Kappadocký církevní otec Řehoř z Nazianzu se narodil roku 329 Nonně a Řehořovi Staršímu, biskupu naziánskému (asi od r. 325). Nejprve studoval rétoriku v Cesareji kappadocké, pak křesťanské vyšší školy v Cesareji v Palestině a také v Alexandrii. Svá studia završil na pohanské škole v Athénách, kde se seznámil s tradicí platónské filosofie. Po návratu do Nazianzu mu jeho otec v roce 362 udělil presbyterské svěcení. Podle tehdy dosti častého obyčeje se Řehoř junior zprvu vyhýbal převzetí kněžské služby. Své chování vysvětlil ve spisu Obhajoba vlastního útěku. Po návratu pak pomáhal otci při spravování diecéze. Na naléhání svého přítele Basila Velikého se v roce 372 nechal vysvětit na biskupa v Sasimě, ale místo aby se ujal funkce, opět utekl a na prosbu svého otce se vrátil do Nazianzu. Po smrti otce kolem roku 374 se Řehoř stal biskupem v Nazianzu, ale brzy se uchýlil do Seleukie v Isaurii. V roce 379 byl povolán na biskupskou katedru v Konstantinopoli. Kvůli církevně politickým neshodám souvisejícím s 1. konstantinopolským koncilem (r. 381) však na svůj úřad rezignoval. Kolem roku 383 se Řehoř vrátil do Nazianzu, kde žil přibližně další dva roky do doby, než byl zvolen jeho nástupce v biskupském úřadu. Poté se Řehoř stáhl do ústraní a žil v Arianzu jen askezí a kontemplací až do své smrti (kolem r. 390).

Řehořovi je připisováno 42 myšlenkově i literárně brilantních promluv, které mu vysloužily obecně uznávaný titul Teolog. Další část jeho literární tvorby tvoří 249 dopisů různým přátelům, z nichž vynikají listy Basilu Velikému, se kterým vytvořil dílo Filokalia, tj. antologii z Órigenových spisů, a dále dvě mnišské Řehole, které se tradicí zachovaly pod Basilovým jménem. Novinku pro řecké prostředí představují písně či básně (Carmina), v nichž se Řehoř snaží prezentovat křesťanskou víru vznešenou literární formou tak, „aby to zaujalo sluch pohanů pěstujících klasickou kulturu a aby je bylo možno získat pro křesťanskou víru“.

Za východisko Řehořovy teologické nauky lze považovat mystické kontemplativní nazírání (theória) přirozenosti, které přenáší věřícího od viditelného k neviditelnému. Na cestě patření na Boha je nezbytný vnitřní pokoj (hésychia) samoty (anachorésis), která člověku umožňuje zakoušet důvěrnost s Bohem. Řehoř tuto důvěrnost chápe jako povolání člověka ke zbožštění (theósis), vepsané do bytostné struktury člověka, stvořeného k Božímu obrazu: „Máme se obohacovat v tom, co se týká naší vlastní osoby, a právě to je největší bohatství v Božích očích. Jsme povinni navracet obrazu to, co k němu patří. Když uznáváme svou důstojnost, zároveň tím projevujeme úctu vzoru, podle něhož jsme byli stvořeni, uznáváme moc tajemství a toho, kvůli němuž Kristus položil život.“

Východiskem víry, základem jejího zrání a mohutnění, je podle Řehoře Duch svatý, který ve věřícím uskutečňuje to, co činil a učil jednorozený Syn věčného Otce, a jenž tak umožňuje člověku dospět ke společenství s Otcem a k účasti (koinonia) na božské přirozenosti. Duch svatý také zjevuje krásu skrytou mezi poraněními stvoření (kosmos), dějin (oikonomia) a lidské kultury (paideia). Avšak sjednocení s Bohem skrze mystickou zkušenost je očekáváno i jako plod příslušnosti k církvi a studia Písma, jež věřícím umožňují přibližovat se k pravdě. To si ale žádá ustavičné očišťování srdce: „Ti, kdo nejsou očištěni, nemohou zakoušet paprsky pravdy.“ Tím, že se bude přibližovat k Čistému, se lidský duch (nús) bude stále očišťovat a jakožto očištěný se bude jevit týž v minulosti i budoucnosti. Tak se naplňuje odměna za ctnost a tíhnutí k Nejvyššímu.

Řehoř své učení shrnuje takto: „Bůh k sobě, zdá se mi, přitahuje natolik, nakolik je dosažitelný. Kdyby byl zcela nedosažitelný, nemohl by být předmětem naděje a nikdo by ho ani nehledal. Nakolik je Bůh dosažitelný, natolik vzbuzuje úžas, úžas pak probouzí touhu, touha očišťuje a očištění spodobuje s Bohem. S těmi, kdo dospěli k očištění, totiž Bůh mluví důvěrně. Tvrdím dokonce, že s těmi, s nimiž je Bůh sjednocen, mluví jako s bohy, neboť je poznáván možná natolik, nakolik on zná ty, kdo jsou od něho poznáváni.“

V roce 2010 vyšla v olomouckém nakladatelství Refugium v překladu Martiny Vavřínkové kniha Tomáše Špidlíka Řehoř Naziánský: úvod ke studiu jeho duchovní nauky, v Olomouci.

Papež a chilský případ zneužívání

Vatikán (KAP) Chilskou katolickou církev zatěžuje již patnáct let vyšetřování skandálu spojeného s aktivitami kněze Fernanda Karadimy (nar. 1930). Ten svého času patřil k nejvlivnějším a nejvýraznějším duchovním své země a vychoval desítky kněží a několik biskupů. Roku 2003 byl obviněn ze sexuálního zneužívání a později vyšetřován státními i církevními orgány. Odsouzení ze strany veřejné justice se Karadimovi podařilo pro údajný nedostatek důkazů vyhnout, byl však církevním soudem odsouzen k trvalému kajícímu životu.

Papež František při lednové návštěvě Chile veřejně bránil bývalého Karadimova žáka Juana Barrose, biskupa z Osorna. To vzbudilo kritiku z řad obětí Karadimovy skupiny, protože Barros se podle nich na pohlavním zneužívání podílel také. Papež poté vyslal do Chile zvláštního vyšetřovatele arcibiskupa Charlese Sciclunu, který po návratu papeži předložil 2300 stránek dokumentace k případu. To papeže Františka přimělo ke změně stanoviska vůči Barrosovi a k ostré kritice chilských biskupů, kteří mu prý poskytli jednostranné a neúplné informace.

Nyní papež pozval do Vatikánu na několik dní tři oběti sexuálních zločinů chilských duchovních, strávil s nimi řadu hodin v soukromých rozhovorech a osobně se jim omluvil. Zároveň si na polovinu května předvolal členy chilské biskupské konference, se kterými zřejmě bude řešit jejich odpovědnost za zacházení s Karadimovým případem.

Spor o povinné kříže v Bavorsku

Mnichov (KAP/KNA) Vláda nového bavor­ského zemského premiéra Markuse Södera (CSU) se rozhodla zavést povinnost vyvěšovat ve veřejných budovách své spolkové země kříže. Tím narazila na odpor některých konkurenčních politických stran, ke kritikům rozhodnutí CSU se však připojili i zástupci obou hlavních německých církví.

Mnichovský arcibiskup kardinál Marx uvedl, že dekret vyvolal „štěpení, neklid, konfrontaci“ a dodal: „Kdo vnímá kříž jen jako kulturní symbol, ten mu neporozuměl. Tím se kříž vyvlastňuje ve prospěch státu.“ Státu však nepřísluší vykládat, co kříž znamená. Kříž je podle Marxe „znamením odporu vůči násilí, nespravedlnosti, hříchu a smrti, ale není znamením proti jiným lidem.“ Zároveň vyzval k diskusi o tom, co znamená žít v zemi s křesťanským charakterem. Přičemž je třeba zapojit všechny: křesťany, muslimy, židy i ty, kteří vůbec nejsou věřící.

Předseda rady Evangelické církve Německa, zemský biskup Heinrich Bedford-Strohm, uvedl, že kříž nesmí být instrumentalizován pro jakékoli účely a že cílem církve je „uvést kříž do srdcí lidí“.

Anna Kolesárová bude blahořečena

Bratislava (KAP) Dnes 1. září bude v Košicích blahořečena Anna Kolesárová (1928–1944). Papež František blahořečení povolil 7. března na základě procesu běžícího od roku 2004. Sdělil to košický arcibiskup Bernard Bober. Blahořečení papežovým jménem povede kardinál Angelo Amato, prefekt Kongre­gace pro blahořečení a svatořečení.

Šestnáctiletá Slovenka Anna Kolesárová byla na sklonku druhé světové války zastřelena opilým vojákem Rudé armády, kterému i přes hrozbu smrtí odmítla poskytnout sex. Komunistický režim se snažil vraždu ututlat, ale po roce 1989 se hrob Kolesárové ve Vysoké nad Uhom blízko ukrajinské hranice stal poutním místem. Mučednice Anna Kolesárová je považována za vzor křesťanské cudnosti a patronku obětí znásilnění a sexuálního zneužívání.

Masakr v nigerijském kostele

Řím–Abuja (KAP) V katolickém kostele vesnice Aya-Mbalom ve spolkové zemi Benue došlo k masakru, při kterém bylo zabito nejméně 19 lidí, z toho dva kněží. Pachatelé pocházejí z muslimského pasteveckého kmene Fulaniů. Muslimští pastevci jsou na severu Nigérie vytlačováni suchem ze svých dosavadních území a se svými stády pronikají na křesťanský jih, kde zabírají a spásají půdu místních zemědělců. Přitom často dochází k násilným konfliktům.

Nigerijští biskupové, kteří jsou právě na návštěvě ad limina v Římě, vyzvali nigerijského prezidenta Muhammada Buhariho, aby odstoupil. Ve společném prohlášení vytýkají státu selhání při ochraně bezbranných občanů. Části Nigérie se podle nich proměňují „v obrovský hřbitov“ a „protože prezident nemůže zaručit bezpečí, ztratil důvěru občanů,“ píší nigerijští biskupové. Delegace biskupské konference s prezidentem jednala o prekérní situaci již v únoru, ale od té doby se podle biskupů konflikty ještě dále vyostřily.

Beran v Praze, Duka oslavil 75 a rezignoval

Praha (KAP) Kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český, oslavil 26. dubna 75. narozeniny a podle kanonického práva poté papeži nabídl rezignaci na úřad pražského arcibiskupa. Nejdůležitějšími politickými úspěchy jeho episkopátu bylo ukončení dlouhodobého sporu se státem o vlastnictví katedrály sv. Víta a uzavření dohod o částečné restituci církevního majetku.

Oslavy Dukových pětasedmdesátin byly ve znamení převozu ostatků kardinála Josefa Berana (1888–1969) z Říma do Prahy. Dukův předchůdce na pražském stolci Beran byl šikanován a internován komunistickým režimem. V roce 1965 mu bylo státem povoleno odejet do Vatikánu, aby tam převzal kardinálský klobouk, vrátit se však již nesměl a po několika letech zemřel v římském exilu.

Vznikají cesty sv. Martina napříč Evropou

Paříž (KAP/KNA) V Paříži byla u kostela Saint-Martin-des-Champs osazena kamenná značka cesty sv. Martina. Evropská svatomartinská cesta (Via sancti Martini) je vznikající síť asi 2500 kilometrů poutnických cest určených k putování k hrobu sv. Martina (asi 317–397) do Tours. Jedna cesta vede z Martinova rodného Maďarska přes Slovinsko, Benátsko, údolím Aosty přes Alpy do Lyonu a do Tours. Prochází řadou míst, kde se sv. Martin během svého života prokazatelně zdržoval. Již několik let se buduje druhá, severní větev cesty z Martinova rodiště Szombathely přes Vídeň, Linec a jižní Německo, kde pak z Trevíru cesta vede přes Lucembursko do Paříže, Chartres a Tours. Další poutnická cesta do Tours vede ze španělské Zaragozy přes Pyreneje, a navíc existuje přípojná větev z nizozemského Utrechtu do Paříže.

Ukrajina chce oddělit pravoslavné od Moskvy

Kyjev–Moskva (KAP/KNA) Přes varování z Ruska podpořil ukrajinský parlament velkou většinou (268 proti 36 hlasům) dopis prezidenta Petra Porošenka ekumenickému patriarchovi Bartolomějovi I., požadující uznání pravoslavné církve Ukrajiny jako autokefální (samostatné). Oddělení pravoslavné církve od Moskvy je „věcí národní bezpečnosti a naší obrany v hybridní válce,“ řekl v parlamentu k věci Porošenko. „Kreml považuje ruskou pravoslavnou církev za hlavní nástroj ovlivňování Ukrajiny,“ dodal prezident. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov i ruskopravoslavná církev požadavek naopak kritizují. „Iniciativy k rozdělení církve lze stěží podporovat a vítat,“ řekl Peskov.

Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny roku 1991 se tamní pravoslaví rozštěpilo. Roku 1992 byl založen kyjevský patriarchát, a ten od té doby soupeří s moskevským o moc nad místní církví. Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I. i víc než tucet autokefálních církví uznává oficiálně pouze ruskopravoslavnou církev, která na Ukrajině spravuje množství farností. Od rozpoutání konfliktu s Ruskem se na Ukrajině stále hlasitěji ozývá volání po církevní nezávislosti na Moskvě. Porošenko navštívil v dubnu Bartoloměje I. v Istanbulu a snažil se ho získat pro autokefalii Ukrajiny. Ruský metropolita Hilarion naopak zdůraznil, že konstantinopolský patriarchát o nezávislosti církví nemůže rozhodovat sám. – K pravoslaví se hlásí 70 % Ukrajinců. Církev na Ukrajině požívá největší důvěru ze všech národních institucí.

Ke svátku Nejsvětější Trojice, který tento rok připadá na 27. května, přináším výklad vlastností božských osob, jak je vyložila ve svém listu bamberskému biskupovi Eberhardovi II. z Otelingenu (1100–17. 7. 1172)¹ Hildegarda z Bingenu (1098–17. 9. 1179), představená benediktinského kláštera na Rupertsbergu, přibližně v letech 1163/1164.²

Eberhard se tehdy angažoval v christologickém sporu s Gerhochem, proboštem augustiniánského kláštera v Reichersbergu (1092–27. 6. 1169).³ Gerhoch byl zastáncem gregoriánské reformy církve a zápasil s nastupujícím scholastickým trendem ve filosofií.⁴ Eberhard Hildegardě napsal, že zrovna přijíždí od císařského dvora,⁵ a žádá ji, aby mu prostřednictvím Božího zjevení vyložila následující tezi: Věčnost trvá v Otci, rovnocennost trvá v Synu, spojení mezi věčností a rovnocenností trvá v Duchu svatém.⁶ Hildegarda Eberhardově žádosti vyhověla, protože zřejmě považovala za důležité vyjádřit se ke scholasticky působící otázce způsobem, který spíše nahrával zastánci klášterní teologie Gerhochovi, se kterým sdílela kritické názory na zkaženost kléru a volání po jeho napravení.

List Hildegardy z Bingenu bamberskému biskupovi Eberhardovi II. z Otelingenu⁷

Ten, který je (Ex 3,14; Zj 1,4), a jemuž není nic skryté, říká: Ó pastýři, nedovol, aby v tobě vyschl sladký proud vůně balzámu, ona vitalita, která má být dána myslím bláznů, kteří nesají z prsou mateřského milosrdenství a proto umdlévají. Proto podej svému lidu lampu Krále, aby se nerozptýlil ve zlobě, a ty sám povstaň, žiješ v jejím světle.

Otče, já, ubohá malá žena, dokážu vyložit otázku, na kterou se ptáš, protože jsem se dívala do Pravého Světla, a posílám ti tuto odpověď, kterou jsem viděla a slyšela v pravé vizi – odpovídám Ti nikoliv svými slovy, připomínám ti, ale slovy Pravého Světla, v němž není žádná nedokonalost.

Věčnost trvá v Otci. – To znamená, že k věčnosti Otce nelze nic přidat ani ubrat, neboť věčnost se podobá kolu, které nemá začátek ani konec. Tak byla v Otci věčnost před každým stvořením. Věčnost vždy je a vždy byla. Co je věčnost? Je Bohem. Neboť věčnost není věčností, pokud není Dokonalým Životem. Proto Bůh žije ve věčnosti. Život nevychází ze smrtelnosti, ale život je v životě. Tak roste strom ze své životní síly (viriditate), kámen má vlhkost a každé stvoření má svou vlastní sílu. Neboť věčnost je živoucí a má schopnost rozvíjet život.

Jakým způsobem? Slovo Otce stvořilo každé stvoření. A tak Otec ve své velké moci není nečinný. Proto je Bůh nazýván Otcem, protože se z něho všechno zrodilo. A proto ještě jednou, věčnost trvá v Otci, protože On byl Otcem před počátkem a byl věčný před začátkem jeho zářících děl, která se všechna objevila v předvídavosti věčnosti. Ale to, co trvá v Otci, není věcí člověka, jenž je vrtkavý, někdy minulý, jindy budoucí, někdy nový nebo starý, ale to, co je v Otci, je stále trvalé.

Otec je jasem a ten jas má záři a ta záře má oheň: a ti všichni jsou jedno. Kdo tomu nevěří, nevidí Boha, neboť chce rozdělovat nedělitelného Boha. Díla, která Bůh vytvořil, již nemají celistvou vlastnost svých jmen, jakou měla předtím, než je člověk rozdělil. Jas je Otcovstvím, z něhož se rodí všechny věci a jímž jsou všechny objímány, neboť pocházejí z jeho moci. Ta samá moc stvořila člověka a vdechla mu dech života (srov. Gn 2,7). Z té samé moci má v sobě člověk účinnou působnost.

Jakým způsobem? Tělo tvoří tělo, a dobro vydává to, co je v něm dobré: dobro se šíří dobrou pověstí a rozrůstá se v jiném člověku dobrým příkladem. Tyto síly jsou v člověku tělesně i duchovně, protože jedna pochází z druhé. Člověk má velmi rád svá díla, protože pocházejí z jeho vědění a přivádí je k jejich uskutečnění. Tak i Bůh chce, aby se jeho moc ukázala ve všech pokoleních, protože jsou jeho dílem.

Záře dává oči, a tato Záře, která je Synem, dala oči, když On řekl: „Staň se.“ (Gn 1,3). Tehdy se všechny věci tělesně ukázaly v Živoucím Oku. A oheň, což je Bůh, prostupuje těmito dvěma slovy, protože je nemožné, aby jas byl bez záře. A kdyby neměly oheň, jas by se neskvěl a záře by nezářila. Plamen a světlo se skrývají v ohni. Jinak by oheň nebyl ohněm.

V Synu je rovnocennost. – Jakým způsobem? Všechna stvoření byla v Otci před začátkem času, byla v řádu, který On v sobě ustanovil. Potom je Syn vytvořil ve svém díle. Jakým způsobem? Podobá se to člověku, který má myšlenku na veliké dílo a poté ji vysloví svými slovy, takže se dílo s dobrou pověstí podaří.

Otec ustanovuje, Syn uskutečňuje. Neboť Otec v sobě ustanovil všechny věci a Syn je v díle završil. A světlo je ze světla přede všemi věky ve věčnosti, které bylo na počátku. A toto světlo je Synem, který vyzařuje z Otce, a skrze něhož byly stvořeny všechny věci. A Syn se oblékl do oděvu z člověka, kterého uhnětl z hlíny (srov. Gn 2,7), toho oděvu, který předtím neměl tělesnou podobu. Tak Bůh viděl všechna svá díla před sebou jako světlo, a když řekl: „Staň se“ (Gn 1,3), oblékl každému rodu jeho vlastní oděv.

Poté se Bůh sklonil k vlastnímu dílu, a tak jeho rovnocennost v účasti na člověku trvá v Synu Božím, neboť On sám oblékl oděv lidství, tak jako Boží díla oblékla svá těla. Neboť Bůh předvídal všechna díla, která vytvořil, a proto se v pokoře lidství sklonil k člověku, protože božství je tak dokonalé, že pokud by se On sám nebyl býval oblékl do lidství, nemohl by se smilovat nad tím v člověku, co bojuje proti dobru, poněvadž „všechny věci byly učiněny skrze Něho a bez Něho nebylo učiněno vůbec nic“ (J 1.3). Všechny věci viditelné, hmatatelné a ochutnávané byly učiněny skrze Něho, a On předvídal, že všechny tyto věci jsou pro člověka nějakým způsobem nutné, některé pro objetí lásky, jiné pro bázeň, některé pro poznání, jiné pro vzdělání a některé zase pro opatrnost a její příčiny.

„A bez něho nebylo učiněno nic.“ (J 1,3). Toto „nic“ je pýcha. Je to mínění, které bere ohled jen samo na sebe, a v nikoho nevěří. Neboť pýcha chce, co Bůh nechce, a vždy počítá jen s tím, co sama zařídila. Je také temnotou, protože pohrdla světlem pravdy a začala to, co nemohla dokončit. Proto je pýcha ničím, protože nebyla učiněna ani stvořena Bohem. Měla svůj začátek v prvním andělu, když se podíval na svůj lesk a začal si vymýšlet. A neviděl, od koho má onen lesk, ale řekl si: „Chci být Pánem a žádného jiného Pána nechci.“. Tak jeho sláva zmizela, on ji ztratil a stal se knížetem Pekel.

Tehdy Bůh dal slávu prvního anděla jinému svému synu, člověku, který byl stvořen takovou pevnou sílou, že mu pomáhají všechna stvoření, a člověk byl ustanoven tak silnou mocí, že přese všechno neztratil onu slávu. Ale stejným rouháním, kterým ďábel odmítl Boha, hloupost v člověku zatoužila podobat se Bohu ve cti, to jest být jako Bůh. Přesto člověk nezavrhl lásku, v níž poznal, že existuje Bůh. Proto je látka ďábla zcela temná, protože ďábel nechtěl, aby existoval Boží jas. Adam naopak chtěl, aby Boží jas existoval, a toužil být v Božím společenství. Proto je látka člověka dokonalá, protože v člověku je něco světelného – třebaže je naplněn mnohým utrpením (srov. Jb 14,1).

V Duchu svatém je spojení mezi věčností a rovnocenností. – Duch svatý je oheň, ale není to uhasitelný oheň, který někdy vzplane a jindy zhasne. Neboť Duch svatý proniká věčnost a rovnocennost a spojuje je do jednoho, stejně tak jako člověk váže svazek obilí (který, není-li svázaný, není svazkem, ale rozpadá se). A Duch svatý se podobá kováři, který spojuje dva bronzové kusy a skrze oheň z nich tvoří jeden celek. Podobá se meči mávajícímu na všechny strany.

Duch svatý zjevuje věčnost a rozněcuje rovnocennost, takže jsou jedno. Duch svatý je oheň a život ve věčnosti a rovnocennosti, protože Bůh je živý. Slunce září planoucím světlem a hoří v něm oheň. Osvětluje celý svět a jeví se jako jeden celek. Ale jakákoliv věc, v níž není síla, je mrtvá, stejně jako větev uříznutá od stromu usychá, protože už v sobě nemá životní sílu. Duch svatý je sjednocující činitel a životodárná síla, neboť bez Ducha svatého by věčnost nebyla věčností a rovnocennost by nebyla rovnocenností. Duch svatý je v obou dvou, a tito tři jsou jedno v božství, to jest, že Bůh je jeden.

Rozumnost má také tři síly: zvuk, slovo a dech. Syn je v Otci jako je slovo ve zvuku, a Duch svatý je v nich, jako je dech ve zvuku a ve slově. A tyto tři osoby jsou jedním Bohem, jak jsem už řekla. V Otci je věčnost, neboť nikdo nebyl před Ním, poněvadž věčnost (na rozdíl od Božích děl) nemá počátek. V Synu je rovnocennost, protože Syn nikdy nebyl odloučen od Otce, ani Otec od Syna. V Duchu svatém je spojení mezi těmito dvěma, neboť Syn vždy zůstával v Otci a Otec se Synem, jelikož Duch svatý je ohnivým životem v nich, a oni jsou jedno.

A je psáno: „Duch Páně naplňuje celý svět“ (Mdr 1,7). To znamená, že všechna stvoření, viditelná i neviditelná, mají duchovní život, a ta stvoření, která člověk nezná, jeho intelekt zkoumá, dokud je nepozná. Z životní síly jsou květy, z květů jsou ovoce stromů. Oblaka ubíhají a měsíc a hvězdy hoří ohněm. Stromy rodí květy skrze životní sílu a voda má jemnou schopnost zvlhčovat vzduch a rodit potůčky. Dokonce i země vypařuje vlhkost.

Neboť všechna stvoření mají viditelné a neviditelné vlastnosti, a to, co je vidět, je slabé, ale to, co není vidět, je silné a životodárné. Lidský intelekt zkoumá, jak poznat to, co není vidět. To jsou síly díla Ducha svatého.

„A ten, který ovládá všechny věci“ (Mdr 1.7). Co to znamená? Člověk ovládá všechny věci. Jakým způsobem? Vládnutím, používáním a přikazováním. Tyto schopnosti Bůh daroval člověku.

„Má vědomost o hlasu“ (Mdr. 1.7). Tím se myslí rozumnost, která zvučí hlasem. Hlas je tělo, rozumnost je duše, teplo vzduchu je oheň. A ti všichni jsou jedno. Proto když je rozumnost slyšet skrze tvoření hlasu a mluvení, všechna její díla se zdokonalují, a proto má rozumnost moc tvořit, protože jak přikáže, tak se to stane. Proto žádné z Božích děl není zbytečné.

