Jste zde

Trápení výrobce kočárů

autor: 

JanSpousta

Za posledních stoči dvě stě let se církve na mnoha místech Evropy smrskly tak, že ve svýchvelikých kostelích zděděných po předcích vypadajíjako dítě oblečené do otcova kabátu. Pokud vůbec ještě kostely využívají –kolik set odsvěcených či zničených sakrálních staveb je jenom u nás? Ano, říkáse tomu sekularizace, zesvětštění či odcírkevnění Evropy, a všechny dosavadnívýzvy k různým laickým apoštolátům a novým evangelizacím nikdynedokázaly zvrátit celkový trend.

A tento procesv západní ani východní Evropě stále neskončil. Ostré politickéa ideologické spory s církvemi sice již dávno vymizely z médií,Volná myšlenka zašla na úbytě a nepatrný církevní majetek již zdaleka toliknevábí pozornost různých „sekularizačních podnikatelů“. To, co ze starýchnáboženských tradic přežilo, však oslovuje stále méně lidí. Sociologická datanapovídají, že – přes jednotlivé výjimky potvrzující pravidlo – Evropa stáleméně zasluhuje označení křesťanského kontinentu. U nás jsme to naposledy silněpocítili při vyhlášení výsledků loňského sčítání lidu, když byl počet sečtenýchvěřících řádově o milion osob menší než ve stejném sčítání před jedenácti lety.A Česká republika není v tomto smyslu výjimkou, jen v ní snadsekularizace tradičně probíhá rychleji než v sousedních zemích.

Proč tomu tak je?Nejvlivnější vysvětlení říká, že církve mizí ze stejných důvodů, jako zmizelialchymisté a prodejci lékařských pijavic: zastaralé, neúčinné, mylné ustupujepokrokovému, efektivnímu a pravdivému. Podrobněji nám o něm v tomto čísleGetseman v rozhovoru vedeném T. Bečkovou vypráví historik Jiří Hanuš.Hlavními autory a autoritami této „pokrokové“ verze dějin náboženství jsouvelikáni jako Feuerbach, Marx, Nietzsche a Freud, a vedle nich další a další, až po ušmudlanépolitruky přesvědčené, že Bůh není, protože ho Gagarinve vesmíru nespatřil.

Je to však verzezcela nezpochybnitelná? Domnívám se, že nikoli, jakkoli souhlasím s JiřímHanušem, že její proroci ve své kritice náboženství vyslovili mnoho hlubokýchpravd. Předně proti ní totiž mluví existence výrazných protipříkladů, třebakvetoucí náboženství v zemi tak „pokrokové“ jako USA anebo současný prudkýrozvoj fundamentalistických náboženských a nábožensko-politických hnutív mnoha zemích celého světa. A také na jí na důvěryhodnosti ubírá prostáotázka, zda jednotlivá lidská bytost i celá společnost bez náboženství opravduje nutně šťastnější, humánnější a osvícenější, než kdyby nějaké osvědčenénáboženství vyznávala.

Pokud ovšemnepřijmeme zmíněné „pokrokové“ vysvětlení jako úplné a jediné, nezbývá nám, nežse kriticky podívat na evropskou církev a na specifika jejího vztahu kespolečnosti kolem ní. Problém potom totiž nespočívá jen v náboženství jakotakovém, které by bylo vždy a všude špatné, ale spíše ve specifickýchzvláštnostech naší evropské kultury a zdejších církví. Pak tedy evropskáspolečnost nesetřásá jho abstraktního náboženství an sich, ale škrtí ji ztuhlostmyšlení a malost jednání konkrétních církví a tradic. A neplatí svrchu zmíněnýpříměr s alchymistou, ale spíše jde o případ výrobce kočárů, který senestačil přizpůsobit a nezačal vyrábět automobily. „Jen v kočáru lze cestuopravdu vychutnat,“ tvrdí stále,“jen kočár vám dodá skutečnou důstojnost.“ Mámožná pravdu, ale co naplat, zákazník jeho výrobky použije nanejvýš dvakrát,v den svatby a potom na pohřeb.