Mnozí středoevropští kněží, kteří studovali v 18. století v Římě, se vraceli ovlivněni osvícenskými myšlenkami modenského knihovníka Muratoriho. Setkávali se – alespoň zpočátku – s nedůvěrou a obviněním ze zednářství, jako např. r. 1740 kruh mladých duchovních, studujících Muratoriho spisy v Salcburku. Salcburský arcibiskup, kníže Dittrichstein, byl však Muratorimu nakloněn (poslední dílo italského učence je věnováno právě jemu) a salcburská universita, vedená benediktiny, se postupně stala baštou katolického osvícenství německy mluvících zemí.

V benediktinském řádu, z něhož pocházel mj. jeden z „vídeňských velikánů“, opat Stephan Franz Rautenstrauch, vznikl směr (zvláště mezi mladší generací), který chtěl podle vzoru maurinů zpracovat dějiny svého řádu založené na kritickém studiu pramenů. Jednou z hlavních postav tohoto směru byl švábský historik a benediktinský mnich Magnuald Ziegelbauer, vlastním jménem Johann Michael (5. 10. 1689 Ellwangen – 13. 6. 1750 Olomouc). Základy vzdělání získal na jezuitském gymnasiu v rodném Ellwangenu, roku 1706 vstoupil do benediktinského kláštera Zwiefalten, kde 21. 11. 1707 složil profesní sliby, při nichž obdržel řádové jméno Magnus, jež později pozměnil na Magnoald. Po absolvování dalších studií přijal 21. 3. 1713 kněžské svěcení, po němž se několik let věnoval pastoraci. Od roku 1721 působil na klášterní škole v Ehingenu jako profesor rétoriky, v roce 1725 byl povolán za profesora teologie do Reichenau. Mezitím napjaté vztahy mladého učence s domovským klášterem přerostly v averzi vůči jeho vědecké kariéře, jež vyvrcholila Ziegelbauerovým odchodem z zwie-faltenského kláštera v roce 1730. Je pozoruhodné, že až do své smrti se označoval za jeho člena.

V roce 1731 odcestoval Ziegelbauer – po krátkém pobytu v Göttweigu, kde přednášel morální teologii – na pokyn svého představeného do Vídně, kde se setkal s benediktinem Oliverem Legipontem, s nímž až do konce života udržoval přátelské vztahy. Ve Vídni se podílel na neúspěšném pokusu o založení benediktinského řádového učiliště a začal pracovat na svém hlavním díle, dějinách písemnictví benediktinského řádu, jehož úvodní svazek vydal v roce 1739. V roce 1737 vstoupil do kontaktu s břevnovským klášterem a o dva roky později dostal od jeho opata Benno Löbla úkol sepsat dějiny toho nejstaršího mužského kláštera v Čechách (spolu s dějinami kláštera v Broumově). Ziegelbauer odcestoval do Prahy a již v roce 1740 vydal Epitomae historica regii, liberi, exempti in Regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi, ac amplissimi Monasterii Brevnoviensis, vulgo S. Margarethae Ordinis S. Benedikti prope Pragam. Toto dílo, založené na hluboké znalosti pramenů, je významným počinem českého dějepisectví v epoše osvícenství. Nesmíme zapomenout také na jeho spolupráci s bratry Jeronýmem a Bernardem Pezovými na edici pramenů k dějinám benediktinského řádu (Bibliotheca Benedictina Generalis).

Po návratu do Vídně Ziegelbauerovi finanční tíseň zabránila pokračovat v bádání, proto se v roce 1744 vrátil do Prahy, kde měl nabídku profesury v akademii pro mladé šlechtice, kterou chtěl založit ředitel české dvorské kanceláře Filip hrabě Kinský. Z toho však také sešlo, byť pro tuto myšlenku Ziegelbauer získal opata Löbla. Dlužno dodat, že na ztroskotání plánu měli podíl i jezuité, pro něž by škola byla konkurencí. Ztroskotal i pokus o získání místa na škole při klášteře Kremsmünster. Nakonec se Ziegelbauer uchytil jako člen a později jako sekretář učené společnosti Societas eruditorum incognitorum v Olomouci, která byla důležitá pro počátky tereziánského josefinismu. Jejím cílem bylo mj. ukázat, že katolické náboženství není nepřítelem vědy. Jeho mecenášem se stal zakladatel této společnosti Josef svobodný pán Petrasch (Petraš). Zde dokončil Ziegelabuer, jenž se stal jednou z duší této společnosti, konečně svoje dějiny benediktinského písemnictví (Historia rei literariae Ordinis S. Benedicti) a pustil se do dalších děl, mj. pracoval na dějinách Čech a na dějinách olomoucké diecéze. Bohužel i tato společnost skončila neúspěchem za vydatného přispění jezuitů. Snad i tento neúspěch a spory s nejbližšími spolupracovníky přispěly k brzké Ziegelbauerově smrti.

Pravoslaví hledá nové struktury

Vídeň (KAP) Vídeňský pravoslavný metropolita Arsenios (Kardamaiks) přednášel o situaci a úkolech pravoslaví na Západě. Jako zástupce ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli je Arsenios předsedou pravo­slavné biskupské konference, jež byla v Rakousku založena roku 2010. Problémem pravoslaví v diaspoře je, že na jednom místě působí řada pravoslavných církví, které sice zachovávají jednotu v učení a vzájemně se uznávají, ale liší se organizací a nekoordinují své působení. V Rakousku tak například vedle řeckopravoslavné církve oficiálně působí také pravoslaví ruské, srbské, bulharské, gruzínské a rumunské. Tím je narušen starocírkevní princip „jedno město, jeden biskup“. Proto se na základě dohod, dosažených na čtvrté předkoncilní panorthodoxní konferenci ve švýcarském Chambesy v červnu 2009 přikrčilo k zakládání biskupských konferencí pro jednotlivé diasporní země či regiony, které mají vzájemnou spolupráci umožnit. V roce 2010 vznikly pravoslavné biskupské konference i v dalších německy mluvících zemích, Německu a Švýcarsku. Metropolita Arsenios v přednášce zdůraznil, že tyto biskupské konference ovšem mají být jen mezistupněm k novému celosvětovému organizačnímu uspořádání pravoslaví.