Pokud by měl někdo džbán plný peněz, měl by velkou radost. Ale pokud by džbán byl prázdný, považoval by ho za bezcenný. Prázdnota je ve všech dílech zlých lidí, kteří utíkají od ohně Ducha svatého. Zprvu se lidé z ďáblova podnětu těší z hříchu. Ale když člověk zjistí, že jeho zlé skutky nemají cenu, a odvrátí se od nich, podobá se marnotratnému synu, který poté, co měl hlad, si vzpomněl na chléb svého otce a řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou“ (L 15,18). „Proti nebi“, protože jsem nebeský svou rozumnosti. „A před tebou“, protože vím, že jsi Bůh. Potom se člověk odřekne ďábla, a nakonec si vybere Boha za svého Pána. Načež všechny ďáblovy neřesti budou zmateny a všechny nebeské harmonie se podiví, neboť to, co dříve považovaly za neužitečné bahno, nyní nahlížejí jako přední sloup oblaku v jeho prospěšnosti. To, co měly za bezcenné, si poté vyvolily jako spanilejší, jelikož žádné ďáblovy neřesti nejsou užitečné. Neboť ve špatných dílech není prospěchu, ale prospěch lidé vytvářejí v dobrých dílech. To jsou díla Ducha svatého.

Nyní, otče a pastýři lidu, ať Bůh dá, abys dospěl ke světlu, v němž přijmeš poznání pravé blaženosti.

Liturgie při příležitosti 100. výročí narození významného českého liturgisty a signatáře Charty 77 Zdeňka Bonaventury Bouše bude slavena 18. května 2018 v 18 hod. v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. Předsedat bude Václav Malý. Po liturgii se uskuteční v refektáři kláštera setkání „bouševiků“ – příznivců Bonaventury Bouše – spojené s občerstvením. Medailon Bonaventury Bouše jsme otiskli v loňském dubnovém čísle. (https://www.getsemany.cz/node/3417)

Mnoha pastoračně-liturgickými formami církve pečují o nemocné. Jsou to především návštěvy nemocných doma či v nemocnici. Kristus je při díle jak v osobě nemocného (...byl jsem nemocen a navštívili jste mne... Mt 25,36), tak v osobě návštěvníka (návštěvníků), ať je to křesťan/křesťanka ordinovaný/á či nikoli. Návštěva může obsahovat, tam kde je to zapotřebí, i praktickou pomoc. Je rovněž dobré, aby obsahem rozhovoru bylo některý vhodný biblický text (který může být i přečten, je-li to možné) a aby rozhovor vyústil ve společnou modlitbu. Tato setkání mají svou lidskou, ekleziologickou i liturgickou hodnotu sama v sobě, a navíc mohou být přípravou k pomazání nemocných. Je smutné, redukuje-li se péče na udílení „posledního pomazání“, jak se dříve v římskokatolické církvi říkalo a jak dodnes mnozí tuto službu vnímají. Mají z ní obavu, neboť je v takovém chápání neklamnou známkou, že se už smrt blíží. Je-li pomazání nemocných vnímáno v komplexu ostatní péče, vynikne jeho smysl – záchrana nemocného (Jk 5,16).

Jak se jednotliví členové církevní obce v nemoci navštěvují, je jednou ze známek funkčnosti obce. Jak služebník církve navštěvuje nemocné, zvláště opuštěné, je jedním z kritérií jeho „kvality“.

Nemocní by neměli být vyňati z účasti na eucharistii – večeři Páně. Je proto vhodné, aby při některé návštěvě mohl nemocný přijímat eucharistický chléb a víno (někdy je, s ohledem na stav nemocného, možné, aby přijímal pouze pod jednou způsobou např. vína). Toto byl původní (a jediný) smysl, proč stará církev eucharistické způsoby uchovávala. Posloužit přinesením eucharistických způsob a vedením byť kratičké bohoslužby slova, která s přijímáním vždy souvisí, může kdokoli. Sami příbuzní a přátelé, kteří navštěvují nemocné, by měli mít možnost si pročíst, jak se taková služba poskytuje, a rozumný duchovní žádost o takovou službu přivítá.

Pokud to stav nemocného dovoluje, je možné slavit eucharistii přímo doma u nemocného, i u nemocničního lůžka. Z liturgického hlediska je vhodné, aby předsedající s nemocným nebyli sami, ale aby byla obec přítomna svými zástupci.

Je vhodné, aby čas od času bylo vážněji nemocným umožněno slavit pomazání nemocných a pokud to jejich stav dovoluje se tak dělo uprostřed shromážděné obce. (Často to vyžaduje množství služebníků, kteří se postarají o dopravu nemocných.)

Podle situace nemocného/nemocných volíme biblické texty. Mazání olejem se často uděluje v kritické situaci člověka; je tedy nejprve třeba rozpoznat, zda nemocný trpí nejvíce potřebou navrácení zdraví (biblický příběh setníkova služebníka – Mt 8, 5-13), potřebou vyjádření solidarity obce při svém umírání (Ježíš v Getsemanech – Mk 14, 32-40), anebo už vlastně odchází a potřebuje jakýsi „doprovod" osob blízkých na cestě k Pánu (pomazání v Betanii – J 12, 1-7).

Vedle čtení biblického textu/textů je klíčovým místem slavnosti eulogie nad olejem. Malá eulogie nad olejem by mohla být formulována např.:

Otče svatý, lékaři duší i těl, dobrořečíme ti,

žes poslal svého jednorozeného Syna Ježíše Krista,

aby léčil každou pokřivenost a ochránil nás od zlých následků smrti.

Snášel s námi obtíže lidského života.

I on poznal, co je pokušení, bolest, utrpení a smrt.

Proto má s námi soucit a pomáhá těm, kdo trpí.

Prosíme tě za našeho bratra N., kteří bude tímto olejem pomazán,

odpusť mu hřích, kterého lituje, dej mu zdraví duše i těla, posilni jeho slabost.

Sešli nám svého svatého Ducha, ať jsme církví,

která je solidární s trpícími a nemocnými

Dej, ať tě můžeme vděčně chválit za tvou pomoc,

neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen (zpěv).

V římskokatolické církvi je eulogie (žehnání oleje) svěřena předsedajícímu knězi, není již vyhrazena pouze biskupovi. Pomazání se děje na čele a rukou. Je možné na jednom i na více místech. Lze si představit i mazání postiženého místa, pokud se vyvarujeme „magizace“ úkonu. Olej byl v minulosti užíván jako lék a i v dnešní farmacii slouží oleje jako lékový základ mnoha přípravků. Možnost liturgické služby prostřednictvím dotyku olejem, které je vnímáno hmatem, vynikne v případě nemocného, jemuž už neslouží zrak či sluch či není schopen přemýšlet, a není mu tedy možno posloužit božím slovem, či nemůže bez problémů polykat a není možno mu posloužit eucharistií. Hmat je postižen s věkem zpravidla jako poslední ze smyslů a i při umírání člověk naposledy vnímá hmatem. Proto má smysl nemocného, i umírajícího, který je v bezvědomí, držet za ruku.

Biblický základ

Jk 5, 14-16

Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.

Liturgicko-historické prameny

V Apoštolské tradici 5 je popsáno žehnání oleje:

Jestliže někdo přinese olej, ať (biskup) vzdá díky stejným způsobem jako při obětování chleba a vína. Nemusí pronést stejná slova, ale podobným způsobem ať vzdá díky:

Posvěť tento olej, Bože, a dej zdraví těm, kteří jím bu­dou pomazáni a přijmou jej. Tak jako jsi pomazal krále, kněze a proroky, tak jím posilni všechny ty, kteří ho přijímají, a poskytni zdraví těm, kteří ho užívají.

Euchologion Sarapiona, biskupa z Thmuis v Egyptě, v pol. 4. stol. obsahuje modlitbu žehnání oleje:

Prosíme tě, abys poslal léčivou moc jednorozeného z nebe na tento olej, aby sloužil těm, kteří jím budou pomazáni a mají účast na tvém stvoření k odstranění každé nemoci i každé slabosti a dal sílu proti každému démonovi.

Dopis římského biskupa Inocence I. Descentiovi, biskupovi v Gubbio z 19. 3. 416 se dotýká mimo jiné praxe pomazání nemocných. Podle Inocence křižmo požehnané biskupem používají nejen sacerdotes (kněží ve smyslu služebného kněžství), ale i ostatní křesťané pro (sebe)mazání pokud jsou nemocní. Křižmem se myslí olivový olej, nikoli směs oleje a balzámu, jak je chápeme dnes. Užívat olej požehnaný biskupem mohou tedy nejen sacerdotes, ale všichni pokřtění. Ostatně v další pasáži listu je to explicitně vyjádřeno. Biskupové nemohou navštívit všechny nemocné, proto posílají „presbytery“ (kněze ve smyslu obecného kněžství). Zda nemocní křesťané mohou pomazávat olejem i sami sebe, není z textu zcela zřejmé, ovšem např. v byzantské církvi existuje taková praxe dodnes.

Olej je „přirozeným základem“ (genus) svátosti. Poprvé je užito slovo svátost v novodobém významu. Poslední pokyn nedovoluje mazat ty, kteří konají pokání (a jsou tak dočasně exkomunikováni). „Když je jim jedna svátost odepřena, proč by jim měla být umožněna jiná?“

Gelasiánský sakramentář z konce 7. a začátku 8. stol. obsahuje modlitby Emitte. Jednalo se o tři formy žehnání oleje pro „mazání, ochutnávání a dotýkání“.

Pojem „poslední pomazání“ byl poprvé použit Petrem Lombardským okolo r. 1150. Pojem „zaopatřování“ obsahoval posloupnost tří svátostí přijímaných před smrtí: zpověď, pomazání, viatikum (tj. přijímání eucharistie „na cestu“).

Teprve Tridentský koncil stanovil v r. 1551, že služebníkem svátosti je pouze kněz.

Současné římské formy liturgie péče o nemocné

Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné, Sekretariát České liturgické komise, 1974

Návštěvy nemocných (rozhovor, čtení z bible, modlitba)

Návštěvy nemocných umožňují základní liturgické formy v péči o nemocné. Mohou obsahovat např. duchovní rozhovor, čtení z bible, modlitbu. Každý křesťan z titulu svého křtu je k takové službě povolán.

Eucharistické přijímání nemocných

Eucharistické kommunio je věrněji vyjádřeno, jestliže se u nemocného shromáždí (je-li to možné) větší skupinka lidí – zástupci obce, příbuzní. Užití eucharistického chleba (případně vína) z eucharistické slavnosti celé obce pro nemocné je jediným důvodem uchovávání eucharistickým způsob, který byl praktikován v prvotní církvi. Služba nemocným je tak navázána na slavení celého shromáždění i skrze toto znamení. Posloužit eucharistickými způsoby pak mohou i neordinovaní služebníci.

Liturgické formy pamatují na různé stavy pacienta. Tam, kde je to možné, nebude v žádné liturgii u nemocného chybět čtení božího slova (ať již jedné či více perikop, či krátkého čtení např. jen jednoho verše) a jeho přiměřeně obsažný výklad. Tam kde již smysly či hlava neslouží je možná komunikace skrze svátostný pokrm. Kde nemocný nemůže přijímat pevnou stravu, můžeme posloužit eucharistickým vínem. Kde není ani toto možné, se liturgická komunikace děje pomocí hmatu – skrze pomazání nemocných.

Je vhodné, aby liturgie u nemocného nebyla pouze dílem služebníka církve ale i ostatních přítomných včetně samotného nemocného. Mohou se aktivně účastnit (podle svého stavu) např. čtením biblických textů, rozhovoru nad božím slovem, pozdravu pokoje, přímluvnými modlitbami, díkůčiněním, případně zpěvy. Zvlášť důležité jsou pevné modlitební formy jako např. modlitba Páně, zpěv (recitace) při lámání chleba „Beránku boží…“ či aklamace před přijímáním „Pane nezasloužím si, abys ke mně přišel…“. Nemocný, který je zná, se snáze připojí a obřad bude mít pro něj větší užitek.

Pomazání nemocných

1. Úvodní obřady

pozdrav

pokropení nemocného a místnosti požehnanou vodou (fakultativně)

úvodní slovo nebo modlitba vycházející z Jk 5,14-15

2. Úkon kajícnosti

3. Čtení z Písma svatého

Čtení (např. Mt 8,5-10.13) volit podle stavu pacienta – viz pastoračně-teologický úvod

4. Prosby

Lze je zařadit až za pomazání olejem, příp. je lze pronášet v obou místech obřadu

5. Vzkládání rukou

Kněz mlčky vzkládá ruce na hlavu nemocného.

6. Žehnání oleje

Pokud kněz nemá olej požehnaný biskupem, požehná jej nyní ( na výběr jsou dvě modlitby, druhá z nich má responsoriální formu s antifonou „Požehnaný jsi, Bože, navěky“).

1. verze eulogie nad olejem:

Bože, Otče veškeré útěchy, (anakléze)

v tobě nacházejí nemocní útěchu a zdraví (anamnéze)

skrze tvého Syna.

