Nejproslulejší kazatel rané církve se narodil po roce 344 v Antiochii, kde byl žákem biskupa Meletia. Roku 372 přijal křest a stal se lektorem. Pod vedením Diodora z Tarsu studoval Písmo, jeho spolužákem byl Theodor, pozdější biskup v Mopsuestii. Duchovní zrání přivedlo Jana k tomu, že začal upřednostňovat službu a lásku před vlastními asketickými a mnišskými aspiracemi, neboť výsledkem jeho asketické a poustevnické praxe v horách bylo onemocnění. Roku 381 jej Meletios vysvětil na jáhna a roku 386 Jan přijal kněžské svěcení od biskupa Flaviana. Dvanáct následujících let sloužil jako kazatel v antiochijské církevní obci, čímž si získal přízvisko „Zlatoústý“ (Chrysostomos). 26. 2. 398 Jan přijímá v Konstantinopoli biskupské svěcení z rukou biskupa Theofila Alexandrijského, jenž se později stal jeho nejzarytějším nepřítelem. Výtkami na adresu císařského dvora a města si znepřátelil císařovnu Eudoxii. Proto byl na synodě, jíž v roce 403 předsedal právě Theofil, sesazen a donucen odejít do vyhnanství. Po bouřlivé reakci veřejnosti se Jan do Konstantinopole vrátil a pokračoval zde v kritice zkaženosti církve, za což byl o Velikonocích v roce 404 císařem Arkadiem znovu odsouzen k trestu vyhnanství, které měl strávit nejprve v Kúkússu v Malé Arménii, později v Pityu na východním pobřeží Černého moře. Jan Zlatoústý zemřel 14. 9. 407 během cesty do pontské Komany.

Pokud jde o duchovní nauku, Jan usiloval o to, aby duchovní cvičení vedlo k pomoci druhým, i u těch, kteří se rozhodli žít na poušti. Byl především svědomitým pastýřem, kazatelem a moralistou. Jako žák antiochijské školy Jan hojně komentoval Písmo, zpravidla doslovně, takže jeho výklady jsou dost jasné, někdy i příkré. Janovým vzorem je Kristus a Pavel z Tarsu, na něhož ve svých kázáních ukazuje jako na vzor. Nejdokonalejším životním stavem je pro Jana panenství a panictví, jež nechválí jako tělesný stav, ale jako příležitost sloužit ostatním bez zbytečných starostí. Ve spise Křestní katecheze Jan píše, že pokřtěný je s Kristem spojen v duchovním manželství. Lidská duše sama o sobě nemá nic božského, Bůh ji při křtu zbožšťuje a očišťuje ode všech nepravostí (Katecheze V.1–18). Křesťan je na tomto světě cizinec, který má svůj domov v nebi.

Svoboda rozhodování nakonec vede člověka buď k věčnému životu, nebo do věčného trestu (srov. Homilie na list Kolosanům, 8). Spása ovšem nepochází z ctností, ale je darem Boží milosti. Člověk je svobodný, proto ho nikdo nemůže přivést k víře a ctnostem proti jeho vůli (srov. O kněžství II.3), čímž se Jan odlišuje od svého západního současníka Augustina.

Almužna je podle Jana královnou ctností, protože neprospívá jen chudým, ale i bohatým: „Neříkám to ani tak kvůli chudým, ale spíš kvůli vaší spáse, protože ti, kteří neživili Krista, upadnou nakonec do zavržení“ (Homilie na list Kolosanům, 8). Všechny pozemské statky mají sloužit společně všem lidem. Ten, kdo je dočasně vlastní, tudíž nesmí opomíjet chudého, cizince nebo poutníka. Hierarchie ctností vyplývá z jejich poměru k společnému dobru: pravá ctnost má komunitní charakter.

Modlitba je pro Jana hlavní prostředek komunikace s Bohem a každý křesťan by měl usilovat o neustálou modlitbu. Kdo se modlí, dospěje k tomu, že je poučen přímo Bohem, „protože je to Bůh sám, kdo projasňuje tvého ducha bez jakýchkoliv prostředníků“ (O nepochopitelnosti Boha, 3). Nejvyšší hodnotu a moc má eucharistická modlitba. V Janových dílech najdeme modlitby, jež se později staly součástí po něm pojmenované liturgie (srov. Homilie na list Kolosanům, 10).

Divákům Vláčilova filmového přepisu Vančurovy Markety Lazarové neunikne pobídka vůdce loupežnického rodu Kozlíka, adresovaná žebravému mnichu Bernardovi, aby se za své kázání a křest dětí najedl skopového masa, přičemž loupežník pojmenovává mnicha českou zdrsnělou podobou Janova jména: „Janku zlatoústý!“ (Viz Marketa Lazarová / František Pavlíček – František Vláčil. Praha 1998, s. 205). Podle českých filmových tvůrců 60. let 20. století tak věhlas Janova kazatelství došel až do divokého ležení polopohanské lapkovské tlupy v Českém království poloviny 13. století.

Ekvádorská církev chce ulehčit uprchlíkům

Quito (KAP/KNA) Katolická církev v Ekvádoru žádá vládu, aby od přijíždějících venezuelských uprchlíků přestala vyžadovat cestovní pas. Předseda ekvádorské biskupské konference Eugenio Arellano Fernández řekl, že je potřeba rychle ukončit nehumánní zacházení s uprchlíky na hranicích. Ve Venezuele se produkce cestovních pasů zhroutila, a tak občané prakticky nemají možnost dokument získat.

