Jste zde

Utrechtská unie

Úvod

Utrechtská unie je společenstvím starokatolických církví s různým historickým původem, které vzniklo v roce 1889 na setkání německých, nizozemských a švýcarských biskupů.

Většina starokatolických církví se oddělila od římskokatolické církve na konci devatenáctého století a odkazuje se k víře a tradici staré nerozdělené církve. V Utrechtské deklaraci prohlašují: „Trváme pevně na katolické zásadě, formulované Vincencem Lerinským – Držíme se toho, co všude, vždycky a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické.“

Už od svého počátku se aktivně zapojovali v ekumenických snahách. Jejich výsledkem na celosvětové úrovni je vzájemné uznání svěcení a interkomunio s církvemi anglikánského společenství. Další významnou oblastí je dialog s pravoslavnými církvemi. Na úrovni místních církví existuje několik dohod o eucharistickém společenství.

V tomto eseji se zaměřím na charakteristiku starokatolických církví a Utrechtské unie. Stručně se budu věnovat jejich počátkům a historii. Těžiště bude zejména spočívat v jejich ekumenických rozhovorech s církvemi anglikánského společenství a pravoslavnými církvemi. Na závěr se pokusím shrnout a zhodnotit jejich východiska, přístupy a možná úskalí v jejich ekumenických vztazích.

Historický úvod

Předchůdci starokatolictví

Počátek starokatolické církve nelze hledat pouze v roku 1870 v souvislosti s I. vatikánským koncilem. Vedle německého starokatolictví, které vzešlo jako reakce na jeho dogmatická vyhlášení, lze v dějinách západní církve pozorovat rozličná katolická hnutí snažících se o reformu. Tato hnutí jsou významnými předchůdci starokatolické církevní reformy a starokatolické církve se k nim otevřeně hlásí.

Jako první se v roce 1724 oddělila Starokatolická církev nizozemská pro spory utrechtské kapituly s Římem, který neuznal jí zvoleného biskupa, podezřelého z jansenismu. Ostatní starokatolické církve vznikly až po 1. vatikánském koncilu (1869-1870). Skupiny v Německu, Švýcarsku a jinde odmítly tehdy uznat koncilní rozhodnutí o univerzálním episkopátu a neomylnosti papeže.

Vztahy mezi starokatolickými církvemi nebyly od počátku bez problémů. Rychlost reforem německých a švýcarských starokatolíků, zejména zrušení celibátu, byla pro utrechtskou církev obtížnou překážkou, a tak tato církev začala zpochybňovat jejich katolický charakter. Pochybnosti ještě vzrostly po navázání kontaktů s anglikánskými církvemi ve Velké Británii a USA, protože utrechtská církev neuznávala platnost anglikánského církevního úřadu, a proto také katolický charakter těchto církví.

Na konci osmdesátých let devatenáctého století se však podařilo tyto překážky překonat. 24. září 1889 v Utrechtu vyhlásilo pět starokatolických biskupů mezi svými církvemi plné společenství a vytvořilo biskupskou konferenci.

Rozšíření Utrechtské unie

V Utrechtské unii se spojily starokatolické církve v Německu, ve Švýcarsku („Křesťanskokatolická církev“, 1889), Polská národě-katolická církev v USA (1907), Starokatolická církev v Rakousku (1920), Starokatolická církev v Československu (1924), Chorvatská národně-katolická církev (1923) a Polsko-katolická církev v Polsku. V roce 2000 pak do Utrechtské unie na čas vstoupila i Starokatolická církev na Slovensku, která vznikla důsledku rozdělení Československa. Od minulého roku však již není jejím členem.

V současnosti má Utrechtská unie šest členských církví: nizozemskou, německou, rakouskou, českou, švýcarskou a polskou církev v Polsku. Dále existují tzv. misijní území pod jurisdikcí Mezinárodní starokatolické biskupské konference (IBC), která nemají své vlastní biskupy, a tedy nelze jednoznačně mluvit o plně strukturovaných církvích. Jde o čtyři chorvatské starokatolické obce v bývalé Jugoslávii, které se nacházejí v dnešním Chorvatsku, Bosně a Srbsku; dvě obce ve Francii – Paříž a Elsasko; Itálie s centrální obcí v Miláně a jedna obec ve Švédsku v Malmö.

