268 - únor 2015

autor: 

Islamismus, islám a islamofobie

Za komunistů se mi zdálo, že režim je sice šílený, ale většina lidí normálních. Nesouhlasil jsem s každým ve všem, ale měl jsem za to, že se lidé snaží držet v mezích zdravého rozumu a obvykle se s nimi dá i diskutovat. Vlastně jsem blíže znal jen dvě nepočetné skupiny jedinců s názory vyloženě podivínskými, netolerantními a nepřístupnými argumentaci: jehovisty a ortodoxní komunisty.

Po čtvrt století mám dojem opačný. Politický režim se zlepšil, ale názorové spektrum se rozprostřelo do šířky až neuvěřitelné a následkem otevření hranic i dostupnosti internetu máme co do činění i s podivíny z ciziny. Veřejný prostor přetéká zvláštními teoriemi, šarlatány a extremismem všeho druhu. Přináší to s sebou svoboda; a člověk si aspoň názorněji uvědomuje, jak křehká je slupka civilizace, humanity a racionality, kterou budujeme a která nás chrání.

Střet s těmi, kdo na naši civilizaci útočí, má i aspekt náboženský. Mnozí z extremistů se totiž ohánějí boží vůlí, která jim údajně velí prosazovat jejich fantasmagorie a někdy i vzít zbraň do ruky a jít zabíjet. Hlásí se přitom k různým náboženstvím včetně našeho: vzpomeňme na narcistního „křesťana“, který roku 2011 v Norsku vyvraždil 77 lidí.

Zvlášť populární se ovšem v kruzích extremistů stal islám. Má to myslím několik důvodů. Za prvé se muslimský svět nedokázal vyrovnat Západu a se Západem. Letitá frustrace tak extremistům umožňuje najít a naverbovat mnoho zoufalců. Za druhé je islám od počátku bojovné náboženství; Mohamed byl i vojevůdce, a tak není v koránu o agresivně laděné verše nouze. To se často uvádí jako hlavní důvod. Je však potřeba vidět, že Mojžíš a jeho nástupci na tom byli podobně, a přitom se dnes křesťanství i židovství k tomuto bojovnému odkazu staví s rozumem. A konečně za třetí se islamistům podařilo zejména útokem na USA 11. září 2001 vyvolat dojem, že oni jsou ti, kdo berou boj proti zkažené západní civilizaci opravdu vážně. Tím se stali první volbou pro mnoho nešťastníků, kteří z celé duše nenávidí naši společnost a nevědí, kam by se vrtli.

Muslimové jsou obvykle mírumilovní, násilničtí extremisté mezi nimi tvoří jen malou menšinu. Přesto stále více Evropanů vnímá islám jako hrozbu. Vedle islamismu tak hrozí i patologická islamofobie a nenávist k muslimům, která si už také vyžádala několik nevinných obětí. I s tou se musíme vyrovnat.

Martin Vaňáč ve svém článku o náboženském násilí a islamofobii navazuje na nedávné teroristické útoky islamistů v Sydney a v Paříži. Zabývá se reakcí médií a církve na útoky a rozebírá mnoho otázek s tím spojených.

Článek Thomase Schärtla „Ateologicky – nebo ateisticky?“ je další z řady textů o současném ateismu. Rozlišuje dva typy ateismu podle toho, zda ateisté vůbec připouštějí možnost smysluplného mluvení o Bohu.

A příjemnému tématu Evropského setkání mladých se věnuje Pavel Hradilek. Mohu jen přidat podobnou zkušenost: u nás doma jsme hostili partu dospívajících Kašubek a byly všechny velice milé. Díky, Taizé!

Jutta ze Sponheimu

Poustevnice Jutta ze Sponheimu (1092 – 22. prosince 1136) byla první magistrou (učitelkou) ženské komunity v benedik­tinském opatství Disibodenberg v mohučské diecézi. Její nejznámější žákyní byla před třemi lety kanonizovaná vizionářka Hildegarda z Binge-nu (1098–1179), která byla s Juttou rodově spřízněna.

Podle nedávno objevené legendy se Jutta narodila v rodině hrabat Sofie a Štěpána II. ze Sponheimu v roce 1092. Měla dva bratry, Meinharda a Huga, kteří prosluli jako zakladatelé klášterů ve Sponheimu a v Knechstedenu. Když byly Juttě tři roky, zemřel jí otec. Matka ji později učila Písmu. Ve dvanácti letech Jutta vážně onemocněla a v zoufalství slíbila Bohu, že pokud přežije, zaváže se Boží službě v celibátu. Po uzdravení se o ni ucházeli mnozí šlechtici a majitelé půdy, ale sňatku Jutta zabránila útěkem pod ochranu mohučského arcibiskupa Rutharda, který jí kolem roku 1106 daroval řeholní šat. Jutta se prý na tři roky stala žákyní zbožné vdovy Udy z Göllheimu, a během této doby se rozhodla podniknout pouť. Matka Sofie jí v tom bránila, z čehož badatelka Anna Silvasová soudí, že Uda a Jutta žily v rodinném sídle ve Sponheimu až do Sofiiny smrti po roce 1110. Tehdy na zásah bratra Meinharda biskup Otto z Bambergu přesvědčil Juttu, aby nepodnikala poutní cestu, ale připojila se ke klášteru mnichů jako poustevnice. Jutta ho poslechla a vyhlédla si benediktinský klášter Disibodenberg nad soutokem dvou řek, který se po vzoru kláštera Hirsau snažil o zřízení přidružené ženské poustevny. Na svátek Všech svatých 1112 dvacetiletá Jutta, čtrnáctiletá Hildegarda z Bermersheimu a ještě jedna dívka jménem Jutta vstoupily do klauzury pod vedením opata Burcharda a ještě týž den složily řádový slib před biskupem Ottou.

Jutta a její žákyně byly zavřeny v kamenné poustevně u zdi klášterního kostela. Podle Guiberta z Gembloux se zde ženy modlily k Bohu, meditovaly a asketickým úsilím podmaňovaly tělesné touhy, v čemž vynikala zvláště Jutta, která podle legendy skoro pořád nosila žíněnou košili a železný řetěz, který si obtáčela kolem těla. Když se v kraji rozšířila pověst o Juttině jméně, poustevna začala přitahovat šlechtické dcery do té míry, že musela být otevřena a rozšířena pro nově příchozí, které Jutta začala vychovávat jako matka představená ženské kongregace. Jutta se stala duchovní matkou pro lidi, kteří za ní často i zdaleka přicházeli pro rady a modlitby. Práci Jutta vyvažovala kontemplativní modlitbou ke Kristu a recitací žaltáře podle Benediktovy Řehole.

Juttino asketické úsilí přesahovalo rámec umírněné benediktinské řehole a Hildegarda z Bingenu je později nepřímo kritizovala ve svém vystoupení proti katarskému hnutí v Porýní. Legenda vypráví, že Jutta osm let nejedla maso, následkem čehož vážně onemocněla. Tehdy jí opat Adilhun nařídil, aby maso jedla, což ona odmítala. Jednou večer přiletěl k jejímu oknu velký vodní pták, který se jí jakoby ochočený nabízel za pokrm. Opat přikázal, aby se Jutta posílila tímto „darem z nebes“, a tehdy ho ona poslechla pod podmínkou, že příště mu už nevyhoví, kromě případu ohrožení jejího života vyčerpáním. To ukazuje Juttinu asketickou tvrdost, ale také její schopnost poučit se ze „zázraku“, který jí přinesl posilu a uzdravení.

Po smrti opata Adilhuna v roce 1128 se Jutta modlila a z božského zjevení se dověděla, že dalšími dvěma opaty budou Fulcard a Kuno. Jindy se prý modlila za to, aby oněměl mnich, který se rouhal. Mnich ztratil dech a padl jako mrtvý, ale za chvíli vstal. Tři dny nemohl mluvit, a tak Jutta prosila o navrácení jeho řeči.

Na podzim roku 1136 Jutta smrtelně onemocněla z tělesného vyčerpání. Zemřela 22. prosince při první noční vigilii ve svých 44 letech. Její tělo bylo nejprve pohřbeno ve středu klášterní kapituly a později bylo vyzvednuto a přeneseno před oltář v kapli Panny Marie. Jutta je v okrese Bingen na Rýně uctívána jako blahoslavená.

Doboví životopisci považovali náboženskou výchovu Hildegardy z Bingenu za hlavní přínos Jutty ze Sponheimu. Zmiňují zejména učení řeholním ctnostem, hraní na lyru a zpěv latinských žalmů. Jutta však byla pro Hildegardu nejen příbuznou, ale také důvěrnicí v její vizionářské zkušenosti. Právě zásluhou Jutty se vědomí o Hildegardině daru dostalo k pozornosti kléru, který mu chtěl naslouchat a prohlásil jej za pravověrný zdroj zjevování Boží vůle.

Zprávy

První biskupka anglické anglikánské církve

Londýn (BBC) Po mnohaletém procesu diskusí a hlasování, který přivedl anglickou státní církev Church of England na pokraj rozkolu, byla v této církvi vysvěcena první biskupka. Elisabeth „Libby“ Laneová (48) byla jmenována titulární biskupkou stockportskou 15. ledna a konsekrována 26. ledna v katedrále v Yorku. Bude sloužit jako pomocná biskupka v diecézi Chester.

Konsekrační bohoslužbu před udělením svěcení krátce narušil konzervativní kněz Paul Williamson. Ten po formálním dotazu světitele arcibiskupa Johna Sentamua, zda proti svěcení nejsou námitky, vykřikl, že „to není v bibli“, což je „absolutní překážka“.

Papež pozval na návštěvu transsexuála

Vatikán (huffingtonpost.it) Papež František přijal podle španělského listu Hoy v soukromé audienci věřícího transsexuála jménem Diego Neria Lejarraga a jeho snoubenku. Neria Lejarraga (48) si předtím papeži písemně stěžoval, že poté, co si nechal změnit pohlaví na mužské, byl ve své farnosti ostrakizován. Jeho farář ho dokonce nazval „ďáblovou dcerou“. Papež pak prý Neriovi Lejarragovi sám dvakrát zatelefonoval a pozval ho na návštěvu do svého bytu v Domě sv. Marty.

Zemřel teolog Richard McBrien

Washington Jeden z nejvýznamnějších severoamerických katolických teologů Richard McBrien zemřel 25. ledna ve věku 78 let. Působil jako profesor teologie na univerzitě University of Notre Dame a zabýval se především eklesiologií. Je znám jako autor obsáhlé knihy Katolicismus a editor Encyklopedie katolicismu. Pro své umírněné a liberální názory byl často kritizován z konzervativních pozic.

Obama za náboženskou svobodu v Indii

New Delhi (KAP/KNA) Americký prezident Barack Obama vyzval během své návštěvy Indie k ochraně náboženské svobody. „Indie bude úspěšná, pokud se nerozštěpí podle náboženství,“ řekl ve svém projevu k mládeži. S odkazem na rostoucí náboženské napětí v některých indických regionech dále prohlásil, že žádná společnost není imunní proti nejtemnějším stránkám člověka a že náboženství bylo často používáno k podněcování zla.

V týdnu před Obamovou návštěvou indická katolická biskupská konference vyzvala premiéra Nárendru Módího, aby „zastavil aktivity, které ohrožují sekulární povahu národa“. Důvodem výzvy jsou útoky proti kostelům, kněžím i laikům v několika spolkových státech. V minulosti docházelo v Indii opakovaně k nábožensky motivova­nému násilí, jehož cílem často byli menšinoví muslimové a křesťané. Od nástupu premiéra Módího z hinduistické nacionalistické Lidové strany loni v květnu se zmnožily zprávy o tom, že radikální hinduistické organizace provádějí nucenou konverzi jinověrců ke svému náboženství a otevřeně propagují „Indii bez muslimů a křesťanů“.

Oficiálně je Indie demokracií se sekulární ústavou, má asi 1,2 miliardy obyvatel. Více než 80 % z nich jsou hinduisté různých směrů, 13 % muslimové, 2,3 % křesťané a asi 2 % sikhové.

Jižní baptisté za etnickou integraci

Washington (KAP/KNA) Jižní baptistická konvence (SBC), největší protestantská církev USA, se chce víc zasazovat za etnickou integraci ve svých sborech. Řekl to předseda její etické rady Russell Moore s odůvodněním, že etnicky smíšené náboženské obce mohou mít rozhodující vliv na změnu společnosti. „Když se budeme znát jako bratry a sestry, začneme se také vzájemně podporovat.“ V reakci na rasové nepokoje ve Fergusonu a jinde sezval Moore na jaro setkání pod heslem „Radostná zvěst a smíření mezi rasami“.

