Co je podřadné a co je druhořadé?

KlemensRichter

Rozhodně prvotním a protozákladním znamením slavnosti víry věřících je samotné shromáždění obce, kteréje nejzřetelnějším projevem církve. Proto je účinným znamením, tajemstvím,základní svátostí. K tomuto podstatnému znamení liturgického shromážděnípřistupují svátosti, podstatná liturgická jednání jako hlavní znamení. V nichdostávají novou hodnotu životní křižovatky, základní události v životě člověka,jako je narození, společenství stolu, manželský svazek a nastoupení úřadu vKristu. To, co se zde děje, je představeno v jednáních, která vznikla ze všedníčinnosti, tedy z umývání, jídla, slibu věrnosti, vkládání rukou. „Tato znamenínejsou něco jako obrazy v pedagogickém nebo básnickém smyslu, přičemžneviditelný děj je vysvětlen skrze symboly a obrazy. Spíše je neviditelný aneslyšitelný děj milosti specifikován skrze znamení v sobě samém. Svátosti působí to, co označují, protože tooznačují“ (E. J. Lengeling).

Pokud jsou svátostnáznamení ustanovena Kristem nebo prvotní církví, neměla by nejspíše být měněna.Musíme se ale pokoušet – a to je úloha liturgické reformy (SC 33; 59) –obnovit srozumitelnost těchto nezrušitelných znamení, aby mohla lépe sloužitcírkvi. Tato znamení byla a jsou částečně deformovaná, například eucharistickýchléb se změnil v malé bílé kolečko, které připomíná spíše umělou hmotu nežzákladní potravinu, nebo místo polití katechumena vodou na znamení, že ho Bůhomývá ze všech hříchů, jen pokropení několika kapkami vody.

Není snadné vymezithranici mezi primárními, tedy základními, a sekundárními, tedy spíšedruhořadými znameními. To, co bylo dosud vyjmenováno – liturgické shromáždění asouhrn liturgických znamení – je ale doplněno jinými znameními, mezi nimiž jeopět třeba rozlišovat významná a méně významná. Mezi významná znamení tak můžebýt jistě počítán prostor liturgického shromáždění, kostel, i když rozhodující„bohoslužebnou stavbou“ v křesťanství je sama obec. Protože budovu posvěcovalaobec a její slavení eucharistie, neznalo křesťanství dlouho žádné svěceníkostelů.

Jedním z nejvýznamnějšíchznamení je i čas, neboť nelze libovolně stanovit dobu, kdy co slavit. Čas členípodle pohybu slunce, které bylo již záhy považováno za obraz Krista, dny naúseky, v nichž se koná liturgie hodin, a na týdny, z nichž je vyzdviženden Páně jako den slavení eucharistie celou obcí. A jistě není bez významu, žese v průběhu liturgického roku slaví vánoce v době zimního slunovratu avelikonoce na začátku jara: v každém případě ve Středozemí, odkud sekřesťanství rozšířilo, a vůbec na severnípolokouli, zatímco na jižní hemisféře vzniká bezpochyby problém.

Jednoznačně sekundárníjsou naproti tomu jednání, která byla do liturgie převzata až později a potomse jim dostalo nejrůznější interpretace, jako například svíce, kadidlo, rouchanebo kánon barev liturgických oděvů. Existují třeba znamení jako např. vkládánírukou, která jsou pro určité liturgické slavnosti – pro ordinaci biskupů, kněžía jáhnů – podstatná, zatímco při jiných liturgických úkonech – třeba přiiniciačním obřadu křtu – nejsou nezbytná.

„Zatímco hlavní znameníčasto chřadnou, rozmnožila se sekundární znamení natolik, že tím jejichvyjadřovací schopnost musí trpět... Spíše se rozmnožila znamení z radostize hry na úkor vlastních funkcí znamení. Pravé liturgické znamení má vyjadřovata působit to, co se z pohledu víry nyní skutečně děje. Když ale například (předliturgickou obnovou) celebrant rozdělí při svěcení křestní vodu rukou a pokropíjí čtyři světové strany, pak těmito gesty napodobení jen dramatizuje příslušnýtext: oddělení vody od země a vytvoření čtyř řek v ráji při stvoření. Z toho seale ve skutečnosti neděje nic“ (E. J. Lengeling).

Není třeba zdůrazňovat,že sekundární znamení, která již nemají nějakou funkci nebo která mohou býtvykládána jen alegoricky, ztratila svůj smysl. Reforma liturgických znamenípřitom nechce nic jiného, než co v křesťanské liturgii pochvalně vyzdvihovaljiž Augustin oproti jiným kultům: její jednoduchost, průhlednost asrozumitelnost. A to znamená právě v dnešní době, že jak hlavní znamení, tak isekundární znamení musejí být jako taková zřejmá a pochopitelná (viz také SC34; 50). To byl zřejmý cíl liturgické reformy: nechat liturgická znamení znovuzazářit v jejich vlastní podobě, aby mohla vyjadřovat také to, co označují.Nakolik se tento úmysl skutečně podařil, je stále spornou otázkou.