Podle OSN v posledních čtyřech letech Venezuelu v důsledku katastrofálního zásobování a režimního útlaku opustilo 2,3 milionu lidí. Kolem milionu se snaží začít nový život v Kolumbii, po půl milionu hlásí Ekvádor a Peru. V Brazílii, která přijala přibližně sto tisíc běženců, nedávno proběhly násilné nepokoje namířené proti těmto migrantům.

Světové setkání rodin a katechismus pro děti

Dublin (KAP) Za účasti papeže Františka i několika desítek českých poutníků se v irském Dublinu 21.–26. srpna konalo katolické Světové setkání rodin. Setkání je zastíněno sexuálními skandály, které v minulých letech otřásaly irskou církví; papež se osobně setkal s některými oběťmi sexuálního zneužívání kněžími.

V rámi setkání byl představen nový katolický katechismus pro děti YOUCAT for Kids, jehož předmluvu napsal papež František. Oficiálním vydavatelem knihy o 240 stranách určené osmi až dvanáctiletým dětem je rakouská biskupská konference. Její předseda kardinál Christoph Schönborn vydání katechismu označil za „velký okamžik v životě církve“ a uvedl, že kniha je určená dětem i rodičům, aby se v rodinách mluvilo o víře.

Katechismus YOUCAT for Kids je k dispozici v angličtině a němčině, do konce roku bude mít asi deset jazykových verzí, další se plánují. Navazuje na tradici katechismu pro mládež YOUCAT, který vyšel roku 2011 a byl přeložen do 72 jazyků. Příprava knihy trvala kolem pěti let a pracovalo na ní asi 60 dětí a skupina teologů, duchovních a rodičů z Rakouska a Bavorska. Web katechismu je www.youcat.org, tam lze knihu rovněž objednat.

Roste počet církevních asylů v Německu

Bonn (KAP/KNA) V takzvaném církevním asylu, který v Německu organizují katolická a evangelická církev, žije nyní 868 uprchlíků ohrožených vyhoštěním, z toho 175 dětí. Letošní čísla jsou nejvyšší od roku 2014, kdy věřící začali ohroženým uprchlíkům tuto formu ochrany nabízet. Církevní asyl jako „druh nenásilné občanské neposlušnosti“ není státem uznáván, v praxi však bývá tolerován, státní orgány jsou v kontaktu s církvemi a je snaha případy uprchlíků ještě jednou přezkoumat. Roku 2015 byla uzavřena dohoda, podle níž farnosti úřadům předají podklady k chráněným uprchlíkům, na jejichž základě bude rozhodnut další postup.

Většina uprchlíků v církevním asylu jsou podle statistik takzvané dublinské případy, tedy lidé, kteří by měli být předáni do té země EU, do které původně přicestovali. Pokud však uplyne lhůta 6 měsíců od jejich příjezdu do Německa, stane se pro ně příslušným státem Německo; tato lhůta byla podle dohody nespolupracujícím farnostem prodloužena od letoška na 18 měsíců, takže takové náboženské obce musejí asylanty na své náklady živit rok a půl.

Strahovským opatem je Daniel Peter Janáček

Praha (KAP) Pražský premonstrátský klášter na Strahově má nového opata, v pořadí 71. Stal se jím P. Daniel Peter Janáček (48). Ten pochází ze Slovenska, na kněze byl vysvěcen roku 1993 a od devadesátých let působí v Praze a okolí. Ve funkci vystřídal dlouholetého opata Michaela Josefa Pojezdného, který byl poprvé do funkce zvolen tajně roku 1987 a odstoupil z důvodu dosažení kanonického věku 75 let.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově je nejstarší a nejdůležitější český klášter premonstrátů. Vznikla roku 1143 a je i významnou architektonickou památkou, ve které se mimo jiné nachází barokní knihovna i cenná sbírka knih a uměleckých děl.

Novým velmistrem Německého řádu F. Bayard

Vídeň (KAP) Novým velmistrem Řádu bratří a sester německého Domu Panny Marie v Jeruzalémě, v pořadí již 66., se stal Frank Bayard (46). Jeho předchůdce Bruno Platter (74) po třech volebních obdobích a 18 letech v úřadu se již nemohl o znovuzvolení generální kapitulou ucházet. P. Bayard pochází ze Sárska, věčné sliby složil roku 2004 a kněžské svěcení přijal roku 2006. Doposud působil jako hlavní ekonom řádu.

Německý řád byl založen během třetí křížové výpravy roku 1189 nebo 1190 ve Svaté zemi jako rytířský špitální řád pečující o ne-mocné křižáky a poutníky. Své plné jméno získal podle špitálu v Jeruzalémě, který bratři tehdy založili. Roku 1929 řád přestal být rytířským, tedy určeným pro šlechtice. Dnes působí v Rakousku, Německu, Itálii, Slovensku, Česku a Slovinsku. Má asi 100 řádových kněží, 200 sester a asi 700 familiárů, tedy laických členů. Jeho velmistr sídlí ve Vídni, čímž „Ordo Teutonico“ patří k malé menšině důležitých řádů, jejichž představení nesídlí v Římě.