Ke skupině těchto církví lze ještě přiřadit některé další nezávislé katolické církve, jež vznikly z různých důvodů povětšinou na bázi národní – tyto církve stojí ve volnějším vztahu k Utrechtské unii, ale spolupracují s ní (např. Nezávislá katolická církev na Filipínách a Starokatolická církev Mariavitů v Polsku).

Zakládající dokumenty Utrechtské unie

Utrechtská unie je postavena na třech zakládajících dokumentech, kterým se někdy říká Utrechtská konvence. Jde o Ustanovení [Regulations] (soubor pravidel pro biskupy), Utrechtskou dohodu (dohoda o vzájemném společenství s církvemi v unii i mimo ni, která rovněž vyjadřuje eklesiologické stanovisko) a Utrechtskou deklaraci (jsou v ní vyjádřeny principy unie čerpající ze života prvotní církve). Tyto dokumenty představují stanoviska církví vyjádřené jejich biskupy a každý nově vysvěcený biskup s nimi musí písemně souhlasit.

Utrechtská deklarace nebyla nikdy změněna, Dohoda a Ustanovení byly na základě zkušeností a rostoucího významu IBC změněny v roce 1952 a 1974. Třetí revize začala v roce 1996. Jejím výsledkem byly Stanovy starokatolických biskupů sjednocených v Utrechtské unii, které vstoupily v platnost v roce 2001.

Charakteristika

Starokatolická církev se chápe jako součást jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. Hlásí se k víře, učení a praxi prvních křesťanů a nechce mít víc majetku než stačí k zabezpečení základních potřeb. Slovo „starý“ v názvu vyjadřuje ducha původnosti, upřímnosti a důvěry – ducha prvních křesťanských společenství.

Starokatolíci se vnímají jako reformní katolické hnutí, které se snaží věrně se držet víry staré nerozdělené církve, od níž se podle jejich názoru Řím neoprávněně odchyluje. Základem referenčním bodem je víra staré církve, jak je vyslovena v ekumenických symbolech a ve všeobecně uznávaných dogmatických rozhodnutích ekumenických koncilů prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky jsou přijímány pouze do té míry, ve které se shodují s učením staré církve.

Starokatolíci tak odmítají rozhodnutí I. vatikánského koncilu z 18. července 1870 o neomylnosti a univerzálním episkopátu římského papeže, které jsou podle jejich názoru s vírou staré církve v rozporu a ruší starokřesťanské zřízení. Na druhou stranu uznávají historický primát římského biskupa a jeho čestné postavení.

Starokatolíci odmítají i koncil Tridentský v jeho rozhodnutích, týkajících se církevní kázně, a jeho dogmatická rozhodnutí jsou přijímána jenom potud, pokud jsou v souladu s učením staré církve. Později byly odmítnuty i další části římskokatolické tradice, jako nová dogmata mariánská. Dogmatické dekrety Unigenitus (1713), Auctorum fidei (1794), Syllabus (1864) a další jsou přijímány jenom pokud neodporují učení staré Církve a nejsou považovány za směrodatné.

Starokatolíci dále odmítají dogma transsubstanciační, přijímání pod jednou i náznaky myšlenky opakované oběti: „Trváme na staré katolické víře o nejsvětější svátosti oltářní a věříme, že pod způsobami chleba a vína přijímáme opravdu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista. Slavení eucharistie v církvi není trvalým opakováním nebo obnovováním zástupné oběti, kterou Kristus jednou provždy přinesl na kříži, ale její obětní charakter spočívá v tom, že je její trvalou památkou a na zemi vykonávaným skutečným zpřítomněním oné jediné oběti Kristovy za spásu lidstva…“

S orientací na normy staré nerozdělené církve došlo k dalším reformám (např. odstranění latiny z bohoslužby, zrušení povinnosti celibátu kněží, reforma správy církve směrem synodálním se zastoupením laiků…).