Papež: O manželství rozhodovat milosrdněji

Vatikán (KAP) Papež František hovořil k soudcům římské roty, druhého nejvyššího soudního orgánu katolické církve, který se zabývá otázkami platnosti manželství. Zdůraznil, že při jednáních o prohlášení manželství za neplatné mají soudci projevovat více milosrdenství: „Nezapomínejte při své práci, že jste pastýři,“ řekl papež. Církevní soudce podle něho má být věřícím jako dobrý pastýř, starající se o ztracenou ovečku. Církevní právo a pastorace nejsou v rozporu. Obojí slouží dobru věřících a výstavbě křesťanského společenství.

Usnadnit anulování manželství bylo již v nedávné minulosti zmiňováno vysoce postavenými vatikánskými hodnostáři jako možnost, jak umožnit některým znovusezdaným rozvedeným přístup ke svátostem.

Děkan římské roty Pio Vito Pinto při setkání s papežem řekl, že roku 2013 tento římský soud prohlásil za neplatná více manželství než v minulých letech. Podařilo se tak zvrátit trend, kdy negativní rozsudky převažovaly nad pozitivními. Počet ukončených procesů byl asi 400, což je více než dvojnásobek proti roku 2012 a předchozím rokům.

Anulování manželství podle církevního práva znamená prohlášení, že manželství jako svátost nikdy neexistovalo. Na rozdíl od rozvodu tedy formálně nejde o ukončení existujícího manželství. Předpokladem je prokázání toho, že manželství nebylo uzavíráno v duchu církevní svátosti, například že partneři při uzavírání sňatku měli v úmyslu zabránit početí dětí.

Církevní komise zkoumala Medžugorie

Vatikán (KAP) Skončila tříletá práce vatikánské komise k situaci v hercegovinském poutním místě Medžugorie. Vedoucím komise Kongregace pro nauku víry byl kardinál Camillo Ruini (82), který se po ukončení prací setkal s papežem Františkem. Nešlo o prověření pravosti samotných zjevení – to může být provedeno až po jejich ukončení – ale o poutnictví a duchovní život na tomto místě. Místní biskupská konference totiž roku 1991 oficiální poutě do Medžugorie zakázala a k fenoménu se vyjádřila zdrženlivě. Definitivní rozhodnutí nyní je v rukou papeže a bude pravděpodobně trvat několik měsíců, než se hlava církve vyjádří.

Údajná mariánská zjevení v Medžugorie začala 24. června 1981, kdy šest dětí oznámilo, že se jim při pasení ovcí zjevila Bohorodička. Mezitím jsou již vizionáři dospělí, stále však uvádějí, že se jim „Gospa“ (Paní) zjevuje a předává jim zprávy.

Katolické svěcení v evangelickém dómu

Oslo (KAP) Egil Mogstad (65), pedagog, který přestoupil z protestantismu ke katolictví, bude vysvěcen v Nidaroském dómu v Trondheimu, nejvýznamnější svatyni země, kde byli intronizováni a pohřbíváni norští králové včetně hlavního zemského patrona sv. Olafa (vládl 1015–1028). Světitelem bude biskup o Osla Bernd Ivar Eidsvig. Katolický kostelík v Trondheimu byl nedávno stržen a staví se nový. Díky dobré ekumenické spolupráci se v luteránském gotickém dómu konaly již i jiné katolické akce. Velké slavnosti, jako je svátek sv. Olafa, slaví obě církve společně.

Salvador: letiště ponese Romerovo jméno

San Salvador (KAP) Salvadorská vláda podle zprávy deníku La Prensa Grafica rozhodla, že salvadorské mezinárodní letiště, doposud známé jako Aeropuerto Internacional de Comalapa, ponese jméno arcibiskupa Oscara Romera zavražděného a bude se označovat Óscar Arnulfo Romero International Airport. Romero (1917–1980) byl celosvětově znám jako obhájce nejchudších a utlačovaných a byl v březnu 1980 zastřelen přímo u oltáře během bohoslužeb. Vražda nebyla nikdy uspokojivě objasněna. Proces Romerova blahořečení byl zahájen v roce 1994.

Irsko znovu otevře vatikánské vyslanectví

Dublin (KAP) Irsko opět otevře vyslanectví ve Vatikánu, sdělil médiím irský ministr zahraničí Eamon Gilmore. Bude obsazeno jen jedním pracovníkem a bude se starat především o mezinárodní rozvojovou pomoc, lidská práva a boj proti chudobě a hladu. Ministr řekl, že k rozhodnutí znovu otevřít vyslanectví došlo v důsledku angažovanosti papeže Františka ve prospěch chudých lidí světa. Rozvojová pomoc je také jedním ze základních prvků irské zahraniční politiky. Irsko otevře také dalších pět dalších zastoupení v různých kontinentech. Irské vyslanectví ve Vatikánu bylo zavřeno roku 2011 v důsledku finanční krize a napjatých vztahů mezi irským státem a katolickou církví. Ta byla podezírána, že sabotuje vyšetřování skandálu kolem sexuálního zneužívání nezletilých duchovními.

Papežský dotazník v Rakousku

Vídeň (KAP) Papežský dotazník k manželství a rodině se rakouská biskupská konference rozhodla diskutovat s věřícími a požádala je o vyjádření. Sešlo se víc než 34 000 odpovědí, jejichž shrnutí rakouští biskupové předají na své nadcházející návštěvě ad limina u papeže. Z ankety vychází, že láska a věrnost, manželství a rodina jsou hodnoty, o něž respondenti usilují a berou je vážně. Také přisuzují velkou hodnotu náboženství ve vztahu k rodině, jak vyjadřuje například vysoké procento souhlasů s výukou náboženství pro děti. Na druhou stranu však se v řadě ohledů nauka církve a postoje věřících zřetelně liší. Největší rozpor je v otázkách na antikoncepci, zacházení s rozvedenými, předmanželský pohlavní styk a – méně zřetelně – homosexualitu. Naprostá většina rakouských katolíků se tak přimlouvá za připouštění rozvedených, kteří vstoupili do nového manželství, ke svátostem, a za zrušení zákazu umělé antikoncepce. Také z ankety plyne, že podle věřících církev nebere dost vážně realitu rozpadu rodin a v otázkách morálky se jí nedaří srozumitelně zprostředkovávat své učení.