Kritici šestnáctimilionové církve tvrdí, že zatím ještě ani jedno celé procento z asi 51 tisíc sborů SBC není rasově smíšených. Moore přiznává, že jeho církev, vzniklá kdysi ze sporů o otrokářství na jihu USA, dospěla k správnému názoru příliš pozdě. „Měli jsme se postavit do čela dříve. Křesťanské církve musejí být první, když jde o to, podstavit se proti diskriminaci a nespravedlnosti.“ SBC ovšem během let bojů za občanská práva černochů buď mlčela nebo dokonce hájila rasovou segregaci na jihu USA. Až roku 2011 označila rasismus za hřích. Dnes asi 80 % členů této církve tvoří běloši.

Malajští katolíci se dál budou modlit k Alláhovi

Kuala Lumpur (KAP/KNA) Přes prohru u nejvyššího soudu bude katolická církev v muslimy ovládané Malajsii dál používat slovo „Alláh“ jako označení Boha při bohoslužbách a v biblích. Zákaz tohoto slova se totiž podle vlády vztahuje pouze na katolický časopis Herald, zdůraznil arcibiskup Julian Leow, předseda malajské biskupské konference, a dodal: „vezmeme vládu za slovo“. Církev totiž musí chránit práva menšin a zasazovat se za pravdu a spravedlnost, vysvětlil Leow v listě malajským katolíkům.

Pět soudců spolkového soudu v Kuala Lumpur u jednomyslně zamítlo návrh arcidiecéze zrušit rozsudek odvolacího soudu, který časopisu Herald zakázal používat výraz Alláh. Alláh v místním jazyce Bahasa Malaysia znamená Bůh. Tím je uzavřen spor, který se přes několik instancí táhlaod roku 2008, protože proti rozhodnutí nejvyššího soudu není již možnost právního odporu.

Soudci argumentovali tím, že používáním slova Alláh křesťany by mohli být muslimové „zmateni“ a mohla by být ohrožena „národní bezpečnost“. Navíc prý používání slova Alláh není „integrální součástí křesťanské víry a křesťanské praxe“.

Rušení italských diecézí

Řím (KAP) Vatikán plánuje snížit počet italských diecézí. Uvažuje se o zrušení asi 30 malých diecézí, které mají každá méně než 100 tisíc věřících. Napsal to italský deník La Stampa a mluvčí italské biskupské konference potvrdil, že takové plány vedení katolické církve skutečně zvažuje. Nyní na 58 milionů italských katolíků připadá 226 diecézí. V konkordátu mezi Itálií a Svatým stolcem z roku 1984 se jako cíl uvádí redukce na 113. Papež František již dva měsíce po svém zvolení vyzval italskou biskupskou konferenci ke zjednodušení struktury a posílení místních církví.

Nový katolický arcibiskup Hamburku

Vatikán-Bonn (KAP) Papež František jmenoval novým hamburským arcibiskupem dosavadního generálního vikáře z Kolína nad Rýnem Stefana Hesseho (48), který se tak stane nejmladším diecézním biskupem Německa. Sama hamburská arcidiecéze je rovněž nejmladší, byla založena roku 1995, a zároveň rozlohou největší v Německu.

Stefan Hesse má již s vedením diecéze zkušenost, zastupoval totiž roku 2014 kolínského arcibiskupa, když byl stolec neobsazen. Tehdy, v době po limburském skandálu, se stal známým iniciativou za větší transparentnost církve, když uveřejnil seznam všech nemovitostí vlastněných arcidiecézí.

Němci vystupují z církví

Mnichov (KAP) Počet odchodů věřících z Evangelicko-luterské zemské církve v Bavor­sku roku 2014 silně narostl. Biskup Heinrich Bedford- Strohm uvedl, že jich bylo asi 30 500, zatímco o rok dříve jen 18 800. Čísla za katolickou církev ještě nejsou známa, ale je obava, že také dojde ke zhoršení.

Jako hlavní příčinu uvedl biskup to, že od 1. ledna 2015 se bude v Německu automaticky strhávat církevní daň z kapitálových výnosů. Přitom však nejde o žádnou novou daň, což se lidem komunikovalo. Zároveň to podle biskupa souvisí se slabou vazbou na církev. Ta se proto musí sebekriticky ptát, co udělala pro to, aby lidem vysvětlila, že víra je spojená s církví.

Taizé v Praze: zkušenosti z Evropského setkání mladých

Na přelomu let 1990/1991 se v Praze konalo setkání mladých poprvé. Na přípravě jsem se bezprostředně podílel. Getsemany již vycházely a reflexe z tohoto setkání lze najít v číslech 3 – leden 1991 1 a 4 – postní doba 1991.2

Po 24 letech jsem s angažováním nepočítal, ovšem reagoval jsem na volání o pomoc organizátorů, kterým měsíc před vlastním setkáním chyběla více než polovina míst k ubytování. Jakmile jsem získal souhlas manželky, nabídli jsme se centrále. Kolega (ve věku stejném jako já před 24 roky) se postaral o hromadné ubytování ve škole (kromě toho, že si vzal několik účastníků setkání domů).

Doma jsme měli 8 Polek ve věku 17–21 let. Pocházely z jihovýchodu Polska, jižně od Lublinu (města Stalowa Wola, Sandomierz, Kvasnik, Janow Lubelski). Byly velmi ukázněné, zajímaly se o program. Před 24 lety tomu tak nebylo, mnozí a mnohé tehdy setkání pojali jako nízkonákladovou turistiku. Evropským setkáním zřejmě pomohlo snížení počtu účastníků (v Praze oproti roku 1990 asi 3–4x). Jezdí ti, kteří o to mají skutečně zájem. Angličtina minimálně poloviny „našich“ holek byla velmi dobrá – výrazné zlepšeni proti r. 1990. Problémy byly spíše na naší straně… Pouze jedna byla jedináček, jedna ze dvou dětí, ostatní ze tří a více (max. ze 7 sourozenců).

Překvapilo mne, jak jednoznačné názory měly na Putina. Když jsem o něm začal mluvit, hned (ačkoli to jsou mladé holky) přišly s analogií Stalina a Hitlera. Buď v rodinách či školách musí být dobře formovány.

Zpěv, který jsme zvolili před první snídaní (Laudate Dominum) znaly jen dvě, ale poslední den to samy navrhly a znaly jej už všechny.

Organizátoři, vesměs mladí lidé, v našem městě (jednalo se o dvě skupiny, jedna římskokatolická, jedna z Církve bratrské) myslím vše zvládli a stmelilo je to.

Kolega zaznamenal ve škole řadu pozitivních podnětů. Byli tam např. ubytování Rusové, kteří zpočátku mluvili ohledně Krymu a východu Ukrajiny jak moskevská televize, ačkoli byli velmi slušní. Pár dní ale naslouchali protiargumentům a při odjezdu za diskuse děkovali.

Nebo se mu podařilo par lidí udat do (nevěřících) rodin na ubytování i na novoroční oběd. Pěkné bylo např. když dva Chorvati byli pozváni jedním úředníkem městského úřadu na oběd. Sami se ho pak na Silvestra ptali, zda by nemohl vzít na oběd i ostatní Chorvaty, kteří jsou ve škole. Bylo jich ještě 8 a všechny s manželkou pohostili… Dopoledne na Nový rok ještě sháněl nějaké suroviny u Vietnamců, protože všude jinde bylo zavřeno.

Podobných příkladů, které ukazují, že setkání plní svůj smysl, by se našla řada. Diky bratrům z Taizé za jejich dílo! Dokáží připravit tak velké setkání bez profesionálních týmů. Všimnu si ale i pár problémových věcí.

Program setkání je pečlivě promyšlen, aby se dal zvládnout, ale je poměrně náročný, zejména pro ty, kteří musí do Prahy dojíždět, tak jako tomu bylo v našem případě. Překvapilo mne, že k tomu navíc ještě katolická skupina každý den ráno slavila eucharistii. Účastníci tak museli vstávat mnohem dříve, než předpokládal program, a to i na Nový rok. Dělo se tak i na jiných místech. Jako by modlitba Taizé nebyla vnímána coby plnohodnotná bohoslužba a je třeba to „jistit“ každodenní mší. Přitom mší zcela klerikálně pojatou, odbytou, s minimální aktivní účastí ostatních. Mnozí katolíci a zřejmě i kněží si myslí, že kněz má povinnost denně „sloužit mši“. Bratrům z Taizé zřejmě nezbývá, než tento jev tolerovat. Přitom realita je jiná. Kodex církevního práva (kan. 276 § 2) stanovuje duchovním povinnost participovat na Denní modlitbě církve, zúčastnit se duchovních cvičení. Účast na eucharistii nepatří mezi povinnosti, ale mezi doporučeníhodná práva.

V našem městě jsme měli problém, kde uspořádat silvestrovský „festival národů“. V kostele Církve bratrské to nešlo, protože staršovstvo rozhodlo, že budou mít vlastní program. V katolickém kostele to nešlo, protože tak rozhodl místní farář s odůvodněním, že se jedná o „posvátný prostor“. Jediný sál s dostatečnou kapacitou je oddělen jen tenkou přepážkou od hospody, odkud doléhal opilecký hluk a cigaretový kouř. Vezmu-li opět k ruce Kodex církevního práva, pak o tom, co je možné konat v kostele, pojednává kán. 1210. Kromě bohoslužeb je tam možné konat to, co slouží podpoře zbožnosti a náboženství. Kromě toho ordinář může povolit i jiné užití.

Nicméně ranní modlitby a setkání skupinek se v obou kostelech konat mohly. To např. premonstráti, kteří mají prostoru v blízkosti centra dostatek, se od setkání zcela distancovali…

Naproti tomu se česká média kreativně a se zájmem setkání věnovala. Např. ČT kromě zpravodajství uskutečnila dva přímé přenosy a Taizé se dostalo i do Reportérů ČT a Událostí v kultuře.

Sledoval jsem novoroční setkání v katedrále. Jednalo se o spojení novoroční ekumenické slavnosti, které se zúčastnili představitelé českých církví (kvůli pravoslavným se nemůže tomuto útvaru říkat bohoslužba) s obvyklou modlitbou Taizé. To bylo jistě chvályhodné a chvályhodné bylo i to, že se modlitba odehrávala v transeptu katedrály, který je pro slavení liturgie vhodnější než vyvýšený presbytář zastíněný hrobkou českých králů. Jen lavice by bylo třeba odstranit…

Způsob propojení novoroční ekumenické slavnosti s modlitbou Taizé navrhli bratři této komunity. Podle mého názoru to zasluhovalo lépe promyslet. Některé vstupy, jako např. biskupa Hejbala, který vysvětloval smysl ticha, byly s ohledem na televizní diváky přiměřené, jiné, např. výzva synodního seniora Rumla k modlitbě Páně (který ovšem zaskočil za zástupce pravoslavné církve, který měl podle scénáře modlitbu uvádět), byly rozpačité (účastníci, ani samotní bratři z Taizé nechápali, co bude následovat, ačkoli modlitbu Páně na tomto místě sami navrhli a měli k disposici program). Bývalo by na místě spíše užít liturgické gesto vyzývající k povstání a modlitbě, a pak teprve, když se všichni postaví, modlitbu Páně začít. Rovněž by bývalo vhodné, když už se zařazovala modlitba Páně a pozdrav pokoje, tyto dva prvky spojit.

Velmi dobrá byla promluva bratra Aloise.3 Neobsahovala sice žádné horké ekumenické novinky, ale pro české prostředí je velmi inspirativní. Bratr Alois přednesl šest ekumenických návrhů.

1. V místním společenství se můžeme shromažďovat pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami, trochu jako v „základních společenstvích“, abychom se společně modlili, pomáhali si a stále lépe se poznávali.

Jakoby bratr Alois říkal (zejména katolíkům): nic vám nebrání být církví. Hned a naplno. Stěžujete si, že s vámi biskupové odmítají mluvit? To není rozhodující, vytvářejte církev odspodu jako základní společenství.

Nečekejte až to Bergoglio či Bezák udělají za vás. Je fajn, že jsou, ale jsou lehce odstranitelní.

2. Mezi místními společenstvími různých vyznání už probíhá; významný chrám by se snad mohl stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?

V Praze si setkávání v katedrále neumím představit. Chybí tam lidé, kteří by se toho chopili – katedrála není dávno duchovním centrem, je spíše liturgickým muzeem. Jsou však jiná místa, kde už se něco podobného děje, i s lepší dopravní dostupností. Není to výzva pro kláštery, které hledají svůj smysl? Poskytnout prostor nejen pro modlitby, ale i pro dialog v menších skupinách.

4. Teologický dialog musí pokračovat. Bylo by možné, aby se tak dělo stále víc v kontextu společné modlitby a s vědomím toho, že už jsme spolu? Když žijeme a modlíme se společně, přistupujeme k čistě teologickým otázkám jinak. Snad by se dalo říct to samé o etických úvahách.