List papeže Františka Božímu lidu

Vatikán (KAP) Papež František přiznal vinu katolické církve v případech sexuálního zneužívání řeholníky a kněžími. „S hanbou a kajícností jako církevní společenství připouštíme, že jsme nedokázali být tam, kde jsme být měli, že jsme včas a přiměřeným způsobem nezasáhli a neuvědomili si rozsah a závažnost škod, které poznamenaly tolik životů. Nevěnovali jsme pozornost maličkým a opustili je,“ píše papež v „listě Božímu lidu“, adresovaném všem členům církve. V listě dále ostře kritizuje „klerikalismus“ v církvi a vyzývá všechny katolíky, aby vystupovali proti takové kultuře. Dopisem František reaguje především na nedávnou zprávu velké poroty v Pensylvánii, v níž byly popsány sexuální zločiny 301 tamních kněží z posledních dekád, ale i na podobné případy aktuálně debatované v Chile a v Irsku.

Český překlad listu je na internetu na webu cirkev.cz.

Policie prohledala sídlo chilských biskupů

Santiago (KAP/KNA) Policejní vyšetřovatelé v hlavním městě Chile prohledali sídlo chilské biskupské konference a zabavili dokumenty. Stalo se tak v rámci vyšetřování případu řádu maristů – školských bratří, jehož duchovní měli zneužívat seminaristy. Zároveň Chile diplomatickou cestou požádalo Vatikán o přístup ke zprávě zvláštního papežského vyšetřovatele arcibiskupa Charlese Siciluny, který nedávno z pověření papeže Františka zkoumal situaci v chilské církvi. Následkem bylo, že všichni chilští biskupové byli předvoláni do Vatikánu, podali demisi a papež ji v pěti případech přijal.

Chilský deník La Tercera informoval, že Nadace pro důvěru zastupující oběti zneužívání podala žalobu mimo jiné na dva chilské kardinály Errazurize a Ezzatiho, které považuje za odpovědné za zatajování případů. Dva další duchovní nadace obvinila ze sexuálního zneužívání.

Chilská biskupská konference na zvláštním zasedání přijala řadu opatření k současné krizi. Mimo jiné vyzvala všechny své členy, aby spolupracovali s vyšetřovateli.

Vražda opata mnichy

Káhira (KAP) Po vraždě biskupa Epifania, opata starobylého koptského kláštera sv. Makaria, zatkla egyptská policie druhého mnicha. Ten se pokusil o sebevraždu, byl zachráněn a přiznal, že s jiným mnichem vraždu zosnoval. Osazenstvo kláštera čítá asi 400 mnichů a je od roku 2006 rozděleno ostrým teologickým sporem mezi konzervativci a liberály. Koptský papež Tawadros (Theodor) kvůli tomu nedávno všem duchovním zakázal používat sociální sítě, aby se nešířilo pohoršení z nejednoty duchovenstva.

Ve dnech 6. až 12. srpna 2018 se v Praze konal festival Prague Pride. Jeho součástí byl také duchovní program, který organizovalo ekumenické společenství věřících leseb, gayů, bisexuálů, transgender a queer lidí (tj. obecně osob s odlišnou citovou orientací nebo sexuální a genderovou identitou, souhrnně LGBTQ) a jejich rodin a přátel s názvem Logos.¹ Zahájen byl bohoslužbou v evangelickém kostele sv. Martina ve zdi v neděli 5. srpna, tj. v předvečer festivalu. Kromě několika přednášek a panelové diskuse (na téma Coming out ve věřící rodině) pořádal Logos od úterý do pátku ve svém stánku na Střeleckém ostrově sérii meditací, které byly založeny na krátkých textech vybraných z knihy amerického jezuity Jamese Martina. James Martin patří k nejprodávanějším americkým autorům knih o křesťanské spiritualitě. Karmelitánské nakladatelství letos vydalo český překlad jeho knihy s názvem Jezuitský návod (téměř) na všechno. Po masakru v gay klubu Pulse, ve floridském městě Orlando, při kterém bylo 12. června 2016 zabito 50 lidí včetně útočníka a dalších 53 zraněno, se rozhodl promluvit o mlčení ze strany církevních představitelů. Promluva se stala základem jeho knihy Building a Bridge: How the Catholic Church and the LGBT Community Can Enter into a Relationship of Respect, Compassion, and Sensitivity (Budování mostu: Jak mohou katolická církev a LGBT komunita vstoupit do vztahu respektu, soucitu a ohleduplnosti), která vyšla v roce 2017 a vzbudila řadu reakcí, pozitivních i negativních.

Z knihy Jamese Martina Logos při příležitosti letošního festivalu Prague Pride přeložil a rozdával následující modlitbu:

Modlitba pro chvíli, kdy se cítím nenáviděn

Milující Bože, stvořils mne tak, jak jsem,

chválím tě a miluji za to,

jak krásně jsi mne stvořil

ke svému vlastnímu obrazu.

Ale když se mi lidé posmívají,

cítím se trapně a cítím bolest

a hanbu.

Pomoz mi, prosím, Bože, myslet na mou vlastní dobrotu,

která spočívá v tobě.

Pomoz mi myslet na mou důstojnost,

kterou jsi mi dal při zplození.

Pomoz mi myslet na to, že mohu žít život lásky.