Indie: Růst násilí proti křesťanům

Bombaj (KAP) Podle občanskoprávní organizace Catholic Secular Forum (CSF) loni v Indii narostlo násilí proti křesťanům. O život jich přišlo nejméně sedm, násilí bylo vystaveno asi 4000. Došlo k 400 útokům na kněze a 200 na kostely. „Případů pronásledování v minulých letech přibylo a jsou závažnější,“ řekl ředitel CSF Joseph Dias. Kritizoval také to, že policie případy dostatečně nevyšetřuje a oběti se často dokonce ani neodvažují napadení hlásit úřadům ze strachu z dalšího pronásledování. Ve většině případů podle dat CSF pocházejí pachatelé z řad hinduisticko-nacionalistického hnutí Hindutva. Asi 80 % z 1,2 miliardy Indů tvoří hinduisté, muslimů je 13 % a křesťanů 2,3 %.

„Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.“ (Pius XI., encyklika Mortalium animos z 6. ledna 1928) Tak znělo klasické vyjádření tzv. ekumenismu návratu, který katolická církev – po hlubší sebereflexi, pod vlivem vývoje ekumenického hnutí i po zkušenosti společného utrpení v době II. světové války – opustila. Nic na tom nemění skutečnost, že to někteří katolíci nevědí nebo vědět nechtějí.

Jak je v katolické církvi obvyklé, nedošlo k nějakému slavnostnímu prohlášení, které by oznamovalo přehodnocení postojů předchozích papežů. Nicméně jak dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu, od jehož schválení letos uplyne 50 let, tak vyjádření papežů se důsledně vyhýbají řečem o návratu a celkově jsou formulovány ve zcela odlišném duchu. Situaci může komplikovat také skutečnost, že představa návratu nebyla nahrazena jiným modelem budoucí jednoty křesťanů. U příležitosti každoročních lednových modliteb za jednotu křesťanů (jak tzv. aliančního, u nás pořádaného Českou evangelikální aliancí, jehož termín je pohyblivý – koná se vždy první týden v lednu, letos od 5. do 12. ledna; tak druhého s pevným datem vždy od 18. do 25. ledna) bych rád připomenul některá vyjádření papežů k tématu ekumenismu. Jedná se můj subjektivní výběr, který se zaměřil především na texty nebo zprávy z veřejných vystoupení nebo textů posledních papežů, jež jsou k dispozici na stránkách české redakce vatikánského rádia. To v sobě nese už to omezení, že se tak spoléhám na výběr a překlad české redakce, což není bez rizika. Zvlášť když se zdá, že právě ekumenické problematika nestojí ve středu její pozornosti.

Např. mě zaujalo, že zřejmě jedinou zmínku o „ekumenismu návratu“ v oficiálních vyjádřeních papeže Benedikta XVI. bychom v českém překladu hledali marně, neboť ji prostě překladatelka vynechala. Papež jí pronesl při ekumenickém setkání se zástupci křesťanských církví a komunit v rámci Světových dní mládeže v Kolíně nad Rýnem dne 19. srpna 2005. Papež se zamýšlel nad otázkou, co znamená obnovit jednotu křesťanů. Zmínil, že existuje mnoho modelů jednoty a že katolická církev usiluje o dosažení plné a viditelné jednoty Kristových učedníků. S odkazem na formulaci z dekretu o ekumenismu připomněl, že podle přesvědčení katolické církve se jednota úplně neztratila a byla zachována v katolické církvi. Na druhou stranu uvedl, že tato jednota neznamená něco, co by bylo možné nazvat ekumenismem návratu, tj. co by (pro dotyčné „navrátilce“) znamenalo popření a odmítnutí vlastních dějin víry. Rozhodně ne („Keineswegs!“), zdůraznil papež a pokračoval, že tato jednota neznamená ani uniformitu všech teologických a spirituálních projevů, liturgických forem a disciplíny, nýbrž jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě. Zdá se, že v tomto projevu nacházíme výslovné odmítnutí tzv. ekumenismu návratu. Samozřejmě existuje vícero odmítnutí tohoto pojetí z úst vatikánských „ministrů pro ekumenismus“, tj. předsedů Papežské rady pro jednotu křesťanů, které však nyní ponechávám stranou.

Základním dokumentem katolické církve ve vztahu k ekumenismu zůstává koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964, na který se papežové často odvolávají. Neměli bychom zapomenout ani na encykliku papeže Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut unum sint z 25. května 1995 a na Ekumenický direktář (resp. Direktář k provádění ekumenických principů a norem), vydaný Papežskou radou pro jednotu křesťanů dne 25. března 1993.

Pokud bych měl ve stručnosti jmenovat důrazy, které se v papežských proslovech a textech objevují, jmenoval bych především následující tři (pro ilustraci vždy odkazuji na pár vybraných textů):

1) Cílem ekumenického hnutí je obnovení „viditelné jednoty“ křesťanů, resp. s odkazem na populární biblický verš, „aby všichni byli jedno“ (J 17, 21). Tato jednota je pojímána jako jednota v mnohosti nebo různosti. Ostatně uvedený biblický verš vidí jako vzor této jednoty tajemné společenství mezi Bohem Otcem a Synem, „jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (J 17, 21).

Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint, 1995, 57: „naším cílem je společně obnovit plnou jednotu v legitimní různosti“

Tamtéž, 77: „Konečným cílem ekumenického hnutí je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými.“

František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 2013, 244: „Ekumenické nasazení odpovídá na modlitbu Pána Ježíše, který žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21).“

2) Cestou k této jednotě nemůže být pouze lidské jednání (např. diplomatické dohody), tím hlavním hybatelem je Duch sv.