Že cesta teologického dialogu křesťanů různých církví v prostředí společné modlitby přináší plody, se již 20 let přesvědčujeme v Institutu ekumenických studií.

5. Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojováno s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?

Bylo by užitečné, aby všichni křesťané měli takovéhoto služebníka jednoty. Možná by byl i současný římský biskup pro některé další církve pro tuto službu akceptovatelný. Ovšem vyžadovalo by to zrušit římskou kurii (bez náhrady) a kompetence přesunout na kontinentální, či národní biskupské konference. Mohla by se uplatnit osvědčená koexistence patriarchátů, kde např. anglikáni, luteráni, pochopitelně pravoslavní atd. by tvořili takové patriarcháty. Římský biskup – historicky latinský patriarcha Západu – by byl prvním mezi rovnými.

6. Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.

Bratr Alois se obrací opět ke katolíkům: vaše předpisy vám nebrání pozvat k interkommuniu bratry a sestry z jiných církví, pokud věří v Kristovu přítomnost v eucharistii. Nemusíte čekat, až se dojde k úplné shodě učení. Nejsou jiné momenty ještě důležitější?

Když jsem se při loučení ptal „našich“ Polek, co je na celém setkání nejvíce oslovilo, tak říkaly, že zájem o ně projevený mladými Čechy v kostele Církve bratrské, že se s nimi hned každý bavil (byly poprvé v životě na protestantské bohoslužbě).

1 http://www.getsemany.cz/node/1329

2 http://www.getsemany.cz/node/1338

3 http://www.taize.fr/cs_article17441.html

Ne násilí ve jménu náboženství, ne islamofobii

Nepovažuji se za odborníka na terorismus, mezináboženský dialog nebo islám. Téma vztahu islámského terorismu a sílící islamofobie jsem si výrazněji všimnul 15. prosince 2014 v souvislosti s útokem v australském Sydney, kde policii známý recidivista přepadl kavárnu a zadržoval rukojmí až do policejního zásahu.

Média a Islamabade jako politický „kapitál“

Zaujalo mě, že zatímco česká média ten den vesměs informovala o islámském teroristovi (v okně kavárny totiž nechal vyvěsit černou vlajku s arabským nápisem, připomínající vlajku tzv. Islámského státu), australská média doplňovala informaci, že tuto akci odsoudili australští muslimští představitelé, v čele s velkým muftím.1 Pozdější zpravodajství alespoň uvádělo, že se jednalo o „samozvaného šajcha“ či „samozvaného duchovního léčitele“, jehož motivem byla nejspíš jeho kriminální minulost.2 Už dříve jsem zaznamenal skutečnost, že média většinou detailně informují o zvěrstvech islámských teroristů, ale o demonstracích muslimů v západních zemích proti tzv. Islámskému státu (např. v srpnu 2014 v Norsku), různých odsouzeních násilí ve jménu islámu ze strany islámských autorit nebo např. obrázky z Egypta, kde mladí muslimové svými těly chránili kostely koptských křesťanů při bohoslužbách, se mnoho nedozvíme. Samozřejmě toto patří k typickým charakteristikám médií, které reagují na poptávku po senzačních a dramatických zprávách.3 Není to nic nového, když si uvědomíme velký zájem o veřejné popravy v evropských dějinách nebo zpravodajství o „tureckém nebezpečí“ v novověku.4

Novým fenoménem není ani skutečnost, že jsou-li lidé trvale vystavení negativním zprávám, např. o násilných činech, může se u nich projevit neopodstatněný pocit strachu nebo naopak přílišná apatie k násilí. Příkladem iracionálního masového strachu ze zločinu je vznik tzv. morální paniky, která byla už mnohokrát v minulosti zneužita při různých „honech na čarodějnice“ nebo pogromech (např. vůči židovskému obyvatelstvu) a vyznačovala se mimořádnou expresivní silou, nepřiměřeností a senzitivitou.5 Netroufám si tvrdit, že evropské prostředí je dnes už vůči tomuto jevu zcela imunní. V českém prostředí si stačí vzpomenout na poválečné násilí páchané samozvanými soudci a katy na skutečných či domnělých kolaborantech s nacisty.6 Zdá se, že mechanismus morální paniky je účinný zvlášť v kombinaci strachu a neznalosti, resp. snadné manipulovatelnosti lidí. A už tady si můžeme uvědomit, že rostoucí protiislámská hnutí v Evropě mají styčné body s protizápadními demonstracemi v muslimských zemích, když spíše než proti konkrétní hrozbě se bouří proti „kolektivnímu nepříteli“ na základě mediálního obrazu.7 Ne náhodou nejmladší držitelka Nobelovy ceny za mír a bojovnice za práva dětí (hlavně dívek) na vzdělání, Pákistánka Malála Júsufzajová (nar. 1997, v říjnu 2012 přežila útok tálibánského ozbrojence, který ji postřelil do hlavy a do krku, když se autobusem vracela ze školy; léčila se v britském Birminghamu, kde poté nastoupila do školy), při svém projevu v OSN v červenci 2014 řekla: „Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.“8

Bylo jen otázkou času, kdy v rostoucím strachu z „islámského nebezpečí“ někteří populisté rozpoznají „politický kapitál“, který je možné využít. V německém Sasku (na německé poměry region s jedním z nejnižším zastoupením muslimské menšiny) se tohoto kapitálu rozhodl využít aktivista Lutz Bachmann (nar. 1973) s bohatou kriminální minulostí (napadení, krádeže, držení drog, v roce 2008 před trestem uprchnul do Jižní Afriky, kde dva roky žil pod falešnou identitou, než byl odhalen přistěhovaleckými úřady a předán zpět do Německa, kde si odseděl dva roky ve vězení) s občanským hnutím PEGIDA (zkratka z německého Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes, tj. Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), které od října 2014 organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. V českém prostředí se rozhodl tento strach využít Tomio Okamura (nar. 1972), podnikatel v cestovním ruchu, senátor (od 2012) a zakladatel hnutí Úsvit (v roce 2013), které se podle výzkumů už delší dobu pohybuje pod hranicí volitelnosti. Není bez zajímavosti, že Tomio Okamura se narodil v Tokiu moravské mamince a japonskokorejskému otci, kvůli čemuž byl v silně xenofobní japonské společnosti coby míšenec považován za méněcenného, proto se usadil v Čechách. Koncem prosince 2014 začal na svém veřejném profilu na Facebooku zveřejňovat texty, zaměřené proti muslimům. V jednom z nich mimo jiné uvedl: „Nezaznamenal jsem ani jeden veřejný protest muslimů proti barbarským zločinům muslimských teroristů.“9 Mediálně známější se stal Okamurův návod „na ochranu našeho demokratického způsobu života a na ochranu dědictví našich předků před islámem“ z 3. ledna 2015, který na úvod nového roku nabídl společnosti určitý test zkoušející naši hloupost a ochotu nechat se manipulovat.10 Budoucnost zřejmě teprve ukáže, zda jde jen o momentální záležitost nebo dlouhodobější fenomén.11

Papež František o islámu a odsouzení násilí ve jménu náboženství

Docela mě překvapilo, že tyto trapné Okamurovy návrhy byly impulsem, aby se o tématu „úcty k jiným náboženstvím“ začalo více hovořit. Zřejmě s ohledem na mé reakce na sociální síti mě požádali, abych se k tomuto tématu vyjádřil na názorové stránce Perspektiv, přílohy v Katolickém týdeníku. Mrzelo mě, že diskusi nepodnítila spíš slova papeže Františka, který se k tématu opakovaně vyjádřil především při mezináboženských setkáních (např. v Albánii a Turecku). Zvlášť mě zaujala dvě témata, o kterých papež psal ve svém listu těžce zkoušeným křesťanům na Blízkém východě z 21. prosince 2014: o důležitosti dialogu a o islámu jako náboženství míru12 Podle papeže je důležitá spolupráce křesťanů s příslušníky jiných náboženství, s židy a muslimy a není jiné cesty: „Dialog je tím důležitější, čím je situace obtížnější. Není jiné cesty. Dialog založený na postoji otevřenosti, v pravdě a lásce, je také nejlepším lékem na pokušení náboženského fundamentalismu, který je opravdovou hrozbou pro věřící všech náboženství.“ Dále uvedl, že křesťané na Blízkém východě mohou pomoci svým muslimským spoluobčanům nacházet autentičtější obraz islámu, „po kterém touží tolik z nich (tj. muslimů), kteří opakují, že islám je náboženstvím míru“. Zároveň papež zopakoval, že je třeba, aby všichni náboženští vůdci jednomyslně a jednoznačně odsoudili zločiny a odmítli jejich ospravedlňování náboženstvím. A také papež zopakoval apel na mezinárodní společenství, aby podpořilo mír a co nejdůrazněji odsoudilo obchod se zbraněmi.

Čekal jsem, zda papežova zmínka o islámu jako „náboženstvím míru“, vzbudí nějakou reakci a kladl jsem si otázku, zda to víc pobouří tamější křesťany, kteří mají přímou zkušenost ohrožení islámským terorismem i s islámem (v jeho mnoha různých podobách) nebo zda se větší odpor zvedne v táboře evropských kritiků islámu. Takto se papež vyjádřil již několikrát a je třeba jeho slova číst pozorně. Papež to neříká jako svůj názor, ale jako názor mnoha muslimů, kteří nechtějí být spojováni pouze s terorismem. Papež věří, že toto tvrzení je upřímné. Např. na tiskové konferenci během letu z Istanbulu do Říma 30. listopadu 2014 uvedl: „Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: „Je-li toto islám, tak se rozzlobím“. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: „Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový“. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích.“13 Důležité je, že papež hned dodal, jak je důležité, aby „všichni představitelé islámu jasně promluvili a odsoudili teroristické činy.“14

Odmítání násilí ve jménu náboženství ve svých projevech papež František neustále připomíná (a navazuje tím na své předchůdce). Např. v rámci mezináboženského setkání v albánské Tiraně dne 21. září 2014 řekl: „Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.“15 Ve stejný den v promluvě k diplomatickému sboru v Tiraně papež řekl: „Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech!“16 O dva měsíce později, 28. listopadu 2014, při setkání s muslimskou obcí v Turecku papež prohlásil: „Jako náboženští představitelé máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv. Lidský život, dar Boha Stvořitele, má posvátný charakter. Proto násilí, které hledá náboženské ospravedlnění, zasluhuje nejrozhodnější odsouzení, protože Všemohoucí je Bůh života a pokoje.“17

Katolická církev o nekřesťanských náboženstvích

Svoji úvahu nad dotazem, zda křesťané mohou a mají mít úctu k jiným náboženstvím, jsem v Perspektivách začal odkazem na tzv. zlaté pravidlo, tj. „co nechceš, aby ti dělali jiní, nedělej ty jim“, které je možné najít v různých kulturách. Připadá mi logické, když chci, aby druzí respektovali můj život, mé přesvědčení, moji víru, měl bych i já projevit úctu k nim. V evangeliích je tato všeobecně rozšířená zásada ještě zesílena pozitivním vyjádřením („Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ Lk 6,31), požadavkem neoplácet špatné jednání a dokonce milovat své nepřátele („Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ Lk 6,27-30). Tento požadavek je velmi nesnadným úkolem, který se zdá jít proti lidské logice v situaci, kdy bychom měli milovat ty, kdo dávají příkaz k vraždění a bombardování, jak uvedl papež František v kázání v Domě sv. Marty (18. června 2013).18 Přesto máme usilovat o dokonalost Otce v nebesích, který „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45).

