Ochota věřících tradičních církví ke změnám

Zadání a cíle práce

Cílem je pomocí kvalitativní metody hloubkových rozhovorů (volné interview) zjistit, nakolik věřící tradičních církví, kteří nejsou v církvi zaměstnáni, ale zároveň se na jejím životě aktivně podílejí, lpějí na své tradici a církevní příslušnosti anebo jsou ochotni uvažovat a diskutovat o změnách symbolického vyjádření prožívané víry např. ve věrouce, interiérů kostelů, liturgie, církevních písní apod. Časově i jinak náročná metoda mi neumožňuje, abych samostatně přinesl zobecnitelné poznatky. Ty můžeme alespoň částečně vyvozovat z celku rozhovorů provedených i mými kolegy s respondenty z jiných částí sociálního spektra.

Moji respondenti jsou tedy tradiční věřící (starší 18 let), aktivně participující na životě sboru, farnosti, kteří ale nejsou v církvi zaměstnáni. Všichni moji respondenti jsou vysokoškoláci a z měst do 30 tisíc obyvatel.

Ve všech interview jsem se snažil postupovat biografickou metodou, a tak získat plastický obraz náboženské zkušenosti a hodnotového systému respondenta. Nevýhodou je, že se v interview může projevit působení tazatele, dále obtížná operacionalizace a verifikovatelnost závěrů. Jména respondentů jsou pozměněna.

První respondent – Pavel

Věk: málo přes 30 let ● Vzdělání: vysokoškolské, technického směru ● Je římským katolíkem a za manželku má husitku. ● Nyní žije v městečku do deseti tisíc obyvatel, kde je učitelem na střední odborné škole.

Pavel se nenarodil ve věřící rodině. V 18 letech se ale zajímal o různé duchovní směry a zvláště směry východní. Popíral existenci Boha (svým agnosticismem mu byl sympatický buddhismus), ale postupně začal objevovat jisté sympatie k bibli a křesťanství, až došel k tomu, že biblický Bůh existuje a uvěřil. Svou víru však s nikým intenzivně nesdílel, četl si bibli a duchovní literaturu, měl některé křesťanské přátele, se kterými se postupně sblížil.

Jednou byl na návštěvě u přátel, a ti řekli, že jdou večer na mši, tak šel s nimi a velice ho to oslovilo. Především ho oslovilo to, že veřejně od někoho jiného slyšel „slovo boží“, který jindy pouze v tichosti čítal, a společenství sdílející vzájemně svoji víru. Rok poté přijal v římské církvi křest. U něj ve městě byl vynikající kněz a jeho kázání ho oslovovalo, společenství tam bylo živé.

Později přišel jiný kněz. To už se ale Pavel seznámil se svojí budoucí manželkou – husitkou. Když se nový kněz dozvěděl, že jsou spolu a chtějí se vzít, nařknul jej z toho, že se vyčleňuje z církve upadá do spáru jiné ideologie – zkrátka byl zásadně proti tomu. Pavel měl chuť „mu jednu natáhnout“. I přesto se vzali – oddával je husitský farář podle husitských obřadů, a to nikoli v kostele, ale v jednom malebném údolí v Českém ráji. Sám Pavel s tím prý neměl nejmenší problém a považoval jejich svazek před Bohem za naprosto legitimní.

V místě, kde studoval, měl naštěstí kamaráda katolického jáhna, který jej ujistil, že toto v církvi není problém a zpětně sňatek před církvi legitimizoval. Sám říká, že kdyby to byla třeba muslimka nebo hinduistka, tak by chápal, že by s tím církev měla problém, ale když je to křesťanka?

Dnes Pavel, ač pokřtěný katolík, který jak sám říká nikdy neměl potřebu přestupovat z římské církve, neboť je mnoho důvodů, proč v této církvi zůstává, navštěvuje husitský sbor. Důvody jsou čistě praktické, jaké už život přináší. Je tomu proto, že jeho manželka je v tomto sboru varhanicí a zdejší farář je výborný kazatel – jeho kázání, jak sám říká, jej oslovují. V místní katolické farnosti je sice hodný kněz, ale nemá tak zajímavá kázání – Pavla neoslovují.

I tak mu však chybí určité společenství spíše mladších lidí, se kterými by mohl svoji víru sdílet. Toho se v místním husitském sboru nedostává. Velice obdivuje a snad i trochu závidí, když přijede někam jinam a vidí společenství mladých lidí, které spojuje víra v Krista.

S manželkou jednou navštívili kazatelskou stanici ČCE, ve které se jim líbily dlouhé a pěkné písně, ale kázání je příliš neoslovilo. V současném místě ještě krátce navštěvovali skupiny lidí z charismatické Jednoty bratrské. Líbil se mu tam zájem o Písmo, ale velice jej odrazovalo to, že jej tamní věřící soudili podle jeho církevní příslušností – křesťan podle některých z nich snad ani nemůže být katolík. To ho odrazovalo – sám říká, že „nás Pán Bůh nebude soudit podle toho, jestli jsme katolíci nebo evangelíci“.

