Roger Schutz, apoštol ekumenismu

Veronika Handová

Vy, kteří sem vstupujete,/ smiřte se - /otec se synem,/ manžel se ženou,/ věřící s tím, kdo věřit nemůže /křesťan se svým odloučeným bratrem (RogerSchutz, nápis před vchodem do chrámu Smíření v Taizé)

Roger Schutz - představenýprotestantského kláštera Taizé, byl pozván papežem Janem XXIII. naII. vatikánský koncil jako pozorovatel. Když slyšel v chrámě sv.Petra, jak shromáždění katoličtí biskupové prohlašují, že obnoveníplné jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních cílů II.vatikánského koncilu (dekret Unitas redintegratio 1), byla tatojednota praktickou skutečností jen na jediném místě na světě: vjeho klášteře, píše Štěpán Trochta ve své předmluvě ke knize RogeraSchutze Žít dnešek s Bohem.

Zakladatel a převor ekumenické komunity vTaizé, vlastním jménem Roger Louis Schutz-Marsauche, se narodil vroce 1915 ve Švýcarsku. Na jeho život a spiritualitu měla kromějeho rodičů velký vliv i babička. O své matce Amélii napsal:"Požadovala po nás, abychom byli ve svých životech autentičtí apravdomluvní." O svém otci, protestantském duchovním, Roger píše:"Jsem si jistý, že můj otec byl v srdci mystikem. Úplně brzo ránose odcházel sám modlit do kostela. Jednou, když mi bylo asidvanáct, viděl jsem ho jít do katolického kostela, aby se tammodlil."

Od mládí si Roger uvědomoval rozdíly meziprotestantismem a katolicismem, ale byl svými rodiči povzbuzován,aby je přehlížel. Traduje se, že když studoval na střední škole vblízkém městě, jeho rodiče mu schválně vybrali podnájem v katolickérodině, protože katolická rodina potřebovala příjmy z nájmu.

Roger si velice vážil své babičky z matčinystrany. Během první světové války ovdověla a žila v severníFrancii. Její tři synové bojovali ve válce. I když zde bylonebezpečí bombardování, trvala na tom, že zůstane ve svém domě, abymohla přijímat uprchlíky, staré lidi, děti i těhotné ženy hledajícíútočiště, kde by porodily. Zůstala v domě až do poslední chvíle,kdy všichni ostatní již byli nuceni uprchnout. Velmi hlubocetoužila to tom, aby už nikdo znovu nezažil to, co prožila ona.Vyprávěla, že rozdělení křesťané se v Evropě zabíjeli, místo aby seusmířili a snažili se zabránit nové válce. Aby nějak vykročila kvzájemnému usmíření křesťanů, docházela (ač žena protestantskéhopastora) na bohoslužby do katolického kostela.

A tak život bratra Rogera poznamenávajíotevřenost, zdrženlivost a svoboda týkající se rozdělení křesťanů,a také dva významné postoje jeho babičky: ujímání se lidí, s nimižspolečnost zachází nejhůře, a usmiřování se s katolictvím.

Navzdory prostředí, ve kterém vyrůstal, zažilRoger, stejně jako mnoho našich mladých lidí, ve svém dospíváníkrizi víry, kterou se mu modlitbami, studiem, a přemýšlenímpodařilo překonat. V té době se zotavoval z tuberkulózy. Když mubylo dvacet, začal Roger studovat teologii na universitě vLausanne. Během těchto let se stal presidentem Studentskékřesťanské federace a začal neúnavně organizovat modlitební setkánía semináře nad Písmem. Bylo to během posledního roku v Lausanne,kdy Rogerův sen začal v jeho mysli a srdci získávat tvar.

Projekt klášterní komunity, jejíž každodenníživot by byl založen na jednoduchosti a laskavosti, a která by seplně orientovala na usmíření, v sobě nosil několik let. OpustilŠvýcarsko a usadil se ve Francii. Při hledání vhodného domu přišeldo Cluny, jehož klášterní historii znal. Blízko Cluny objevil vmalé vesničce Taizé (ležící jen dva km od demarkační čáry, kteráoddělovala obsazenou Francii od svobodné) dům na prodej. Setkal sezde se starou ženou, s níž hovořil o svých plánech, a ona mu řekla"Zůstaňte zde, jsme tak opuštění."

Zůstal. V letech 1940-1942 žil v novém domě apřijímal všechny, kdo potřebovali pomoc, zejména židovskéuprchlíky. Modlil se v malém kostelíku tak, jako se koná od té dobymodlitba celé komunity dodnes. V té době přepadlo gestapo jeho dům,několikrát jej prohledávalo, a to jej přinutilo na konci roku 1942odcestovat z Francie a zůstat za hranicemi až do konce roku 1944.Když se v roce 1944 vrátil do Taizé, doprovázeli ho již první třibratři. V roce 1949 jich už bylo sedm a rozhodli se přijmoutceloživotní řádové sliby: celibátu, přijetí služby přestaveného aspolečného sdílení hmotných i duchovních statků. Bratr Roger sestal představeným tohoto společenství.