Je dobré si připomenout, že křesťané se v minulosti mnohdy uchýlili k násilí a páchali odporné činy v přesvědčení, že zápas za „pravdu Boží“ a „spásu duší“ je důležitější než lidské životy. Ještě v době před II. vatikánským koncilem panovalo v katolické církvi přesvědčení, že svoboda by měla být zaručena pouze pravdě. Naopak lež nebo omyl neměly mít právo na existenci, mohly být pouze omezeně tolerovány. Konkrétně to např. znamenalo, že stát s většinou katolických křesťanů musí být státem katolickým, ve kterém příslušníci jiných vyznání mohou být pouze tolerováni, ale nemají právo vyznávat svojí víru veřejně. Naopak ve státech s katolickou menšinou se vyžadovala pro katolickou církev a její věřící svoboda. Tento přístup byl odmítnut po bouřlivých diskuzích na II. vatikánském koncilu poukazem na skutečnost, že nositeli práv nejsou pravda nebo omyl, nýbrž konkrétní lidé. Právo na náboženskou svobodu je založeno na důstojnosti člověka, stvořeného k obrazu Božímu, a to i v případě, když žije v omylu nebo v neznalosti víry. Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae (DH, 7. prosince 1965) uvádí, že „všichni lidé... jsou mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou a jsou zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“ (DH, 2) Tuto povinnost však nemohou splnit, jsou-li vystaveni vnějšímu nátlaku. Zároveň deklarace dodává, že právo na náboženskou svobodu souvisí s přirozeností osoby, z čehož plyne že „právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“ (DH, 2). Podobně pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (GS, 7. prosince 1965), když mluví o svědomí („Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů.“ GS, 16), konstatuje, že „nezřídka se stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím neztrácí svou důstojnost.“ (GS, 16)19 Přestože v kontextu své doby působily tyto úvahy jako novinka, jednalo se spíš o nový přístup, založený na znovuobjeveném tradičním učení církve, že k víře nesmí být nikdo nucen.20

Ve vztahu k nekřesťanským náboženstvím nejde jen o projev humanismu nebo o novou misijní taktiku, ale o přesvědčení, že všichni lidé tvoří jedno společenství, mají jeden původ a jeden poslední cíl, Boha, jak je uvedeno v předmluvě deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate (NA, 28. října 1965).21 V deklaraci je s odkazem na patristickou nauku o „semenech logu“ uvedeno, že katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté a oceňuje mnohé způsoby chování a života, pravidla a nauky.22 U stručných charakteristik uvádí konkrétní příklady společných nebo blízkých prvků.23 Na druhou stranu nepřehlíží mnohé rozdíly a připomíná svojí povinnost neustále hlásat Krista, ale zavrhuje jakoukoliv diskriminaci a utiskování lidí pro jejich rasu, barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství „jako cizí Kristovu smýšlení“.24

Úcta k druhým a svoboda slova

Teroristický útok na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo v centru Paříže dne 7. prosince 2015 nejenom připomněl Evropanům, že není možné podceňovat riziko související s válkou proti tzv. Islámskému státu, ale především znovu rozvířil diskusi o svobodě slova a jejích případných mezích. Ocenil jsem okamžité odsouzení tohoto brutálního útoku ze všech stran, včetně muslimských komunit ve Francii a ve světě. V určitém smyslu pomohlo, že mezi oběťmi teroristů byl muslimský policista, který na místo útoku dorazil a snažil se zločince zastavit. O dva dny později při souvisejícím útoku v židovském obchodě s košer potravinami v Paříži pomohl muslimský prodavač několika zákazníkům se ukrýt a jeho informace policii údajně výrazně pomohly při zásahu. Takže je na první pohled zřejmé, že nešlo o konflikt muslimů s ostatními lidmi.

Pochopitelná vlna solidarity se zavražděnými redaktory byla vyjádřena heslem „Je suis Charlie“ (Já jsem Charlie.). Myslím si, že je možné chápat to jako vyjádření nesouhlasu s brutálním zločinem a útokem na novináře, na který jsme v naší západní civilizaci zvlášť citliví. Na druhou stranu to nemusí znamenat souhlas s konkrétní prací redaktorů. Satirický týdeník Charlie Hebdo (s podtitulem „nezodpovědný časopis“) je známý svojí kritikou a zesměšňováním nejenom islámu, ale i dalších náboženství nebo politiků atd. Vznikl v roce 1970, když byl zakázán jeho předchůdce týdeník Hara Kiri kvůli karikatuře na titulní straně u příležitosti úmrtí generála de Gaulla.25 V letech 1981-1992 nevycházel kvůli nedostatku financí. Naopak v souvislosti s přetisknutím dánských karikatur proroka Mohammeda si vysloužil kritiku například tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, který odsoudil všechny zjevné provokace a uvedl, že je třeba se vyhnout čemukoliv, co může ublížit přesvědčení někoho jiného, především náboženské přesvědčení. Svoboda projevu by měla být vykonávána v duchu zodpovědnosti. Kvůli karikaturám proroka Mohammeda kritizoval týdeník v září roku 2012 rovněž Vatikán. Tiskový mluvčí Federico Lombardi tehdy mimo jiné uvedl: “Hluboká úcta k víře, posvátným textům, významným postavám a symbolům různých náboženství je zásadním předpokladem pokojného soužití mezi národy... Satirický týdeník neospravedlnitelně a necitlivě provokuje a uráží muslimské věřící.”26 Nedlouho poté, 7 listopadu 2012, se v souvislosti s vášnivými diskusemi během kampaně ohledně návrhu zákona „manželství a adopce pro všechny” na titulní stránce týdeníku objevila karikatura kopulující Trojice s titulkem „Vingt-Trois má tři tatínky“, což byla narážka na číslovku obsaženou v příjmení pařížského arcibiskupa a kardinála. Tentokrát však Vatikán nereagoval, ale několik tisíc katolických věřících protestovalo prostřednictvím petice.

To jsou důvody, kvůli kterým se někteří lidé (v českém prostředí vzbudil největší pozornost zřejmě Tomáš Halík) ohradili proti označení „Je suis Charlie“ a kritizovali snahu „oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury“.27 Diskuse vzbudilo rovněž vyjádření papeže Františka, který při své tradiční tiskové konferenci ne palubě letadla při letu ze srílanského hlavního města Colombo do filipínské Manily dne 15. ledna 2014. Místo dvou důležitých vět („Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného.“ a „Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi.“) zaujala papežova slova: „Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri, pronese nadávku na adresu mé maminky, náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých.“28 Schvaluje snad papež násilnou reakci na urážku? Objevily se úvahy ohledně možné dezinterpretace nebo špatném překladu papežových slov.29 Papež se nakonec k tomuto výroku vrátil během další tiskové konference během zpátečního letu z Filipín do Itálie a upřesnil, že chtěl jen ilustrovat, že teoreticky se shodneme na uznání svobody slova a odmítnutí násilné reakce, ale v praxi přesto hrozí, že můžeme druhé vyprovokovat.30

Humor, satira a křesťanství

Jak už jsem uvedl, tak i s ohledem na tzv. zlaté pravidlo se hlásím k úctě a respektu vůči druhým a totéž bych si přál já od nich. V již zmíněném projevu při mezináboženském setkání v Tiraně papež František uvedl, že netolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je dnes obzvláště „záludným nepřítelem“ a také že ke skutečné náboženské svobodě nestačí pouze právní úprava, nýbrž je potřeba vytvářet „prostředí úcty a spolupráce... za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají“.31

Na druhou stranu mi na papežově vyjádření vadí poněkud jednostranné hodnocení „dědictví osvícenství“. Vždyť osvícenské odmítnutí náboženství, resp. odmítnutí „dogmatického náboženství“, jeho dominantní role ve společnosti a především jeho autorit, bylo jasnou reakcí Evropy, vyčerpané hlubokým náboženským rozdělením a náboženskými válkami.32 Ponechme stranou, že i osvícenský pokus nalézt alternativní zdroj autority v lidském rozumu a jeho optimistická víra v rozum a člověka utrpěla „nelidským“ násilím během revolucí, světových válek a totalitních režimů. Každopádně osvícenský „věk rozumu“ přispěl k prosazení řady hodnot, např. myšlenky tolerance a svobody náboženského vyznání, ke kterým se po dlouhých vnitřních sporech postupně přihlásila také katolická církev (viz např. citáty z koncilních dokumentů výše) a dnes to hodnotíme jako pozitivní věc.

Myslím si, že není možné pominout roli satiry a karikatur v zápase s lidskými strukturami, které se dožadovaly či dožadují nedotknutelnosti a nechtějí být vystaveni kritice a pochybnostem. A zdaleka se nejednalo jen o „laskavý osvobozující humor a ironii“, ke kterému se jako ke „tváři naší kultury“ ve svém textu hlásil Tomáš Halík. Za urážku Jeho Veličenstva hrozil před sto lety v rakousko-uherské monarchii trest těžkého žaláře v délce jednoho roku až pět let. V době nacistické a komunistické totality byla karikatura a satira vůči autoritám rovněž trestána, ačkoliv mnohým pomáhala přežít nelehké období. Dále jsem si vzpomněl na „křesťanský“ satirický časopis Uhlí, který v 90. letech 20. století sloužil jako určitý ventil pro frustrace plynoucí z konfrontací s církevními autoritami a různými „zbožnými dušemi“, jejichž terčem kritiky byl na české poměry velmi kvalitní časopis pro mládež Anno Domini.

Je humor slučitelný s náboženstvím? Platí snad citát jednoho ze zavražděných francouzských karikaturistů Georgese Wolinského (1934–2015 ): „„Humorista nemůže věřit v Boha. Humorista bojuje s vyráběním všech legend vysvětlujících nevysvětlitelné.“?33 Nebo naopak platí tvrzení současného kardinála Waltera Kaspera (nar. 1933, kardinálem od 2001), který humor považuje za jeden ze základních rysů křesťanské víry: „Ke křesťanské víře proto patří především humor; a nedostatek humoru a podrážděnost, jimž jsme v současné církvi a teologii tolik propadli, jsou možná nejvážnějšími námitkami, které lze vznést proti současnému křesťanstvu... Humor je postoj, který nechává člověka být zcela lidským a pouze lidským, protože být Bohem nechává jen Boha a všechny ostatní nároky na absolutní důstojnost odhaluje v jejich směšnosti. "Ten, jenž trůní v nebesích, se /jim/ směje." (Ž 2,4) Správné rozlišování mezi člověkem a Bohem je tedy protikladem zvířecí vážnosti hříchu.“?34 I přes výše uvedené citáty ani papeži Františkovi (nar. 1936) neschází smysl pro humor a ve svém proslovu k římské kurii 22. prosince 2014 mezi „kuriálními nemocemi“ jmenoval „nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně.“ Pokračuje, že „tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty.“ Proto navrhuje: „Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií... Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru.“35

Co dělat?

To bylo mnoho slov a mnoho teorie, takže bych si na závěr dovolil pár snad trochu konkrétnějších doporučení, i když se v této oblasti nepovažuji za zcela kompetentního.

1) V první řadě je třeba odmítnout jakékoliv násilí ve jménu náboženství a také fundamentalistické a extrémistické formy výkladu náboženství a jejich posvátných textů.

2) Zároveň je třeba také odmítnout rozdmýchávání nenávisti vůči skupinám obyvatel na základě rasy, sociálního postavení nebo náboženského vyznání. Je třeba odmítnout pojetí „kolektivní viny“ a respektovat např. skutečnost mnohosti islámu a jeho různých forem.36 Je dobré si uvědomit, že v současnosti v České republice organizované protesty proti islámu se snaží především zneužít obavy z mediálního obrazu islámu a vědomě šíří zkreslené a neúplné informace o islámu. Mnohé komentáře se shodují v tom, že islamofobií zostřené vztahy mezi nemuslimskou většinou a muslimskou menšinou obyvatel Evropy v podstatě jen nahrávají islámským extrémistům a zřejmě jsou i jedním z cílů jejích útoků a brutálních činů.37

3) Spolu s nositelkou Nobelovy ceny Malálou Júsufzajovou jsem přesvědčen, že jednou nejlepších zbraní proti extremismu a fundamentalismu, ať už islámského nebo protiislámského, je vzdělání. Zájemcům o základní informace o islámu mohu vřele doporučit knihy orientalisty a afrikanisty (a zároveň katolického křesťana) Luboše Kropáčka. V roce 2013 vyšel knižní rozhovor, v němž se vyjadřuje i k řadě aktuálních otázek.38 Jako určitá první pomoc, resp. první informace, v případě strachu z informací předkládaných odpůrci islámu je možné s užitkem použít novou knihu orientalisty Bronislava Ostřanského s názvem Atlas muslimských strašáků, která ve stručných heslech vysvětluje řadu termínů.39 Třetím tipem je sice starší, ale velmi dobrá kniha teologa Pavla Hoška, kolegy z Evangelické teologické fakulty, kazatele Církve bratrské, o křesťanské víře v pluralitě náboženství.40 S užitkem je možné si přečíst také jeho seriál o násilí v jednotlivých náboženstvích, který vycházel v roce 2008 v časopisu Bratrstvo a který je dostupný na internetu.41

4) Podle možností a s ohledem na místní situaci by bylo vhodné pokusit se navazovat kontakty s muslimy žijícími v sousedství, neboť dialog je také lékem na pokušení náboženského fundamentalismu a slouží k lepšímu vzájemnému poznání. Ostatně případné rozšíření islamofobie, zvlášť mezi křesťany, by šlo na vrub představitelů křesťanských církví. Ekumenická charta (Charta Oecumenica) neboli Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi, slavnostně podepsaná 22. dubna 2001 ve Štrasburku předsedou Konference evropských církví a předsedou Rady evropských biskupských konferencí (tehdy jím byl pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk), obsahuje ve 3. části (Naše společná zodpovědnost v Evropě) v článku 11 úmysl: „Chceme zintenzívnit na všech úrovních setkání křesťanů a muslimů, jakož i dialog mezi křesťanstvím a islámem. Zvláště doporučujeme vzájemné rozhovory o víře v jediného Boha a objasnění chápání lidských práv.“ A dále je uvedený dvojí závazek: „Zavazujeme se, že budeme k muslimům přistupovat s úctou; že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.“42 Je pravdou, že v souvislosti s podpisem Ekumenické charty u nás, k němuž došlo při slavnostní ekumenické bohoslužbě v modlitebně sboru Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze dne 22. ledna 2007, byl vztah s islámem jedním z diskutovaných bodů. Výtka, že závazek „rozvíjení vztahů s islámem“ je jednostranný, protože muslimové dokument nepodepisují, zcela nechápe charakter a smysl charty.43 V chartě představitelé křesťanských církví zformulovaly některé naléhavé otázky v Evropě, za které cítí spoluzodpovědnost i s ohledem na historii, v níž „selhání křesťanů současně způsobilo v Evropě i za jejími hranicemi mnoho zlého“ (čl. 7).

