Bohoslužebná agenda Církve bratrské

Církev bratrská, která „navazuje na tradici svobodných reformovaných církví a je ve svém vývoji ovlivněna dědictvím bratrské reformace, probuzeneckých hnutí a soudobým evangelikálním hnutím“¹ vydala nedávno svojí první Bohoslužebnou agendu. Církev bratrská je jednou z mála rostoucích církví u nás. Stala se z ní standardní protestantská církev s misijním nasazením i ekumenickým přesahem. Díky otevření se okolí musí řešit problémy, které se dříve, v do jisté míry elitním (v dobrém slova smyslu) prostředí nevyskytovaly. Např. rozvody svých členů, nejen příchody, ale i odchody svých členů či sympatizantů. Řeší i otázky liturgického slavení. Sama Církev bratrská se v minulosti označovala jako „neliturgická“ a struktura bohoslužby vycházela z pozdně středověké římskokatolické paraliturgie „bohoslužby s kázáním“, kterou reformátoři, zvláště Kalvín, zvolili za základ reformovaných bohoslužeb, neboť se odehrávala v mateřštině a lidé na ni byli zvyklí.² V současnosti v některých sborech velký díl bohoslužeb představují „chvály“, které z pohledu vnějšího pozorovatele vypadají jako koncert populární hudby. Letos jsem zažil (přímo v „Mekce“ Církve bratrské, v Soukenické ulici) svatební bohoslužbu, kde se vůbec nečetlo z bible...

Vydání Bohoslužebné agendy je velmi záslužným činem, který může bohoslužby kultivovat. Úvodní pasáže patří k „silným“ stránkám agendy. Dobře je uchopená podstata liturgického slavení: „ (Bůh)… slouží nám lidem a Kristova církev slouží svému Pánu“. S čím jiné církve musí zápasit, je v Církvi bratrské zažité: na bohoslužebném shromáždění se „každý účastník něčím podílí“.

Dobře zpracované i je 5. kapitola – Znamení, symbol, rituál. Uvádí se zde mj., že „zdůrazňování nedůležitých znamení může zastřít znamení podstatná. Proto je třeba bohoslužebné texty i rituály upravit tak, aby byly srozumitelné a vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znameními. Mají být přiměřené chápavosti víry, mají na sobě nést odlesk vznešené prostoty, být stručné, průhledné a prosté zbytečných opakování. Podstatným znamením je v bohoslužbě především shromážděné společenství věřících, kteří liturgii slaví.“

Dobře je zpracován oddíl 7 osmé kapitoly – Přímluvné modlitby. V jeho závěru stojí: „Musíme dbát na to, abychom Pánu Bohu nevnucovali způsob, kterým má na modlitbu odpovědět. V přímluvných modlitbách se otvírá prostor k širšímu zapojení věřících. Přímluvné modlitby mají rozšiřovat modlitební horizont účastníků bohoslužby tak, aby v těchto modlitbách pokračovali i mimo společné shromáždění.“

Oddíl 8 téže kapitoly – Zpěv církve preferuje liturgicky správně zpěv celého shromáždění: „Při bohoslužbách je možné zařadit zpěv pěveckého sboru, sólový zpěv, nebo píseň v podání hudebního tělesa či pěvecké skupiny. Včlenit je možné také kratší instrumentální skladbu, která může sloužit ke ztišení a meditaci. Tyto liturgické prvky ale nesmí nahradit společný zpěv křesťanského shromáždění.“

Mezi slabší pasáže patří 3. kapitola – Církevní rok. Církev bratrská se dosud musí učit v církevním roce pohybovat. Autoři zřejmě čerpali z podkladů, které asi 50 let již nejsou v široké ekumeně aktuální. S obecnou tezí: „Církevní rok tvoří padesát dva nedělí, které ho obepínají připomínkou Kristova vzkříšení.“ lze jistě souhlasit. S pokračováním „K nim patří trojina velkých svátků“ již ne. Těmito svátky myslí Vánoce, Velikonoce a Letnice. V současném pojetí by byly na prvním místě uvedeny Velikonoce jako svátky křtu (o tom není v agendě ani zmínka...). Letnice jsou uzavřením velikonočního okruhu (a náhradním křestním termínem). Druhý je vánoční okruh. Vánoce, jako jediný svátek mající původ na západě – v Římě, byly také křestním termínem. Výrok týkající se pozice svátku mučedníka Štěpána hned po Vánocích: „Je to připomínka, že o Vánocích nejde jen o teologii slávy, ale také o teologii kříže. Již samotné Ježíšovy jesle stojí pod stínem kříže.“ je možná zbožnou, ale ahistorickou interpretací. Svátek mučedníka Štěpána byl v kalendáři dávno předtím, než ve 4. stol. vznikly Vánoce.