Přístup charismatiků jej neuspokojil, i když je neodsuzuje. Podle něj může být tento přístup pro někoho dobrý a probudit v něm zájem o Boha a duchovní věci. Prý i různé sekty v tom mohou být užitečné.

Druhý respondent – Roman

Věk: 20 let ● Člen CČSH, aktivní ● Vysokoškolák humanitního směru, žijící ve městě do 30 tisíc obyvatel.

Roman byl jako dítě pokřtěn v římskokatolické církvi, ale ani jeho rodiče ani on se nijak jejího života aktivně neúčastnili. Zhruba kolem osmi let začal Roman chodit na náboženskou výchovu ve škole, kterou vedl farář CČSH. Farář byl vnímavý vůči dětem, chodil s dětmi na výlety a skládal pro ně písně. To Romana zaujalo natolik, že aniž by si toho všiml, byl „v církvi až po uši“. Dokonce natolik, že se skrze jeho dětské nadšení a radost dostala do církve i jeho nejbližší rodina – rodiče a sestra.

V 16 letech přijal v téže církvi biřmování, žádné zvláště vyhraněné vztahy k jiným církvím dosud neměl – katolická mše mu připadala podobná, jen že prý měli lépe vyzdobený kostel.

Když se dostal na vysokou školu a s tím i do Prahy, začal být více ovlivněn katolickým prostředím kolem farnosti nejsv. Salvátora. Tehdy mu také na jeho církvi začalo vadit to, že jsou zde „líní“ lidé, kteří nechtějí nic měnit, vadilo mu „slabé“ prožívání eucharastie, to, že prý „lidé u něj v církvi prožívají víru jenom vertikálně“. Objevil, že lidé v římskokatolické církvi jsou prý i přes množství nařízení a věroučných formulací svobodnější, protože mají svoji identitu a tradici. Když se řekne „katolík“, tak prý to má nějaký obsah, nese to nějakou minulost, kdežto když se řekne, že je někdo husita, tak o něm vlastně nic nevíme – chybí zde tradice a identita.

Roman začal vnímat větší spřízněnost církve husitské s katolickou tradicí – vždyť my jsme se od nich odloučili, říká. Vnímá tak to, že i CČSH je napájena ze stejné katolické tradice. CČSH jsou jeho pěstouni, kdežto římští katolíci jeho praví rodiče. O vztazích mezi nimi říká, že má rád oba své rodiče a nemá rád, když je vidí se hádat.

Proto by Roman také uvítal, aby se prohloubilo prožívání liturgie v CČSH a větší prostor dostalo audiovizuální vyjádření – konkrétně zdůraznění pokání, propojení liturgie a běžných úkonů, zavedení barev do liturgie, více meditativních písní, songové bohoslužby, nebát se experiment s různými hudebními nástroji atp. Také by uvítal, kdyby se ve sborech CČSH hrály písně z Taizé při přijímání a byl zřejmější a důraznější liturgický průvod, nebo třeba liturgii, kterou bude vést více duchovních. V zásadě není proti tomu, aby společně sloužili i duchovní z jiných církví a je v rámci ekumeny ochoten i určité liturgické prvky vynechat.

Podle Romana dnes už není tak důležitá škatulka nebo dějinný stereotyp: století identit (kdo je evangelík, katolík, Němec, komunista, husita) prý již pomalu mizí se stárnoucí generací. V budoucnu asi bude docházet k rozchodu společnosti s církvemi – pro křesťanství je však důležité společenství. Lidé jsou nedůvěřiví vůči tradičním zárukám, snad bychom mohli říci i vůči institucím – chtějí alternativy a hledají je. Lidé dnes dají spíše na ducha a spiritualitu – žijeme, dalo by se to prý říci, ve věku Ducha svatého. Duch dnes vane kam chce a překračuje hranice církví – působí i u ateistů.

Úloha církví je dát té intenzitě ducha a spirituality identitu Krista, ukázat Krista jako člověka, se kterým je možné se identifikovat. Oslovovat lidí tak, že se napojíme na to, co prožívají, že jim porozumíme. Církev a církve mají dnes především naslouchat. Ekumenické sbližování je prý dobré proto, abychom sjednotili síly a nepůsobili schizofrenně ve formování lidské identity a v komunikaci se společností. Na základních etických a věroučných vyjádřeních by se měly církve sjednotit a vést spolu vážný mezicírkevní dialog.

Společnost již nevidí pluralitu církví jako příliš velký problém, neboť ona sama již na škatulky a identity nedá. Měřítka tradice se již dnes neuplatňují. Společnost prý dnes vidí křesťanství a církve jako rozdělené spíše na ty, kteří jsou zalezlí v kostele, a ty, kteří nám „lezou do baráků“.