Jan Pavel II. v apoštolském listu Tertio millennio adveniente, 1994, 34: „V tomto posledním úseku tisíciletí se musí církev s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů. Toto je klíčový problém pro evangelijní svědectví ve světě... Nicméně jsme si všichni vědomi, že uskutečnění tohoto záměru nemůže být jen plodem lidských sil, jakkoli jsou nezbytné. Jednota je totiž darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny, dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce.“

Benedikt XVI. v promluvě ke členům Papežské rady pro jednotu křesťanů dne 18. listopadu 2010: „My neznáme a nemůžeme znát okamžik uskutečnění jednoty všech Kristových učedníků, protože tuto jednotu nevytváříme my. Způsobuje ji Bůh, přichází shůry, z jednoty Otce se Synem v dialogu lásky, kterou je Duch svatý; je začleněním do božské jednoty.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Bez víry, která je prvotním darem Boha, ale také odpovědí člověka, by bylo celé ekumenické hnutí redukováno na formu jakési „dohody“, na níž se přistupuje ve společném zájmu... Dialog reflektující prioritu víry umožňuje otevření vůči Božímu působení v pevné důvěře, že jednotu nemůžeme vytvořit sami.“

František při generální audienci dne 25. září 2013: „Kdo je hybatelem jednoty církve? Je to Duch svatý, kterého jsme všichni přijali ve křtu a také ve svátosti biřmování. Naše jednota není v první řadě plodem našeho konsensu nebo demokracie uvnitř církve, anebo naší snahy se dohodnout, ale přichází od Toho, který působí jednotu v různosti, protože Duch svatý je harmonie, vždycky působí harmonii v církvi.“

3) Všichni katoličtí křesťané by se měli, každý podle svých možností a schopností, zasadit o jednotu křesťanů (tj. i o hledání její podoby).

Dekret o ekumenismu, 1964, 5: „Činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Činorodá snaha za nastolení jednoty je povinností a velkou odpovědností všech.“

František při generální audienci dne 25. září 2013: „Všichni si položme otázku: jakožto katolík cítím tuto jednotu? Žiji tuto jednotu církve? Anebo mne nezajímá, protože jsem uzavřen do své malé skupinky nebo do sebe sama? Jsem z těch, kteří církev „privatizují“ pro sebe, svoji skupinu, svůj národ, své přátele? Je smutné nalézt církev „privatizovanou“ tímto egoismem a tímto nedostatkem víry. Je to smutné! A když slyším, že mnozí křesťané ve světě trpí, jsem lhostejný anebo je to, jako kdyby trpěl někdo z rodiny? Když přemýšlím nebo slyším o tolika pronásledovaných křesťanech, kteří dávají i vlastní život za svou víru, dotýká se to mého srdce anebo ne? Jsem otevřený onomu bratru či sestře z rodiny, kteří dávají život pro Ježíše Krista? Modlíme se za ty druhé? Položím vám otázku, ale neodpovídejte nahlas, nýbrž jen v srdci: kdo se modlí za pronásledované křesťany? Kolik? Modlím se za onoho bratra a onu sestru, kteří jsou v těžkostech, aby vyznávali a hájili svoji víru? Je důležité dívat se za vlastní ohrádku, cítit se církví, jedinou Boží rodinou!“

Boží iniciativa a lidské úsilí se při snaze o hledání jednoty samozřejmě nevylučuje, naopak je potřeba obojí:

Benedikt XVI. v promluvě ke členům Papežské rady pro jednotu křesťanů dne 18. listopadu 2010: „V ekumenickém hnutí je nakonec třeba nechat na Bohu, co náleží jedině Jemu, a rozvíjet seriózně, neustále a věrně to, co je naším úkolem; mít na paměti, že k našemu snažení patří obě stránky: jednání i utrpení, činnost i trpělivost, námaha i radost. Vzývejme tedy s důvěrou Ducha svatého, aby řídil naši cestu a každý s novým odhodláním vnímal podnět k práci pro věc ekumenismu. Všechny vás povzbuzuji ve vašem nasazení, kterým pomáháte římskému biskupovi při plnění jeho poslání ve službách jednoty.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Naše hledání jednoty v pravdě a lásce nesmí nikdy ztratil ze zřetele, že jednota křesťanů je dílem a darem Ducha svatého a značně přesahuje naše úsilí. Proto je jádrem ekumenického úsilí duchovní ekumenismus, zvláště modlitba. Nicméně, ekumenismus nepřinese trvalé plody, pokud nebude provázen konkrétními gesty obrácení, která hýbají svědomím a působí hojení vzpomínek a vztahů.“

O dva roky dříve mluvil papež o tom, že je potřeba překonat pokušení rezignace a pokračovat v dialogu.

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2011: „Úsilí o znovunastolení jednoty mezi rozdělenými křesťany se proto nemůže omezit na uznání vzájemných rozdílů a následné mírumilovné soužití. Toužíme po tom, zač prosil Kristus a co se přirozeně projevuje ve společenství víry, svátostí a služby. Cesta k této jednotě musí být vnímána jako morální imperativ, jako odpověď na přesné Pánovo volání. Proto je zapotřebí přemoci pokušení rezignace a pesimismu, které jsou nedostatkem důvěry v moc Ducha svatého. Naší povinností je pokračovat se zaujetím na cestě k tomuto cíli seriózním a důkladným dialogem za účelem prohloubení společného teologického, liturgického a duchovního odkazu, vzájemným poznáváním, ekumenickou formací nových generací a zejména obrácením srdce a modlitbou.“

Z vyjádření papeže Františka během posledního Týdne modliteb za jednotu křesťanů je zřejmé, že zcela navazuje na svého předchůdce. Během své homilie při nešporách dne 25. ledna 2014 připomněl, že „nemůžeme pokládat rozdělení v církvi za jakýsi přirozený fenomén, který je pro jakoukoli formu asociativního života nevyhnutelný. Naše rozdělení zraňují Jeho tělo, zraňují svědectví, které jsme povoláni Mu vydávat ve světě... Rozdělením jsme byli poškozeni všichni. Nikdo z nás nechce být pohoršením. A proto všichni kráčíme společně, bratrsky cestou k jednotě, kterou vytváříme také tím, že kráčíme, k jednotě, která přichází z Ducha svatého a která nás přivádí ke zvláštní jedinečnosti, kterou může vytvořit jenom Duch svatý, ke smířené různosti. Pán nás všechny očekává, provází nás a je na této cestě jednoty s námi všemi.“