Prvky starokatolické církevní struktury jsou dány Kristem, jako její hlavou skrze Ducha svatého, a v historické kontinuitě se vytvářející jednotě svátosti, služby, učení, zvěstování, utrpení při následování Krista a bratrské službě lásky. Starokatolická církev zachovává svátostné ordo ve třech stupních: trojí službu jáhnů, kněží a biskupů v apoštolské posloupnosti. Základy obecného církevního práva jsou čerpány z předpisů prvotní, nerozdělené Církve a z pozdějších kanonických ustanovení, pokud těmto zásadám neodporují.

Nejvyšším správním orgánem církve je synoda v čele s biskupem. Je to sbor kněží a volených zástupců obcí (farností). Synodě přísluší konečné slovo ve věcech správních a bohoslužebných, organizačních, ekonomických, osobních a kázeňských. Jejím úkolem je i volba biskupa.

Farní obci stojí v čele farář volený shromážděním obce a ustanovený biskupem. Farní rady pomáhají farářům ve správě a řízení praktických záležitostí obce. Episkopálně-synodální princip zdůrazňuje všeobecné kněžství všech věřících, a tak má „každý člen církve odpovídající místo ve spolupráci na vinici Páně, kolem eucharistického stolu a v živé svátostné účasti“.

Návrat k pramenům víry považuje starokatolická církev ze jedinou možnou cestu k zachování si své identity a současně k vytváření mostů dorozumění mezi křesťany. Její současnost i budoucnost chce být stále hlubším pronikáním k čistým pramenům a oproštěním se od nánosů věků. Odtud se odvíjí její úsilí o obnovu, její spiritualita i ekumenická otevřenost vůči ostatním vyznáním v duchu sv. Augustina: „V podstatných věcech jednota, v podružných svoboda, ale ve všech láska.“

Důraz na tradici ještě nerozdělené církve znamená velký ekumenický potenciál zejména s církvemi pravoslavnými a anglikánskými.

Ekumenické snahy Utrechtské unie

Starokatolické církve již několikrát od svého vzniku projevily vůli po sjednocení od Říma oddělených církví a většinou se zapojily do ekumenického hnutí jak na místní, tak na celosvětové rovině. Výsledkem těchto teologických rozhovorů je interkomunio s církvemi anglikánského společenství. S dalšími církvemi rozhovory nevedly sice rovnou ke spojení, jejich výsledkem však je několik dohod mezi starokatolickými a ostatními církvemi, v nichž je někde (např. v Německu a Rakousku) zakotvena i možnost společné eucharistie.

Církve anglikánského společenství

První kontakty mezi starokatolíky a anglikány začaly už brzo po roce 1870. Byla to jak účast anglikánů na prvních starokatolických kongresech a Bonnských konferencích v roce 1874 a 1875 (Bonner Unionskonferenzen). Tyto rozhovory nabyly oficiálního charakteru až na konci sedmdesátých let. Lambethská konference (1878) vyjádřila sympatie budující se starokatolické církvi a mezi britskými a severoamerickými anglikány a švýcarskými a německými starokatolíky došlo k místním dohodám o společné eucharistii.

V roce 1908 byla založena Willibrordova společnost, jejíž cílem je podporovat bližší vztahy mezi anglikánskými a starokatolickými církvemi. I. světová válka znamenala přerušení vzájemných kontaktů. Lambethská konference v roce 1920 obnovila ekumenické rozhovory ze sedmdesátých let a v roce 1925 uznali holandští starokatolíci anglikánské svěcení. Další konference v Lambeth uznala obnovení společenství se starokatolíky. Arcibiskup z Cantembury a arcibiskup z Utrechtu sestavili dvě teologické komise s pověřením vypracovat společnou dohodu, která byla 2. července 1931 schválená oběma církvemi pod jménem Bonnská dohoda.

Tato dohoda stanovuje tři principy společenství těchto církví: 1. Každé z církevních společenství uznává katolicitu a samostatnost druhého, přičemž udržuje svoji vlastní. 2. Každé z církevních společenství souhlasí s připuštěním členů druhého k účasti na svátostech. 3. Interkomunio nevyžaduje od žádného z církevních společenství převzetí všech stanovisek učení, vší sakramentální zbožnosti nebo liturgické praxe, jaká jsou vlastní druhému, nýbrž zahrnuje v sobě, že každý věří v držení všeho podstatného křesťanské víry u společenství druhého.

