Sněm české katolické církve žije!

Sněm české katolické církve vstupuje do nové, aktivnější fáze. „Po období předpřípravném,“ prohlásil mluvčí biskupské konference Daniel Panpán, „trvajícím pouhým šest let, nastupuje období vlastních příprav. V něm má církev mnohem více času na rozvíjení vnitrocírkevní diskuse i na hlubší naslouchání vatikánským směrnicím.“ Na otázku, jak bude tato fáze dlouho trvat, P. Panpán jen lišácky mhouří oči: „Na jedné straně není žádný spěch. Kdyby církev sledovala takzvaného ducha času, byla by brzy vdovou. Na druhé straně se nenechme mýlit zdánlivým nicneděláním našich biskupů. Rok se s rokem rychle sejde a bude po sněmu.“

Panpánův optimismus však nesdílí mnoho církevních intelektuálů. Přední teolog a sociolog Tomáš Balík, řečený Masaryk, je skeptický již dávno: „Objel jsem několikrát celou zeměkouli, ale sněmy jsem viděl pouze v jejích odlehlých částech. V Antarktidě sněmovali pouze tučňáci a v Austrálii přemnožení klokani. I ve vesmíru jsem byl a žádné náboženské sněmy jsem tam neviděl. Zdá se, že v postmoderních časech se dají sněmy uskutečnit pouze jako fóry.“ (Pozn. redakce: zdá se že TBM chtěl říci spíše Fóra.) Sněm odmítá též religionista Zadilo Ivanovič Štumplach, Čech rusínského původu: „Sněmy se neujaly v žádné ze 73 církví a náboženských společností, které jsem během posledního desetiletí vystřídal. Sněmů se bojí i tak slovutné společnosti jako Svobodné zednářstvo, neboť má oprávněné obavy, že by muselo zavést nové symboly: místo kladiva čerta a místo kružidla kropáč. Když jsem však byl naposledy v lóži u Mrtvého dominikána v Praze na Starém Městě, objevily se při obřadech transparenty s nápisy Nechceme čarování, chceme sněmování!“ A Štumplach smutně kroutí hlavou: „Klid na práci snad nenajdu nikde…“ Církevní polarizace je však viditelná i na rozporech uvnitř intelektuální obce. Na rozdíl od TBM a Štumplacha je spíše na středových pozicích publicista Petr Náhoda, který tvrdí, že je na jedné straně sice obtížné ubránit se rozpakům nad sněmem, na druhé straně jsou však rozpaky přítomné i v celé společnosti, což Náhoda vysvětluje jako důsledek opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.

Při existujících rozporech katolických intelektuálů je lépe dát slovo samotným účastníkům tzv. sněmovních kroužků. Mladý, sotva sedmačtyřicetiletý Petr M. z Humpolce nad Kostelcem nám řekl: „Moc se mi líbilo, když jsme vytvořili kroužek a učili se písničku Šla nanynka do zelí… Zpívala i kamarádka Anička, která nepromluvila osm let… Já jsem měl zelené kalhotky a Anička křičela, že chce lupeníčka...“ Kroužky si pochvaluje i Petr M. z Doupova nad Černými Lesy, který tvrdí, že celkově zlepšily ponurou atmosféru jejich kraje. Věra M. z Hadíkova zase prohlašuje, že po několika kroužcích zmizela z jejich regionu veškerá plazivá havěť. Sněmovní kroužky tedy prokazatelně zapůsobily i mimo rámec římskokatolické církve a mají celospolečensky ozdravný charakter. To potvrzuje i skutečnost, že někteří církevní mládežníci se rozhodli v rámci sněmovních kroužků brigádničit na církevních i obecních stavbách. „Rozhodli jsme se ukázat zkažené západní církevní mládeži, zač je toho loket, “ řekl rozhodně mluvčí sněmovního kroužku Čečůrkovice na Hané Karel M. „V našem sněmovním kroužku nepřevládly duchamorné řečičky o historii, přítomnosti či budoucnosti církve a světa. Dali jsme se prostě do práce. A toho papíru, co jsme odvezli do sběru!“ Takový příklad nenechal chladným ani moravského metropolitu, arcibiskupa Jana Raubnera z Raubnic. Na posvátném moravském Velehradě se nechal tento hierarcha slyšet, že kroužku čečůrkovických mladých věnuje několik lahví ze svých arcibiskupských sklepů, aby „jim to sněmování šlo lépe od ruky, nikoli od huby“.

Katolický optimismus ohledně sněmování se tedy nejvíce šíří na Moravě. Olomoucký sněmovní kroužek řečený „Hanácké tvaróžek“ si to vysvětluje po svém: Věra M., které se v kroužku neřekne jinak než Velká Matka, tvrdí, že úspěch jejich činnosti začal již v době návštěvy papeže na Svatém Kopečku: „My jsme to byli, kdo vymyslel krásný, štěpný verš , Otče/ Svatý Kopeček/ plný je tvých oveček‘, který si Svatý otec tak dojatě stále opakoval, a od té chvíle nás provází jen úspěch a požehnání. Církevní modernisté mohou jen tiše závidět! Uvidíte, že jejich zloba na sebe nedá dlouho čekat…“ Slova Velké Matky se jako obvykle naplnila. Známý modernista a církevní štváč M. C. Vědro tak tiše záviděl, že ze sebe nevydal ani hlásku a slova Věry M. nekomentoval.

Jednoznačně lze tedy konstatovat, že český katolický sněm je v plném proudu. Rokuje se všude: na schodech do metra, v domovech důchodců, v romských čtvrtích, v jihomoravských sklípcích, na hraničních přechodech. Celá země ožívá sněmovním ruchem. Nedávnodo tiskového střediska pražské arcidiecéze napsali i polští biskupové a ve svém listě obdivovali český projekt. „Neukvapujme se však, počkejme, “ radí arcibiskup pražský a primas český, kardinál a duchovní rádce M. Plk, „nikdy nevíte, odkud přijde rána. Vezměte si příklad z Karkulky. Kdo by si byl ještě zrána pomyslel, že ji kolem poledne sežere vlk. Ale říkám vám, nebojte se. I v té pohádce nakonec přišel myslivec a vlka zabil.“ A tak, uklidněni kardinálovým výkladem, usínají čeští katolíci klidně a tiše jako Malý Bobeš ve svém koutě. Čekají je ještě těžké zkoušky, ale svůj sněm jistojistotně dovedou do šťastného konce.

jh