá pomazat krále. Nikdo ten paradox vidět a slyšetnechce, leckomu dalšímu v dějinách božího lidu vyhovovalo vyhlásitteokracii a sebe samé (nebo své přívržence) dosadit za regenty NeviditelnéhoVládce. Regent fakticky vládl a sbíral úrodu či stříž, odpovědnost ovšem neslVládce – Bůh, Duch svatý, Alláh, Prozřetelnost.

Ani Nový zákon nám nenabídne řešení nějaké chytré horákyně, asi opravduneexistuje. Jsme svědky výrazných znamení doby, třeba náboženskystigmatizovaných válek v Iránu, v Afganistanu nebo v Indonésii, ovšemtaké v evropském Irsku. Přesto se mnozí nevzdávají iluzí teokracie. Talibanvnutil národu horlivou zbožnost svých teologických učilišť, a učinil tak životextrémně chudých ještě extrémně krutým, přečasto vůbec nesmyslným a kzoufalství ženoucím. Taková iluze o teokracii je lidskému rodu ohromněnebezpečná bez ohledu na stupeň reálné zbožnosti a osvícenosti ajatolláhů.V díle diktátorů naleznete jen rozdíly v detailech, ať šlo o zbožnéhokatolíka Salazara, zbožného muslima Chomejního nebo zbožného novopohanaHitlera. Stopy jejich vlády v dějinách jsou podobně krvavé a dodnes septické.Moc totiž chutná a poroučet větru i dešti je opojné. To se o kenosi říci nedá.Ježíšův životní styl má prostě smůlu, učedníci přerostli Mistra.

^[1]L 22, 24-34

^[2]Fp 2, 3-12

^[3]L 12, 37-47

^[4]srov. J 13