V roce 1946 ratifikovala Bonnskou dohodu i Polská starokatolická církve v USA (PNCC) a poté v roce 1950 i Anglikánská církev v Irsku. PNCC však později pozastavila a v roce 1978 svým jednostranným aktem zrušila plné společenství s Episkopální americkou církví poté, co tato začala světit ženy. Od roku 2004 již není členem Utrechtské unie. Utrechtská unie je zastoupena v Lambethské konferenci a v Anglikánském poradním shromáždění (Anglican Consultative Council).

Pravoslavné církve

První kontakty mezi starokatolickými a pravoslavnými církvemi začaly již v roce 1870, kdy na prvním kongresu starokatolíků (1871) byli zastoupeni i pravoslavní teologové. Teprve až po založení Mezinárodní starokatolické biskupské konference (1889) začali rozhovory mezi komisemi z Petrohradu a Rotterdamu. Tyto komise se scházely mezi roky 1884 a 1913. Po první světové válce, která znamenala přerušení rozhovorů, bylo v roce 1931 v souvislosti se vztahy mezi anglikány a pravoslavnými a anglikány a starokatolíky zlepšeny i vztahy mezi starokatolíky a pravoslavnými. V roce 1931 byli v Bonnu přítomni i pravoslavní teologové, k interkomuniu zatím nedošlo.

Po druhé světové válce byly vztahy v souvislosti s ekumenickou iniciativou patriarchy Athenagorase opět obnoveny a pokrok přinesly zejména panorthodoxní konference (první tři na ostrově Rhodos v roce 1961, 1962 a 1963). Na třetí konferenci byla oficiálně založena přípravná komise pro dialog s anglikány a starokatolíky, která začala pracovat v Belehradě v roce 1966.

V červenci 1973 se společná starokatolicko-pravoslavná komise sešla v Penteli u Atén a usnesla se na postupu a časovém harmonogramu oficiálních rozhovorů. Od tohoto setkání se teologická komise sešla ještě několikrát: v Chambésy (1975, 1977 a 1983), v Bonnu (1979), v Zagorsku (1981), v Amersfoortu (1985) a v Kavale (1987).

Její práci usnadnilo i písemné vyjádření starokatolické biskupské synody na otázky předložené 4. panortodoxní konferencí, které se týkaly vyznání víry, prohlášení o filioque a primátu Matky Boží. Na 27. mezinárodní konferenci starokatolických teologů v Innsbrucku pak byla práce komise hodnocena pozitivně a přinesla i optimistické vyhlídky na obnovení společenství. Později se ale objevila překážka dialogu v souvislosti se vztahem s církvemi anglikánského společenství, které začalo světit ženy, a to v devadesátých letech znamenalo přestávku ve vzájemných rozhovorech.

Oživení nastalo až v souvislosti s návštěvou zástupců Utrechtské unie u ekumenického patriarchy z Cařihradu Batoloměje I. v září 2005, kde obě církve opět stanovily své zástupce do smíšené teologické komise. Byly identifikovány také aktuální překážky z pohledu pravoslavných církví: ordinování žen, které je mezi tím praktikováno ve většině starokatolických biskupství, a dohoda německých starokatolíků s evangelickými církvemi v Německu (EKD) o vzájemném pozvání k eucharistii.

O těchto problematických bodech mají být nyní vedeny teologické rozhovory. Z pravoslavné strany zatím bylo uznáno, že svěcení žen lze eventuálně považovat za theologumenon, tj. za něco, co si je možné teologicky myslet a co se nepříčí zjevení, co však ale není – přinejméně pravoslavnými církvemi – uskutečňováno.

Na druhé straně se také vztah s Evangelickou církví v Německu (EKD) od podepsání dohody před dvaceti lety změnil. Podle posledních prohlášení EKD nejsou podstatné body této dohody z její strany – zvláště týkající se chápání úřadu – respektovány. Tato otázka se tedy ve vztahu k pravoslavným církvím stala téměř bezpředmětnou. A co se týče chápání úřadu, existuje zřejmý rozpor mezi evangelickými a starokatolickými církvemi. Ani tato překážka se tedy ve vztahu k pravoslavným církvím nezdá být nepřekonatelná.

