O starokatolicku a slonech – podnět k zamyšlení

KarinE. Leiterová

Referát pro 28. Mezinárodnístarokatolický kongres 2002 v Praze

„Být starokatolíkem ve třetím tisíciletí“, jakož i moto tohoto kongresu„Do země, kterou vám ukážu“ tak jako Bůh řekl Abrahamovi – tyto oba podněty mnev posledních měsících stále silněji zaměstnávaly.

Já sama patřím k těm starokatoličkám, které se kdysi samy rozhodlyvstoupit do této církve a v ní vyznávat svou křesťanskou víru, v níprožívat a žít společenství ve víře a při výstavbě této církve s jinýmispolupracovat. Stala jsem se starokatoličkou z důvodu svědomí, přišla jsemdo země, kterou mi chtěl ukázat Bůh. Tím jsem si z dnešní retrospektivyjista.

Při přípravách na tento kongres jsem proto obě témata skutečně najednouspojila do jednoho obrazu:

Co je to za zem, tato „Starokatolicko“?

Jak to tam vypadá, co tam vůbec je, co se tam dělá, jak se tam žije…?

Zpracovala jsem toto „Starokatolicko“ skutečně na geografickou mapu, apotom jsem ji pečlivě zkoumala s jejími obyvateli, starokatoličkami astarokatolíky.

Snili jsme za bdělosti a dívali jsme se každý do svého nitra, a přitomjsme dostali chuť tuto zemi vskutku prozkoumat, jít až k horizontu, dívatse na moře, jak v dáli proplouvají lodě. Řeky, silnice, vesnice, krajinynazývat jejích jmény. Bylo to vzrušující, zanechávalo to dojem, bylo toobjasňující a vzbuzující smích i ticho.

Nejprve jsem dala vzniknout tomuto „Starokatolicku“ spolus norimberskou partnerskou obcí mé vídeňské církevní obce Spasitele v 10.městském okresu; a později muži a ženy z naší bibliodramatické skupiny vmé vídeňské domovské obci si nakreslili a popsali toto „Starokatolicko“ jižzcela sami.

Třicet žen a mužů ze tří generací kreslilo, jak sami tak i veskupinách, zvažovalo, diskutovalo a vytvářelo pro své pocity, ideje azkušenosti se svým bytím v církvi obrazy, jména a koordináty.Z těchto celkem dvanácti map potom šest sester a bratří ve víře jednonedělní odpoledne spolu se mnou vytvořilo v našem vídeňském kostele Spasitelejednu jedinou mapu, kterou pro vás mohu zde nyní vyvěsit.

Chtěla bych ve vás všech vzbudit chuť, abyste sami pro sebe nebo prosvou obec jednou nakreslili „Starokatolicko“, a tak si jednou zcela novýmzpůsobem postavili před oči za čím a v čem stojí naše starokatolickécírkve, jinými slovy Utrechtská unie.

Objevíte, že Starokatolicko není žádná fata morgána, ani nějakáfantastická galaktická stanice, žádná vyfantazírovaná země blahobytu (ta mohlabýt tak jako tak jenom nudou) a ani žádná zanikla kultura, ba ani místovykopávek pro náboženské archeology.

Objevíte také, že je zde třeba mnoho přemýšlet a zkoumat: zemi,sousedy, řeky a přehrady, všechno; všechno má jméno, a vypráví tím jižlegendy své geografie, flóry a fauny, počasí, hranic a dálek… nakonec takéovšem i písní, vzdělání, povolání, zvláštnosti jazyků, svátků, umění…

Co by měl turista jakožto nově příchozí vědět?

Jaké pocity je možno doporučit, jaká jídla a nápoje by měl ochutnat,tance, formy zdvořilosti až k pravidlům silničního provozu a důležitýmzemským zákonům?

Můžete své fantazii dát zcela volný průchod.

Otázka nad touto mapou zní však jenom: Je to Starokatolicko?

Učinili jsme totiž také zkušenost, že by tak také mohl rozšiřovánprospekt na křídovém lesklém papíře s azurově modrým nebem, zářícím sluncema ještě více zářícími lidmi, idylou hor a romantikou pláží.

To není Starokatolicko!

To byla snad nejdůležitější zkušenost při této práci vedle našespolečného zážitku objevování a kreativních hodin, které jsme prožili: růžovébrýle nebo i scénáře katastrof nejsou ani reálné ani nepomáhají. Naše různéúhly pohledů se spojily do použitelného a čestného obrazu, který může pro násbýt pomocí a vest nás dál, pokud tomu tak chceme.