V této homilii připomněl dále především dílo svých blahoslavených předchůdců Jana XXIII. a Jana Pavla II., jejichž svatořečení je plánováno na tento rok. Vzpomněl rovněž na 50. výročí historického setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorem v Jeruzalémě: „Dílo těchto papežů přispělo k tomu, že dimenze ekumenického dialogu se stala bytostným aspektem služby římského biskupa, takže petrovská služba by dnes nebyla myslitelná, pokud by v sobě nezahrnovala tuto otevřenost k dialogu se všemi věřícími v Krista. Můžeme také říci, že ekumenismus umožnil prohloubit chápání služby Petrova nástupce, a musíme důvěřovat, že tomu tak bude také v budoucnu. S vděčností hledíme na kroky, které nám Pán umožnil učinit, a aniž bychom skrývali těžkosti, jimiž dnes ekumenický dialog prochází, prosíme, abychom měli všichni totéž Kristovo smýšlení a mohli se ubírat k jednotě, kterou si přeje On. A společné putování je už vytvářením jednoty.“

Oblíbeným ekumenickým tématem papeže Františka je pojetí ekumenismu, který přináší vzájemné obohacení dary prostřednictvím našich bratří.

František při generální audienci dne 22.1.2014 mimo jiné řekl: „Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova (1K 1,4-5) jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům. Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od našich bratří a sester dostat jako dar.“ Toto téma zmínil již několikrát, např. v rozhovoru publikovaném v září 2013 v jezuitských časopisech po celém světě: „Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody. V ekumenických vztazích je to důležité. Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je určen i pro nás.“ Ve stejném rozhovoru papež František uvedl: „Musíme putovat sjednoceni v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova cesta.“ Ostatně propojení jednoty církve a jednoty křesťanů se v textech papeže Františka objevilo už několikrát.

Těžkostí v rámci ekumenického dialogu si je vědom i papež František, přesto by neměly být důvodem k rezignaci. Během setkání se zástupci Světového luterského vztahu dne 21. října 2013 mimo jiné uvedl: „Těžkosti zajisté nechybějí a nebudou chybět, budou vyžadovat trpělivost, dialog a vzájemné porozumění, ale neděsme se jich. Víme dobře, jak vícekrát připomněl Benedikt XVI., že jednota není plodem našeho úsilí, nýbrž působení Ducha svatého, jemuž je třeba otevřít srdce s důvěrou, aby nás vedl cestami smíření a sdílení.“

3. Nedělní bohoslužba

Církve mající původ v kalvínské reformaci musí při obnově svých liturgií řešit nelehký problém. Dosavadní forma jejich liturgie je natolik vzdálená pramenům prvního křesťanského tisíciletí, které jsou dnes v celé ekuméně normativní, že je velmi obtížné ji opravit. Navíc každá změna liturgie se dotýká naší víry, vnímání Boha, celého našeho nitra a je třeba postupovat velice obezřele. Liturgie má lidi sjednocovat, ne rozdělovat. Mnohé církve to vyřešili tak, že ve svých agendách mají dva způsoby slavení – jeden upravený podle současného poznání pramenů, podle již proběhlého vývoje v sesterských církvích. Druhý je ponechán dosavadní způsob s tím, že je např. převeden do současného jazyka a jsou odstraněny největší nedostatky. Předpokládá se, že první způsob nakonec převáží. Presbyteriánská církev USA to odvážně vyřešila tak, že vytvořila zcela nový řád slavení, ve které ale umožňuje, v některých případech, zachovat stávající zvyklosti. Kalvínská specifika, jako např. kvalitní zpěv celého shromáždění ve stoje, důraz na kázání, možnost osobního se přihlášení ke Kristu, možnost vyznat víru helvétskou konfesí, zůstala zachována.

Řád nedělní liturgie se vyznačuje svobodným přístupem jak k celkovému uspořádání tak i velkou variabilitou nabízených dílčích prvků. Standardní formou je liturgie obsahující večeři Páně, je ale možné některé neděle ji i vynechat. Bohoslužba má dnes již na Západě obvyklou makrostrukturu: Bloku slova a bloku eucharistie předchází kratší úvodní obřady a liturgie končí kratšími závěrečnými obřady. Pokud je třeba zařadit další blok (např. křest), tak je umístěn mezi bloky slova a eucharistie.

Struktura nedělní liturgie

Úvod shromáždění

Dialogické pozvání k bohoslužbě

Denní (úvodní) modlitba

Hymnus chvály, žalm či spirituál

Vyznání a zvěstování odpuštění

Pozdrav pokoje

Kantikum, žalm, hymnus či spirituál

Blok slova

Prosba o osvícení

První (SZ) čtení

Žalm

Druhé (NZ) čtení

Antifona, hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Evangelium

Kázání

Pozvání k osobnímu přihlášení se ke Kristu

Hymnus, kantikum, žalm či spirituál

Vyznání víry

(možnost vložení bloku křtu, svatby, ordinace atd.)

Modlitba věřících

(možnost pozdravení pokoje)

Blok eucharistie

Obětování

Pozvání k Pánovu stolu

Velké díkůčinění (eucharistická modlitba)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Závěr

Hymnus, spirituál, kantikum či žalm

Poslání a požehnání

 

Aktéři liturgie

Hlavním aktérem každé liturgie je Kristus, mám na mysli lidské aktéry. Je to především celé shromáždění spolu s předsedajícím. Českého kalvína asi překvapí množství dialogů, které liturgicky modelují dialog Hospodina s jeho lidem. Jsou zapojeny i další služby: starší a diakoni přednáší přímluvy, podílejí se na distribuci eucharistického chleba a vína přijímajícím. Sbor podporuje zpěv shromáždění. Všichni tito služebníci mohou na začátku liturgie přicházet a na konci odcházet průvodem. Sbor má své místo, na které celé shromáždění vidí. Praxe, kdy sbor přichází při každém účinkování z lavic na pódium a potom zpět není obvyklá.