Témata teologických rozhovorů

Během vzájemných rozhovorů mezi lety 1975 až 1987 byly vypracovány rozsáhlé konvergenční texty a přijata společná prohlášení o učení, Bohu, christologii, soteriologii, svátostech, eschatologii a eklesiologii. V následujícím textu se zaměřím zejména na témata, která mají významnější důsledky vůči jiným církvím, nebo ve kterých starokatolické církve udělaly změnu ve své věrouce.

Svatá trojice

Syn a Svatý Duch vycházejí z Otce, výsledkem toho je jednota bez směšování. V nauce o Svatém Duchu se teologické komise odkazují zejména na nicejsko-cařihradské vyznání víry. Samotná otázka vycházení Sv. Ducha je v textu rozdělena do dvou rovin. V rovině věčného bytí církve vyznávají vycházení pouze z Otce, a ne ze Syna. V rovině vycházení v čase a poslání do světa vyznávají vycházení z Otce skrze Syna, nebo z obou. „Podle toho věříme ve Svatého Ducha, který z Otce vychází… a skrze stvoření se sděluje… neříkáme, že Duch je ze Syna, ale vyznáváme, že je nám skrze Syna zjeven a sdělen.“ V tomto smyslu se v roce 1969 vyjádřila i Mezinárodní starokatolická biskupská konference: „S rozhodností odmítáme dodatek filioque, který byl vytvořen na Západě bez uznání ekumenického koncilu. Toto odmítnutí se nevztahuje jenom na nekanonický způsob tohoto doplňku, ale už jeho forma představuje přestupek vůči lásce jako svorníku jednoty.“

Církev

Podstata církve je vyjádřena v nicejsko-cařihradském vyznání víry. Od jejího založení zůstává jedna, pravá, katolická, apoštolská církev tam, kde je bez přerušení zachovávána pravá víra, bohoslužba a řád staré nerozdělené církve v jejich čisté podobě. Skrze ně jsou místní církve spojeny v jednom těle Kristově.

Církev je jedna, protože i tělo Kristovo je jedno. Pokud údy církve vyznávají pravdy víry rozličným způsobem, není to ukončení nebo poškození jednoty víry a není tomu tak ani pokud někdy církev vůči některým svým členům, kteří se odklonili od jednoty víry a řádu, ukáže trpělivost a z důvodu péče nebo „ekonomie“ je od těla neodloučí. Církev je svatá, protože Kristus její hlava je svatý. Její katolicita pak spočívá ve vnějším významu v tom, že Kristus je Pánem vesmíru. Ve vnitřním významu je církev katolická, protože i když rozprostírá po celé zemi, je jedna a tatáž. O její apoštolicitě lze mluvit ve smyslu přechovávaného učení a nepřerušené apoštolské sukcese.

Jednota církve a místní církve

Jedna církev na zemi existuje v mnoha místních církvích, středem jejichž života je eucharistie, ve spojení s řádným biskupem a presbytery. Nejvyšším základem katolické církve je pak jednota víry. Místní církve jsou ve společenství skrze vzájemné přijímání eucharistie svými členy, vzájemnými návštěvami svých představitelů a zástupců, atd. při zachování principů nevměšování a nezasahování do vnitřních záležitostí. O otázkách víry a dalších otázkách společného zájmu, které překračují příslušnost jednotlivé místní církve, se radí a rozhoduje na synodách. Jejich vzorem jsou ekumenické synody, které představují nejvyšší autoritu církve a jsou orgánem a hlasem, kterým katolická církev mluví, přičemž se snaží o zachování a upevnění jednoty v lásce.

Hranice církve

Na její dějinné cestě byla církev Kristova rozdělena do mnoha církví, které spolu navzájem nesouhlasí, protože víra a učení předané apoštoly bylo z lidské slabosti a omylnosti změněno. Současné církve nelze podle vyjádření smíšené komise považovat za stejné, paralelní cesty ke spáse.