Shlédni na naši víru (epikléze)

a vyslyš naše prosby:

Sešli nám z nebe Utěšitele,

svého svatého Ducha,

a požehnej + tento olej pro naše nemocné.

Kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje

k mazání nemocných,

abys jim dal zdraví těla i duše,

abys utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil,

vyléčil jejich nemoc.

Ať je pro nás tvůj svatý olej, Bože,

znamením tvé milosti a tvého požehnání

ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista, (doxologie)

neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

7. Svátostné pomazání

Mazání čela, rukou (případně nemocného místa, pokud je to vhodné), při kterém se říká:

Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen.

Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.

8. Modlitba po pomazání

Tato modlitba rozvíjí modlitbu, která doprovázela svátostné pomazání.

9. Závěr

Výzva k modlitbě Páně

Modlitba Páně

Požehnání

Pomazání nemocných v rámci eucharistické liturgie

Blok pomazání je obvyklým způsobem vsazen mezi blok slova a blok eucharistie.

Odporučení umírajícího Bohu

Obsahuje výběr vhodných biblických textů a modliteb (např. Ž 23, 25, 91, 114, 115, 121, 123)

Současné reformované liturgie nemocných

Podle BCW Presbyteriální církve USA.

Obnovená BCW nabízí řadu liturgických forem při péči o nemocné. Je to především čtení z bible a modlitby v rámci pastoračních návštěv nemocných.

Kniha nabízí velký výběr úvodních biblických veršů (Dt, 33,27a; Joz 1,9a; Ž 23,1.4b; Ž 27,1; Ž 27,5; Ž 46,1; Ž 46,10; Ž 102, 1-2; Ž 124,8; Iz 26,3; Iz 40,31; Iz 41,10; Mt 11,28; Mk 10,14b; J 6,35; J 11, 25-26; J 14,1; J 14, 27; J 16,33, Ř 8,18; 2 K 1, 4ab.5; 2 K 12,5a; 1 P 1,1; Zj 3,20). Rovněž bohatý je výběr biblických perikop ve třech oddílech (starozákonní čtení, žalmy, novozákonní čtení)

Následují modlitby vhodné pro různé příležitosti:

• za nemocné,

• za uzdravení,

• za rodiče nemocného dítěte,

• za ty, kteří prožívají tragédii,

• za nemocné dítě,

• za nemocné a ty, kteří o ně pečují,

• za zdravotníky, kteří se starají o nemocné.

• za člověka v citové nouzi.

• za lidi v citové nouzi.

• za ty, kdo se pokusili o sebevraždu.

• za někoho, kdo je úzkostlivý.

• za staré lidi,

• za ty, kdo jsou v kómatu a nemohou komunikovat,

• za pacienty s Alzheimerovou chorobou,

• za pečující o pacienty s Alzheimerovou chorobou,

• za ty, kdo se trápí s AIDS,

• za ty, kterým selhávají základní životní funkce,

• za rodiče mrtvě narozeného, nebo po narození zemřelého dítěte.

Vlastní pomazání nemocných je možné vsadit do různého rámce. Jak do domácího či nemocničního prostředí, kdy se nemocný nemůže podílet na běžném shromáždění, tak do slavení celého sboru. Ale i pokud se jedná o individuální slavení, je vhodné, aby pastora doprovázel jeden či více zástupců sboru.

Součástí slavení může být pokání i večeře Páně.

Vlastní akt pomazání nemocných sestává z vkládání rukou a mazání olejem. Předchází mu eulogie:

Milosrdný Bože, jsi zdrojem uzdravení,

v Ježíši Kristu uzdravuješ nemocné a zlomeným pomáháš se zotavit.

Dobrořečíme ti za tento olej vylisovaný z plodů země,

daný nám jako znamení uzdravení, odpuštění

a plnosti života, který dáváš.

Skrze svého Ducha přijď k N.,

který/á je nyní mazán/mazána olejem,

aby obdržel/a tvůj uzdravující dotek

a bylo v něm/ní opět všechno zaceleno

ke slávě Ježíše Krista našeho spasitele. Amen.

Vyhodnocení ankety

Dostáváme se k rituálům, které nejsou tak časté, většina respondentů s nimi nemá přímé zkušenosti, takže ankety jsou poměrně chudé.

Římský katolík pracující ve zdravotnictví zažil v poslední době v nemocnici pouze „běžnou“ mši, při které bylo v rámci promluvy zmíněno téma nemocných. V nedávné době měl „zkušenost s dvěma kaplankami, jedna byla nepříliš dobrá (poněkud agresivní vnucování se), druhá velmi dobrá.“

Římský katolík poblíž Brna zažil společné slavení pomazání nemocných v kostele. Nebylo vnímáno jako „poslední“, ale jako podpora v nemoci.

Římský katolík z Prahy má coby pacient osobní „zkušenost rozhovoru s nemocničním kaplanem a zkušenost společné modlitby s několika nemocničními kaplany (kaplankami)“.

Členka CČSH v Praze zažila slavení večeře Páně u lůžka nemocné členky sboru. Spolu s respondentkou a farářem sboru se zúčastnila žena faráře. Součástí slavení bylo pomazání nemocné, kterému předcházela eulogie nad olejem. Kromě toho se zúčastnila dvakrát slavení svátosti nemocných u lůžka těžce nemocné spolužačky z Institutu ekumenických studií. Rituál měl všechny náležitosti – blok slova, eulogii, pomazání, prosby za nemocnou, díkůčinění. V jednom případě byl propojen s večeří Páně.

Farářka CČSH v Brně: „V rámci své studenstké praxe, kterou jsem několik měsíců konala v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jsem zažila mši, kterou sloužil římskokatolický kněz a také bohoslužbu slova, kterou vedl římskokatolický jáhen. Tyto služby se konaly v nemocniční kapli.“ Respondentka praktikuje, podobně jako služebníci jiných církví (někdy společně s nimi) nejrůznější rituály jako v domácnosti nemocného, tak v nemocnici: modlitbu s nemocným, čtení s bible, příjímání donesených eucharistických způsob, pomazání nemocných. Pouze společné slavení svátosti nemocných v kostele nezažila. Oficiálně se v CČSH při „svátosti útěchy nemocných“ neužívá olej, takže chybí eulogie nad olejem i mazání… Pokud respondentka pomazání zažila, tak „nebylo vnímáno jako „poslední“, ale bylo vnímáno jako podpora při dlouhodobé nemoci, jejíž prognóza byla nejistá a taktéž jsem tuto svátost zažila jako podporu v nemoci, která vedla k uzdravení“. Spolupráce s nemocničními kaplany je běžnou součástí její služby.

Členka Starokatolické církve v Praze zažila rovněž celé uvedené spektrum rituálů po nemocné s výjimkou společného pomazání v kostele. Reflektuje praxi řady církví a je těžké rozlišit, co ke které patří. Zkušenosti se slavením v nemocnici popisuje takto: „Pokud jsem byla v kůži pacienta, tak nebyl nikdy problém požádat někoho z vlastního společenství, aby zašel a modlil se (případně mazal či donesl). Pokud jsem byla návštěva, tak jsme se s nemocným buď domluvili, nebo byl člověk připraven „na vše“ (v době aplikací v mobilu není potíž mít tam bibli a další věci). Personál to dnes víceméně respektuje.“

Na otázku, jaké máte osobní zkušenost s nemocničním kaplanem, respondentka odpověděla: „Osobní hrůznou z nemocnice Pod Petřínem, kde se ještě před pár lety praktikovala duchovní péče rozdáváním sv. obrázků padni komu padni a poslechem bohoslužeb (pacient se mohl aktivně bránit proti nasazení sluchátek). Na druhé straně znám minimálně 3 lidi, kteří službu nemocničního kaplana vykonávají (1 x řkc, 2 x skc) a hodně dobře, není v tom formalismus ​a lidé je aktivně vyhledávají.“

Respondentka ještě dodala: „Modlitba s nemocnými a za nemocné je něco hodně důležitého, někdy ten, kdo přichází, je jedním z řídkých kontaktů, které nemocný s okolním světem má. Netřeba ho tedy stresovat tím, že si budu v hlavě odškrtávat, jak by to mělo být, ​spíš je třeba se přizpůsobit zkušenosti nemocného a jeho aktuálním možnostem a schopnostem a zkušenostem či praxi víry. Asi je na místě (pokud jsme se nedomluvili dříve), vždy požádat o souhlas, i o aktivní souhlas s tím, že se za něj budu modlit (tedy nejen, že to přetrpí, ale že to chce). Je na místě vysvětlovat, co se bude dít a proč (to lze i na základu textu Jk 5). Za neetické považuji zneužívání stavu nemocného k jakékoli ideologizaci a náboru do kterékoli církve.“

Člen ČCE ze západních Čech zažil čtení z bible a modlitbu u lůžka nemocného.

Příslušník evangelikální církve sám nějaký rituál pro nemocné nezažil, ale v jeho církvi se praktikuje jak čtení z bible, tak modlitba, obvykle v domácnosti nemocného. Podobně pomazání nemocných, které je vnímáno spíše jako „poslední“ v závěru života. „Jako podpora nemocného jsou vnímány přímluvné modlitby. Pravidelně se organizují "modlitební řetězce" tak, aby se za dotyčného v každou chvíli alespoň někdo modlil.“

 

K historii Českobratrské církve evangelické

ČCE jakožto sjednocená církev existuje v Čechách a na Moravě od r. 1918, jednotlivé farní sbory však mnohdy mají téměř 240letou souvislou kontinuitu už od Tolerančního patentu Josefa II. (1781) – to je případ také Českého Brodu¹. V 18. a 19. století to bylo buď pod hlavičkou Evangelické církve h. v. (= reformovaní, kalvinisté) nebo Evangelické církve a. v. (luteráni). V přednášce se budu nadále vyjadřovat k reformované (h. v.) části ČCE. Jelikož císař v patentu dovolil příchod kazatelů pouze ze zemí Rakouska nebo Uherska, liturgický ráz „helvetské“ církvi proto vtiskli příchozí mladí maďarští kalvinističtí „pastoři“. V Českém Brodě se na začátku existence sboru postupně po sobě vystřídali tři rodilí Maďaři. Osobní spiritualita i liturgické slavení v takto na zelené louce budovaných sborech byla zpravidla protikatolicky formovaná, liturgie zjednodušená, pokud možno co nejprostší, zbavená veškeré mystiky, obrazů, svící, ornátů, vůní a barev. O to větší důraz se kladl na zvěstování Božího slova – tedy výkladu Písma v duchu Kalvínově, podle Helvetské konfese (1566).

Základní podobou nedělní liturgie byla kazatelská bohoslužba slova. Večeře Páně se slavila pouze 4x ročně o velkých svátcích (Vánoce, Velikonoce, Letnice a Díkčinění) a až hluboko do 20. století byla vnímána jako doplněk „bohoslužebného shromáždění s kázáním“.²

Reformovaná agenda

Maďarskými pastory zavedené liturgické zvyklosti našly zásadní ztvárnění v agendě faráře Heřmana z Tardy³, která vyšla v r. 1881.⁴ Tardy zde upravil zavedené zvyky s použitím falcké reformované agendy z 16. století.⁵ Na tuto agendu pak navázala Kniha modliteb a služebností v r. 1939. Na ní se dá ukázat typická povaha liturgického slavení v ČCE, která leckde trvá dodnes.

• Aktivní zapojení společenství do liturgie se nepředpokládá vyjma sbírky a zpěvu písní, po celou dobu mluví jen farář.

• VP předsedá ordinovaný duchovní, ordinace není v apoštolské sukcesi.

• Večeře Páně (podobojí) se slaví pouze 4x ročně jako doplněk kazatelské bohoslužby.

• Komunikanti přijímají v případě vína z jednoho kalicha přímým pitím.

• Chléb se užívá kvašený, „konzumní“.

• Konsekrovaným živlům chleba a vína se neprojevuje žádná zvláštní úcta, po přijímání mohou být odstraněny.

• Liturgie (bez VP) má jednoduchou strukturu:

  • úvod biblickým slovem

  • píseň

  • úvodní modlitba faráře obsahující chválu a vyznání hříchů

  • čtení Písma

  • píseň

  • sborová ohlášení

  • sbírka

  • kázání

  • píseň

  • přímluvná modlitba (z kazatelny)

  • požehnání

  • píseň

• Slavení VP spočívá v:

  • napomenutí ve formě krátkého kázání

  • přípravná modlitba – za připravení komunikantů a za církev

  • vybídnutí ke kajícnosti – tiché zpytování srdce (dle 1Kor 11)

  • ubezpečení o Boží milosti

  • píseň

  • modlitba – připomenutí památky „hořké smrti Syna“ Božího

  • odpuštění hříchů

  • píseň

  • slova ustavení VP (instituce, podle 1K 11)

  • přijímání podobojí za zpěvu žalmu 116

  • děkovná modlitba (dík za odpuštění hříchů)

Jiří Štorek

Farář J. Štorek představuje v dějinách sboru Č. Brod naprostý předěl – byla to léta jeho působení v letech 1968—1985. Změny začaly tím, že přenesl sídlo sboru z vesnice Kšely do 4 km vzdáleného města. Opustil prostornou zděnou faru a velký kostel z 19. stol. a přestěhoval se do malé dřevostavby na kraji města, asi půl kilometru od kostela, malé bývalé utrakvistické kaple. Z vymírajícího tradicionalistického vesnického sboru se stalo městské dynamicky se rozvíjející a ekumenicky otevřené společenství. Pomocí bylo dobré vlakové spojení na trati Kolín – Praha.