Protože ty jsi stvořil mé srdce.

Buď se mnou, když se mi ostatní posmívají,

a pomoz mi reagovat tak, jak ty ode mne chceš,

láskou, která má respekt vůči ostatním,

která ale také respektuje mne.

Pomoz mi najít přátele, kteří mne budou mít rádi za to,

kdo jsem.

A především mi pomoz, ať skutečně miluji druhé.

Na závěr festivalu Prague Pride se v neděli 12. srpna 2018 uskutečnila v kostele sv. Martina ve zdi bohoslužba, při které kázal Petr Miencil, jáhen Starokatolické církve. Následuje písemný podklad pro kázání (biblické texty 1 J 3, 13-24; Žalm 139, 1-12; evangelium Mt 6, 25-34):

Milé sestry a milí bratří, drazí přátelé z LGBT komunity a milí přátelé a příbuzní dobré vůle – co nejsrdečněji vás chci pozdravit a popřát vám vše dobré na závěr festivalu Prague Pride. Mám velkou radost, že spolek Logos přináší duchovní dimenzi do barevného festivalu. Festival, který, kromě oslavy života ve svobodě, jejíž milníkem byly události Christopher Street v New Yorku roku 1969, myslí letos zvláště na ty, kdo žijí v zemích východní Evropy. V zemích, kde otevřenost LGBT lidem není samozřejmostí, ba naopak, kde státní ideologie, nacionalismus a imperiální ambice státu vnímají barevnost a různorodost společnosti jako hrozbu.

První čtení z Janova listu je nekompromisní v tom, jak přechod ze smrti do života – tedy změnu priorit, žebříčku hodnot, metanoia, obrácení, spojuje s praktickou pomocí těm, kteří zápasí s nouzí. V případě mnoha zemí na východ od nás mají naše sestry a bratří z LGBT komunity mnohdy obavy o holý život, v lepším případě jim hrozí ztráta zaměstnání a ostrakizace rodinou či společností. Pro nás, LGBT křesťany, platí dvojnásob:

Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr či sestra má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.

Chci vás, sestry a bratří, vyzvat ke konkrétním činům pomoci podle svých sil a možností. Pomoci, která se neomezí jen na ty, kteří patří ke stejnému kulturnímu okruhu či subkultuře, ale která ví, že slušnost, respekt a schopnost přijmout odlišnost, ať jde o citovou nebo sexuální orientaci či identitu, nebo třeba základní respekt a imperativ pomoci lidem, kteří utíkají před válkou a strádáním je požadavkem Ježíšovy radostné zvěsti.

Žalm 139, který zde byl dnes přednesen, je textem o lidské důstojnosti. Každý z nás, kteří zde jsme a posloucháme tuto starozákonní píseň, jsme podivuhodně utvořeni. Lhostejno, jakou nálepku nám dává okolí, každý z nás je obdivuhodným božím dílem a milovaným dítětem božím. Mnohým z nás, a díky Bohu že v současnosti již ne tak často jako dříve, bylo náboženskými autoritami sdělováno, že je s námi něco špatně. Různé katechismy a příručky nám tlačily do hlavy fráze jako vnitřně nezřízený, morálně špatný, nebiblický a tak podobně. Dnes před námi stojí jasné slovo biblického textu:

Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Jakkoli temné jsou myšlenky těch, kdo zápasí o vyrovnání se svou orientací nebo identitou, či jiným trápením – fyzickou nebo psychickou nemocí, bolestí z vlastní nedostatečnosti, nic z toho není temnotou pro toho, který nás stvořil. Ti z nás, kdo na cestě sebeakceptace ušli delší kus cesty jsou pozváni k tomu, aby pomáhali těm, kteří s pochybnostmi o sobě a své hodnotě jako LGBT křesťana stále zápasí. Jako starší sestry a bratří ve víře a jako poutníci s jedinečným darem být teplým, ba vroucím křesťanem – bez nádechu exkluzivity či exotičnosti – buďme v našich společenstvích, komunitách, sborech a farnostech vzory otevřenosti a pozitivního sebepřijetí vlastní důstojnosti.

A do třetice dnešní čtení z Matoušova evangelia.

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti.

Nejsem jistě jediný, který vnímá, jak se více a více lidí kolem začíná bát. Za poslední dva-tři roky, jako by přibývalo špatných zpráv. Přichází nedobré zvěsti ze zemí, které ještě nedávno byly považovány za jakž takž svobodné, přibývá útoků na novináře a svobodný tisk, oligarchové si kupují média a v politice, stejně jako ve společnosti zdánlivě vítězila hrubost a lidská hloupost. V atmosféře strachu většinou netrvá dlouho a začnou se hledat obětní beránci, hříšníci, které je potřeba vymýtit ze společnosti. Proti tomu všemu strachu a obavám nám Ježíš staví před oči krásu stvoření. Stvoření, které žije z dobroty Tvůrce, v důvěře, a beze strachu.

Chce se po nás jediné – důvěřovat tomu, který nás do tohoto světa pozval. Pozval a jedinečným způsobem, lhostejno zda jsme LGBT nebo hetero, obdaroval bytím. Jsme povoláni k tomu, nechat se obdarovat. Naším posláním číslo jedna – a to nám připomíná nedávné reformační jubileum – není konat spoustu dobrých skutků – našim povoláním křesťana je nechat se obdarovat životem, životem s velkým Ž. Nechat se obdarovat každý den znovu – je to pozvání být občanem nebo občankou reality, která přesahuje naše představy. Reality, kterou Matouš nazývá království nebeské. Společenství s Tím, který nás z lásky převedl z nicoty do bytí.