Je škoda, že existuje tak málo společných prohlášení, ve kterých by veřejně vystoupili zástupci křesťanských církví, představitelé židovských a muslimských obcí, podobně jako na tiskové konferenci 9. prosince 2004 v případě Prohlášení církví a náboženských společností v ČR k problematice eutanázie a doprovázení umírajících.44 Ostatně neznám detaily, proč v případě Společného prohlášení k teroristickým útokům ve Francii z 10. ledna 2015 zástupce muslimů scházel (může to souviset s nejednotností muslimů v ČR).45 Lze jen doufat, že závěrečná slova z tohoto společného prohlášení nebudou jen dalšími frázemi, ale budou je následovat konkrétní kroky: „Za této situace vyjadřujeme přesvědčení, že i přes hněv a bolest, které s sebou terorismus a extremismus přinášejí, je stále třeba trvat na základních principech otevřené společnosti. Především pak na svobodě projevu, na lidských právech, ale také na vzájemném respektu náboženství a kultur i na hledání cest společného soužití.“

1 Muftí je muslimský vzdělanec, který je kompetentní k vydávání právních dobrozdání (tzv. fatwa). V řadě zemí existuje post velkého nebo nejvyššího muftího, který bývá považován za autoritu, ale rozhodně ne všemi muslimy. V islámu totiž neexistuje jednoznačně daná hierarchie autorit.

2 Když se symbolem útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo v Paříži stala tužka, tak jsem si vzpomněl na útočníka ze Sydney, který na starších záběrech při odchodu ze soudní síně ukazoval své propisovací pero a tvrdil: „Tohle pero je mou zbraní. A tato slova jsou mé náboje.“ Kromě závažnějších trestných činů byl obviněn z toho, že psal hrubé dopisy rodinám vojáků padlých v boji proti islámským radikálům.

3 „Média... touží po dobrodružství, napětí, dramatičnosti a vzrušení. Média z hlediska své podstaty více lákají projevy abnormality, nekonformity a různé formy deviantního chování než standardní situace a stavy bezpečí, které ničím nevybočují z normálního průměru.“ URBAN, Lukáš, DUBSKÝ, Josef, MURDZA, Karol. Masová komunikace a veřejné mínění. Praha, 2011, s. 172.

4 Turek se velmi rychle stal zosobněním obecné hrozby, nepřítele, trestu Božího, ukrutného krvežíznivce a utlačovatele křesťanů atd. O těchto obrazech a stereotypech v českém prostředí pojednal důkladně: RATAJ, Tomáš. České země ve stínu půlměsíce : obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Praha, 2002.

5 URBAN, Lukáš, DUBSKÝ, Josef, MURDZA, Karol. Masová komunikace a veřejné mínění. Praha, 2011, s. 194.

6 Z mnoha pramenů je možné zmínit např. vzpomínky (konkrétně kapitola VI. Břevnov a Broumov po válce) OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha, 1997 (3. opravené a doplněné vydání).

7 V roce 2006 jsem např. uvedl, že proti karikaturám proroka Mohameda demonstrovali lidé, kteří nedávno zřejmě ani nevěděli, že existuje nějaké Dánsko, neznali jeho vlajku (mimochodem s křesťanským symbolem kříže) a rozhodně nečetli jeho denní tisk. VAŇÁČ, Martin: Jak reagovat na karikatury proroka ? Getsemany 2006, č. 3, s. 46-47. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/826 [cit. 2015-01-21]

O roli médií v souvislosti s islamofobií hovořil např. politolog Pavel Barša v rozhovoru: „Česká islamofobie má více příčin. Za prvé se strašně lehce prodává. V televizi vidíme násilnosti džihádistů každý den, a naopak není žádnou mediální breaking news, že drtivá většina muslimů je mírumilovná a chce žít v klidu. Myslím, že je to i odpovědnost novinářů, kteří by se měli snažit vyvažovat disproporci mezi četností obrazů brutality a statistickým faktem normálnosti muslimské většiny.“ Filosof a politolog Pavel Barša: O xenofobii a selháních levice. Novinky.cz, 29.12.2014. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/356842-filosof-a-politolog-pavel-bar... [cit. 2015-01-21]

Do třetice ještě jeden možná trochu provokativní citát o historických kořenech české xenofobie: „Historicky vzato – česká xenofobie má základ i v tom, že naše dějiny nikdy neprovázely osudy mořeplavců, dobrodruhů, misionářů a obchodníků. Uvězněni v kotlině uprostřed Evropy a začleněni do nepříliš dynamického rakouského mocnářství jsme v éře novověku nikdy neměli možnost sdílet koloniální aspirace sousedních evropských států a národů... Naše postavení nám neumožnilo tuze si rozšiřovat rozhled, a naopak posilovalo představu pro nás typickou, že „všude dobře, doma nejlépe“ nebo „co je české, to je hezké“, popřípadě nepříliš duchaplnou legendu o „zlatých českých rukách“.“ MENDEL, Miloš. Islámská výzva. Brno, 1994, s. 46.

8 Extremisté se knih děsí, řekla v OSN školačka, kterou postřelil Taliban. idnes.cz, 12.7.2014. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/malala-yousafzai-prednese-projev-na-sve-sestnacte... [cit. 2015-01-21]

9 Zaujalo mě, že 19. ledna 2015 jsem tento text a obsáhlou diskuzi k němu na veřejném profilu Tomia Okamury již nenašel. Nalezl jsem pouze svůj odkaz na demonstraci v Norsku, kterým jsem 30. prosince 2014 upozornil na skutečnost, že protesty muslimů např. proti tzv. Islámskému státu se konají.

10 Např. hned v úvodní větě se „radikální islám“ proměnil v „islám“: „Přemýšlel jsem nad radikálním islámem a nad tím, co tedy můžeme dělat konkrétně my sami, jako občané, v místě bydliště na ochranu našeho demokratického způsobu života a na ochranu dědictví našich předků před islámem?“ Předmětem parodií na sociálních sítí se stal např. bod č. 6, v němž Okamura navrhuje: „Můžeme svůj nesouhlas vyjádřit i obchodně, nekupovat si v jejich krámech kebaby ani mobily, prostě vůbec nic a neměnit u nich peníze, je to vedlejší zdroj financování rozmachu islámu. Každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám. Jak bude chutnat vaší ženě, až jej bude jíst se šátkem na obličeji?“ Kromě výtky, že kebab mohou prodávat arabští křesťané, je zde přece jen vážnější námitka, která upozorňuje na podobné výzvy, které se v minulosti objevily např. vůči židovským obchodům. Z řady kritickým komentářů mě zaujal např. FENDRYCH, Martin. Okamura rozjíždí štvanici: Prudit, prudit, prudit ty muslimy. Aktuálně.cz, 5.1.2015. Dostupné z: http://nazory.aktualne.cz/komentare/okamura-rozjizdi-stvanici-prudit-pru... [cit. 2015-01-21]

11 Pro ilustraci jeden z nadpisů článku na titulní stránce (Lidové noviny, 3.ledna 2015): Nový cíl extrémistů: místo Romů muslimové.

12 Tiskové středisko České biskupské konference (TS ČBK) a česká redakce Radia Vaticana publikovaly jen výtahy z tohoto dopisu. Cituji podle zprávy TS ČBK a podle anglického originálu na stránkách Vatikánu: Papež křesťanům na Blízkém vých.: Doufám, že k vám přijedu. TS ČBK, 23.12.2014. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/papez-krestanum-na-blizkem-vychode-do... a Lettera del Santo Padre Francesco ai cristiani del Medio Oriente, Bolletino sala stampa della Santa Sede, 23.12.2014 Dostupné z: http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2014/1... [cit. 2015-01-21]

13 Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2015-01-21]

14 Celá pasáž: „Před prezidentem Erdoganem jsem vyslovil přání, aby všichni představitelé islámu – političtí, náboženští i akademičtí – jasně promluvili a odsoudili teroristické činy. To by většině islámského lidu pomohlo říci ne. Nejdřív je však musí slyšet z úst svých představitelů. Všichni totiž potřebujeme celosvětové odsouzení, a to také z muslimské strany.“ Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2015-01-21]

15 Uvádím širší kontext citátu: „Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.“ Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu : promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana – Albánie. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20827 [cit. 2015-01-21]

16 Rozdíly mezi náboženskými přesvědčeními jsou manipulovány : promluva k diplomatickému sboru, prezidentský palác v Tiraně. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20830 [cit. 2015-01-21]

17 Mimo jiné papež dále řekl: „My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu (srov. Jan Pavel II., Promluva ke katolické komunitě v Ankaře, 29. listopadu 1979).“ Máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv : Papež František na setkání s muslimskou obcí, Turecko – Ankara. Radio Vaticana, 28.11.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21153 [cit. 2015-01-21]

18 Papež František: Když odpouštíme, nestáváme se chudšími. Radio Vaticana, 18.6.2013. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18436 [cit. 2015-01-21]

19 Text pokračuje: „To však nelze říci tehdy, když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí vlivem návyku na hřích ponenáhlu stává téměř slepým.“ (GS, 16) Jedná se v podstatě o klasické rozlišování mezi „nezaviněně mylným“ a „zaviněně mylným“ svědomím.

20 Právě kolem tématu náboženské svobody se vedou diskuse v souvislosti s úvahami o tom, nakolik je II. vatikánský koncil v kontinuitě s předchozí tradicí katolické církve. Deklarace o náboženské svobodě k tomu uvádí: „Církev tedy, věrná pravdě evangelia, jde stejnou cestou jako Kristus a apoštolové, když uznává, že zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením, a když ji podporuje. Učení přijaté od Mistra a od apoštolů v průběhu věků uchovávala a předávala. I když se v životě Božího lidu, putujícího proměnlivými lidskými dějinami, někdy vyskytl způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, přece vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen.“ (DH, 12) Zároveň dodává, že k tomuto přesvědčení vedla delší cesta: „Tak působil dlouho na lidskou mysl kvas evangelia a ve značné míře přispěl k tomu, aby lidé během doby lépe poznali důstojnost své osoby a aby uzrálo přesvědčení, že v občanské společnosti má být důstojnost osoby chráněna před jakýmkoli lidským nátlakem v oblasti náboženství.“ (DH, 12)

21 „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. (Srov. Sk 17,26.) Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, (Srov. Mdr 8,1; Sk 14,17; Řím 2,6-7; Tim 2,4.) dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě, které bude osvěcovat Boží sláva a kde budou národy chodit v jeho světle. (Srov. Zj 21,23-24.)“ (NA, 1)

22 „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (Srov. 2 Kor 5,18-19.)“ (NA, 2)

23 Pro zajímavost o islámu je řečeno následující: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.“ (NA, 3)

24 „Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva. Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.“ (NA, 5)

25 Stručně k historii týdeníku: GIBSON, Megan. The Provocative History of French Weekly Newspaper Charlie Hebdo. Time, 7.1.2015. Dostupné z: http://time.com/3657256/charlie-hebdo-paris-attack/ [cit. 2015-01-21]

26 Papežova soustrast a další reakce na pařížský atentát. Radio Vaticana, 8.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21317 [cit. 2015-01-21]

27 HALÍK: Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Lidové noviny, 12. ledna 2015. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/tiskni.aspx?r=ln_nazory&c=A150112_153452_ln_nazory_hm [cit. 2015-01-21]