Některé prvky liturgie

Ticho

Na několika místech liturgie je vhodné zachovat chvíli ticha. Je to např. po výzvě Modleme se před předsednickou modlitbou dne; v rámci aktu pokání (který je zařazen až po denní modlitbě a zpěvu hymnu); před modlitbou na začátku bloku slova, po každém biblickém čtení, po kázání.

Akt pokání

V klasické kalvínské liturgii tvoří pokání významnou část slavení večeře Páně. Zde je společné vyznání a zvěstování odpuštění možné zařadit buď do úvodní části („pozvání k bohoslužbě“) nebo po přímluvách na rozhraní bloku slova a eucharistie. Je zmíněno, že má být pouze na jednom z těchto míst.

Pozdravení pokoje

Je zařazeno jednou během liturgie a může být na třech místech: po aktu pokání v rámci úvodu, po aktu pokání následujícího po přímluvách či po modlitbě Páně před lámáním chleba.

Přímluvy

Přímluvy jsou vsazeny buď mezi blok slova eucharistie, nebo v rámci eucharistické modlitby po epiklesi, před závěrečnou doxologii. Mají obsahovat prosby za všeobecnou církev, za národy světa a náš národ, za jeho autority, za místní sbor, za osoby v těžkých situacích, za ty, kteří mají speciální potřeby.

Instituce

Instituce (slova ustanovení) je integrální součástí eucharistické modlitby. Je však umožněno ji předřadit i v rámci pozvání k večeři Páně nebo dodat v rámci lámání chleba. Pak není součástí eucharistické modlitby. Komu se to zdá divné, ať se podívá na anaforu Addaie a Mariho, kde rovněž instituce schází.

Příprava darů

Chléb a víno je při přípravě darů na stůl Páně přinášeno, nebo může být již na místě a pouze odkryto.

Přijímání

Po nalámání chleba přijímá nejprve předsedající a spolusloužící a potom se eucharistický chléb a víno podává ostatním. Tento způsob považuji za nejslabší část liturgie. Přednostní přijímání předsedajícím je těžko teologicky zdůvodnitelné.

Čeští biblisté na Evangelické teologická fakultě Univerzity Karlovy v Praze  (ETF) se činí, takže zájemci o studium bible mají co číst a z čeho vybírat. Už v polovině roku 2013 vydalo nakladatelství Vyšehrad rozsáhlý (840 s.) Úvod do Nového zákona, Přehled literatury a teologie od Petra Pokorného (nar. 1933) a Ulricha Heckela (nar. 1958). Jedná se o kompletní úvod do novozákonní literatury a teologie přeložený z němčiny (originál vyšel v roce 2007), který nahradil starší a výrazně kratší Literární a teologický úvod do Nového zákona z roku 1993. Úvod je koncipován široce, obsahuje přehledné obsahy jednotlivých knih a uvedení do jejich teologie, řadu tabulek a exkurzů, takže je jedinečnou příručkou, která českému čtenáři nabízí rozsáhlou studnici vědomostí o textu Nového zákona. V podstatě jen jednu věc považuji za nedostatek této knihy, je to její cena. Netroufám si posuzovat náklady na vydání takové knihy, ale je škoda, že cena (téměř 1000,- Kč) bude zřejmě překážkou, aby se tento velmi dobrý úvod stal součástí knihoven všech zájemců o seriózní a kvalitní studium Nového zákona.

Přelom roku přinesl na knižní trh další tři práce českých biblistů z ETF, které mají potenciál oslovit větší okruh lidí a stojí za to na ně upozornit.

Jiří Mrázek (nar. 1960), vedoucí katedry Nového zákona na ETF, autor výborných (rozuměj kvalitních a zároveň srozumitelných a čtivých) komentářů ke knize Zjevení (2009) a k Matoušově evangeliu (2011) v edici českých ekumenických komentářů k Novému zákonu, vydal na sklonku 2013 knihu s názvem Teologie opomíjených s podtitulem Přehlížené hlasy v Novém zákoně (nakladatelství Mlýn, Jihlava). Autor volbou názvu knihy vyjadřuje skutečnost, že spisy, kterými se zabývá, bývají v tradičních přehledech teologie Nového zákona spíše outsidery. V podstatě se věnuje „všemu ostatnímu“ kromě souboru Pavlových listů (tzv. Corpus Paulinum, tj. listy přisuzované Pavlovi nebo se k němu hlásící) a Janovských spisů (evangelium a listy).

Sice jsem zpočátku trochu kroutil hlavou nad zařazením tří synoptických evangelií a Skutků mezi „outsidery“, ale pak se mi tento nápad zalíbil. V hutném a přitom dobře čitelném textu je možné najít charakteristiku devíti teologií (Marka, Matouše, Lukáše /samozřejmě včetně Skutků/, 1. Petrova, Jakubova, Judova, 2. Petrova, Zjevení a pastorálních epištol /tj. Titovi, 1. a 2. Timoteovi/). Výhodou je autorova snaha o podobnou strukturu jednotlivých kapitol, když probírá důrazy jednotlivých teologií rozčleněné podle částí systematické teologie (tj. Bůh, Christologie, Soteriologe, Pneumatologie, Eklesiologie, Eschatologie). Ocenil jsem, že autor knihy věnuje pozornost také souvislosti mezi jednotlivými texty a dalším biblickým knihám, především Starému zákonu. Na rozdíl od Pavlových listů, které pro svůj rozsah umožňují lepší reflexi Pavlovy teologie, máme u dalších novozákonních listů zachovanou teologii jejich autorů jen torzovitě. Když se ve svých listech věnují jejich autoři nějakému dílčímu aspektu, neznamená to, že by neměli ucelenou teologii. Před napsáním systematičtějšího pojednání dávají přednost reakci na aktuální problém. Jiří Mrázek tuto skutečnost ilustruje citátem z listu Judova: „Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.“ (Ju 3) A třeba právě při rozboru teologie tohoto krátkého a často opomíjeného listu můžeme ocenit, co z něj zkušený biblista dokáže vyčíst.