Sestry a bratří – prosme o odvahu a kuráž přijmout dar sebe sama. Přijmout se, takoví, jací jsme. Najít vlastní obdarování, vlastní charizma, které nám bylo dáno pro druhé. Kéž z přijetí daru své existence, sebe sama, pak dokážeme proměnit ta místa v našich církvích, sborech a farnostech, kde vládne odmítání jinakosti, lpění na tradičních výkladech a neochota přijmout barevnost lidské společnosti v celé plnosti. O to prosme při dnešní bohoslužbě.

 

Biblický základ

Starozákonní služby kněží a levitů mají v Novém zákoně pokračování pouze v Kristu. Ostatní služby jsou od něj odvozeny. „(Kristus) dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova“.¹ Dvanáct (apoštolů) dostalo pověření přímo od Krista. Ustanovení odpovídalo jeho eschatologické vizi nového Izraele. (viz Mt 19,28; Zj 21,14). Obdobnou úlohu jako mělo Dvanáct v prvotní obci u křesťanů ze židovství, mělo Sedm (jáhnů) u řecky mluvících křesťanů. Ti byli vybráni obcí a ke své službě „ordinováni“: „Postavili je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce“² Obdobně na apoštoly nepatřící mezi Dvanáct, Pavla s Barnabášem, vložili ruce proroci a učitelé obce v Antiochii (Sk 13, 1-3). U charismatické služby proroků není žádné vkládání rukou doloženo. V pastorálních epištolách se sice o vkládání rukou v souvislosti s pověřením duchovní správou píše (1 Tm 4,14; 2 Tm 1,6), ovšem uvedené znamení je užíváno i při žehnání, křtu, uzdravování nemocných či smíření hříšníků. Vyjadřuje se jím boží, ne lidské působení. Velkou pestrostí služeb v Novém zákoně i způsobem jejich ustanovování se musely vypořádat dokumenty ekumenické konvergence z Limy.³

Pobiblické prameny

Didaché

Ustanovte si proto vkládáním rukou episkopy a diákony hodné Páně, muže vlídné, neoddané lakomství, pravdivé a zkušené. Neboť vám slouží i oni službou proroků a učitelů. Nepřehlížejte je tedy. Jistě jsou ceněni vámi s proroky a učiteli.

Didaché neboli „Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům“, Staturos, Hostiné, 1994

Syrský spis Didaché bývá datován kolem r. 100. Spontánní charismatické služby jsou již nahrazovány službami ustanovenými. Pověřování se děje vkládáním rukou. Služba má dvě formy: episkopa a diakona. Presbyter ještě chybí.

Listy Ignáce Antiochijského

Pochází z raného 2. stol., kdy Ignác byl biskupem v Římě, kde zemřel jako mučedník. Z více listů je patrno, že v té době již převládal monarchický episkopát. Biskup v čele obce byl obklopen kněžími a jáhny.

„Vaše ctihodné presbyterium, hodné Boha, je s episkopem zajedno jako struny s kytarou“ ⁴

„Všichni ať také ctí diakony jako Ježíše Krista, stejně jako episkopa, který je obrazem Otce, a presbytery jako radu boží a sbor apoštolů.“⁵

Způsobem ordinace se Ignác nezabývá.

Apoštolská tradice

Obsahuje vcelku detailní popisy pověřování jednotlivými službami vč. ordinačních modliteb. Popisy jsou již na začátku spisu a představují jeho nejstarší vrstvu (patrně rané 3. stol.) Biskup je ordinován okolními biskupy:⁶

Za biskupa ať je vysvěcen ten, kdo je zvolen vším lidem a je bezúhonný. Když bylo vyhlášeno jeho jméno a všichni souhlasí, shromáždí se v Den Páně lid spolu s presbyteriem a přítomnými biskupy. Když všichni přisvědčí, ať na něj biskupové vloží ruce, kněží potichu stojí. Všichni ať mlčí a modlí se v srdci za seslání Ducha. Pak ať jeden z přítomných biskupů na žádost všech vloží na svěceného biskupa ruce, modlí se a říká:

Modlitba je uvedena v kap. 2.4. Kněz a jáhen je ordinován biskupem takto:⁷

Když je pak svěcen kněz, ať mu biskup vloží ruce na hlavu a také kněží ať se (ho) dotýkají. Ať se modlí, jak jsme řekli a přikázali pro svěcení biskupa, a pronáší slova modlitby:

Bože - Otče našeho Pána, Ježíše Krista, shlédni na tohoto svého služebníka a uděl Ducha milosti a (ducha) kněžského sboru, aby vedl a spravoval Tvůj lid s čistým srdcem. Neboť Tys shlédl na svůj vyvolený národ a přikázal jsi Mojžíšovi, aby vybral kněze, které jsi naplnil svým Duchem daným Tvému služebníku.