Na druhou stranu je potřeba otázce o hranicích církve rozumět v širším smyslu. S ohledem na to, že nelze stavět hranice síle Boží, která chce, aby byly všichni lidé spaseni a dostali se ke spáse, a také s ohledem na Evangelium, které jasně říká, že je to víra v Syna Božího, která zachraňuje, nelze vyloučit, že všemocné Boží působení a milost se ukazují jak tam, kde odštěpení od plnosti pravdy jedné církve není úplně dokonáno, tak i tam, kde není sám Bůh otázkou, kde původ života a trojice není jasně hlásána a kde není známo tajemství ekonomie v inkarnaci.

Neomylnost církve

Neomylnost církve vychází z Ježíše Krista a z Ducha Svatého. Tato podstatná neomylnost nemůže být zničena skrze hřích a omyly jejich členů. Neomylná je církev ale pouze jako celek, ne její jednotlivé údy samy pro sebe, jsou-li to biskupové, patriarchové nebo papeži, také ne klérus, lid nebo jednotlivé místní církve samy o sobě. Neomylnost se přitom vztahuje jenom na pravdy víry.

Synody církve

Starocírkevní biskupské a synodální uspořádání je výrazem života církve jako společenství všech údů v jednotě těla Kristova. Nejvyšším vyjádřením tohoto synodálního života je potom ekumenický koncil. Uznává se následujících sedm: Nicejský (325), 1. Konstantinopolský (381), Efezský (431), Chalkedonský (451), 2. a 3. Konstantinopolský (553 a 680) a Nicejský (787). Kánony ekumenických i místních synodů můžou, pokud se to netýká otázek víry, svými novými kánony nahrazovat nebo upravovat staré. Obecně jsou pravoslavné a starokatolické církve mínění, že jejich synody mají právo v případě nutnosti stanovit nové kánony a používat je ve vlastních církevních oblastech.

Apoštolská posloupnost

Apoštolské posloupnosti je rozuměno v užším smyslu jako předávání milosti duchovního úřadu skrze pokládání rukou. V širším smyslu apostolicity pak jako pokračované předávání pravé víry od apoštolů a jako nepřetržitý sled biskupů od apoštolů až po současnost. Apoštolové mají nástupce v apoštolském úkolu, skrze zvěstování Božího Slova a předsedání liturgickému a posvátnému životu, především při slavení eucharistie. Apoštolský úřad ale nedostal žádný biskup na základě posloupnosti, ale všichni biskupové mají účast na apostolicitě v církvi a skrze církev. Kněží pak stojí po boku biskupům, aby s určitými výjimkami konali liturgické úkony a udělovali svátosti a spolupůsobili s věřícími při zvěstování Evangelia. Jáhnové pomáhají biskupům a kněžím při svátostech, v sociální službě a při vší práci v církvi. Nerozdělená církev nepřipouštěla, když odhlédneme od „nejasné instituce jáhenek“, ordinaci žen.

Moc nad církví

Biskupové si jsou ve své moci rovní, nicméně v prvních třech stoletích života církve se začalo některým biskupským sídlům přiznávat čestné postavení. Čestné postavení biskupa vedlo od 4. století k čestnému předsedání v církvi. Takové přednostní místo náleželo i biskupovi Říma. Nicméně toto čestné postavení nemá žádný vliv na biskupské pravomoci. Podle učení pravoslavných a starokatolických církví jsou všechny pozdější dekrety, které přisuzují římskému biskupovi monokratické postavení a absolutní pravomoc nad celou církví a vidí jej jako neomylného, když ve svém úřadu jako pastýř a učitel všech křesťanů mluví ex cathedra, nepřijatelné.

Společenství církví

Církev by měla být společenstvím jako jedno tělo. Kde je toto společenství rozlomeno, nemůže být společně slavena eucharistie. Obnovení eucharistického společenství přes nesoulad ve víře je rozporné, protože se i přes toto společenství žije ve dvou rozdílných církvích. Při porušení společenství vzniká církvím povinnost tento stav napravit. Jeho obnovení je možné jenom v Těle Kristově, protože jenom v něm je nám daná jednota víry. Přitom je potřeba zkoumat, jestli jsou si církve dostatečně blízko, nebo jestli jsou rozdíly skutečně tak podstatné, že rozdělení musí nadále zůstávat.