Líbí se mi autorův styl, který znám již ze zmíněných komentářů. Text například není zatížen odkazy na různé autory a jejich rozmanité výklady biblického textu. Autor nepíše jako vševědoucí odborník, své porozumění biblickým textům předkládá způsobem, který poskytuje čtenáři prostor pro vlastní přemýšlení a aktualizaci. Znám různé způsoby četby a výkladu bible a ten Mrázkův je mi sympatický jak svým obsahem tak stylem. Myslím si, že užitečná četba bible je především ta, která nás provokuje, která nám rozbíjí naše zažitá schémata, ukazuje nám další úhly pohledu a svým způsobem nás nutí k neustálému obrácení. Myslím si, že autorův způsob výkladu tento způsob četby podporuje.

Pro zajímavost jsem vybral např. eklesiologickou pointu v příběhu o uzdravení slepého (Mk 10, 46-52). Předobrazem církve je v tomto případě zástup, který je na cestě a který kdesi uvnitř skrývá Krista, ale je těžké se k němu dovolat, natož dostat. Slepý žebrák Bartimaios volal na Ježíše, ale mnozí ze zástupu jej napomínali, aby mlčel. Žebrák však neposlechl a nakonec se Krista a jeho pomoci dovolal. Pointou příběhu je to, že ten, kdo vytrvá a nenechá se odradit (ani církví), se nakonec Krista dovolá (s. 31).

Nebo jiný příklad, když autor popisuje nejcharakterističtější eklesiologický obraz v 1. listu Petrově, tj. že křesťané jsou v tomto světě cizinci bez domovského práva (1 P 2, 11): „To, co popisuje První Petrova, však není situace poutníka s diplomatickým pasem ani amerického turisty ve třetím světě. Není to nadhled někoho, kdo je zde jenom na dovolené a světské starosti ho nemusejí ovládat. To, co autor popisuje, je mnohem spíše situace imigranta: přistěhovalce, uprchlíka, potenciálně bezdomovce. Někoho, kdo zřejmě má svůj domov jinde, ale momentálně se v něm nenachází, zatímco tam, kde se nachází, je součástí podezřelé minority, podezřelé už tím, že je jiná. Stát se křesťanem znamená ocitnout se zničehonic v tomto bezprávném a svrchovaně podezřelém postavení. Přesněji řečeno: být takto nahlížen většinovou společností.“ (s. 90).

Kniha Obtížné oddíly Předních proroků od autorského kolektivu v čele s Martinem Prudkým (nar. 1960), vedoucím katedry Starého zákona na ETF a Janem Hellerem (1925-2008) je rovněž určena širokému okruhu zájemců o biblický text, pro změnu Starého zákona. Podle mne však vyžaduje přece jen trochu poučenějšího nebo hloubavějšího čtenáře. Dílo vydané Karmelitánským nakladatelstvím (2013) navazuje na knihu s názvem Obtížné oddíly knih Mojžíšových (vydané stejným nakladatelstvím v roce 2006, 2. vydání 2007). Autorský kolektiv nabízí čtenářům 32 výkladů vybraných biblických textů (16 z nich stačil připravit ještě Jan Heller). Záměrem autorů (jedná se o biblisty evangelické i katolické z různých univerzitních pracovišť) bylo umožnit zájemcům nahlédnout do odborné dílny biblistů a spolu s nimi si klást otázky a hledat odpovědi. Nejde o soustavný výklad všech textů, nýbrž o sondy, které se zaměřují na texty zvláštní a nesnadno srozumitelné, leckdy pohoršlivé nebo vzbuzující u dnešních posluchačů spíše otazníky než vykřičníky.

Jak už je zřejmé z názvu, biblické texty jsou vybrány z tzv. Předních proroků, což je v hebrejském kánonu bible označení pro soubor knih Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelovy, 1. a 2. Královské. Jak je vysvětleno hned v úvodu, tohoto označení se autoři drží vědomě, neboť tradiční označení (pocházející z řeckého kánonu, které přešlo i do tradice latinské) těchto knih za historické považují za zavádějící. Ačkoliv je předmětem textů vyprávění příběhů o minulosti Božího lidu, jde mnohem víc o knihy prorocké než historické. Nezapomeňme, že biblický prorok není nějaký věštec budoucnosti, ale člověk, který promlouvá do aktuální situace, kdo pronáší varování i povzbuzení a orientaci pro další cestu, zprostředkovává „Boží pohled“ na současnost.

Jaké motivy mohly vést k zařazení některých biblických textů mezi nesnadné nebo pohoršlivé je možné ukázat např. na výkladu Jana Hellera k 2. kapitole z knihy Jozue (o izraelských zvědech v Jerichu): „Co může vadit dnešnímu čtenáři nad Joz 2? Asi trojí: 1. Užívání špionáže. To se nedalo zařídit jinak? – 2. To, že izraelští zvědové vešli k něvestce. Připomíná to nezdárného mladíka, který zmizel z dohledu rodičů. Měli k tomu zvědové důvod? A jaký? – 3. Je překvapivé, jak si počíná Rachab. Zradí svou vlast, nemá námitky proti tomu, že město bude vybito, a jen si obratně vyjedná záchranu.“ (s. 31) Na všechny otázky se poté Jan Heller pokouší najít odpověď, kterou čtenářům spíše nabízí než vnucuje. Jak je třeba i v tomto příběhu zřejmé, pro pochopení poselství textu je třeba porozumět řadě dobovým výpovědím, což je zvlášť v případě Starého zákona pro běžného čtenáře obtížné.