Třetí respondent – Michal

Věk: 21 let ● Aktivní člen ŘKC ● Vysokoškolák přírodovědného zaměření ● Město do třiceti tisíc obyvatel.

Michalův otec byl věřící, maminka nikoli. Do římskokatolického kostela chodil s tatínkem odmalička pokřtěný Michal asi do deseti let. Část rodiny byly věřícími katolické tradice. Maminka byla však spíše proti víře u svých dětí. S tím, jak Michal vyrůstal, vyrůstal i z kostelních lavic, do kostela už nechodil. Nábožensky začal přemýšlet až tak kolem 15 let, především o přírodě a v přírodě, kam Michal chodil hrozně rád. Také v diskuzích s kamarády, věřícími i nevěřícími, se dotýkali polemických témat víry a náboženství.

Tatínek se pravidelně ptal, zda by Michal s bratrem nešel do kostela. Jednou, když maminka nebyla doma, Michal nechtěl tatínka stále rmoutit, a odešel s ním do kostela. To mu bylo asi 16 let. Od té doby chodil do kostela častěji a dobrovolně – postupně jej křesťanská zvěst v katolickém podání začala oslovovat.

Asi do 20 let se z něj stal řádný katolík. Sám však hovoří o tom, že má sklony k ekumenismu – nedělá mu prý problém slavit bohoslužbu v jakémkoli křesťanském sboru jakékoli církve. Katolická církev mu je však nejbližší, je „jeho“, i když uznává, že se může inspirovat v jakékoli křesťanské církvi. Cení si na své církvi zvláště tradice, pestrosti a toho, že katolické kostely poskytují prostor pro kontemplaci, ticho a monumentálnost.

Vadí mu věřící římské církve, kteří příliš lpějí na tradici a odmítají jakékoli změny, stejně jako ti, kdo jsou ochotni hned vyměnit tradici za modernost. Každá církev jej dokáží oslovit nějakým svým důrazem – u evangelíků nebo adventistů obdivuje poctivost ve studiu bible a u charismatiků třeba bratrsko-sesterské společenství zakoušené vzájemné lásky. Říká, že mu ale vadí věřící všech církví (i té římské), kteří si myslí, že ta jejich církev je ta jediná církev Kristova.

Ohledně etických dilemat Michal zastává spíše konzervativní postoje, patřičně nábožensky legitimované. Například v otázce potratu zastával Michal stanovisko zákazu. Na moji otázku, „jak postupovat v případě, že žena je znásilněná a počne dítě?“ uznal sice obtížnost problému, ale z ničeho neslevil. Bůh prý nám posílá zkoušky – to, že si žena tuto situaci nevybrala, jí neumožňuje dítě nechat zabít. A vše, co se děje, má prý nějaká smysl, i takováto zkouška má smysl.

V místě svého bydliště se Michal aktivně účastní ekumenických setkání mládeže, má v oblibě písně z Taizé a v Praze občas navštěvuje různé křesťanské sbory a farnosti – starokatolíky, pravoslavné, řecké katolíky, evangelíky, římské katolíky, ekumenické komunity nebo salesiány.

Ohledně společného přijímání s nekatolickými věřícími nemá žádný problém, pokud splňuje podmínky, jaké ta která církev před přijímáním udává. V první řadě se totiž cítí být křesťanem a až poté katolíkem.

Interpretace, závěry a otázky

Moje respondenty spojuje několik věcí, které mohou být určující pro ochotu ke změnám. Jejich poměrně pozdní konverze, vysokoškolské vzdělání, pohlaví, věk, život na středně velkém městě. Jejich obecným postojem je důraz na obecné křesťanství, které překračuje hranice jednotlivých konfesí: u Pavla je to třeba jeho ochota vzít si ženu husitku, u Romana snaha zduchovnit husitskou liturgii po katolickém způsobu, u Michala jeho aktivní ekumenismus na místní úrovni. Společným postojem je vnímání deficitů vlastní církve a její nesoběstačnosti, které je vede k tomu, že navštěvují i sbory jiných církví.

Ochota ke změnám v rovině symbolického vyjádření víry je zde – pokud můžeme vyvozovat – značná. Jiná je však situace ohledně etických dilemat. S Pavlem jsme o tom žel nemluvili, Roman požaduje mezicírkevní dialog a společný postup, zatímco Michal se ukazoval být spíše neústupný. Náboženské legitimizace, jakých v rozhovoru používal, zdá se mi znemožňují kritický dialog a konsensus ohledně „žhavých“ etických problémů současnosti.

Otázkou plynoucí z této práce tak je, zda „století boje o identitu“ je skutečně pryč a zda u mladé generace křesťanů nastupuje spíše vyhledávání autentické spirituality bez ohledu na církevní „škatulky, “ či zda se tento postoj týká spíše křesťanů určitého sociálního statusu, konvertitů/vyrostlých v církvi, vzdělání, místa, věku atp.