Společenství, o které je potřeba se snažit, ale neznamená uniformitu v liturgickém pořádku a v církevních obyčejích. Spíše je vyjádřené v tom, že si zúčastněné církve zachovaly víru staré a nerozdělené církve v její dějinném legitimním rozvinutí. Obnovení společenství neznamená ani podrobení se jedněch tradic pod jinou, protože by to odporovalo podstatě společenství.

Římskokatolická církev

Rozhovory s římskokatolickou církví byly i přes vzájemné uznání úřadu v Německu asi nejtěžší. Přesto zde byla podniknuta řada pokusů. V roce 1974 byla sjednána tzv. Pastorační dohoda (Pastoralvereinbarung), která nabízí vzájemnou pomoc při vykonávání duchovního úřadu. Tato dohoda ale nebyla Římem potvrzena. V roce 1999 pak byla v Bonnu uzavřena dohoda mezi Starokatolickou církví v Německu a Německou biskupskou konferencí o pravidlech při přejímání duchovních jedné z obou církví do služeb církve druhé. Na čtvrtém zasedání Komise dialogu mezi IBK a Papežskou radou pro jednotu křesťanů ve 23.-25. 10. 2005 ve Würzburgu, Schönstatthöhe byly konstatovány shody v nauce o svátostech, o vztahu Písma a svátostí a o církvi a Písmu. V ekleziologii se ale důrazy obou církví liší. Podle římskokatolického chápání je v místní církvi a jejích obcích považován za podstatný vztah k univerzální církvi. Nicméně nelze farní obec považovat pouze za jakousi pobočku místní církve. Farní obec je stejně jako diecéze vždy „zcela církví”, avšak ne „celou církví”.

Starokatolická strana klade větší důraz na místní církev a poukazuje se na to, že slavení svátostí je vždy usídleno na rovině místní církve. Neexistuje žádná „univerzálně církevní” svátost, která by byla zakotvena jenom na úrovni univerzální církve. Tyto rozdílné důrazy ale nevytváří nepřekonatelnou překážku dalších rozhovorů, a lokální a univerzální dimenzi církve lze považovat za komplementární. Jako další problematická oblast, o které je potřeba vést další dialog, byl identifikován primát a papežský úřad.

Závěr

Starokatolická církev představuje do jisté míry katolickou alternativu a vnímá sebe sama jako reformní katolické hnutí, které se snaží věrně držet víry staré nerozdělené církve. A nadále snaží svou praxi ve smyslu principů staré církve očišťovat a prohlubovat jejich porozumění.

Utrechtská unie – konference biskupů starokatolických církví – od svého vzniku na světové úrovni úspěšně završila své ekumenické snahy s církvemi anglikánského společenství interkomuniem. Rozhovory s pravoslavnými církvemi pořád pokračují, k eucharistickému společenství však zatím nevedly.

Bonnská dohoda otevírá možnosti dialogu i s některými luterskými církvemi. Utrechtská unie se tak jako pozorovatel účastnila dohody z Porvoo, ale pro velkou rozdílnost zúčastněných církví se k ní nepřipojila. V současné době probíhají rozhovory se Švédskou církví, protože obě církve mají interkomunio jak s církvemi anglikánského společenství, tak s Nezávislou církví na Filipínách a lze očekávat, že i mezi nimi postupně dojde k dohodě. Důraz na tradici ještě nerozdělené církve otevírá pro starokatolické církve řadu možností, má však i své omezení. Umožňuje vést ekumenický dialog s církvemi, které mají apoštolskou posloupnost a episkopální zřízení. Apostolicita ve smyslu nepřerušené posloupnosti biskupů, vkládání rukou i přenosu apoštolské víry, jak je zmíněná v dialogu s pravoslavnými církvemi, omezuje ekumenické snahy s tou částí církevního spektra, která episkopální zřízení a apoštolskou posloupnost v tomto tvaru postrádá.

Texty smíšené komise pravoslavných a starokatolických teologů jsou ve svém vyznění málo ekumenicky otevřené a odráží se v nich charakter zúčastněných církví. Na druhou stranu v nich lze nalézt několik „otevřenějších“ vyjádření, jako je možnost vyznávat pravdy víry jiným způsobem bez důsledků pro jednotu víry. Velký význam měla i změna vyznání víry, kdy starokatolické církve odmítly filioque. Tento krok pak kladně ovlivnil další vzájemné vztahy.