A nyní, Pane, uchovej v nás neporušeného Ducha své milosti a učiň (nás) hodnými sloužit Ti věrně s upřímným srdcem, abychom Tě chválili skrze Tvého Syna, Krista Ježíše. Skrze něj Ti (patří) sláva a moc, Otci i Synu s Duchem svatým ve svaté církvi, nyní i na věky věků. Amen.

Když je pak svěcen jáhen, vybraný podle toho, co bylo řečeno, podobně ať (na něj) vkládá ruce pouze biskup, jak jsme nařídili. Při jáhenském svěcení vkládá ruce biskup sám, protože (jáhen) není svěcen ke kněžství, ale k službě biskupu, aby konal to, co on sám (biskup) přikáže.

(Jáhen) není totiž účasten sboru kněží, ale (je určen), aby pečoval (o nemocné) a připomínal biskupovi, co je potřeba. Nepřijímá takového ducha kněžství, na jakém mají účast kněží, ale to, co je (mu) mocí biskupa svěřeno.

Proto uděluje jáhenství biskup sám. Na kněze však vkládají ruce i ostatní kněží, neboť mají společného a téhož ducha kněžství. Kněz sice má moc ducha kněžství přijmout, ale nemá moc ho dát. Proto kněz nesvětí. Při kněžském svěcení světí biskup, kněz (vkládá ruce) pouze na znamení.

Nad jáhnem se pronáší:

Bože, který jsi všechno stvořil a uspořádal skrze Slovo, Otče našeho Pána, Ježíše Krista, kterého jsi poslal, aby sloužil a naplnil Tvou vůli a zjevil nám Tvou touhu. Dej Ducha svatého, Ducha milosti, starostlivosti a píle tomuto svému služebníku, kterého sis vyvolil k službě své církvi, aby přinášel do Tvé velesvatyně to, co je Ti obětováno ustanoveným veleknězem k slávě Tvého jména. Dej, ať slouží bez hany a v čistotě mravů, ať si získá důstojné postavení, ať Tě chválí a oslavuje skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Skrze něj Ti (patří) sláva, moc a chvála, s Duchem svatým, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Pokud ovšem kandidát jáhenství či kněžství byl pro víru pronásledován a při pronásledování obstál, není nutné, aby na něj biskup vkládal ruce. Je také výslovně řečeno, že slova eulogií není nutné přesně opakovat, jsou to určité vzory. Pro další služby jako jsou vdovy, panny, lektoři, podjáhni, pro ty kteří mají dar uzdravování, není vkládání rukou požadováno.

Ekumenická konvergence

Pojetí ordinované služby se mezi církvemi dosti liší (více než pojetí křtu či večeře Páně). Liší se pojetí apoštolské posloupnosti, některé církve praktikují, jiné ne biskupskou službu. V poslední době dochází k neshodám v souvislosti s ordinací žen či homosexuálů. Přesto bylo dosaženo v liturgických otázkách ordinace významné shody:

Ordinace se děje v souvislosti s bohoslužbou, zvláště s večeří Páně. Je tak vyjádřeno, že se jedná o akt celé místní církve, nikoli jen určitého stavu nebo ordinovaného jednotlivce.

Ordinační akt, který se děje vkládáním rukou těch, kteří jsou k tomu pověřeni je vyjádřením působení Ducha svatého. (BAM 41)

Tentýž dokument též vymezuje kroky do budoucna:

Od církví, které zachovaly biskupskou posloupnost, bude žádáno, aby uznaly jak apoštolský obsah ordinované služby v církvích, které tuto posloupnost nezachovaly, tak také existenci služby episkopé v různých podobách v těchto církvích.

Církve, které biskupskou posloupnost nezachovaly, ale žijí ve věrné kontinuitě s apoštolskou vírou a posláním, mají službu Slova a svátostí, jak je zřejmé na víře, praxi a životě těchto církví. Od těchto církví bude žádáno, aby si uvědomily, že kontinuita s církví apoštolů je hluboce vyjádřena v postupném vzkládání rukou konaným biskupy a že, ačkoliv třeba nepostrádají nepřetržitost apoštolské tradice, toto znamení posiluje a prohlubuje zmíněnou kontinuitu. Mohou pak pocítit potřebu toto znamení biskupské posloupnosti znovu objevit. (BAM 53)

Průběh současné římskokatolické biskupské konsekrace

Konsekrace biskupa (stejně tak ordinace kněze či jáhna) se děje v rámci eucharistické slavnosti a je vsazena po skončení bloku slova.

• Za zpěvu „Veni, creator Spiritus“ či jiného hymnu kandidát v doprovodu dvou kněží předstoupí před biskupa.

• Jeden z kněží žádá biskupa o konsekraci kandidáta.

• Je čteno kandidátovo jmenování biskupem a souhlas s konsekrací (vypracované Kongregací pro biskupy a podepsané papežem).

• Alokuce (promluva světitele shrnující poslání biskupa).

• Skrutinium (otázky ke kandidátovi, týkající se ochoty přijmout závazky vyplývající z biskupské služby).

• Litanie ke všem svatým (suplují zde přímluvy).

• Vkládání rukou (mlčky) přítomnými biskupy.

• Velká eulogie (konsekrační modlitba) mající základ v modlitbě Apoštolské tradice.

• Sekundární symbolika zahrnující mazání hlavy olejem (převzato ze středověkého francko-galikánského ritu), předání prstenu, mitry, berly, uvedení ke katedře, přijmutí pozdravu pokoje od přítomných biskupů.

