Jste zde

Je vnímání smysly pro liturgii podstatné?

Klemens Richter

Komu se zdáspojení pojmů smyslovost a bohoslužba neobvyklé, ten ať si vzpomene na jeden znejzávažnějších útoků na liturgickou reformu II. vatikánského koncilu vůbec, naknihu ateistického psychoanalytika A. Lorenzera Koncil účetních (Konzil der Buchhalter) s podtitulem Zničení smyslovosti (Zerstörung derSinnlichkeit). Zničila tedy obnova naší liturgie její smyslovost nebo – komu seto jeví jako méně pohoršující, ačkoli to směřuje stejným směrem – jejítělesnost resp.schopnost oslovit smysly? Existuje dostatek hlasů, které mluvípřinejmenším o ztrátě schopnosti stát se znamením, o tom, že vládne jenomslovo, které si k tomu činí velké nároky, a proto nemůže být dobře pochopeno.

Evangelický teologWilhelm Stahlin poznamenává zcela podobně jako Guardini: „Co nemá tělesnoupodobu, není skutečně na této zemi. Tělo je místem uskutečnění.“ A dále: „Vtéto skutečnosti těla se odehrává náš vlastní osud, neděje se nám nic, co sesoučasně neděje našemu tělu; a co se nám skutečně a vážně stává, to zakoušímena vlastním těle.“ Je holou samozřejmostí, že toto musí platit také proliturgii, neboť Boží mystérium, jeho spásné jednání, se setkává s člověkem vtělesné podobě skrze Ježíše Krista, takže je viditelné, slyšitelné ahmatatelné. Lidé mohou přijít se spásou do styku, mohou ji uchopit a mohou siji přisvojit jen skrze znamení, které ji vyjadřují. Liturgik Jakob Baumgartnerpíše: „Přirozenost člověka a podstata zjevení volají po schopnosti oslovitsmysly, “ protože jinak vzniká nebezpečí, „ztratit se v mystických stavechduše, chladných ideologiích nebo etických záležitostech. To, že zánik znamení anedostatek tělesných úkonů vedou skutečně k verbalismu a moralizování, ukazujenejlépe a nejnázorněji současný stav katolické bohoslužby“.

Schopnost liturgiestát se znamením se tedy týká všech smyslů. V západní církvi můžeme již velmizáhy zjistit u Augustina (+430) zapojení jen dvou smyslů – sluchu a zraku.Přesto se ale mají účastnit všechny smysly, jako např. čich při kadidle, chuťpři požívání darů chleba a vína, hmat při doteku vody při křtu, křižma přibiřmování, oleje a vkládání rukou při pomazání nemocných, objetí nebo stiskrukou při pozdravení pokoje.

Protože mají býtpři bohoslužbě osloveny všechny smysly, mluví koncilní popis liturgie o „signasensibilia“, což podává český překlad jako „znamení, která lze vnímat smysly“(SC 7) – je to vlastně tautologie, zdvojení, neboť znamení lze vždy vnímatsmysly.

Ačkoliv se dnesvyvíjí velké úsilí k integraci těla do našeho životního stylu, chováme se voblasti víry i nadále stále jako puritáni. Příznačná je pro to skutečnost, žeani nejnovější úvody do eucharistické slavnosti příliš nezapojují tělo, naprotise však používá množství slov. Přitom úkol, který svěřil Ježíš svým učedníkůmpro eucharistii, ústřední slavnost křesťanské obce, zní: „To konejte na moupamátku“ (Lk 22, 19; 1 Kor 11, 23). Tedy neřekl: „uvažujte, chvalte, zvěstujte,mluvte o tom, co se událo, ale spíše: Čiňte!“ Liturgie je tedy proto hlavněpoesie, konání, jednání, výkon, jistě také čin ve slově, ale právě nejenom to.Liturgie jako lidské konání zohledňuje všechny stránky naší bytosti: světskosti tělesnost, časnost i společenskost. Přisvědčuje poesii věcí a těla, prostorua času, krátce: poesii člověka v jeho celistvosti“ (J. Baumgartner).

Jak tomu aleskutečně je s naším chápáním celkového lidského jednání při eucharistieukazuje, když sami studenti teologie na otázku, jaká jsou základní znameníeucharistie, odpovídají: chléb a víno. Přitom jde o slavnost jídla, neboť mešníoběť má právě podobu hostiny. Kde je ale nyní při naší dnešní mši viditelné azřetelně patrné, že se jedná o společnou hostinu? Nejvíce rozšířené obvyklé rozdíleníkomunia věřícím postupně předstupujícím ve dvou řadách v nás představu hostinynejspíše nevzbudí. Hostie, která jako chléb nevypadá a ani tak nechutná, takéne, a pití z jednoho kalicha se už nekonápředevším z „praktických“ důvodů dokonce nejčastěji vůbec.

Dieter Emeis ktomuto nezbytnému procesu učení poznamenává, že diskrepance vzniká „mezijednotou těla a duše člověka zastoupenou v téměř všech antropologiích na jednéstraně a stěží vyvinutou pozorností vůči tělu jako viditelnému a uchopitelnémuvýrazu vnitřních postojů, nálad, hnutí a očekávání na straně druhé“. Jakodeficit mladších tradic uvádí, že svátosti jsou považovány především zaprostředky milosti a nahlíženy z hlediska otázky platnosti ze stranyudělovatele a příjemce. Ještě málo si uvědomujeme, že lidské tělo je samosymbolem, ba dokonce vlastním symbolem, skrze který se Bůh věnuje lidem vliturgii. Jen „když jsme poznali naše normální jídlo (a pití) jako symbol,můžeme uskutečňovat také eucharistické jídlo (a pití) jako symbolické jednání:jako přijímání potravy a síly z vydání Ježíše smrti, které jsme dostali proto,abychom žili. Ke zbožnému přijímání pak patří nejenom duchovní pobožnost – téslouží také pobožnost těla, v níž se zakouší možnost jíst (a pít) jako darpro náš život. Tělesnou výchovou se zde míní výchova k přinejmenším příležitostnémuzbožnému jedení (a pití) jako základní tělesné zkušenosti člověka.“

Liturgická reforma se pokusila nechat nově vyniknout podstatnýmznamením v jejich smyslovosti a tělesnosti. Že to není pouhá teorie,ukazují bohoslužby ve třetím světě, které smyslovostí doslova překypují. Vpraxi našich obcí realizace tohoto požadavku na liturgii často ještě chybí.Mnohdy neberou účastníci bohoslužeb svoji tělesnost dostatečně na vědomí. Zdáse, jako by se lidé za svoji tělesnost v liturgii styděli. Často ještě směřujík ideálu čisté niternosti. Právě „zbožným“ lidem je třeba často teprvevysvětlovat, že modlitba těla nemusí být v protikladu k osobní zbožnosti.Liturgie začíná právě tím, že člověk je zcela opravdově přítomen tělem i duší.Tak tomu ale není v případě, že všechno proniká abstraktní rozum a účelovéchtění. Jestliže má liturgie něco dělat slavnostně a s radostí, pak se na tommusejí podílet také všechny smysly: sluch, zrak, čich, chuť a hmat.