Podobně pasáž „Východní část církve připomínala narození Kristovo 6. ledna. Tento svátek později dostal jméno Epifanie – Zjevení Páně. Připomínáme si, že narozený Mesiáš byl zjeven nejen své rodině a izraelským pastýřům. Přišli se mu poklonit také zástupci ostatních národů reprezentovaných mudrci z východu.“ je z pohledu dějin liturgie zmatečná. Slavení Epifanie – Zjevení Páně od 2. stol. v Egyptě nebylo zpočátku nikterak tematizováno konkrétními biblickými událostmi. Později se mu dostalo tematizace zejména perikopou o křtu Páně – zde zazní Otcův hlas: „Toto je můj milovaný syn...“, nebo též příběhem o svatbě v Káně na začátku Ježíšova působení, nebo i nakonec příběhem narození Páně. Když během 4. století došlo k převzetí Vánoc Východem a Epifanie Západem, tak tematika mágů se na Západě vztáhla k Epifanii, zatímco na Východě k Vánocům. Tak je tomu dodnes.

Tvrzení, že Velikonoce „zjevně slavila církev od samotného počátku své existence, protože byly zasazeny do židovských svátků pesach,“ je obtížně doložitelné. Slavení neděle je původnější. Pesach je vázán na 15. nisan, zatímco Velikonoce na neděli. Nepřesná je věta „...čtyřicetidenní postní období. Toto období bývá nazýváno také jako pašijní, protože se věřící připravují na Velikonoce připomínáním pašijních příběhů o Ježíšově utrpení.“ Jako pašijový byl a je označován pouze poslední týden před Velikonoci. Náplní čtyřiceti dnů před Velikonoci byla zejména bezprostřední příprava katechumenů ke křtu, na které se celá obec křesťanů podílela. Klíčovými texty tohoto období byly a jsou: setkání Ježíše se Samaritánkou (J 4), uzdravení slepého od naození (J 9) a vzkříšení Lazara (J 11). Výrok: „Čtyřicetidenní doba přípravy obsahuje šest postních nedělí.“ neodpovídá skutečnosti, neboť neděle se do čtyřicetidenní nezapočítavají.

Je chvályhodné, že Bohoslužebná agenda, jak na závěr třetí kapitoly, tak v oddíle 3 kapitoly osmé, doporučuje používat perikopální cykly. Jednotlivé doporučené systémy však nemají stejnou váhu. Zdaleka nejrozšířenější je Revised Common Lectionary („ekumenický“ lekcionář) sestavený iniciativou Consultation on Common Texts³, sdružující široké spektrum církví. Lekcionář v posledních desetiletích významně ovlivnil ekumenu v Severní Americe a rozšířil se nejen do anglicky mluvících zemí. U nás jej využívá CČSH, Starokatolická církev a některé sbory ČCE. V češtině jej lze nalézt (s využitím Českého studijního překladu) na stránkách Institutu ekumenických studií.⁴

Ve 4. kapitole – Křesťanské shromáždění je vyjádřena jistá sympatie autorů agendy k pevným liturgickým textům Kyrie, Gloria, Krédo, Sanktus, Agnus Dei. Z pohledu liturgické obnovy se sice nejedná o podstatné věci,⁵ ale budiž. Bylo by možné se každému z těchto textů věnovat obšírně, ale recenze by pak byla delší, než agenda sama… Věnuji se tedy jen stručně prvnímu z nich. Odstavec začíná: „Klasické stavební kameny bohoslužby užívané od starověku reformace nezrušila a ponechala je v platnosti. Bohoslužba začíná prosbou o Boží smilování (Kyrie eleison – Pane, smiluj se).“