Štorek byl osloven novým liturgickým myšlením v prostředí pražské evangelické teologické fakulty za působení prof. Smolíka. Stal se členem poradního odboru synodní rady ČCE a podílel se na tvorbě nové bohoslužebné knihy: Agendy.⁶ Ta již měla nové parametry poučené liturgickým vývojem v západní Evropě. Nabízela čtyři základní bohoslužebné formuláře pro nedělní slavení, jednoduchý (A), progresívní (B), luterský valašský (C) a luterský ekumenický (D). U formuláře „D“ se obnovuje a do života ČCE vlastně poprvé vnáší eucharistická modlitba navazující na patristické vzory, Limskou liturgii a vývoj v pokoncilní římské liturgii.

Na životě českobrodského sboru se v 80. letech podílelo mnoho mladých lidí nově do církve přišlých, což J. Štorkovi umožnilo teoretické názory vyzkoušet ve farní praxi. Kaple byla upravena – lavice vyměněny za židle, stupínek v presbytáři odstraněn, vysoká kazatelna nahrazena přízemním ambonem, účastníci posazeni do polokruhového uspořádání kolem stolu Páně.

Liturgické slavení v Českém Brodě (od r. 1983)

Štorkovy liturgické pokusy uvádět do praxe novou agendu dospěly v r. 1983 k usnesení staršovstva, že večeře Páně bude slavena víceméně podle čtvrtého ze čtyř formulářů nové Agendy. To znamená, že v evangelické bohoslužbě v Č. Brodě se objevují tradiční aklamace kyrie, gloria, sanctus, non sum dignus, tajemství víry. Nikoli ovšem tak, že by Štorek okopíroval římskou pokoncilní mši, nýbrž způsobem dosti kreativním. Samozřejmostí je pozdravení pokoje a vůbec důraz na aktivitu účastníků bohoslužby. Čtení Písma mají na starosti lektoři, další si připravují přímluvy. Toto není běžné v ČCE dodnes. Večeři Páně se vrací důstojné místo jako součást každé nedělní bohoslužby. Předsedající pronáší velké díkůvzdání včetně epikléze a anamnéze.

Českobrodská liturgie má klasickou čtyřdílnou strukturu:

• úvod

• zvěstování (biblická čtení, kázání, úkon kajícnosti, krédo)

• večeře Páně

• závěr (sborová oznámení, přímluvy, poslání a požehnání)

Slavení VP má následující komponenty:

• • preface

  • aklamace „svatý“

  • instituce (luterský text dle Apologie)

  • aklamace „tajemství víry“

  • epikléze

  • anamnéze

  • lámání chleba

  • přijímání v kruhu kolem stolu Páně (kvašený chléb, červené v.)

  • děkovná modlitba po přijímání

Současná situace v ČCE

Očekávání, bylo-li jaké, že českobrodský příklad potáhne další následovníky, se ovšem v rámci ČCE nenaplnilo. Štorek měl až do své smrti (v r. 2003) v konzervativních kruzích ČCE pověst excentrika. Stačil ještě ovlivnit sbor v Praze – Kobylisích, kde byl farářem a kde do každonedělního užívání zavedl mešní ordinárium P. Ebena. Teprve loni se na cestou každonedělního slavení VP vydal malý sbor v Chrástu u Plzně, a to díky tamnímu velmi liturgicky nadanému faráři Karlu Šimrovi. Pro informaci: ČCE má cca 200 sborů – to znamená, že každou neděli se pravidelně přijímá v 1% sborů.

Na druhou stranu nelze přehlédnou nepopiratelný trend, který se v průběhu nultých a desátých let prosadil ve většině sborů. Praxe čtyř večeří Páně do roka se opouští, eucharistie se slaví zpravidla jednou měsíčně a k tomu se ještě přidávají další během svátků, především ve vánoční a velikonoční době. Což ovšem ne vždy znamená obnovu eucharistické modlitby.

V letech 2002 až 2012 bouřlivě dosud poněkud stojaté vody rozvířila evangelická liturgická iniciativa Coena. Členové Coeny byli převážně novoluterské a vysokocírkevní orientace, původně studenti teologie se zkušeností v zahraničí. Vliv na některé aktivisty měl mj. Jaroslav Vokoun, kdysi evangelický farář v Domažlicích, dnes profesor Centra ekumenické teologie v Českých Budějovicích. Coena sdružila snahy farářů i laiků o liturgickou obnovu v ČCE. Každoročně pořádala dvě studijní setkání, publikovala v církevním tisku, připravila mj. publikace o obnově zpovědi a denní modlitby. Její snahy byly většinovou (českobratrskou) církví sice zprvu prudce odmítány (jediný, kdo se snah Coeny opakovaně zastával, byl profesor praktické teologie na ETF, Pavel Filipi), nakonec však přece jen zapůsobily. Tři členové Coeny v současnosti působí v poradním odboru liturgickém. Ten na základě zadání synodu připravuje novou agendu, která bude víceméně revizí Smolíkovy agendy z r. 1983. V nové agendě se už zcela samozřejmě předpokládá, že večeře Páně má své místo v každé nedělní a sváteční bohoslužbě; a také, že předsednická modlitba má mít určité parametry. Zároveň k tomu je nutno dodat, že v prostředí ČCE mají agendy pouze doporučující význam. Je otevřené, do jaké míry budou faráři, staršovstva a sbory vývoj započatý Smolíkovou agendou, farářem Štorkem a později iniciativou Coena v budoucnu akceptovat.

Předneseno na 46. semináři Institutu ekumenických studí „Liturgická obnova církví vzešlých z reformace“ 13.-14.4.2018 v Praze

Od svých počátku byla Církev bratrská církví „neliturgickou“. A to znamená, nejen že ve shromáždění – cituji ze Zásad Církve bratrské z roku 1973 – je „vše formální potlačeno“ a že „nepoužíváme žádnou pevně předepsanou liturgii“; nýbrž také samo liturgické přemýšlení je trvale v kolébce. Pokud tedy představovaná agenda vlastně není plodem promyšlené „liturgické obnovy“, nýbrž spíše první liturgickou vlašťovkou, v leckterém ohledu nevzletnou; pokud se jen málokterý z našich kazatelů zabývá liturgikou; a pokud já sám, okrajový spoluautor agendy, jsem liturgický amatér: pak ode mě tyto úvodní omluvy přijměte prosím zrovna i jako první názorné příklady prezentace. Řečeno s nadsázkou: jak jinak může někdo z Církve bratrské mluvit o liturgii, než jaksi neliturgicky… a rozpačitě.

1. Historické a teologické souvislosti

Svobodná církev reformovaná – tak se Církev bratrská původně jmenovala – vznikla v 80. letech 19. stol.; a její otcové – pražští vzdělanci i podorličtí venkované, ale také kongregacionalističtí misionáři z Bostonu – ji vtiskli svůj osobitý charakter. Církev to chtěla být reformovaná, svobodná reformovaná: Svobodná, co se týče státního uznání; a svobodná, co se týče forem církevního života a služby světu. Např.: roku 1897 potvrdila konference, že SCR koná jak křest věřících, tak i křest nemluvňat. Církev od té doby dvakrát změnila jméno, toto ustanovení však platí dodnes: a snad právě v něm leží i mentální a teologické kořeny její liturgické volnosti a plurality.

V návaznosti na probuzenecké hnutí klade Církev bratrská důraz na svobodné rozhodnutí víry: členy se stávají ti, kteří, jak říkáváme, vyznali svou osobní víru v Krista. Proto – cituji ze Zásad z roku 1973 – jsou shromáždění „zaměřena především k pěstování společenství s Bohem a mezi věřícími. Proto obsahují ty prvky, které obecenství vytvářejí, a vše formální je potlačeno.“ A staré Zásady pokračovaly: „Ve shromážděních nepoužíváme pevně předepsanou liturgii ani předem stanovené biblické texty. Duch svatý nesmí být omezován, aby mohlo vždy zaznít inspirované slovo…“ V nových Duchovních zásadách z roku 2016 (DZ) už tyto falešné distinkce nenajdete. Obšírněji a dobře reformovaně je dnes řeč o ústřednosti slova a svátostí (DZ 138): Bůh evangeliem tvoří společenství; a to Mu odpovídá modlitbami, zpěvem, vzájemnou službou. Mluví se vděčně (a s odkazem na možná nebezpečí i sebekriticky) o „značné volnosti“ liturgických forem (DZ 140). Také v představované agendě se píše o „flexibilitě a variabilitě v bohoslužbě“, ovšem s tím, že „vědomé úsilí o vyváženou bohoslužbu nestojí v protikladu ke svobodě Ducha, tak jako ani Duch svatý nestojí v protikladu k řádu“ (BA, s. 5-6).

Církev bratrská byla po pravdě vždy církví řádu, a to právě i řádu liturgického. Bohoslužba, kterou pamatuji z dětství a na kterou dnes narazíte ve starších sborech, bylo shromážděním reformované tradice – s modlitbou, se čtením Písma, s kázáním, s oznámením, se sbírkou a požehnáním, to vše proloženo společným zpěvem; několikrát do roka (dnes nejméně 12x) s Večeří Páně. Osobitou ingrediencí vždy byly volné modlitby v návaznosti na kázání: modlitby buď předem určených bratří či sester, anebo spíše modlitby nepřipravené. K tradici patří také občasná osobní svědectví. Vlivem charismatického hnutí se dnes do pořadu bohoslužeb v tradičních sborech zapojuje více osob. Charismaticky ovlivněné sbory a sbory založené v posledních dvaceti letech – a těch bude více než polovina – nahrazují reformovaný pořad trojtaktem písní chval, kázání a modliteb, případně dalších příspěvků.

A právě do prostoru této liturgické plurality vstupuje naše nová, a vůbec první ucelená bohoslužebná agenda. Nechce a nemůže předepisovat! Chce spíše nabízet pomoc, hledá-li ji někdo: zejména v případě citlivých kazuálií, jako jsou svatby a pohřby, volali někteří kazatelé po inspiraci a nápovědě. Agenda chce kultivovat: obsahuje proto i poznámky týkající se kupř. oděvu sloužících (s. 15), výzdoby modliteben (s. 16), časového rozsahu věnovaného písním chval (s. 19), ozvučení modlitebny (s. 22) atp. V neposlední řadě chce agenda předcházet – jak se v ní několikrát opakuje – nebezpečí svévole a zapomnětlivosti na biblické základy, resp. na odkaz otců. Ne že by snad situace na sborech byla v tomto ohledu nějak tragická! A přece je agenda podnikem takříkajíc „anti-trendovým“. Někteří po ní volali, ale vlastně netuším, kolik kazatelů ji reálně používá, či kolik jich používá – např. při slavení eucharistie – vlastní formuláře. Samotný formát brožury – stránky se zavírají, tisk je drobný – jako by ani nepředpokládal, že ji někdo bude skutečně používat (na webu Církve bratrské je nicméně dostupná citovatelná verze)…

2. Struktura agendy

Agenda snad obsahuje vše užitečné a žádané: formuláře ke slavení svátostí, formuláře členského slibu, ordinační a instalační sliby, pověření učitele teologie, sliby starších sboru; formuláře církevního sňatku, pořad pohřebního shromáždění, ale třeba také návod ke službě pomazání nemocných. Bližší pohled na obsah však napoví, jakou popelčí existenci liturgika u nás vede:

První dva formuláře agendy – „Žádost o přijetí za člena“ a „Formulář převodu členů“ (mezi sbory) – nejsou formuláři v liturgickém slova smyslu a nejsou ani citovány (jde o úřední lejstra, která ovšem, pokud vím, neexistují). Pod č. 3 a 4 následují formuláře členských slibů. Jejich součástí je – anebo není – křestní formulář; podle toho, jestli je kandidát členství už pokřtěný, nebo o křest teprve žádá, což je zdaleka většinový případ. Pod č. 5 následuje formulář (a novinka) Bohoslužebné připomínky křtu. Formulář křtu dítěte ovšem najdete až pod č. 8. Co oddělilo křest vyznávajících, resp. bohoslužebnou připomínku křtu, od křtu dětí? Pod č. 6 a 7 figurují sliby sborových starších a sliby vedoucích dorostu, členů sborové hospodářské rady atp. Na formulář dětského křtu navazuje pod č. 9 formulář požehnání dítěti. Po něm následují formuláře svatebních obřadů. Agenda pokračuje slibem seniora, slibem členů ústřední Rady Církve bratrské, instalačním slibem kazatele, až po něm slibem ordinačním a dalšími kazuáliemi, které už nebudu vyjmenovávat. Eucharistické formuláře najdete pod č. 21, z celkových 24 oddílů.