• Přednes závěrečného požehnání náleží nově konsekrovanému biskupovi.

Ordinace kněží a jáhnů probíhá obdobně. Při ordinaci kněží na svěcence vkládají ruce kromě biskupa i všichni přítomní kněží, při ordinaci jáhnů biskup sám. Jiná je sekundární symbolika. Kněžím se pomazávají ruce, jáhni se nepomazávají. Novosvěcenci jsou oblékáni do liturgických rouch.

Hodnocení současného římskokatolického obřadu

Ohlédneme-li od přetížené a poměrně pozdě se objevující sekundární symboliky, nelze si nevšimnout deficitů skrutinia. Vůbec není tázána místní církev, zda daného služebníka přijímá, což souvisí se současnou římskokatolickou praxí, kde je konsekrace biskupa vázána výhradně na souhlas Vatikánu, ordinace kněze či jáhna na souhlas biskupa. Jiným deficitem je absence otázky, týkající se víry kandidáta či obnovy křestních závazků. (Ačkoli je kandidát jáhenství – s výjimkou „stálých jáhnů“ nejprve tázán na ochotu dodržovat celibát…).

Vkládání rukou všech kněží při kněžských svěceních vychází z Apoštolské tradice. Je však nutno dodat, že je to jediný pramen, kde se tato praxe vyskytuje.⁸ Dlouhý proud kněží, z nichž každý individuálně vkládá ruce, působí dojmem jakési série oddělených miniordinací. Myslím, že by bylo vhodné, aby kněží vkládali ruce společně např. během eulogie. Analogická situace nastává např. při slavení pravoslavné tajiny nemocných (euchelainon, slovansky soborovanie). Slavnost obsahuje postupně sedm eulogií. Každou přednáší jiný kněz. Ostatní jsou mezi lidem v pozici oranta a lidé se jich dotýkají, případně se dotýkají vzájemně, vytváří jakési hrozny modlitebníků. Bylo by tak vyjádřeno, že eulogie (patřící k nezbytným prvkům ordinace) je modlitbou celé církve.

Některé nešvary obřadů jsou specificky české. Slavnost se má konat v neděli či ve svátek, v Čechách se preferuje sobota. Na konci liturgie může říci pár slov nově konsekrovaný biskup, poté, po požehnání sloužící „odcházejí průvodem přes kostel do sakristie, odkud se v pokoji rozjedou“. V Čechách se přidává série projevů, z nichž některé (např. poselství politiků) jsou za hranicí vkusu.

Průběh současné kalvínské ordinace

Presbyteriální církev USA, tak jako jiné kalvínské církve, nezachovala biskupskou službu, nezná jiné kněžství, než obecné, ordinaci chápe jako dílo církve, přesto učinila velký pokrok v liturgii ordinací. V r. 1999 vydala Book of Occasional Services (kniha příležitostných bohoslužeb), které je doplňkem BCW vydané 1993. Významný podíl knihy je věnován ordinačním liturgiím. Sestavení knihy je v souladu jak s historickými prameny, tak s dohodami ekumenické konvergence. Trojdílnému pojetí ordinované služby odpovídá:

1. ordinace či ustanovení diakona a staršího;

2. ordinace či ustanovení služebníka slova a svátostí ;

3. ustanovení pastora.

Ordinační liturgie se slaví v neděli, v přítomnosti církve, a jsou vsazeny do liturgie s večeří Páně (mezi blok slova a eucharistický blok).

Všechny ordinační liturgie obsahují v úvodu prohlášení o ordinaci (statement on ordination), které shrnuje smysl služby. Je obdobou alokuce v římskokatolickém ritu. V případě ordinace služebníka slova a svátostí je navržen text:

Všichni jsme křtem pozváni do církve Ježíše Krista

a označeni Duchem svatým jako ti, kteří patří Kristu.

Všichni jsme společně povoláni,

abychom byli učedníky našeho Pána a sloužili mu.

Ve společenství církve

jsou někteří povoláni

ke zvláštní službě slovem a svátostmi

jako presbyteři a jako diakoni.

S vědomím důležitost jakékoli služby

ordinuje církev služebníky odpovědné

za hlásání slova a vysluhování svátostí,

za správu církve

a za soucitnou péči o potřebné světa.

V zastoupení jedné svaté, všeobecné, apoštolské církve

nyní presbyterát (staršovstvo) v N. podle svého pověření

ordinuje N. ke službě slova a svátostí

a instaluje jej/ji jako pomocníka pastora církve v N.

Všechny ordinační liturgie obsahují obnovu křtu kandidáta/kandidátky služby. Děje se tak pomocí otázek (skrutinia) a Apostolika. Poté následuje poděkování za křest formou eulogie:

Pán s vámi.
I s tebou.
Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
Je to důstojné a spravedlivé.
Děkujeme ti, věčný a milostivý Bože.
Od dávných dob jsi nám nesčetnými způsoby
žehnal a ukazoval znamení své milosti.