Aklamace (tj. zvolání) Kyrie eleison má původ v pozdně antickém dvorním ceremoniálu. Předzpěvák provolával chválu přicházejícímu císaři a lid mu touto aklamací vzdával hold, projevoval oddanost i své prosby (např. odsouzenci na smrt tak volali o milost). Liturgické užití se objevilo v Antiochijském patriarchátu. Pro křesťany nebyl Kyrios císař, ale Kristus. Aklamace byla užívána v rámci přímluvných modliteb. Z Antiochie se dostala ve 4. stol. do nově budovaného hlavního města Konstantinopole a odtud s jistou prodlevou do Říma. Římský biskup Gelasius (492–496) nechal odstranit přímluvné modlitby po kázání, kde byly do té doby formou kolekty (jak je zmíněno v oddílu Přímluvné modlitby bohoslužebné agendy) a podle východního vzoru je předsunul spolu s aklamacemi Kyrie na začátek liturgie. Přímluvy dostaly formu litanie a pevný obsah. O sto let později, během pontifikátu Řehoře Velikého, došlo k redukci Gelasiánské litanie – zůstalo pouze 3x3 Kyrie  (3x Kyrie eleison, 3x Kriste eleison, 3x Kyrie eleison), a takto bylo zhudebňováno. Ve středověku se Kyrie mylně interpretovalo trinitárně, ačkoli aklamace se obrací ke Kristu. Vynechání obsahu litanie také umožnilo vnímat Kyrie coby kající úkon. Agendou navržené užití Kyrie tak nemá se starověkým užitím mnoho společného. Celé první tisíciletí se slavení večeře Páně obešlo bez pokání. Při obnově liturgií se pokoušíme vycházet ze starověkých a raně středověkých pramenů dosud nerozdělené církve, a nikoli z pramenů pozdně středověkých. V té době byla církev i její liturgie v těžké krizi, na kterou musela reformace reagovat. Reformátoři ale neměli k disposici prameny, které známe dnes.

Potěšitelné je, že agenda obsahuje na str. 45–47 formulář Bohoslužebná připomínka křtu a obnova křestního vyznání. Je to významný krok k omezení nešvaru „překřtívání“, které se v Církvi bratrské dělo. Nicméně situací, které mohou nastat, je celá řada a každá vyžaduje jiný přístup. Jiná je situace těch, kteří přicházejí do církve a byli pokřtěni formálně jako děti a víru nepraktikovali, jiná těch, kteří přicházejí do církve a předtím aktivně žili v jiné církvi. Jiná je situace při obnově křtu jedince, jiná při obnově křtu celého shromáždění. Jinak vypadá pořad, který je zakomponován do nedělního shromáždění, jinak ten, který probíhá samostatně atd. Je otázka, zda by to formuláře neměly zohlednit.

Závažným deficitem agendy (a vlastně jediným, ostatní jsou maličkosti) je nedostatečně reflektovaný eulogický charakter liturgie. Projevuje se absencí eulogických modliteb, které jsou vedle čtení božího slova (vč. kázání) a symbolického jednání zásadní a konstitutivní částí každé liturgie. Eulogie (řecky „dobrá slova“, dobrořečení) je předsednická modlitba sestavená ze dvou hlavních částí. V anamnetické⁶ části vzpomínáme na spásné boží činy (Bůh říká dobrá slova nám), v epikletické⁷ části prosíme, aby se tyto spásné činy naplňovaly (např. na těch, kteří budou právě pokřtěni; na těch, kteří budou přijímat eucharistický chléb a eucharistické víno – my říkáme dobrá slova Bohu). Když jsem procházel Bohoslužebnou agendou, na jednu (stručnou) eulogii jsem narazil až při bohoslužebné připomínce manželského slibu: „Hospodine, svatý Bože, tys posvětil spojení muže a ženy, aby se manželství stalo svědectvím vztahu mezi Kristem a církví. Chválíme tě a vzýváme tvé jméno, neboť tyto své služebníky provázíš svou péčí. Prosíme tě, požehnej jim v této chvíli, kdy (se svými dětmi, vnuky, příbuznými a přáteli) přicházejí, aby ti za všechno poděkovali. Ať tě i v dalších letech, které jim spolu dopřeješ, chválí za tvou pomoc. Ať zakouší tvou útěchu v obtížích a ve všem přijímají tvou vůli. Daruj jim zdraví těla, moudrost srdce a zralou víru.“ Modlitbě sice chybí důležitá část – závěrečná aklamace (zvolání) Amen, kterým shromáždění vyslovuje s modlitbou svůj souhlas, ale je vidět, že tento klíčový modlitební tvar není autorům agendy cizí. I modlitba v rámci pohřbu na str. 77 nahoře je zdařilou eulogií.⁸