Co se tu stalo? Pro nestojí křestní formuláře pohromadě? Proč svatební formulář následuje až po formuláři požehnání dítěti? Proč kazatelská instalace předchází kazatelské ordinaci? A proč se eucharistie nachází až v závěru v agendu? Kam se poděla logika bohoslužby, či křesťanského a církevního života? Ptal jsem se: formuláře byly původně seřazeny jinak; agenda však vyšla až po zásahu tvůrců nové Ústavy, resp. Řádu Církve bratrské: a ti pořadí liturgických formulářů přizpůsobili pořadí článků Ústavy (a názvy liturgických formulářů doplnili čísly příslušných paragrafů). Spíše než mystagógickým průvodcem je tak agenda břečťanem ovíjejícím církevně-právní dokument.

3. Formuláře a jejich teologie

Ale bez ohledu na pořadí: jaká je teologie agendy? Ve formulářích se odráží historický a teologický vývoj, život a zřízení Církve bratrské. Proto jsou tu, jak jsme viděli, formuláře pro křest vyznávajících i pro křest nemluvňat. Proto jsou křestní formuláře vřazeny do členských slibů. Proto agenda nabízí hned pět formulářů k Večeři Páně, od  tradičně civilních a stručných až po rozsáhlé, „vysoko-církevní“. Mnohé z formulářů nevznikly na zelené louce a u zeleného stolu, nýbrž ujímají se zaběhnutých vzorů a zvyklostí.

Agenda má, jak už bylo naznačeno, dva oddíly, jednak Bohoslužebný řád, jednak Formuláře. Bohoslužebný řád není závaznou instrukcí. Agenda tu na cca 30 stránkách přináší spíše teologii bohoslužby. Jednotlivé části bohoslužby jsou tu představeny ve vzájemném vztahu: Bůh slouží nám – slovem a svátostmi. Vytváří tak společenství bratří a sester, velkých i malých, které Bohu odpovídá – modlitbou, zpěvem, nasloucháním Bibli, vírou, vzájemnou službou, svědeckým a věrným životem ve světském povolání. Teologický výklad je zřejmě maximum, co může Bohoslužebný řád v církvi kongregačního typu přinést; formulář „vzorové“ nedělní bohoslužby v agendě nenajdete¹ (pohřební shromáždění představuje výjimku).

V druhé části agendy najdeme, jak už jsme viděli, formuláře k tuctu kazuálií, jednotlivostí a mimořádností, kterou se přidávají k bohoslužbám. Tyto formuláře vykazují dva nápadné, a zřejmě tedy charakteristické rysy: je to jednak důraz na lidské sliby, jednak bezmála plošná absence eulogií. Dovolte nejprve několik slov ke slibům: Snad kromě eucharistických formulářů (a pochopitelně kromě formulářů k pohřbu a k pomazání nemocných) předkládají všechny ostatní formuláře výčty závazků – pro křtěnce, pro rodiče křtěňátek, pro starší sboru, pro ordinované atd., k nimž oni říkají své „Ano“ či „S pomocí Boží slibuji“. Dva z pěti eucharistických formulářů přináší oblíbené „otázky“ vysluhujícího a „odpovědi“ sboru, jež se týkají vědomí hříchu, víry v Krista a ochoty odpustit bližním. Křtěnec se tedy zříká zlého; nový člen sboru se zavazuje k lásce k bratřím a sestrám, ke službě a loajalitě sboru atd.; sboroví starší se zavazují k věrné práci, k mlčenlivosti v důvěrných záležitostech, ke kritické podpoře svého kazatele; atd. atp. V liturgickém důrazu na závazky a osobní vyznání se jistě vyjadřuje ono úsilí o osobní a živou víru, jak je vytesáno do probuzeneckých základů Církve bratrské. Že zde dřímá i typické probuzenecké pokušení – pokušení subjektivismu a jistoty čerpané z vlastních prožitků či rozhodnutí – nemusím obšírně rozvádět.

Důraz na závazky je o to výraznější, když pomyslíme na druhý zmíněný rys formulářů, totiž na bezmála plošnou absenci eulogií, na kterou upozornil Pavel Hradilek ve své recenzi:² Najdeme je v nějaké formě pouze v eucharistických formulářích a – kdoví proč zrovna tady – ve formuláři pro obnovu manželských slibů a v pořadu pohřebního shromáždění (č. 20 a 23). Nejspíš jsme se, my tvůrci, stali obětí oné zapomnětlivosti, jíž agenda chce předcházet. Snad jsme předpokládali, že důvody našeho liturgického konání jsou přece všem známé – že totiž lidské akci předchází dílo Boží -, navíc je o nich řeč ve zmíněných vyznáních a závazcích. Anebo jsme spolehli na bratry a sestry, že ve svých volných modlitbách doplní, co my jsme ve formulářích nevyjádřili; agenda takovým modlitbám opakovaně dává prostor. Obávám se ale, že takto – bez výslovných připomínek zakládajícího Božího díla (křtu, Večeře Páně, ordinace, sňatku atd.), bez naší explicitní odpovědi díků a bez explicitních proseb o dílo Ducha svatého – jsou formuláře skutečně torzovité, ne-li zavádějící.

A přece! Na volné modlitby, společné písně, neformální pozdravy a svědectví nesmíme v této souvislosti zapomenout! Tedy na to, co v agendě vypsáno není, a z povahy věci ani nemůže být. Agenda s tím vším ale, jak jsem řekl, výslovně a s železnou pravidelností počítá. Nejde přitom o dobrovolné doplňky, nýbrž naopak o konstitutivní součást obřadu. Připomínám, mluvím o liturgické agendě Církve bratrské: Tu podstatnou liturgii, „službu lidu“, jak ji u nás asi většinově vnímáme, nelze naformulovat předem; eulogie, anamnéze i epikléze se odehrává předně v „lidové službě“ volných modliteb a společného zpěvu shromáždění.

Závěrem

Jak se první ucelené Bohoslužebné agendě v Církvi bratrské daří, vlastně nevím. A jak se jí v budoucnu povede, umím odhadnout ještě hůř. Předpokládám, že liturgická volnost a pluralita zůstane zachována. Některé sbory možná pokročí směrem k liturgické obnově (buď s touto agendou, anebo z vlastních či ekumenických zdrojů). Jiné sbory budou dále pěstovat volné formy. Agenda ale jistě přispěje, už svou existencí, k hlubšímu liturgickému přemýšlení a těm, kteří hledají oporu, nabídne potřebnou pomoc.

Předneseno na 46. semináři Institutu ekumenických studí „Liturgická obnova církví vzešlých z reformace“ 13.-14.4.2018 v Praze

Právě jsem dočetl v č. 4 stať Stefanie Knaussové „Kristovo tělo...“ a přišlo mi na mysl učení o Kristově tělesnosti mých učitelů Dr. Antonína Mandla a Jána Diešky S.J., podpořené prof. Jungmannem S.J., se kterým jsem přišel do styku v r. 1968-9 za mého pobytu v Innsbrücku. Věda, že už dlouho na světě nepobudu, napsal jsem to populárně a vytiskl mi to „Grantis“ v Ústí nad Orlicí. Hodně věřících mi už za to vyjádřilo díky (jen tři katoličtí kněží). Tak Vám to posílám, bohužel nemám možnost per e-mail, jelikož ten přístroj nemám. Nemusíte mi prosím odpovídat – buď to odložte, nebo s tím diskutujte – dle Vašeho názoru. Německy to poslala moje známá per e-mail na několik míst do Německa, ale přišly dvě odpovědi – vyhýbavé – ostatní neodpověděli.

S díky za Vaše Getsemany

P. Jan Rybář S.J.

důchodce – 87 letý...

Eucharistie je učení

V katolických kostelích najdeme obvykle tyto tři symboly: písmeno „M“ (Maria), kříž a kalich. „M“ znamená Zvěstování, tím vše veliké v lidstvu začalo a od toho se všechno odvíjí. Kříž je symbolem vrcholného úkonu lásky Ježíše jako Krista = Vyvoleného. Kalich je pak výraz touhy Ježíše po lidech. Kdo se do těchto symbolů zahloubá, neví, čemu se má podivovat nejprve, nad čím víc žasnout. Je tam toho k odkrývání na celý život, ba na celou věčnost. Navrhuji věnovat se Kalichu, Ježíšovu pozvání ke stolu, tedy Eucharistii; slovu, které jsme zdědili po křesťanech prvních staletí. Ukáže se nám v novém světle Zvěstování i Kříž, oživí se naše účast na nedělní bohoslužbě. Ta pak nebude stereotypní, tedy nudná a otřelá, i když kázán takové třeba bude.

Na koncilu bylo řečeno, že jádro věroučných pravd se nemění, ale postupem času že odhalujeme svatá tajemství do hloubky a umíme je tedy vyjádřit lépe, aniž bychom do omrzení papouškovali stále stejné definice zděděné ze středověku („transsubstanciace“ – sic!).

Začněme tedy se školou víry!

Ztrnulost

Škola víry znamená myšlení. Ale myšlení bolí (TGM). Ušetříte-li lidi myšlení, získáte je (Kipling). Proto má tolik stoupenců hnutí „Vždycky to tak bylo! Nic se nesmí měnit!“

Pohané. Na rozdíl od současníků cítili pradávní lidé svoji nahodilost a svoji bezmocnost. Oběťmi chtěli usmířit neznámá božstva, hrozící hromy a blesky, budící strach.

Židé. Staří Hebreové byli dál. Měli inspiraci jediného nezpodobitelného Boha Jahve, dokonalého, svatého. Oběťmi odprošovali za své hříchy, oběťmi i děkovali Hospodinu za ochranu i pomoc. Dávali, co měli nejlepšího, Pánu.

Křesťané. Žili tímto způsobem dál. Jen místo zápalných obětí nastoupila jediná dokonalá oběť: ukřižovaný Ježíš, Kristus. Prostě: dávali (a dávají) Bohu to nejcennější, co dostali. Jeli dál v kolejích Starého Zákona – a jedou až podnes. Nepochopili úžasnou změnu Nového Zákona, Nové Smlouvy, že se úlohy obrátily, že Bůh teď dal lidstvu to nejcennější, co má... Že je to teď Bůh, který „obětuje“ lidem. To je těžko pochopit člověku, který se cítí nejlépe na kolenou, jistý jen v pozici raba. Jestliže kardinál Martini řekl krátce před smrtí, že křesťanství je o 200 let zpátky, de facto je křesťanství o 2000 let zpátky. Člověk zůstal na kolenou. Nepochopil...

Starý Zákon: člověk dává Bohu to nejdražší, co vlastní.

Nový Zákon: Bůh dává člověku to nejdražší, co vlastní.

Vykoupení nebo vyvolení?

Zbožnému člověku je dobře na kolenou. Je si tam jistý, nemusí myslet. (Také je lehčeji ovladatelný.) Nemá odvahu vstát a jít Kristu do náruče. Vždyť je hříšník, musí být pokorný! Převládá v něm totiž nedůvěra až strach. Proto mu stačí Boží slitování, odpuštění. To je právě hlavní téma „tradiční mše“. Ona má blízko ke starozákonním obětem: my podáváme oběť – Ty nám dáváš odpuštění. Jenže – Bůh nabízí daleko víc než jen odpuštění. (viz Luk 15, 22). Dejte pozor: Ježíš po celou dobu hlásání svého evangelia nikdy nepotřeboval slovo „oběť“, bez kterého se my neumíme obejít. To slovo dokonce zkritizoval: „Jděte a naučte se, co znamená lásku chci, ne oběť.“ (Mat 9, 13). My se však tímto slovem oháníme ustavičně. Jděte – řekl Ježíš, a my nejdeme (dál), naučte se, a my nechceme přemýšlet. Máme raději ten dávno zaběhnutý obětní výměnný provoz. Žijeme dosud starozákonně, 2000 let zpátky. Obětujeme...

Další starozákonní nepřehlédnutelná záležitost: krev. „Bez prolití krve není odpuštění“ (Žid 9, 22). Jenže už ten Starý Zákon je např. v Žalmech plný nekrvavého odpouštění.: „Jeho milosrdenství… je věčné... sahá do nebes... je bez míry... trvá na věky...“ Odpustilo se Adamovi, Kainovi, Davidovi atd. Kristovu krev na Golgotě zavinili nepřátelé, v nitru plni ďábla. Tím ale jen umocnili vrcholný Ježíšův úkon lásky. (Jan 15, 13). Kříž úžasně zpečetil Zvěstování. Bůh se dává – i přes tu událost Golgoty – daleko víc než je možno chápat. Marnotratný syn a další Ježíšovi kajícníci a kajícnice v evangeliu dosáhli odpuštění i bez prolití krve. Tohle ovšem apoštol Pavel nezažil, neslyšel, nepoznal. Viděl se pouze dvakrát a krátce jen se třemi apoštoly. A ani nemohl pochopit; Starý Zákon, jak víme, cele ovlivnil jeho teologii. Tedy: Kristus nás svou smrtí oslavil, ne vykoupil. Z čeho by nás měl vykupovat, když nám přišel sdělit, že Bůh se nám dává navždy, naprosto a zdarma?