28 Celý kontext vyjádření: „Na Srí Lance jste připomněl, že svoboda vyznání je základním lidským právem, které se vyjadřuje úctou k různým náboženstvím. Kam až může zajít svoboda projevu, která je také základním lidským právem? Papež: Děkuji za inteligentní otázku. Myslím, že obě tato práva jsou zásadní, jak svoboda vyznání, tak svoboda projevu. Vy jste Francouz. Mluvme tedy jasně a pojďme do Paříže! Nelze zakrývat pravdu, že každý má právo praktikovat své náboženství ve svobodě a bez urážek. Chceme to tak všichni. Za druhé, není možné urážet, vypovídat válku a zabíjet ve jménu vlastního náboženství, v Božím jménu. To, co se nyní děje, nás udivuje, ale vzpomeňme si na své dějiny, kolik v nich bylo náboženských válek! Pomysleme na Bartolomějskou noc. Je tedy pochopitelné, že také my jsme v tomto ohledu hřešili. Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného. Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi. Co se týče svobody projevu, má každý z nás nejenom svobodu, nýbrž také právo vyslovit to, co myslí, aby napomohl obecnému dobru. Pokud kupříkladu poslanec nevysloví to, co si opravdu myslí a považuje za správné, nespolupracuje na společném dobru. Musíme tedy mít takovouto svobodu, aniž bychom zraňovali. Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest, pozn. překl.), pronese nadávku na adresu mé maminky, (se smíchem) náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých. Papež Benedikt v jedné své promluvě (řezenské přednášce, pozn. překl.) mluvil o této postpozitivistické mentalitě, o postpozitivistické metafyzice, která dovádí k přesvědčení, že náboženství nebo náboženské výrazy jsou jakýmsi druhem subkultury. Jsou sice tolerované, ale bezvýznamné, a netvoří součást osvícenské kultury. Osvícenství nám zanechalo toto dědictví: Množství lidí, kteří pomlouvají náboženství druhého, vysmívají se mu a pohrávají si s ním. Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost. Náboženství, které respektuje lidský život a lidskou bytost, se nemohu posmívat. Uvedl jsem tento mezní příklad, abych sdělil, že ve svobodě projevu nelze překročit určité hranice, jako kupříkladu u mé maminky.“ Papež František na Srí Lance a Filipínách - 3. den. Radio Vaticana, 15.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21346 [cit. 2015-01-21]

29 Viz např. GIBSON, David. Pope Francis’ mis-interpreters: Who’s punch-drunk now? Religion News Service, Blog Sacred and Profane. Dostupné z: http://davidgibson.religionnews.com/2015/01/18/pope-francis-mis-interpre... [cit. 2015-01-21]

30 „Otázka španělské skupiny se vracela k předchozí tiskové konferenci cestou ze Srí Lanky na Filipíny. Papež František tehdy v souvislosti s pařížským atentátem prohlásil, že případná urážka jeho maminky si zasluhuje ránu pěstí. Podle španělské novinářky tato věta vyvolala zmatek a nepochopení. Chtěl snad papež ospravedlnit násilnou reakci, kterou provokativní karikatury vyvolaly? Papež: Teoreticky lze říci, že reagovat násilně na urážku nebo provokaci není dobré a nemá se to dělat. Teoreticky lze uvést, k čemu nás vybízí evangelium – tedy nastavení druhé tváře. Teoreticky můžeme říci, že máme svobodu vyjadřování a ta je důležitá. V teorii jsme všichni zajedno, jsme však lidé a existuje umírněnost, což je ctnost lidského soužití. Nemohu neustále někoho urážet a provokovat jej, protože riskuji, že se rozzlobí. Riskuji, že bude reagovat nesprávně, ale lidsky. Proto tvrdím, že svoboda slova musí přihlížet k lidské realitě a musí být umírněná. Je to stejný způsob, jako říci, že má být slušná. Mírnost je lidská ctnost, která řídí naše vztahy. Mohu zajít až sem, odtud až tam. Chtěl jsem tedy naznačit, že teoreticky jsme všichni zajedno: existuje svoboda slova, násilná reakce není dobrá, je vždy špatná. Všichni souhlasí. Ale v praxi trochu přibrzděme, protože jsme lidé a hrozí, že druhé vyprovokujeme. Svobodu tedy musí doprovázet umírněnost. To jsem chtěl říci.“ Tisková konference s papežem Františkem při návratu z Filipín. Radio Vaticana, 20.1.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21363 [cit. 2015-01-21]

31 „Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“. Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské. Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají.“ Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu : promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana – Albánie. Radio Vaticana, 21.9.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20827 [cit. 2015-01-21]

32 Viz např. McGRATH, Alister E. Dějiny křesťanství – úvod. Praha, 2014, s. 344-348. IM HOF, Ulrich. Evropa a osvícenství. Praha, 2001, s. 34-46.

33 Přebírám z textu francouzské spisovatelky Marie Darrieussecq (nar. 1969), která k roli humoru dodává: „Humor je spásou světa. Humor nás zbavuje ducha vážnosti a nebezpečí s ním spojeného. Charlie používá humor jako zbraň, zbraň, jež ovšem nezabíjí.“ /Komu vadí teologicky zatížený termín "spása", ať čte např. "humor zachraňuje svět", "L’humour sauve le monde"./ Český překlad článku viz Charlie, nezodpovědný časopis – osvobození od blbosti. Echo24.cz, 11.1.2015. Dostupné z: http://echo24.cz/a/iz2bP/charlie-nezodpovedny-casopis-osvobozeni-od-blbosti [cit. 2015-01-21]

34 KASPER, Walter. Uvedení do víry. Řím, 1987, s. 112.

35 Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí. Radio Vaticana, 22.12.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21255 [cit. 2015-01-21]

36 Politolog Šádí Shanaáh, narozený v Praze palestinskému otci a české matce k tomu uvedl:

„Není ale požadavek, aby se od těchto útoků distancovali, logický? Hodně muslimů ale úplně nevidí souvislost sebe samých s teroristy a nechápe, proč by se měli omlouvat za někoho, koho vůbec neznají a nemají s ním nic společného. Je těžké chtít třeba po francouzském muslimovi, aby se omlouval za nějaké Iráčany, když se s nimi vůbec necítí být jeden národ. Na druhou stranu nemůžeme popřít, že teroristé to dělají ve jménu víry, takže je tam určitá logická spojnice, proč se chce, aby se od toho distancovali. Jaké má ale řadový muslim možnosti se od těchto činů distancovat, když to není nějaká důležitá persona, která by byla slyšet?... Problém také je, že muslimská komunita, po které se chce omluva, vlastně není. Neexistuje jedna muslimská komunita, která má jeden hlas. Evropští muslimové mají různý etnický původ, různé politické přesvědčení. Někdo je pravičák, někdo je levičák, někdo se o politiku nezajímá, někdo je z Bangladéše, jiný z Jemenu. I víra je u nich různě intenzivní. Proto často necítí povinnost omlouvat se za nějaké vrahy, se kterými nemají nic společného. To je, jako kdybychom chtěli po nějakém Čechovi, aby se omlouval za Ku Klux Klan jen proto, že je také bílý.“ Politolog: Teroristé v Paříži ublížili svým obětem, ale i všem muslimům. Idnes.cz. 8.1.2015. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-shanaahem-o-islamu-a-utocich-d97-/doma... [cit. 2015-01-21]

37 Např. závěr komentáře Lukáše Macka, ředitele dijonské sekce Pařížského institutu politických věd: „Naopak je zcela jisté, že 7. leden 2015 zůstane milníkem v dějinách francouzského islámu a jeho vztahu k francouzské společnosti. I zde se rýsují dvě radikálně odlišné cesty. Buď šok povede k tomu, že si drtivá většina Francouzů uvědomí, že v jejich zemi existuje skutečný problém radikálního islamismu, který je však společným nepřítelem nemuslimské většiny a umírněné muslimské menšiny. A že házet islám jako takový do jednoho pytle s extrémismem a terorismem je ten nejlepší dárek, který lze džihádistům dát. Nebo naopak posílí (nejen ve Francii) se rozvíjející islamofobii, vyostří vztahy mezi nemuslimskou většinou a muslimskou menšinou a posílí tak extrémisty a populisty na všech stranách. První reakce – celkem logicky – zatím naznačují, že by se mohly, alespoň částečně, naplnit první scénáře. Byla by to ta nejlepší pocta, jakou by truchlící Francie mohla vzdát deseti novinářům a dvěma policistům, které teroristé zavraždili. Na přehnaný optimismus je však bohužel ještě brzy. A problémy dnešní Francie jsou skutečně hluboké...“ KOMENTÁŘ: Útok sjednotil Francouze. Může se stát spásným elektrošokem. Idnes.cz, 7.1.2015. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/glosa-lukase-macka-s-masakru-v-parizi-dse-/zahran... [cit. 2015-01-21]

Bezprostřední reakce na útoky v Paříži na facebookovém profilu šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho: „Cílem je také zasít strach, pochybnosti a nenávist. V minulosti se už něko-likrát podařilo prokázat, že teroristé počítají s tím, že se část veřejnosti obrátí i proti mírumilovným muslimům – což zafunguje jako náborová akce do řad ISIS a jím podobným organizacím. Zatím ještě není jasné, kdo vlastně útočil, ale nenávistné výroky na adresu muslimů už se na internetu objevují. Naší reakcí nesmí být snaha omezit západní otevřenost, liberalismus, smysl pro humor nebo obrátit nenávist proti lidem, kteří s útokem nemají nic společného. Tak bychom se stali spolupracovníky teroristů, protože bychom naplnili jejich cíle. Jediné možné řešení je nezměnit náš styl života a nekompromisně stíhat a trestat ty, kterým se podíl na teroru prokáže.“

38 „Proč bychom se měli u nás chovat k muslimům vstřícněji než oni ke křesťanům ve své zemi? Nevnímají to pak jako naši slabost či nedůslednost, nebo dokonce známku úpadku? Myslím, že se máme především chovat jako křesťané. Cestu ukazuje podobenství, kterým Ježíš odpověděl na otázku: kdo je bližní? A také jeho osobní příklad vlídné pomoci i těm, kdo nepatřili ke společenství Staré smlouvy. Věříme, že Ježíš přinesl spásu všem lidem přes stávající předěly národností a kultur. Spolu se sekulárními humanisty podporujeme dnes po vlastních hořkých zkušenostech z minulosti svobodu náboženství a hlásíme se k právnímu státu. Nejlépe oslovíme muslimy vlastním dobrým příkladem. Nikoliv dvojím metrem a chováním, které často – a někdy právem – Západu předhazují. Ano, ta znevažující či pohrdavá hodnocení naší vstřícnosti zaslechneme z různých koutů. Někteří muslimové tak skutečně mohou smýšlet. Jiní – a já bych je s různými odstíny pokládal za většinu – si dokáží cizí laskavosti vážit. Když papež František umyl na Zelený čtvrtek nohy muslimské dívce, vysoký představitel al-Azharu to komentoval jako „velmi, velmi ctihodné gesto“. Oficiality jsou jistě jen kapička v moři. Matka Tereza by ovšem dodala: ale moře by jinak o ni bylo chudší! Důležité je přemýšlení, cítění a chování lidí, veřejné mínění – a tady se již dostáváme na sekulární rovinu, kde mají velkou odpovědnost nejen politici, ale i média.“ ZIKMUND, Martin T., PAULAS, Jan. Luboš Kropáček : po cestách kamenitých : o životě, islámu a křesťanské víře. Praha, 2013, s. 230.

39 OSTŘANSKÝ, Bronislav. Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“. Praha, 2014.

40 HOŠEK, Pavel. Na cestě k dialogu – křesťanská víra v pluralitě náboženství. Praha, 2005.

41 K nalezení podle rejstříku na internetových stránkách http://balustrada.cz/bratrstvo/ [cit. 2015-01-21]

42 Charta oecumenica (2001) vyšla v rámci dokumentů České biskupské konference, fialová řada, č. 16. Dostupné ke stažení z: http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/fialova-rada/ [cit. 2015-01-21]

43 To byla jedna ze tří výtek, kvůli které odmítl Ekumenickou chartu podepsat Rudolf Bubik, biskup Apoštolské církve. Prohlášení Apoštolské církve k připravovanému podpisu dokumentu Charta Oecumenica. Křesťan Dnes, 7.12.2006. Dostupné z: http://www.krestandnes.cz/article.htm?vars=prohlaseni-apostolske-cirkve-... [cit. 2015-01-21]

44 Prohlášení církví a náboženských společností v ČR k problematice. TS ČBK, 9.12.2004. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/prohla-eni-cirkvi-a-nabo-enskych-spolecn... [cit. 2015-01-21]

45 Společné prohlášení k teroristickým útokům ve Francii. TS ČBK, 10.1.2015. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/spolecne-prohlaseni-k-teroristickym-utoku... [cit. 2015-01-21]

Ateologicky – nebo ateisticky?

Argumentativní balast dnešní kritiky náboženství

V následující úvaze se chci zabývat argumentačními formami novějšího ateismu. Nemám na mysli ani tak ony jarmareční výkřiky snažící se nám namluvit, že náboženství a nevzdělanost jdou ruku v ruce, které nacházejí ohlas i v široké veřejnosti. Chci se zaměřit na ty autory, jejichž ateistická stanoviska patří k průvodním jevům současné filozofie náboženství zejména v anglo-americké jazykové oblasti. Tyto průvodní jevy jsou takříkajíc temným, ostře konturovaným stínem, jejž vrhají diskuse probíhající v novější době mezi představiteli jazykově analyzující filozofie náboženství – mám na mysli diskuse o konzistenci vlastností Boha, o problematice teodiceje a o slučitelnosti či neslučitelnosti teismu a naturalismu.