Pro Utrechtskou unii a její ekumenické snahy je problematická již zmíněná otázka svěcení žen. Jde o citlivé téma, které mělo za následek vystoupení PNCC z Utrechtské unie i podepsalo se i na vztazích s pravoslavnými církvemi. Na ně měla vliv také skutečnost, že starokatolické církve začaly světit jáhenky. V textech smíšené teologické komise je tato problematika zmíněna spíše nepřímo, ve vztahu k nerozdělené církvi, v devadesátých letech ale způsobila překážku dalších rozhovorů. Oživení nastalo až v souvislosti s návštěvou zástupců Utrechtské unie u ekumenického patriarchy Batoloměje I. z Cařihradu v září 2005, kde obě církve opět stanovily své zástupce do smíšené teologické komise.

I když pro rozdílný charakter nelze úplně srovnávat Bonnskou dohodu s texty smíšených komisí starokatolických a pravoslavných teologů, na první pohled vynikne jejich nepoměr co do rozsahu a hloubky projednávaných témat.

V dialogu s církvemi anglikánského společenství se starokatolická církev vyhnula vytváření doktrinálních požadavků ve prospěch vzájemných styků mezi jednotlivými tradicemi. Otázkou zůstává, jestli můžou starokatolické církve tento postoj zastávat z důvodu své velikosti. A jestli nutně není tato jednoduchost eklesiologických principů zastíněna složitostmi plynoucími z rozsahu kulturně rozčleněnějších církevních těles.

Bonnská dohoda přes její stručnost obsahuje dva důležité, i když obecné, principy, podle kterých lze rozvíjet ekumenické snahy směrem ke společenství církví. Prvním je uznání katolicity a samostatnosti druhého církevního společenství, přičemž si obě zachovají svoji vlastní. Druhým pak je, že interkomunio nevyžaduje od žádného z církevních společenství převzetí všech stanovisek učení, vší sakramentální zbožnosti nebo liturgické praxe, jaká jsou vlastní druhému, nýbrž zahrnuje v sobě, že každý věří v držení všeho podstatného křesťanské víry u společenství druhého.

Zmíněn přístup má svá pozitiva v tom, že vede účastníky k vzájemnému uznání jejich katolicity a naléhání, že když se tak stane, interkomunio je jenom nutným logickým důsledkem. V konkrétních rozhovorech pak zřejmě bude mít zásadní význam pojem katolicita – co lze ještě za katolické považovat a co ne – a rozsah pojmu „vše podstatné“ u křesťanské víry.

I když sebou některá témata nesou pouze rizika, je potřeba připustit, že dialogu jsou všechny otázky legitimní. Klíčovým faktorem bude zřejmě rozlišení toho, co lze považovat za podstatné, a co ne. V posledku je ale vždy potřeba mít na paměti Augustinovu zásadu: „V podstatných věcech jednota, v podružných svoboda, ale ve všech láska.“

Použitá literatura

DwÜ I. Dokumente wachsender Übereinstimmung (ed. H. Meyer et al.), Paderborn – Frankfurt a. M., sv. I 1983

DwÜ II. Dokumente wachsender Übereinstimmung (ed. H. Meyer et al.), Paderborn – Frankfurt a. M., sv. II 1992

Filipi, P. Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno: CDK, 1998.

Katholisches Bistum der Alt-Katholiken in Deutschland. www.alt-katholisch.de

Kaiser, O. Zpráva z pracovní skupiny ekumenického patriarchátu v Cařihradě a Utrechtské unie starokatolických církví. 17.2.2006

Starokatolická církev v ČR: Zpráva o čtvrtém zasedání mezinárodní komise dialogu (IRAD) mezi Starokatolickou biskupskou konferenci Utrechtské unie a Římskokatolickou církví, Würzburg, 23. – 25.10. 2005

Starokatolická církev v ČR. www.starokatolici.cz

Union of Utrecht of the Old Cathholic Churches. www.utrechter-union.org

William, J.A. Theologians' Conference, Leeds, 2005. Willibrord Society. www.willibrord.org/conferences/conference2005.html