Eucharistie – svobodné sebedarování

Zdálo by se, že teprve Ježíšova poprava nám ukázala vrcholně jeho vztah k nám. (Jan 15,13). Jenže on nečekal, až to dokážou jeho nepřátelé krvavým způsobem. Nečekaně „předběhl“ události Velkého Pátku a v klidu poslední večeře věnoval lidem docela i svou tělesnou blízkost. Nekrvavé sebedarování předešlo to krvavé, svobodné sebedarování předešlo „nucené“. Apoštolové, kteří později zradili a utekli, nekončili kajícně, ale obslouženi u stolu svým Pánem. Docela i nohy jim umyl... Škoda, že u toho nebyl i Pavel... Tak jako Kříž umocnil a zpečetil Zvěstování, tak Kalich umocnil a zpečetil tajemství Kříže. Zítra mne zradíte a opustíte, ale už dnes jsem váš, už dnes – a na věky... Jak je to překvapivě božské! Milosrdné a citlivé! Láska předchází hříšníka! Ještě než zhřeší, ještě než lituje, chystá se mu místo u Stolu. Divila se tomu Faustinka?

Více teď chápeme, proč Ježíš mluvil rád o hostině, o svatební hostině; proč tak rád sedal s lidmi ke stolu, i když oni nechápali. Jen hříšníci chápali! Magdalena, Matouš (Mat 9, 9-13), Zacheus (Luk 19, 1-10). Své obrácení oslavovali u hostiny s Kristem. Divili by se dnešní farizeové, kdo všechno se dnes účastní hostiny s Kristem! (Viz Vokolkovu fresku v boční kapli ve Stráži pod Ralskem! Ta jim dodnes pění krev…) Denně se prolévá na našich oltářích Kalich jeho Krve s odpuštěním hříchů těch, kteří se účastní. Teď, dnes, denně je tu kalich jeho Krve, která se přelévá do našich životů a zvěstuje Kristův vztah. Boží láska nás často zaskočí, říkával Míla Máša, kněz svaté paměti.

Neodpouští se nejvíce tomu, kdo si rve vlasy, kdo žaluje na sebe, kdo zapřísahává nebesa. Nejvíce se odpouští tomu, kdo řekne ze srdce „Ježíši, miluji Tě“... Kdo poslechne, vezme a přijímá, co Kristus nabízí u jeho Hostiny.

Kristova tělesná blízkost

Řekl jsem, že u poslední večeře Kristus nečekaně lidem věnoval svoji tělesnou blízkost. Tělesnou! Tím se už blížíme k podstatě eucharistie, k jejímu jádru. Několikrát jsem zdůraznil, že Bůh nabízí daleko víc, než vnímá člověk. Nabízí víc než jen odpuštění (viz Luk 15, 22). I v tomto případě Ježíš nabízí víc než jen sedět s ním u Stolu, jíst jeho Chléb, pít jeho Víno. I když už toto je úžasná pozornost vůči člověku (kterou tridentská mše nechápe). Za tím vším je ještě něco daleko víc. Jeho lidský, tělesný dotek. Dotek právě skrze ten Chléb a to Víno. Dotek hmotný, tělesný. Kdo můžeš chápat, chápej! Tady začíná, ba vrcholí Kristova lidskost. Tady začíná, ba vrcholí, mystika... Dále to chápe už jen citlivý, něžný, lidský člověk, básník srdce, Malý Princ. Ne spekulace, ale srdce je na tahu.

Duchovní dotek Kristův zažíváme při modlitbě, při svátostech, při četbě Písma, ve společenství Církve, při očištěném svědomí, před svatostánkem, před monstrancí, při radosti z jeho Matky. Ale dotek tělesný? Každou neděli vyznáváme, že Ježíš vstal z hrobu s jeho oslaveným, proměněným tělem, že jeho tělo je proniknuto božstvím, Absolutnem. Ježíš je tedy absolutně lidský. A lidské je, dotýkat se navzájem. Mám to snad ještě rozvádět do detailu? Ježíš je nejlidštější ze všech lidí. Vztahuje po nás své ruce, otvírá svou náruč... Ale my jsme ještě tělesně daleko, nedostupní v neproměněném neoslaveném světě... V hříšném těle... On je naštěstí všemohoucí v lásce (v tom jediném). Přijímá do jednoty svého tajemného oslaveného Těla všechny hostie světa, ty symbolické chlebíčky živící duše; bere za své všechno víno v kalichu kdekoli na světě. Při mši přijímá jako první z nás: přijímá to, co jsme položili na oltář, je to teď jeho, jeho Tělo, jeho Krev, jak velice zdůrazňuje. A pokrm a nápoj není jen povrchní dotek!

Velký Augustin říká, že všichni budeme jednou proměněni v Krista tak jako ty hostie. Nebude to naše „zmizení“ v Kristu, naopak! Bude jen jeden Kristus a my v něm... Žádná „transsubstanciace“. Jednou bude celý vesmír proměněný v Krista. Žádné jiné místo pro nás v Trojici není. To bude krásný „konec světa“, že?

Božské prostředí

My, katolíci, vyznáváme třikrát denně, že se „Slovo stalo tělem“, ale tělesnost časem ztratila v církvi dobrý zvuk. Je podezřelá... Musíme se znovu učit dát víře hluboký, ne povrchní tělesný výraz. Vždyť víme, že Kristus se nechal dotýkat ženami, dotýkal se dětí, apoštolů, nemocných i hříšníků. Bůh se stal člověkem z touhy po něm. Proč, to je nám nepochopitelné, jako je nepochopitelný Bůh... Mistr Eckhart: „Nikdy žádný člověk po něčem tak tuze netoužil, jako touží Bůh po tom, být s člověkem“. Bůh neumí navázat jiný vztah než absolutní, česky řečeno: nemůže už být bez nás. Přestože je dosud mezi člověkem a Bohem překážka lidské špíny, Kristus ji prolomí; nemůže se nás dočkat, nevydrží to právě jako tělesný Syn člověka. Eucharistie je právě to prolomení do našeho dosud neoslaveného hříšného světa. Tohle se nedá vyjádřit rozumovými spekulacemi středověku.

Jsme smutni, že se neumíme tomuto tajemství otevřít, jak bychom chtěli. Barevné děti moc netuší, oč jde, když přijímají. Vědí, že po mši dostanou v misijní stanici trochu jídla. I my jsme jako dítě, které se věnuje hračce nebo čokoládě víc než matce, která je hladí. Ale ta matka, ta si přijde na své! Tak i Ježíš; ten má z našeho přijímání stoprocentní radost. Jemu stačí, když ho poslechneme, vezmeme a jíme, ať jsme vzdělaní Evropané nebo ty černé děti. „To čiňte, abyste si mne připomenuli“, říká nám při každé mši. Tak aspoň tohle jeho přání umíme plnit určitě vždycky.

Eucharistie se dnes už slaví po celé zeměkouli. Eucharistií Kristus obklopuje a objímá celé lidstvo. Eucharistií žijeme už nyní v božském prostředí (Teilhard de Chardin). Láska nedovolí žít bez milovaného, bez jeho doteku. Řekl mi jeden mladý učitel: já tu mši pořád nechápu! Vzal jsem ho za ruku a řekl: zavři oči a mysli si, že se tě drží Ježíš! To je vše. Tak prostá je eucharistie. Bohu díky!

In memoriam: Josef Andreas Jungmann S.J., autor díla „Missarum sollemnia“

Ján Dieška S.J.

Dr. Antonín Mandl

Ekvádorský sociolog Napoleón Saltos Galarza popisuje korupci takto: Je to způsob, jakým se individuální či společenský subjekt s partikulárními zájmy a zároveň s odpovídajícím vlivem, zaručujícím mu beztrestnost, chová uvnitř sítě vztahů ve snaze dosáhnout toho, aby skupina lidí s rozhodovacími kompetencemi ve veřejném úřadu nebo vysoce postavené osoby jednaly nelegitimně a prohřešovaly se proti etickým hodnotám jako otevřenost, poctivost a spravedlnost, resp. se dopouštěly činů, které jsou v rozporu se zákonnými předpisy. Cílem je přitom získat hospodářské výhody nebo politicko-mocenskou, resp. společenskou pozici, a využívat ji k poškozování obecných zájmů.

V Bibli se setkáváme s různými tradičními způsoby boje s korupcí. Nejčastěji o nich mluví proroci a mudroslovné knihy. Také tradice Pentateuchu ve svých zákonících korupci zakazuje, např. Ex 23,8: Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých. Kritizuje ji různě a v rozmanitých historických kontextech.

Nicméně korupce není izolované jednání individua se špatnými úmysly. Vyžaduje příznivý specifický kontext, v němž jí instituce a zákony vycházejí vstříc. V Listu k Římanům dokázal Pavel zachytit celou složitou skutečnost a nespravedlivé lidské konání, vyplývající z hamižnosti. To dohromady vytváří systém hříchu, tvrdě dopadající na člověka samého.

Ve svém příspěvku se chci zaměřit na některé prvky prorocké a sapienciální tradice, abych ukázala jejich trvalou platnost v boji proti korupci, rozšířené dnes doslova jako epidemie. Konkrétní příklady jsem vybrala z knih Micheáš a Kazatel. Potom budu na základě Listu k Římanům analyzovat pavlovské kategorie strukturálního hříchu a zákona, které teologicky vysvětlují, proč se korupce neustále vrací a sama sebe legitimuje.

I. Boj s korupcí u proroků

Biblická prorocká tradice vzniká zároveň s monarchií, ale nestojí na její straně, nýbrž se k ní staví kriticky. Vládci hledali u proroků podporu, legitimaci vlastních činů, avšak je jasné, že Bohem poslaní proroci (kteří se distancovali od tzv. „falešných proroků“) zaujímali vůči autoritám kritický a nezávislý postoj a jejich poměr k politickým a náboženským institucím byl trvale napjatý. Jedním z největších problémů, jimiž se zabývali, byla korupce vládců, soudců, proroků, placených proroků a zámožných lidí. Prvky, jež se v obžalobách stále znovu vracejí, se přesně shodují s těmi, které jsem na začátku článku vyznačila kurzívou. Vlivné a mocné vedoucí osoby se nechají vést vlastními zájmy, aby dosáhly hospodářských výhod; ignorují etické hodnoty jako otevřenost a spravedlnost; jejich jednaní je nelegitimní, protože porušuje předpisy. Podle proroků se postiženými stávají většinou chudí.

Micheáš, prorok z 8. století a současník Ámose, Ozeáše a Izajáše, propuká v nářek: Vaši představitelé soudí za úplatek, vaši kněží učí za odměnu, vaši proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: „Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.“ (Mi 3,11)

Hamižnost snadno vede ke korupci. Předpokládá se, že ti, kdo vládnou, budou spravedliví, milosrdní a pokorní (6,3), zatímco oni hromadí svévolně nabyté bohatství (6,10), neboť používají falešné váhy a závaží (6,11). Úplatkáři podvádějí a lžou (6,12; Ž 101,7). Micheáš (7,3) popisuje onu síť, která se vytváří v důsledku korupčního jednání. Překlad hebrejského textu skrývá jisté obtíže (první část verše je neúplná), avšak smysl je jasný: Vládci i soudcové nečiní, co je jejich povinností, nehájí spravedlnost; místo toho vyžadují úplatky (šilum). Bohatí a mocní říkají to, co lichotí „duši“ (nafšo) vládnoucích, čímž všichni dohromady „tkají“ (y’abtuha) síť vzájemného spojenectví, aby se dělo to, co si přejí mocní. Prorok začíná verš sarkasticky: „Jsou to odborníci na zlo.“ (Český ekumenický překlad: Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch.) Ve verši 3,9 používá prorok k označení nekalých praktik mocipánů výraz y’aqišu, což znamená myšlením a jednáním překrucovat, převracet, porušovat morální principy. Obrací se proti korupčníkovi, který se chová nečestně a podvádí. Zdůrazňuje protiklad mezi úplatkářstvím a právem (mišpat). Tento pojem přesně odpovídá výrazu zedeq (= spravedlnost). Micheáš říká ostře, že mocní pohrdají právem (hnusí si právo) a překrucují vše, co je přímé. Proroci obviňují držitele moci, že porušují smlouvu. Tóra zakazuje uplácení: Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých. (Ex 23,8) Proces směřující ke katastrofě, v němž hraje korupce zásadní roli, probíhá takto: Mocný člověk baží po majetku, přijímá úplatky, a v důsledku toho překrucuje právo.