Abychom mohli posoudit brizanci ateistických argumentačních modelů, musíme zásadně rozlišovat: Jeden typ ateismu nazvěme „ateologický“, druhý „autenticky ateistický“. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že ten, kdo myslí ateologicky, už vlastně nemusí předkládat argumenty proti existenci Boha – protože jeho teistické výpovědi jsou nesmyslné nebo rozporuplné, používané teistické pojmy jsou velmi pochybně vytvořené a u mnoha podstatných výrazů náboženského jazyka není jasné, k čemu odkazují.

Nesmyslnost či rozporuplnost je výtka, kterou ze starších analytických filozofů velmi energicky vznesli Rudolf Carnap a Anthony Flew; v současnosti ji ve své kritice náboženství používá Kai Nielsen; v lehce modifikované podobě se k ní vracejí Michael Martin, Patrick Grim, Graham Oppy nebo John Schellenberg. Posledně jmenovaný (a také např. Daniel Denett) patří zároveň k oné podskupině, která poukazuje na pochybné tvoření pojmů, resp. na jejich nejasný vztah ke skutečnosti.

Útok je veden proti Bohu monoteistických náboženství a klasického teismu

Proti ateologii, která nemusí nutně vyústit v ateismus, nýbrž může zůstat na pozici agnosticismu či dokonce „apofatické“ teologie (tj. takové, která se „pouze“ vyhýbá všem pozitivním výrokům o Bohu), stojí názory jednoznačně ateistické; ty vycházejí z toho, že pro víru v existenci Boha nejsou dostatečně dobré důvody, anebo že protiargumenty jsou dostatečně silné, aby existenci Boha činily ne-li nemožnou, tak rozhodně nepravděpodobnou.

Představiteli prvního podtypu jsou např. John Leslie Mackie, Keith Parsons a již jmenovaný Patrick Grim; druhý podtyp argumentace používají v poslední době především Richard Dawkins a Daniel Dennettt, kteří zdůrazňují, že naturalistický plán našeho univerza je závažným důvodem proti existenci (osobního) Boha.

Zastánci ateologického i ateistického názoru útočí v podstatě na Boha monoteistických náboženství a na (filozoficky pojímaného) Boha klasického teismu. Tento Bůh je koncipován „osobně“, jsou mu přisuzovány projevy intelektu a vůle. A tento Bůh je také předmětem metafyziky (tedy nejen referenčním bodem víry): v anselmovské tradici musí být popisován jako nejdokonalejší bytost, jež má obsahově dokonalé vlastnosti v nedostižné míře. Tento Bůh je nejdokonalejší substance, cíl chtění; sám disponuje duchem a úmyslem a je ve své moci omezen pouze důstojností vlastní božské podstaty. Zda je anselmovské chápání Boha právě při pohledu na metafyzické základy dnešní, teismu přitakávající filozofie náboženství vždy určující pro onen koncept Boha, s nímž se polemizuje, o tom by arci bylo třeba diskutovat zvlášť.

Jestliže jsme zde výslovně vymezili, co je předmětem útoků, je v podstatě už také řečeno, že principiální alternativy ke klasickému teismu jsou vlastně před těmito útoky chráněny: Kdo totiž chápe Boha jako novoplatonské unum, jež je „mimo bytí“, a zastává apofatickou teologii, ten pravděpodobně nebude vůbec vystaven hlavním útokům náboženskofilozoficky argumentujícího ateismu. A nebude jim vystaven ani ten, kdo sdílí radikální koncepci Boha jakožto prapříčiny předcházející veškeré myšlení, kdo Boha považuje za zkušenostní prazáklad veškeré zkušenosti (např. Timothy Sprigge), kdo Boha chápe jako vyvíjející se morální charakter, který teprve musí dospět k závazné kvalitě (australský filozof Peter Forrest), kdo Boha vidí jako nejvyšší dobro, jehož maximální realizace v univerzu se teprve vynořuje (John Bishop nebo Ken Perszyk), nebo kdo vztah mezi Bohem a světem nahlíží panteisticky (jako kalifornský teolog Philip Clayton).

Ateistické pozice v aktuální verzi nevyvracejí totiž zásadně věrohodnost nějakých (nebo všech) teistických názorů, nýbrž napadají koncept osobního Boha, jehož vědění, záměry, bytí a konání jsou dokonalé a jenž může s člověkem navázat partnerský vztah.

Kromě toho víme z minulosti a vidíme i v současnosti, že ateismus není totéž co kritika náboženství, protože existuje také teistická kritika náboženství (kritizující ve jménu Boha sporné výstřelky náboženství, známé už od dob starozákonních proroků) a protože – jakkoli podivně to snad zní – může existovat i ateismus, který je náboženství nakloněn. Jeho projevem jsou např. ony anti-realistické, resp. ne-realistické rekonstrukce náboženského jazyka, které sice skoncovaly s ontologickou závazností existence Boha, ale jsou přece jen ochotny připustit, že náboženský jazyk má jistý etický smysl nebo je použitelný v humanistickém kontextu.

V poslední době takový přístup naznačuje Markus Gabriel ve své knize „Warum es die Welt nicht gibt“ [Proč svět neexistuje] (Berlin 2013): Výraz „Bůh“ fungoval jako šifra pro nekonečnost a nevyčerpatelnost lidských vztahů. Náboženství (říká autor) se stalo problematickým tam, kde své názory „totemizovalo“, nicméně v zásadě zůstává nadále vnímavé vůči zmíněné nevyčerpatelnosti.

Ptáme-li se nejprve, co jsou hlavní trvalé výhrady ateismu proti teismu, pak vidíme zejména dvě témata: Především je to problém teodiceje, jehož údajné řešení odkazující na svobodnou vůli je považováno za příliš nákladné a nedostatečné, protože v něm není místo pro přírodní zlo nebo zlo vznikající v průběhu evoluce.

Neuralgickým bodem se problém teodiceje stává ovšem tehdy, jsou-li jeho indicie používány nejen jako protiváha eventuálních důvodů pro existenci osobního Boha, nýbrž jsou-li brány jako nepřímé důkazy, z nichž se vyvozuje zcela obrácený metafyzický koncept vesmíru: Nemůže to být tak, že naše univerzum vděčí za svou existenci nějaké amorální nebo dokonce zlovolné nebo snad čistě hedonisticky jednající síle, takže ta trocha dobra jsou jen ojedinělá bludná světélka v bolestných dějinách svobody biologických bytostí?

Podobnou úvahu vysloveně ironicky prezentoval bostonský profesor filozofie Michael Martin; v důstojné filozoficko-historické podobě ji ovšem naznačil už Arthur Schopenhauer. Středem jeho představy světa je „metafyzická vůle“, životní princip stojící výše než morálka. Skutečně nemůžeme práci na problému teodiceje vystihnout v úplnosti, pokud nebereme vážně možnou pravdivost radikálně alternativního obrazu světa.

Hájit koncept osobního Boha znamená zabývat se důkladně i otázkou, od kterého bodu nás indicie nutí, abychom vlastní interpretaci faktů vystavili konfrontaci s radikálně odlišným obrazem světa. A třeba se v diskusi o této otázce ukáže, že se při racionalizaci svého zásadního přesvědčení nedostaneme dál než k fideistické volbě jedné z obou možností, protože neexistuje žádná konečná epistemická instance, díky níž bychom skutečně směli onu neodbytnou alternativní představu odmítnout jako nemožnou.

Přesvědčivost evoluční biologie rozšířené o genetiku

Druhé téma souvisí s naturalismem. Richard Dawkins je typický představitel názoru, že neo-darwinistická evoluční teorie není slučitelná s teismem – rozhodně ne s obrazem plánujícího a do běhu světa (občas) zasahujícího Boha. Dawkins věru není jediný, reprezentuje celý široký proud meta-evolučněteoretických přístupů, které vzhledem k přesvědčivosti výkladu, jejž podává evoluční biologie rozšířená o genetiku, považují teismus za vyřízený.

Daniel Dennett formuluje tento postoj podobně, ale rozšiřuje jej o popis evoluce náboženství. Jeho argumenty jsou prosté a jasné: (1) Jestliže existuje náboženství jako historický jev, nutně existuje jeho vysvětlení. (2) Kdyby jako vysvětlení náboženství nepřicházel v úvahu Bůh, museli bychom hledat jiná vysvětlení. (3) Bůh jako vysvětlení náboženství nepřichází v úvahu, protože neexistuje. (4) Musíme tudíž hledat jiná vysvětlení. A takovým alternativním vysvětlením je pro Denneta jedině vysvětlení naturalistické.

Tato argumentace má ovšem háček, který vězí v tom, že první dvě premisy se týkají dvou různých rovin. Je zcela legitimní předpokládat, že pro každý historický jev existuje nějaké v nejširším slova smyslu historické vysvětlení. (Něco podobného by se dalo říci o přirozených jevech atd.) Určitě je ale sporné, zda je dovoleno použít Boha jako explanandum v rámci historického nebo přírodního vysvětlování, zda se totiž takový pokus nedopouští chyby v kategorizaci. Dennettovo odhalení nedostatku tak zůstává v podstatě neúčinné právě proto, že směšuje odlišné kategorie.

Problematickým důsledkem zmíněných názorů může být reakce, kterou vyvolávají: ta přesahuje pouhé oddělování víry a vědy a protiváhu teismu vidí nikoli v oblasti fakt nýbrž v oblasti interpretací. Tím se ovšem víra v Boha stává interpretačním fenoménem, pro nějž je svět fakt lhostejný. Otázkou nicméně zůstává, zda určité konfigurace fakt určitý druh interpretace připouštějí, zatímco jiné vylučují. Jinak řečeno: Kdybychom měli v oblasti fakt zjistit, že průběh evoluce neměl žádný cíl, smíme pak ještě mluvit o Božím plánu spásy?

V současnosti může filozofie náboženství při konfrontaci s naturalismem použít tři zajímavé strategie: První strategie vychází z teorie poznání. Její argumentační schéma můžeme načrtnout takto (podle Alvina Plantingy): (1) Jestliže jsou naturalistická vysvětlení prostě a jednoduše pravdivá, pak nemáme důvod věřit svým poznávacích schopnostem (protože bychom např. museli předpokládat, že odpovídají spíše naší potřebě přežít než naší lásce k pravdě). (2) Ale my svým poznávacím schopnostem věříme. (3) Tudíž nemohou být naturalistická vysvětlení prostě a jednoduše pravdivá.

Druhá strategie se zase může odvolávat na fenomén vědomí, jehož kvalitativní specifika nemohou být postižena zákonitostmi fyzikálních a fyziologických procesů (tak uvažují James P. Moreland nebo – zase trochu jiným způsobem – Lynne Rudder Bakerová). Pointovaně řečeno jde o „záhadu“ sebe-vědomí, které je, platí-li podmínky evoluční teorie, ve fyzickém univerzu cizím prvkem: K úspěšnosti orientace na svět, nutné pro přežití, by stačil nějaký druh vysoce vyvinuté operační inteligence, zatímco kvalitativní vnitřní stránka vědomí se jeví jako metafyzický luxus.

A konečně třetí strategie se může zaměřit na nedokonalost naturalistické ontologie (k tomu radí mj. Michael Rea). Jestliže naturalistické teorie (tedy také právě evoluční teorie) formulují zákonitosti platné nezávisle na místě, času a prostoru, potřebují – mají-li být realistické – pro své formulace zákonitostí realizátory, a těmi mohou být vposledku pouze univerzálie, které jsou per definitionem nefyzické povahy.

Mohou tyto anti-naturalistické strategie nějak přispět k pochopení Boha? První a třetí strategie se mohou nanejvýš přiblížit Bohu dokazovanému „alethologicky“, tedy Bohu v jeho funkci ručitele pravdy a věčného absolutna, které může být chápáno jako kvintesence pojmového chápání a pravdou vedeného poznávání. Kdežto takové chápání Boha, které by mohlo být završením druhé strategie, může být dobře postiženo už Bradleyovým nebo Spriggeovým pra-vědomým všezákladem veškerého zakoušení, protože projev vědomí nemusí nutně navazovat na hypotézu osobního Boha.

To znamená, že jakmile současná teologie začne ve sporu s ateismem používat antinaturalistické strategie, ocitne se před obrovským nezvládnutým úkolem. Ten by bylo možno formulovat jako otázku: Lze klasického, osobního Boha vůbec ještě umístit mezi ony metafyzické souřadnice, které vyplynou z konfrontace s naturalismem? Anebo budou na tomto pozadí přijatelnější jiné koncepty?