Ačkoliv se jedná o více či méně známé vybrané obtížné texty (pro zajímavost jen výběr některých názvů kapitol, např. Mlčící slunce /Joz 10 – text, který byl v procesu proti Galileovi Galileimu hlavním argumentem proti heliocentrickému systému/, Uťaté palce /Sd 1, 1-7/, Zlaté myši, nádory a krávy /1S 6/, Šumící stromy /2S 5, 22-25/, Nanebevzetí Elijášovo /2 Kr 2, 1-18/, Roztrhané děti /2 Kr 2, 23-25/ nebo Smrt v hrnci /2 Kr 4, 38-41/), není jejich výklad omezen na pouhou archeologii nebo etymologii a také záběr je díky mnoha odkazům a paralelám přece jen širší. Výklady jsou doplněny dvěma souhrnnými kapitolami: o literárním a teologickém charakteru Předních proroků a o historickém pozadí (tj. o dějinách Izraele a Judska v době královské).

Porozumět poselství textů Starého zákona je často velmi náročné, tato kniha je nepochybně výbornou příručkou, která zájemcům ukáže cestu, jak na to. Některým moderním biblistům se stává, že rozeberou text do takové hloubky a detailů, že se v nich nejednou ztratí nejenom čtenář ale samotné Boží slovo. To však nebyl případ Jana Hellera, z jehož textů je znát nejenom hluboká odbornost ale i upřímná víra. Tento přístup je zřejmý u většiny autorů.

Třetí knihu s názvem Nové teologie Starého zákona a dějiny od autora Petra Slámy (nar. 1967), odborného asistenta katedry Starého zákona na ETF, nabídlo nakladatelství Vyšehrad na pultech již před Vánocemi. Její autor ve svém přehledu představuje výrazné teologie Starého zákona 20. století. Teologiemi Starého zákona jsou myšleny pokusy různých autorů souhrnně a s ohledem na poznatky řady oborů vyjádřit, oč teologického ve Starém zákoně vlastně jde. Podle autora jde o dvojí: Jak o rekonstrukci myšlenkové struktury, která je za textem Starého zákona, tak o tázání, jaké mají starozákonní důrazy význam pro stavbu křesťanské teologie.

Osou výkladu je vztah mezi biblickým textem a dějinami, resp. jakým způsobem ovlivnila vnímání Starého zákona výrazná změna, která v 19. století zpochybnila představu, podle níž je biblické vyprávění historií ve vědeckém slova smyslu. Tento spor o dějiny při výkladu teologie Starého zákona sleduje autor ve 20. století na více frontách (např. boj o dějiny v katolické církvi v kontextu odsouzení modernismu,1 teologie SZ jako dějiny náboženství, reakce židovských autorů atd.). Rovněž pojetí dějin prošlo během staletí rozmanitým vývojem, což v přehledné zkratce představuje autor na vybraných postavách, jež ovlivnily uvažování o dějinách (např. Giambattista Vico, Leopold von Ranke, Paul Ricoeur atd.). Český čtenář jistě ocení, že na příslušných místech najde charakteristiku života a díla některých českých biblistů (katolík Alois Musil nebo evangelíci Slavomil Ctibor Daněk, Miloš Bič, Jan Zeno Dus).

Na rozdíl od předchozích děl se kniha Petra Slámy nevěnuje samotnému biblickému textu, jedná se o velmi dobrý a čtivý přehled moderního starozákonního bádání.

1 Zájemce o detailnější pohled na tuto problematiku je možné odkázat na výbornou práci Tomáše Petráčka: Bible a moderní kritika. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti)modernistické krize. Praha, Vyšehrad 2012.

Mnozí z nás, nejen římští katolíci, sledují s nadějemi počínání nového papeže Františka. Sympatická je jeho snaha o decentralizaci církve, snaha se rozejít s prostředím finančních machinací či sexuálního zneužívání a věnovat se životu podle evangelia. Ale snahy jakéhokoli pastýře, byť charismaty Duchem obdařeného, o reformu vyjdou naprázdno, nebudou-li mít ohlas zdola. Je zapotřebí, aby se tzv. „laici“ chopili svého křestního poslání. K tomu je zapotřebí nejen odhodlání, ale i vzdělání. Proto vznikl před 20 lety Institut ekumenických studií, jehož bakalářský studijní program převzala o pár let později Evangelická teologická fakulta pod označením „Teologie křesťanských tradic“.

Studium ekumenické teologie je strukturováno do čtyřhodinových bloků, kde na dvě hodiny přednášky bezprostředně navazují dvě hodiny semináře, při kterém se zpravidla pracuje s teologickými texty. Při výuce je kladen důraz na diskusi v seminářích, písemný projev a individuální kontakt studenta a učitele. Z každého oboru student zpracovává písemnou práci (2-3 za semestr), se kterou je po jejím odevzdání spojena individuální konzultace s vyučujícím.

Budoucnost oboru závisí mj. na dostatečném počtu kvalitních zájemců. Struktura studentů je pestrá. Např. do současného1. ročníku bylo přijato 21 studentů. Kromě zástupců „klasických“ církví jako je římskokatolická a Českobratrská evangelická jsou zastoupeny církve pravoslavné a evangelikální (Církev bratrská, Bratrská jednota baptistů, Církev adventistů sedmého dne). Přijati byli i dva nepokřtění zájemci (příslušnost k nějaké církvi není v rámci přijímacího řízení nikterak zkoumána, ale brzy se v rámci studia projeví). Převládají studenti či absolventi jiných vysokých škol, ale studují i pracující středoškoláci. Asi dvě třetiny tvoří muži, třetinu ženy.

Naši dosavadní absolventi zároveň studovali téměř všechny směry vysokých škol: humanitní, přírodovědné, pedagogické, teologické, umělecké, lékařské, právní, technické, zemědělské a ekonomické. Věk kolísá od pomaturitních ročníků k důchodcům.

Výuka probíhá 1x týdně v odpoledních a večerních hodinách. Je orientována na práci s texty a rozvoji kritického myšlení tříbeného v diskusích a písemném projevu.

Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i dalších institucí.

Studenti si nejvíce cení přátelského prostředí, které umožňuje upevňovat vlastní víru ve společenství napříč denominacemi.

Více na www.iespraha.cz, nebo www.etf.cuni.cz;

tel. studijního oddělení (st a čt 15-21 hod) 221 988 626; 731 756 698.

e-mail: tkt@etf.cuni.cz

Přihlášky pro akademický rok 2014/15 je nutné podat do konce února 2014.