U Micheáše se mluví o lidech vysoce postavených a vlivných, kteří touží po pozemcích a domech a zmocňují se jich násilím nebo ilegálním způsobem (Mi 2,2; srov. 1S 8,3). Příkladem je třeba král Achab, který získal Nábotovu vinici nezákonnými prostředky, tj. křivými obviněními a falešnými svědeckými výpověďmi, které Nábota stály život (1K 21,1-16). Důsledky uplácení dopadají zpravidla na chudé a bezmocné. U Izajáše (1,23) čteme: Tvoji velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary; sirotkovi právo nezjednají a pře vdovy se k nim nedostane. Totéž najdeme u Ezechiela (22,12). Micheáš (3,5-11) se obrací i proti náboženským představitelům, kněžím a placeným prorokům, kteří se státu, institucím a bohatcům nedokázali postavit a prorokovali to, co mocní chtěli slyšet. A ti pak říkali: Všechno je v pořádku! Žijeme v míru a Bůh je na naší straně. (Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.) Micheáš, jenž slyší Boží volání a cítí sílu jeho Ducha, odvážně pranýřuje útisk a převracení práva (3,8-9). Micheášovou zbraní je slovo, jeho střelami jsou vášnivé metaforické básně proti nespravedlnosti a podvodům (srov. Mi 3,2-3). Podobně jako ostatní proroci Micheáš v přímé konfrontaci s mocnými riskoval život.

II. Co říká ke korupci Kazatel

Podle prorocké tradice korupčníci páchají zlo a Bůh je za to potrestá; obětí korupce jsou chudí, s nimiž má Bůh soucit. Pro mnoho lidí je toto pojetí zjednodušující, neodpovídá skutečnosti, ignoruje každodenní zkušenost. Moudrý dobře vidí převrácenost hodnot ve společnosti, považuje za odpuzující, že svět „pod sluncem“ je zvrácený, že soudy – místo aby vynášely spravedlivý rozsudek (mišpat) – překrucují právo (zedeq). Kazatel mluví o zvráceném myšlení těch, kdo mají v rukou moc a násilím utiskují druhé, a všímá si nářku utiskovaných, kteří nemají nikoho, kdo by je utěšil (4,1-2). Je si rovněž vědom toho, že korupce propojuje vysoce postavené utiskovatele sítí spoluviny. Říká (5,7): Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo (mišpat) a spravedlnost (zedeq), nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. Lež spočívá v tom, že to vše se děje údajně v zájmu společnosti a ve službě králi (5,8). Hlavním problémem je láska k penězům, ta totiž nikdy nemůže mít dost. Situaci zhoršuje beztrestnost: věci se odkládají. Kazatel (8,10-11) upozorňuje, že není-li nad zločinem hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.

Kazatel ovšem korupci pranýřuje jinak než proroci. Žije v jiné době, alternativní poměry nezná, časy minulé a budoucí jsou nezbadatelné (K 7,10; 6,12; 8,7). Jde mu o to, jak žít v přítomnosti – v přítomnosti, která se mu jeví absurdní (hebel) (8,14).

Moudrý člověk musí vědět, jak si počínat na tomto světě, kde se ničemům daří dobře a dobrým lidem špatně (K 8,14). Musí vědět, kdy a jak má jednat, neboť všeliké předsevzetí má čas a příčiny. Ale neštěstí veliké člověka se přidrží (K 8,6, kralický překlad). Kazatel nepovažuje za vhodné mluvit proti vládě, všude jsou totiž špioni: Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo. (10,20) Proto radí jednat moudře a obezřetně (11,6-7) a nechodit sám (4,9-12). A zároveň je třeba užívat života, jíst, pít a trávit čas s milovanou bytostí, jak jen je možné (9,7-9; srov. 3,12-13,22; 5,8), neboť to si člověk za svou otročinu (‚amal) zaslouží. Život je Boží dar, z něhož se máme těšit. V současnosti – kdy budoucnost neznáme (8,7), do minulosti není radno se vracet (7,10) a okolní svět se jeví absurdní – se zdá být jedinou jistotou spoléhat na Boží milost a moudře a s nadějí dobře konat to, co konat můžeme (7,18-20). Vždyť vše má svůj čas a určenou chvíli (3,1-8). Moudrý pak má rozpoznávat znamení času, aby dokázal absurdity, k nimž dochází pod sluncem, snášet a mohl je důstojně přežít.

Klíčem k pochopení Micheášových a právě tak Kazatelových výroků je jejich společensko-politický a hospodářský kontext (Micheáš vystupuje v letech 725-701 př. Kr., Kazatel se objevuje ve 3. století př. Kr. za vlády Ptolemaiovců v Alexandrii). Jejich aktuálnost závisí rovněž na dobové a životní situaci čtenářů. Někteří se cítí silněji osloveni tradicí proroků, jiní sapienciálními texty Kazatelovými.

Náš globalizovaný svět nicméně vyžaduje hlubší analýzu, postihující samo systémové jádro korupce jakožto fenoménu. Jorge R. Etkin analyzuje zvrhlost systému a institucionalizovanou korupci. Zkoumat zvrhlost systémů a organizací pro něho znamená „odstraňovat závoj ideologií, dogmat, pokrytectví, falše, propagandy či institucionalizovaného lhaní, který skrývá nespravedlnost a nerovnost“, neboť – jak říká – spáchané nepravosti a korupční jednání nejsou jevy přechodné nebo izolované; stále se vracejí a vzájemně se zesilují a legitimují. Tento jev „se vytváří zevnitř, není přirozeně nevyhnutelný a nelze jej lokalizovat mimo hranice organizací“. Začarovaný kruh – beztrestnost zvrhlých činů a zoufalství obětí – je potvrzením zbloudilé racionality. Neexistuje výslovná vůle páchat škodu, nýbrž – jak to formuluje Etkin – sám základní vzorec tohoto procesu umožňuje, aby „pravda lhala“ a „dobro konalo zlo“. Korupce nachází živnou půdu v samé organizaci a společensko-politické i hospodářské struktuře, jejichž mechanismy se mohou snadno vyvíjet špatným směrem. Sledované případy korupce a dokonce ani veřejné sankce proti korupčníkům nenaznačují, že problém často spočívá ve fungování samotných institucí, že jde o zmatení a deformaci struktury. Vždycky existují „prostory nebo mezery“, které jsou zakrývány zcestnými či zvrhlými postupy.

Etkinova analýza umožňuje přistoupit k Listu Římanům ze zorného úhlu „perverze systému“. Pomůže nám překročit hranice konkrétních případů, které pranýřovali proroci.

III. Hřích a zákon u Pavla

Proroci kritizují korupci jakožto jev jinak než Pavel. Zdá se, že podle názoru proroků se situace může změnit, bude-li hamižnost zakořeněná v lidském srdci zkrocena, když se lidé navrátí k Bohu anebo budou dokonale plnit Mojžíšův zákon. Podle Pavlova Listu k Římanům to nestačí. Skutečnost ovládaná systémovým násilím násobí lidský sklon projevující se jako chamtivost. Toto systémové násilí Pavel nazývá hřích. Aby hříšný systém fungoval, potřebuje zákon, neboť díky tomuto zákonu se vyvíjí legitimně, bez pocitu viny. Je zřejmé, že pro nás dnes už Mojžíšův zákon ani obřízka nepředstavují problém. V Pavlových teologických sporech Pavla s křesťany, kteří byli v kontaktu se židovstvím, to byly ústřední body. Avšak ve světle jiných, aktuálních problémů, jako jsou lačnost po majetku, korupce a překrucování etických hodnot, můžeme jeho List Římanům číst nově.

Ústředním tématem Listu k Římanům není hřích, nýbrž podle Ř 1,16-17 Boží spravedlnost (dikaiosýne tou theou), avšak než o ní Pavel začne mluvit, považuje za nutné analyzovat důvod, proč se Boží spravedlnost zjevuje. Důvodem jsou skutky nespravedlnosti (adikia), z nichž se rodí hřích (hamartía). Na tuto situaci časově předcházející zjevení Boží spravedlnosti, jež osvobozující od zákona hříchu a smrti (Ř 8,2), se chci soustředit v následující části.

Hřích je zvrácená skutečnost, vytvářená nespravedlivým jednáním samotných lidí. Proto Pavel hovoří o hříchu teprve od Ř 3,9. A hovoří o něm v jednotném čísle (hamartía) – mluví o hříchu, nikoli o hříších. Hřích se tudíž jeví jako moc zotročující samotného člověka, jenž je zároveň obětí a komplicem. Pavel mluví o hříchu jako o zvrácené skutečnosti odmítající Boha a říká: Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti (adikía) lidí, kteří svou nepravostí (adikía) potlačují pravdu.(1,18) Tento krátký verš obsahuje dvakrát slovo „nepravost“ v etickém smyslu. A právě skutky nepravosti potlačují (katechónton) pravdu (aletheian). Jinými slovy: Nepravost je nazývána spravedlností a lež pravdou. První dvě kapitoly Listu k Římanům se obracejí na všechny národy (Židy i pohany) jako na ty, kdo svými skutky nepravosti způsobili zvrácení hodnot. Pavel se třikrát opakuje, že lidé místo aby konali dobré skutky, dopouštějí se špatných, a že proto je Bůh ponechal na pospas jejich zvrácené mysli (1,23-28). Apoštol trvá na tom, že hřešili bez výjimky všichni, i ti, kdo se nechali vést dobrým zákonem (Ř 2,17-23).

V čem hřích spočívá, popisuje Pavel v kap. 1,29-32 a 3,10-18. Říká, že lidé jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti (1,29) a že mezi nimi není jediný spravedlivý (3,10). Přirozeně existovali lidé dobří a upřímní, ale uvnitř korupčního systému, ovládaného hříchem, se všichni ocitají ve vleku hříšné logiky. A proti tomu jsou dobré úmysly a dobré zákony bezmocné.

List Římanům nemůže mluvit o hříchu, aniž by mluvil o zákonu, neboť – jak říká sám Pavel – bez zákona je hřích mrtev; hřích ožívá skrze zákon (7,8b). Proto Pavel neváhá tvrdit, že moc hříchu vychází ze zákona. Sedmá kapitola je věnována podílu zákona na zjevení hříchu. Tady lze konstatovat, že problém nespočívá v zákonu jako takovém a pouze v něm; zákon je spravedlivý (7,12), byl dán, aby lidé mohli spolu žít, aniž by se vzájemně zabíjeli. Problém spočívá v osudné souvislosti mezi hříchem a zákonem. Pavel píše: Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. (7,10-11) V hříšném systému se lidské já odcizuje Bohu, jakmile se podrobí zákonu, neboť místo rozlišování dochází pouze ke slepému plnění zákona. Proto Pavel říká, že člověk podrobený hříchu koná pod zákonem, co konat nechce, co dokonce nenávidí (7,15). Verše 7,7-13 vysvětlují osudný vztah mezi hříchem a zákonem, jakož i následné umlčení lidského svědomí. Ale je zde ještě něco: Verše 7,14-24 objasňují neblahý vztah mezi hříchem a člověkem, nebo lépe řečeno konkrétním stavem lidského bytí (conditio humana). Je zřejmé, že v obou případech není základním problémem ani zákon, ani člověk, nýbrž strukturální hřích (hamartía) proměňující zákon a lidskou žádostivost v mechanismy, aby mohl působit a uplatnit svou ničivou a smrtící moc.

Je-li hřích pojímán jako hříšný systém, který zákon a stav lidského bytí využívá pro sebe, pak k odstranění korupce a k odvrácení zkázy nebude stačit obrácení srdce jednotlivého člověka. Jediné východisko je nastolit novou logiku, která poskytne lidskému rozumu a jednání orientaci. Jde o jinou spravedlnost, nezávislou na zákonu. Pavel ji nazývá Boží spravedlnost (3,21); je to spravedlnost milosti. Apoštol představuje nové stvoření, které musí zemřít hříchu (hříšnému systému) a řídit se nikoli nároky zákona, zcela opanovaného hříchem, nýbrž řádem milosti, v němž vládne milosrdenství a schopnost rozlišování, což životu samému i sociálnímu prostředí prospívá. Při takovém odlišném způsobu života by zákon, instituce, tradice a veškerá logika zákona sloužily životu, a nikoli naopak. Konkrétně: Nestačí pouze vykořenit hamižnost vedoucí ke korupci a jinak žít nadále podle logiky panujícího hříchu (6,1-2). Je nutno zavrhnout celou tuto systémovou logiku, která sama plodí nekonečnou chamtivost a pod jejíž nadvládou korupce prorůstá všechny instituce a vztahy; je nutno zrušit negativa tohoto perverzního vzorce fungování. Milost a milosrdenství by přitom byly oněmi základními kritérii, jež umožňují vymanit se z oné zvrácené logiky vládnutí, kterou Pavel nazývá hříchem.

Z Concilia přeložila Helena Medková