Ateologické postoje v právě definovaném smyslu nejsou nějaký zvláštní jev, známý teprve v souvislosti s „novým ateismem“. Zajímavé a v určitém smyslu nové ovšem je, že klasické ateologické postoje mezitím obklopuje aura větší argumentační plauzibility. Všimněme si zvláště markantního příkladu. – Jen na okraj poznamenejme, že neméně vážně je třeba brát i jiné ateologické názory, poukazující např. na inkonzistenci určitých Božích vlastností. (Patrik Grim a Michael Martin to demonstrovali na predikátu vševědoucnosti, Kai Nielsen na přívlastku „osobní“ a John Schellenberg na konceptu spásné vůle Boží jako motivu Zjevení.

Následující příklad pochází opět od Daniela Dennnetta. Ten se zde jeví jako následovník Sigmunda Freuda, jakkoli na něho ve svých pracích neodkazuje. Freudova mnohotvárnou, byť místy také amorfní kritiku náboženství, kterou předložil ve své knize „Budoucnost jedné iluze“, lze v souvislosti se vznikem pojmu Bůh vyhroceně shrnout takto: Protože představy a úsudky, které si vytváříme v souvislost s náboženstvím, nejsou naprosto nepochybné, musíme k nim, máme-li je pochopit a interpretovat, vždy přistupovat s podezřením. Předně je možno konstatovat: Pojem P je „vytvořen“ pochybným způsobem, jestliže kognitivní a diskurzivní schopnosti zodpovědné za vytvoření pojmu P nejsou spolehlivé nebo jestliže epistemické prostředí, v němž se představy a úsudky vytvářejí, není vhodné. Sám Freud, který jako zdroj náboženských představ odhaluje oblast přání a tužeb (např. vystupňovaný obraz otce apod.), zdůrazňuje, že tato přání, tužby a vystupňované extrapolace vytvářejí nepříznivé epistemické prostředí.1 Slabé místo této kritiky lze snadno pojmenovat: Zásadně existuje řada případů, kdy jsou přání, tužby a extrapolace zdrojem správného chápání a posuzování, kdy jim lze přiznat produktivní poznávací funkci. Proč by to nemělo platit i v oblasti teologie? Nevnucuje se zde podezření (které vyslovil např. Platinga), že Freud už předem považuje neexistenci Boha za jistou nebo pravdivou, a proto pátrá po ne-teistickém zrodu náboženských přesvědčení?

Na takto naznačené možné slabiny se zaměřuje Dennett („Breaking the Spell, London 2007). Jeho ústřední argument vychází z jazyka a z poznatků empirické psychologie. Na základě toho, co rozvedl ve své filozofii ducha („The Intentional Stance“), činí Dennett za vznik (a přežití) náboženství zodpovědnou lidskou intencionalitu. Lidský mozek vytváří kromě kauzálních vysvětlovacích modelů (událost A je způsobena událostí B) také intencionální vysvětlovací modely (událost A nastane, protože to osoba O chtěla).

Myšlenka Boha jako výsledek „přehřátí“ našich kognitivních kapacit

Tato tzv. intencionální vysvětlení představují podle Dennetta evoluční výhodu – umožňují zkracující, a tedy časově úsporná vysvětlení, která mohou zvyšovat eficienci lidské orientace na život. Již zvířata, ale tím spíše lidé vnímají svět jako strukturu skládající se z (neškodných) předmětů a (méně neškodných) aktérů, jimž mohou přisuzovat mínění a přání a racionální přístup zaměřený na cíl. I když je takový druh orientace na svět užitečný z hlediska evoluce, může se (říká Dennett) právě tento orientační mechanismus také „přehřát“: Protože lidé mají sklon utíkat se k intencionálním vysvětlením příliš často, hledají intencionální vzorce i tam, kde nejsou, např. v neživé přírodě.

Z otázek jako „Odkud se bere ta bouřka, kdo ji posílá?“ se podle Dennetta rodí myšlenka Boha, která je v podstatě výsledkem „přehřátí“ našich kognitivních kapacit. Rodí se jako odpověď na onu vše přesahující otázku, jež si žádá intencionální vysvětlení. Zárodkem ateologického přístupu je tedy tvrzení, že hlad mozku po intencionálních vysvětleních je příčinou vzniku pojmu Boha.

Dennett tady skutečně vložil prst do rány, jíž jsou kognitivně-psychologické podmínky našich vysvětlovacích modelů (a přitom dokáže kontext problému i z tohoto kontextu vycházející výhrady pojmenovat mnohem lépe než Freud), ale i zde zůstává podezření, že kritický postoj k víře v Boha je už předem ateisticky dán. Kromě toho Dennettově rekonstrukci chybí nutná míra jemnější diferenciace. Že přehnané uplatňování intencionálních vysvětlení vede k falešným vysvětlením nebo představám, je nesporné. Není však předem jasné, kde k takovému přepínání dochází. Hranice mezi živým a neživým hraje přitom důležitou, ale jistě ne jedinou roli. Přisuzovat předmětům pocity a úmysly nepochybně znamená aplikovat pojmy příliš široce. Ale je možno obecně prohlásit, že pojem Boha je plodem takového nepatřičného uplatňování vysvětlovacích modelů? Což neexistuje signifikantní rozdíl mezi pověrou a vysoce náboženskou vírou? Není metafyzicky a teologicky reflektované chápání Boha právě nad tyto pochybnosti povzneseno?

Otázku, zda se v souvislosti s tematikou Boha nenacházíme v epistemicky nevhodném prostředí, smí teologie zastáncům ateologického postoje položit a může od nich žádat poctivou argumentaci. Že souvislost poznávacích procesů, evoluční psychologie a filozofie ducha představuje seriózní kontext pro argumentaci, se totiž zdá být evidentní jen na první pohled. V pozadí stojí známý metafyzický problém: Má intencionální, teleologické myšlení místo v naší představě světa?

Z Herder Korrespondz – Spezial 1/2004 přeložila Helena Medková

1Srov. též Hans Küng: Freud a budoucnost náboženství, Praha: Vyšehrad 2010.

Knihovnička Getseman

Otto Hermann Pesch: Svědectví o víře

Vyšehrad 2014, 191 str. ISBN 978-80-7429-482-2. Přeložila Helena Medková

Nakladatelství Vyšehrad v loni na podzim vydalo knihu Svědectví o víře od významného německého teologa Otto Hermanna Pesche (1931-2014). Je to v pořadí už pátá publikace tohoto autora, kterou Vyšehrad vydal. Pesch napsal knihu na začátku sedmdesátých let 20. století, přesto se dá říct, že její vydání v České republice je aktuální díky změněným společenským a ideovým podmínkám, které u nás dospěly do podobné situace, jako byla ta v západním Německu před čtyřiceti lety. Kniha je určena pro dospělého čtenáře, ve své době byla v Německu používána v hodinách náboženství ve vyšších třídách gymnázií a při vzdělávání učitelů náboženství. Její autor doufá, že „kniha poslouží jako první pomoc pro čtenáře, který si bude chtít vyjasnit svoji víru, jako pomůcka, jejímž největším úspěchem bude, stane-li se brzy zbytečnou“. Kniha je rozčleněna na sedmnáct kapitol, má předmluvu a doslov autora a na konci obsáhlý komentovaný seznam literatury k další četbě, která se věnuje v knize probíraným tématům.

Pesch začíná svou knihu spíše filosofujícími úvahami každého člověka, který se ptá po smyslu svého života a po naději na spásu (v širokém smyslu toho slova) v postmoderním světě, který se kvůli své složitosti a tlakům člověku odcizuje. Jako odpověď na tyto existenciální otázky Pesch předkládá křesťanskou víru v Boha, která člověka těchto otázek nakonec zbavuje, protože je naplňuje svým obsahem a smyslem. Pesch se potom obrací k Ježíšově zvěstování Božího království jakožto Boží blízkosti věnované člověku. Konstatuje, že toto Ježíšovo hlásání bylo za jeho života neúspěšné, ale po jeho vzkříšení bylo oživeno společně s vírou v Ježíše samotného. Ježíš hlásal Boha, který působí skrze víru člověka v Něho, zejména v Jeho moc uzdravovat. Víra v Boha ale hledajícímu a tápajícímu člověku připouští Boží pomoc vůbec, jak to čteme v podobenství o hořčičném zrnu. Po Ježíšově zmrtvýchvstání se Boží blízkost pro lidi stala trvale platnou skutečností.

Pesch dále konstatuje, že přes svou vyspělost věda a technika nemohou nahradit víru v Boha, protože se jim nedaří odpovědět na otázky smyslu života, zatímco víře ano. Biblické poselství je sice pro dnešního člověka zčásti nesrozumitelné, ale tento fakt ho jen nabádá a opravňuje k tomu, aby je stále znovu překládal do své nové situace a vykládal podle svých schopností. Víra v Boha vede člověka k poznání, že nejvyšší mocí, která vládne světu, je láska ve všech svých podobách a na všech svých úrovních. Nikoliv tedy sobectví a nenávist, což člověku dává odvahu a svobodu k životu v radosti. Pesch doslova vyznává víru takto:

„Věřit na Ježíšovo slovo v Boha znamená být si jist, že přes všechny záhady, všechny absurdity a všechno, co mě na tomto světě trápí a ohrožuje, drží můj život ve své dlani všemocná a nekonečná láska. Kdo věří, ten je bez ohledu na všechny rozpory zbaven starosti o sebe, nemusí hledat smysl svého života.“ (Str. 169).

Závěrečné kapitoly knihy se věnují vztahu víry a církve, víry a morálky a svobodě křesťana. Zde je myslím zajímavá a důležitá myšlenka, že křesťan není svou vírou nucen k „páchání dobrých skutků“. Pesch říká, že etické jednání není podmínkou spásy, nýbrž plodem přijaté spásy, díkem za to, co nám Bůh daroval. V doslovu Pesch píše, že v knize záměrně chybí kapitola o hříchu, protože se domníval, že důležitější bude vyložit křesťanskou morálku pozitivně. Kniha má ekumenický přesah, protože se autor, ač katolík, neváhá obracet na Martina Luthera, aby ilustroval nejedno probírané téma.

Pozvání ke studiu teologie

Bakalářské studium Teologie křesťanských tradic nabízí Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Doprovodné aktivity zajišťuje Institut ekumenických studií v Praze. Studium je tříleté a je zakončeno bakalářskou prací a státní závěrečnou zkouškou.

  1. Studium teologie není pojato úzkým selektivním přístupem jedné křesťanské denominace, ale jako srovnávání různých křesťanských směrů a tradic. Studenti jsou obvykle reformně, otevřeně smýšlející příslušníci různých církví, nebo ti, kteří vážně hledají, zda jejich životní cesta bude křesťanská. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i dalších institucí.

  2. Studium není primárně určeno pro pracovníky církví, ale studenti pracují jinde, nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj či pro budování církevních společenství zdola.

  3. Studium je dostupné pro pracující i studující jiné obory – výuka probíhá 1 x týdně v odpoledních a večerních hodinách. Je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

  4. Studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

  5. Jde v prvé řadě o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale součástí je seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a otevřená diskuze o jejich vztahu ke křesťanství.

  6. Více na www.iespraha,cz nebo www.etf.cuni.cz; tel. studijního oddělení (st a čt 15-21 hod) 221 988 626; 731 756 698. e-mail: tkt@etf.cuni.cz

Přihlášky pro akademický rok 2015/16 je nutné podat do konce února 2015.

 

Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze otvírá v akademickém roce 2015/2016 nové navazující magisterské studium nazvané Teologie-spiritualita-etika. Jedná se o studium prezenční a dvouleté. Je otevřeno absolventům bakalářského studia teologických i dalších humanitních oborů. Učí studenty rozumět historickým a kulturním kontextům, v nichž se formovalo teologické myšlení. Hlavním těžištěm je studium projevů a podob duchovního života (spiritualita), formování hodnotové orientace a společenské odpovědnosti (etika) a vybraných náboženských jevů a tradic (religionistika). Zvláštní pozornost je věnována možnostem vzájemného dorozumění a dialogu v náboženském a kulturním prostředí současné Evropy. Studium zahrnuje i biblistiku, ale ve formě nevyžadující znalost biblických jazyků. Absolventi tohoto oboru najdou uplatnění ve veřejné správě, v církvích a náboženských společnostech a v neziskových organizacích, a to v oblastech týkajících se kultury, vzdělávání, nábožensko-kulturních otázek a mezináboženského dialogu. Přijímací zkouška se skládá ze 3 částí: testu všeobecných znalostí z oblasti kulturně-historické a nábožensko-teologické, porozumění odbornému textu v českém jazyce a porozumění a interpretace odborného textu v cizím jazyce (angličtina či němčina). Přihlášky se podávají na ETF UK do 28.2.2015.