Dodalonám to odvahu pracovat ve své obci, uskutečňovat sny, jít spolu vytyčenýmicestami, přibližovat se více jeden druhému a hlouběji se poznávat se všeminejrůznějšími talenty a idejemi, svými nedostatky, strachy a nadějemi.Starokatolicko pro nás dostalo vůni, chuť, barvu a zvuk, a především jsme sev něm mohli nalézt.

Přeji vám ze srdce pestré zážitky, zkušenosti a poznatky při spoluprácina této hodině zeměpisu!

Ke Starokatolicku patří přirozeně také příběhy, poklad lidovéhovyprávění, ságy a legendy.

Jeden z takových příběhů moudrosti ze Starokatolicka jsem s seboupřinesla a chtěla bych vám ho ráda vyprávět.

Je to můj druhý podnět k přemýšlení, k odnesení si domů,k další vlastní práci nebo hře:

Jednou brzy ráno přijde jeden muž do obchodu se zvířaty. Má malou vaduřeči, trochu šišlá.

„Rád bych koupil krásného velkého šlona!“ řekne prodavači.

Ten na něj dělá velké oči, podrbe se za uchem a konečně řekne:

„Slona? Bohužel nemáme!“

„Já ho ale naléhavě potšebuji,“ pokouší se muž ještě jednou.

„Víte, pane, máme všechno od zlatých rybek až po velikánské hady. Aleslona – jak si to představujete? To bychom potřebovali mít ohromně velkouprodejnu!“ prodavač začíná být pomalu naštvaný.

Muž nakonec začne bědovat: „A co teď budu dělat?“

„To taky nevím...“ říká prodavač zamyšleně: „Ale pokud se nemýlím, pakje v našem městě právě cirkus. A cirkus má přece moc slonů. Snad vámjednoho prodají…“

V očích muže zazářil pramínek naděje: „Myšlíte?“

„To nevím, ale bylo by to možné. Já takové hovado v každém případěnemám!“ říká prodavač.

Muž poděkuje a jede prvním autobusem do města. Skutečně: všude visíplakáty cirkusu!

A potom ještě velké štěstí: cirkus má skutečně slona, který má býtprodán, protože je pro manéž netalentovaný.

Obchod je rychle uzavřen.

„Kdepak bydlíte?“ zeptá se nakonec ředitel cirkusu.

Muž ukáže na blízké pásmo hor a odpoví: „Vidíte ty šerpentiny vedoucítam nahoru? Bydlím tam v první vesnici.“

Ředitel cirkusu se dívá, pokývne hlavou a říká: „To budete asi alepotřebovat auto na zvířata, zvláštní náklaďák se sjíždějící korbou. Jak jinakchcete dostat toho slona tam k vám nahoru?“

Muž se poleká: „Náklaďák na zvíšata? Musím si ho sám obstarat?“

„Samozřejmě!“ říká ředitel. „Já vám to jenom říkám. Ale to je všechnovaše věc. Já jsem vám to zvíře prodal, přeprava není mojí věcí. Budetepotřebovat nějakou špedici!“

Muž si půjčí telefonní seznam a vytáhne z kapsy mobil. Spedice.

„Heleďte se, mám problém, koupil jsem si v cirkusu šlona a ten semusí dostat ke mně domů. nemáte na to nějaké nákladní auto? Mohli byste tozašídit?“

„A kam je třeba toho slona dovézt?“ ptá se špeditér.

„Jistě znáte tu silnici se šerpentinami z města do hor. Bydlímv první vesnici, tam se musí dostat!“

„Odtahovákem tou cestou nahoru!? …Ale my jsme známí tím, že si poradímei s obtížnými zakázkami. Přijedeme, ono to už nějak půjde!“ míníšpeditér.

Nákladní auto přijede, slon je svázán řemeny a naložen.

Hazardně odvážná jízda vede přes úzké zatáčky směrem k horskémupasu.

Konečně stojí toto obrovské auto před domem, zvíře se vykládá.

„Tak a teď musí šlon nahoru do tšetího patra!“ míní muž.

„Možná“ říká řidič, „ale to není moje věc. Já jsem špeditér. Slona jsemdodal a tím to pro mě končí!“

„Co budu teď dělat?“ běduje muž.

„To taky nevím. Zavolal bych nějakou stavební firmu s jeřábem nebo něcotakovýho…“ přemýšlí nahlas řidič.

„Musím to zašizovat sám?“ ptá se vyčítavě muž.

„Pochopitelně, to se mě netýká!“ řekl, nastoupil a odjel.

A tak znovu: Telefonní seznam. Mobil. Stavební firma.

