Advent

Advent vytvořila galikánská a hispánská zbožnost ve 4. a 5. stol., aby jej jako podobenství starozákonního čekání na Pomazaného odevzdala v 6. stol. i oblasti římského ritu. A poněvadž člověk čekající je plný radosti z toho, na co čeká, měl advent vždy výrazný přízvuk radosti více či méně překrývající jeho kající ráz. Zvlášť u nás v Čechách, kde utrakvistická rorátní hymnika proměnila advent v čas rozjásané až bujaré radosti. Pokoncilní liturgický řád jakoby tomuto „nepřesnému" chápání adventu vycházel vstříc. Komentář ke kalendáři říká: „Advent si sice uchovává svůj rozsah čtyř týdnů, není však nadále považován jen za čas kajícnosti, neboť je to čas radostného očekávání. I když se v nedělích tohoto období neříká hymnus Gloria, neděje se to ze stejného důvodu jako v postě, ale proto, aby andělský chvalozpěv zazněl v noci Narození jako nová píseň."

Liturgický řád adventu se dnes dělí na dvě části, vyznačené navenek změnou preface. Každá z obou adventních prefací charakterizuje svým obsahem obě části tohoto období: první z nich (do 16. prosince) má ráz eschatologický, je to duchovní příprava na druhý příchod Páně, druhá je pak soustředěna na svátek Narození Páně jako obnovu a připomínku příchodu prvního. Přitom však starozákonní čtení určená pro neděle i všední dny navazují nadále na středověký symbolismus adventu, který v něm viděl podobu s oněmi předpokládanými čtyřmi tisíciletími čekání od pádu člověka až do vtělení Vykupitele.

A v průsečíku těchto různých pohledů se z novu a znovu setkáváme s třemi svatým, ale i hluboce lidskými postavami, které jakoby byly nositeli duchovní atmosféry adventu.

Je to především Izaiáš, jedna z největších starozákonních postav vůbec. Zvykli jsme si - ani nevíme proč - představovat si proroka jako nějaký strašidelný zjev, jakéhosi prosťáčka božího, pastýře nebo sedláka, který přichází do měst, aby tvrdým, neobratným jazykem drtil svá proroctví neštěstí a zkázy. Snad lze tuto představu aplikovat na Amose, Oseáše či dokonce na Jeremiáše. Ale Izaiáš je prorok aristokrat. I když duchovní vidění Michelangelovo je nám dnes hodně vzdálené, přece jen podoba, kterou dal tomuto proroku na klenbě Sixtiny, je asi značně blízká skutečnosti.

Je to především kultivovaný muž, který se dovede dívat vnímavě kolem sebe, analyzovat prostředí, v němž žije. Jeho obrazy soudobého života mají místy žánrový charakter. Je to také prorok, který se nevnucuje. Když zásah Božího příslibu do politického dění v r. 743 narazil na chlad a nezájem Achazův, stahuje se Izaiáš do soukromí. A ozve se až 724 a pak znovu až okolo r. 701. Izaiáš je i básník, rovnocenný autoru knihy o Jobovi. Není se proto co divit, že jeho vliv trval velmi dlouho, že tu byli jeho přímí i nepřímí žáci mezi proroky, kteří původní svitek mistrových proroctví rozšiřovali, naposledy v době poexilní. Mají na to právo, poněvadž je s ním spojuje nezlomné přesvědčení o velikosti Sionu, o věčnosti Božího zaslíbení praotcům i Davidovi a houževnaté úsilí o to, aby se otevřely oči jeho krajanů, zvláště vedoucí třídy, a aby pochopili, že ryze politický patriotismus je planý, neboť vyvolený národ stojí a padá s přesvědčením, že jeho místo v temném koncertu národů Blízkého Východu mu může zaručit jen přízeň Hospodinova. Proti ní lidská chytrost a hospodářská potence neznamenají nic. Také žádný z proroků neviděl Mesiáše v tak vyhraněném osvětlení jako on. A proto téměř po 3000 létech znovu sedáme u jeho nohou právě v adventu, abychom se od něho naučili vděčnosti, že jsme se stali účastníky toho, po čem on toužil, a viděli velikost svého Pána ve světle Izaiášových vizí.

Druhou postavou je Jan, předchůdce Kristův a poslední žák Izaiášův (L 3,4nn.). Osobně je však jeho pravý opak. Muž pouště, drsný a tvrdý, zvěstovatel soudu, ale i zvěstovatel vykoupení. Ale pravý prorok, který nemluví ze sebe, ale z Ducha. Skrze něho také poznává toho, který stojí nepoznám mezi svým lidem (J 1,22). Právě proto jej poznává jen jako prorok, nikoli jako člověk. Jako člověk je na pochybách, a proto se ptá (Mt 11,2nn.; L 7,18nn.), ale právě proto, že je prorok, neváhá ustoupit do stínu, když přišel ten, kterého měl za povinnost ohlásit (J 3,30). U žádného z proroků není činnost natolik poznamenána viditelným zásahem Božího osvícení, jako právě u Jana.

A týž Duch svatý, který Jana vede a je mu svědkem pravdy, přetváří i Marii z Nazareta v Bohorodičku (L 1,35). Středověcí autoři mluví o „početí sluchem" a malíři této doby přibližují na obrazech Zvěstování holubici Ducha svatého až k jejímu uchu. Trochu naivní, ale upřímný výraz pro velikou pravdu, že ono nesmírné tajemství Kristova Boholidství se uskutečňuje v přímém dialogu Boha s člověkem. Na boží slovo „U Boha není nic nemožného", odpovídá člověk Maria: „Staň se podle tvého slova." Je připravena, aby se uskutečnilo to, co říká dnešní náš symbol: „Marie zrodila Krista krále."

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel; prosinec 1969; pravděpodobný autor Josef Myslivec