Eulogie, hebr. beraka (mn. č. berachot) je dědictvím židovské domácí liturgie. Berachot jsou spojeny s počátkem a koncem každého jídla. V rámci berachot večeře na rozloučenou Ježíš ustanovil eucharistii/večeři Páně. Tyto modlitby improvizoval otec rodiny, v raném křesťanství ten či ta, který/která předsedal(a) shromáždění. Nejstarší úplný text se nám zachoval z konce 2. či začátku 3. století ve spisu Apoštolská tradice⁹. Tato eucharistická modlitba (anafora) z Apoštolské tradice je dnes standardní součástí agend církví, které obnovily své liturgie (napříč denominacemi, vč. reformovaných, vč. evangelikálních). Jsem přesvědčen, že pokud by reformátoři tento text znali, vděčně by po něm sáhli. Klíčovými partiemi tohoto textu je instituce (zpráva o ustanovení večeře Pána), anamneze (vzpomínka základních vykupitelských činů, které večeře Páně připomíná, totiž Kristovy smrti a jeho slavného zmrtvýchvstání) a epikleze (volání k Duchu svatému, aby se chléb a víno staly pro nás Kristovým tělem a krví a my abychom se stávali plněji církví – Kristovým tělem pro tento svět). Reformace vypustila anamnezi, neboť v 16. stol. byla tato část spojována s obětí (s naší obětí, nikoli Kristovou). Tento „zápas o obětní charakter mše“ byl v reformaci velmi aktuální, již dnes ekumenický problém nepředstavuje: večeře Páně je účastí na oběti, oběti Ježíše Krista za nás a naše hříchy. Dnes není myslitelné, aby slavení večeře Páně nebylo liturgicky propojeno s Kristovým zmrtvýchvstáním – vždyť Kristovo ustanovení bylo prorockým činem, který se týž den naplnil jeho smrtí a třetí den jeho slavným zmrtvýchvstáním. Epikleze se z pozdně středověké západní liturgie vytratila vůbec, takže reformátoři tento problém neřešili. Epikleze se uchovala ve východních církvích a v rámci obnovy se vrací i na Západ.

Ani jeden z uvedených formulářů pro večeři Páně Bohoslužbné agendy těmto zásadám úplně nevyhovuje (snad s výjimkou varianty V, kde je anamneze svěřena shromáždění) a bude třeba je dopracovat, aby dostály konvergenčním dokumentům, aby se podobaly agendám soudobých sesterských reformovaných a evangelikálních církví, které prošly liturgickou obnovou. Podobně u křtu chybí eulogie nad vodou, u různých ustanovení eulogie nad služebníky, u manželství eulogie nad manželi (s výjimkou uvedené připomínky manželského slibu). Eulogiemi vyjadřujeme, že to co slavíme, není primárně zásluhou našeho přičinění, ale přičinění božího. Důrazy na eulogie v každé bohoslužbě jsou poměrně nové – proto církve, které prošly obnovou nedávno, mají eulogie zpracované lépe, než církve prošlé reformou již před mnoha desítkami let (např. v římskokatolické církvi reforma probíhala v létech 1965–75). Některé protestantské agendy dnes obsahují eulogii pro každou neděli, i tehdy, pokud se neslaví večeře Páně.

Kritika předchozích odstavců neznamená, že by mi nebyla Bohoslužebná agenda Církve bratrské sympatická. Pouze ji porovnávám s poznatky dějin liturgie a současnými agendami církví, které již obnovou prošly. V reformačních církvích jsou takovéto texty doporučené, nelze je přikázat a bude záležet, aby pro ně byly sbory získány a agendu vyzkoušely. Německý liturgista (s italskými kořeny) 20. století Romano Guardini, který se významně zasloužil o liturgickou reformu římské církve po II. vatikánském koncilu, a tím dal impuls k obnově dalších církví, řekl: „cesta k liturgickému životu nevede pouhým poučováním, ale především konáním“.