„Heleďte, mám tady problém. Před domem mně stojí šlon, kterého musímdostat nahoru do tšetího patra. Nemáte náhodou ješáb, nemohli byste to udělat?“

„Jo, to pude – dofrčíme hned“ říká stavbyvedoucí. Jeřáb jetransportován úzkými zatáčkami do horského pasu, je postaven před dům a slon jeopět svázán do popruhů. Jeřáb ho vyzvedne – ale okna jsou příliš malá!

„Co teď budu dělat?“ vykřikne muž.

Jeden z dělníku slona znovu spustí dolu a míní:

„To by chtělo partu zedníků. Okno ven a rozšířit zeď, pak by to šlo.“

„A to si budu muset zašídit sám?“ ptá se muž plačtivě.

„Samozřejmě! A měl byste s sebou švihnout, protože poplatky za stáníjeřábu nejsou zrovna laciné!“

A tak tedy znovu: Telefonní seznam. Mobil. Parta zedníků.

„Mám zde jistý problém. Stojí mi tu šlon, který má jít nahoru dotšetího patra, ale okno je pšíliš malé.Nemohli byste zeď probourat tak, aby ho tam mohl ješáb dopravit?“

„Všechno je jasné. Přijedeme!“

Muži se pustí do práce.

Vysazená okna.

Odstraněnérámy.

Odbouraná zeď.

Nová zeď, nové rámy, nová okna.

Slon je ve třetím patře!

„A teď musí jít pod šprchu, říká muž s pevným přesvědčením v hlase.

Jeden ze zedníků si myslí, že se přeslechl: „Kam?“

„Pod šprchu“ zazní skutečně ještě jednou.

„Jak dostanete tohoto slona do vaší malé koupelny?“ ptá se zedník.

Muž krátce zapřemýšlí a pak kvílí: „Co budu dělat?“

„Můžu tu zeď vybourat a postavit novou, ale když byste chtěl skutečněpasující sprchu, pak potřebujete celý sbor řemeslníků: instalatéra,elektrikáře, obkladače…“ říká zedník.

„A to si budu muset zašídit sám?“ ptá se opět.

„Samozřejmě! Já už můžu mezitím posunout zeď, když chcete.“

A tak znovu: Telefonní seznam. Mobil… Přijde celý sbor řemeslníků anezůstane kámen na kameni.

Pozdě večer je všechno konečně hotovo: Slon stojí pod sprchouv nové koupelně!

Instalatér, který utáhl poslední šroub, přijde se svou brašnou s nářadím,položí ji na zem, posadí se a říká: „Podívejte se, já vím, že to není můj slona že se mne to ani v nejmenším skutečně netýká, že mě to může být úplněvuřt, ale buďte tak laskavý a řekněte mi, proč musí ten slon stát podtakovou sprchou?

Muž si k němu přisedne a říká: „Víte, já mám bratra. Je o pět rokůštarší neš já. A co si jen pamatuji, tak mne všdycky zesměšňoval a týral.Vždycky, když jsem něco našel nebo objevil, něco nového zašil, jenom se smál ašíkal: „To vím jiš dávno!“

Můj bratr pšijde tuto neděli na návštěvu. Když bude mušet jít u nás našáchod, vejde do koupelny a šekne: U tebe stojí pod šprchou šlon!

A pak mu šeknu já: TO VÍM JIŠ DÁVNO!!“

Jak jsem řekla, je to příběh moudrosti ze Starokatolicka. Milé sestry amilí bratři! Ruku na srdce. Již jste také přebudovávali koupelnu kvůli slonům?

Sloni však patří do volné přírody. Při veškeré jejich velikosti jenelze užívat proti malým vadám řeči nebo přemocným bratřím jakéhokoliv věku,stejně jako ne proti podobným sestrám.

K tomu, abych si něco dělal sám nebo sama – a to i za pomociodborníků – a tím byla posilována odvaha a sebedůvěra, nepotřebuji žádné slony,ale přátele a přítelkyně, kteří se společně se mnou radují a pláčí, kteří cítí,tuší a vědí, kteří především věří a důvěřují: jeden druhému a společně Bohu.

Na konci ještě jeden tip: Na dveře mnohých zasedacích místností nebosálů církevních obcí by se měla připevnit značka zákazu vstupu slonů. Člověknikdy neví, která řemeslnická srdce starokatolíků v Starokatolicku tajněnesní o přestavbě koupelny…

Sloni vám za to budou jistě vděční!

Děkuji a přeji nám všem mnoho kreativních, společných, věrohodnýchvyrážení letničního charakteru do Starokatolicka, a sice duchaplně, mocně asmysluplně!

K tomu nám žehnej Bůh!