V roce 1952 napsal první verzi "řeholníchpravidel Taizé," která v dalších letech několikrát upravoval.Pravidla komunity z Taize se týkají např. modlitby, jídla ("každéspolečné jídlo má být agapé, kde se uskutečňuje naše bratrská láskaa radostí a prostým srdcem. Mlčení při jídle přináší osvěžení přiúnavě nebo společenství v modlitbě za druha, jenž se mnou jí tentýžchléb") pořádku, radost, prostoty, milosrdenství, celibátu,společenství všech statků, vyslaných bratří a vztahu k hostím.Připomeňme si některé z jeho myšlenek:

Přijetí principu autority

V řeholní společnosti odpovídá principautority praktické potřebě jednoty. "Bez jednoty není naděje, žebudeme Kristu Ježíši sloužit s odvahou a cele. Individualismus jinarušuje a zdržuje ji na její cestě." (Pravidlo z Taizé)

V knize Žít dnešek s Bohem k tomu píše: Jakýmprávem rozhoduje v řeholní společnosti jeden člověk? Právemautority slova Božího. Autorita není donucovací prostředek. Kdo jíbyl pověřen, ať se úporně brání tajné ctižádosti, která vedenepozorovaně k touze ovlivňovat duše a zmocňovat se jich. Člověkpověřený autoritou má jednu úlohu: umenšovat se, aby Kristus tímvíce rostl ve všech, kdo jsou mu svěřeni.

V pasáži věnované službě

Naše služba má dvě podoby: kontemplaci aakci. Kdyby naše povolání bylo čistě kontemplativní, kladli bychomhlavní důraz na modlitbu, jako se to dělalo v církvi celá staletí,a nemuseli bychom se starat o osudy dnešního lidstva. Protože všakjsme puzeni, abychom se zároveň cele zapojili do života současnýchlidí, usměrnili jsme svůj život na takřka "sportovní" formuduchovního života, že totiž vše lidské chceme přenést do úrovněkřesťanské. Držíme se tedy linie, kterou vyznačil už svatý Pavel:"Já tedy běžím ne jako bez cíle, bojuji ne tak, jako bych dávalrány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, kdyžkážu jiným, sám neselhal." (1Kor 9, 26­27). Existuje-li v Taizénějaký speciální duchovní život, je to jen vůle běžet podle Pavlovyrady. Běžet společně, ne osamoceně. To znamená, že individuálníspásu hledáme jen proto, abychom usilovali o spásu všech. Sílu ktomu čerpáme z pokladu modliteb všech věků. Modlitba nássjednocuje, ať jsme kdekoliv, ráno v poledne a večer. Je kostrounašeho společného života. Pudí nás do světa, abychom tam vydalisvědectví o radosti a lásce Kristově."

Téměř o dvacet let později přichází dokomunity první římskokatolický bratr. Brzy poté se ke komunitěpřipojuje římskokatolický kněz otec Marcel s povzbuzením aschválením svého biskupa. Nyní se dřívější sen stal realitou - světzískal první pravdivě ekumenické společenství.

Bratr Roger v některých obdobích žije stejnějako někteří z bratří na místech, kde se lidstvo potýká sobzvláštními nesnázemi. Žil v Kalkatě, po převratu v Chile, voblasti sahelu postižené dlouhodobým suchem apod.

Roku 1970 ohlásil bratr Roger tzv. koncilmladých lidí, jehož hlavní shromáždění se konalo v roce 1974.Koncem sedmdesátých let koncil přechází v pouť smíření.

V roce 1982 bratr Roger navrhuje při návštěvěLibanonu mladým i méně mladým lidem, aby se vydali na pouť důvěryna Zemi. Tato pouť podněcuje k tomu, aby se všichni stali nositelismíření v církvi a důvěry na Zemi, aby se angažovali a nasazovali vmístě svého bydliště, ve svém městě či vesnici, ve své farnosti, ato napříč generacemi až po nejstarší lidi. K pokračování této poutipíše bratr Roger každý rok zvláštní dopis, často z místa chudoby asoužení, kde nějaký čas předtím žil. Tento dopis se překládá dotřiceti jazyků, a slouží pak po celý rok jako základní text promeditaci

V roce 1974 byla bratru Rogerovi udělenaTempltonova cena, kterou rok předtím převzala matka Tereza. Peněžníčástku s ní spojenou věnoval nemajetným mladým lidem, aby se mohlivzájemně setkat. Téhož roku byla na tento účel věnována i německáMírová cena. V roce 1988 převzal bratr Roger cenu UNESCO za výchovuk míru a v roce 1989 mezinárodní cenu Karla Velikého.

Taizé přijímá mladé lidi ve stále většímpočtu. Je znamením usmíření mezi rozdělenými křesťany, aby sekřesťané stali jakýmsi kvasem usmiřování mezi lidmi, nositelidůvěry mezi nimi a šiřiteli pokoje na Zemi.