Chválíme tě za to, že jsi svůj lid Izrael

vyvedl vodami moře z otroctví,
ke svobodě v zaslíbené zemi.
Chválíme tě, že jsi nám poslal svého syna Ježíše,
který byl pro nás pokřtěn ve vodách Jordánu
a tvým svatým Duchem pomazán jako Kristus.
Křtem jeho smrti a vzkříšení
jsi nás osvobodil z otroctví hříchu a smrti,
takže jsme mohli být očištěni a znovu se narodit.
Chválíme tě za tvého svatého Ducha,
který nás učí a uvádí nás do veškeré pravdy,
obdarovává nás různými dary,
abychom mohli hlásat evangelium všem národům
a sloužit ti jako královské kněžstvo.
Radujeme se, že jsi nás ve křtu přijal za své
a že se dílem tvé milosti můžeme znovu narodit.
Tvůj svatý Duch nás obnovuje,
abychom mohli činit tvou vůli
a navěky měli účast na životě vzkříšeného Krista.
Jemu, tobě i Duchu svatému buď všechna čest a sláva

nyní i navěky věků.

Amen.

Teprve poté následuje skrutinium týkající se příslušné služby. Během klíčové části ordinace – ordinační modlitby (velké eulogie) kandidát klečí čelem k shromáždění, služebníci slova a svátostí a starší stojí za kandidátem. Eulogie má v případě služebníka slova a svátostí tuto podobu:

Pán s vámi.
I s tebou.
Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
Je to důstojné a spravedlivé.

Laskavý a věčný Bože,
s radostí ti vzdáváme díky a chválu.
V průběhu věků jsi uzavřel smlouvu se svým lidem

a zůstal jsi mu věrný.

Vysvobodil jsi jej z pout

a přijal ho za vlastní.

Vždycky a všude jsi z řad svého lidu vybíral služebníky,
kteří ukazovali cestu ke spáse.
Jsme vděčni za ty, kteří nás předešli ve víře,
beze strachu tě následovali
a vedli nás k důvěře v tebe.
Děkujeme za soudce a krále,
kteří vládli spravedlivě a v pokoji.
Chválíme tě za proroky a apoštoly,
kteří odvážně zvěstovali slova milosti a pravdy.
Děkujeme ti za pastýře a učitele,
kteří vedli tvůj lid ve víře a věrnosti.
Především tě chválíme za Ježíše Krista,
který nepřišel, aby si dal sloužit,

ale aby sám sloužil
a položil svůj život za svobodu druhých.
Pomazán tvým svatým Duchem,
vyhlásil tvou vládu na zemi
a ve všem, co říkal a konal,

zjevoval tvou spásonosnou lásku.

Všichni shromáždění kolem kandidáta na něj vloží ruce a společně pokračují:
Milostivý Bože,
vylij svého Ducha na svého služebníka N.,
kterého jsi křtem povolal a prohlásil za vlastního.
Obdař ho stejným smýšlením,
jaké měl Kristus Ježíš.
Dej mu plnost ducha pravdy,
aby jak náleží v Kristu zvěstoval tvé slovo
od ambonu, stolu Páně i křtitelnice,
ve slovech i činech každodenního života.
Obdař ho dary svého svatého Ducha,
aby budoval církev,
napomáhal společnému životu tvého lidu
a vedl ho soucitně a s pohledem upřeným k budoucímu.
Na cestě víry a v duchovní službě
dej svému služebníku N.
a všem, kdo uprostřed tvého lidu slouží jako pastýři,
radost a sílu,
kázeň a naději,
pokoru, humor a odvahu
spolu s neutuchajícím vědomím tvé přítomnosti.

Pokračuje sám předsedající (modlitba se liší podle toho, zda se jedná o ordinaci či instalaci; uvedená verze platí pro ordinaci):

Milostivý Bože,
vylij svého Ducha síly a pravdy
na celou církev,
aby byla tvým svatým lidem,
který je křtem pověřen, aby ti sloužil ve světě.
Podporuj církev v její službě.
Dej nám, abychom byli pevně zakotveni v evangeliu,
posiluj naši naději v Kristu,
pomáhej nám ve službě vyvrženým,
rozněcuj lásku, kterou máme jedni k druhým.
Ukazuj nám, jak tvá milost

přetváří náš společný život,
abychom mohli užitečně sloužit evangeliu
a zřetelně svědčili světu
o evangeliu Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.

Struktura ordinace služebníka slova a svátostí⁹

Úvod shromáždění

Představení kandidáta/kandidátky

Dialogické pozvání k bohoslužbě

Denní (úvodní) modlitba

Hymnus chvály, žalm či spirituál

Vyznání a zvěstování odpuštění

Pozdrav pokoje

Kantikum, žalm, hymnus či spirituál

Blok slova

Prosba o osvícení

První (starozákonní) čtení

Žalm

Druhé (novozákonní) čtení

Antifona, hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Evangelium

Kázání

Hymnus, žalm či spirituál

Ordinace ke službě slova a svátosti

Verše Písma

Prohlášení k ordinaci a instalaci

Obnova křestních závazků (přihlášení se ke Kristu, vyznání víry)

Poděkování za křest

(Mazání olejem)

Otázky vyžadované konstitucí církve

Ordinační modlitba (velká eulogie)

Vyhlášení ordinace (a instalace)

Přivítání nově ordinovaného presbyterátem a ostatními

Vyslání nově ordinovaného

Předání symbolů služby slova a svátostí

(Vyslání ke službě sboru – v případě instalace)

Hymnus, žalm nebo spirituál

Blok eucharistie

Pozvání k Pánovu stolu

Obětování

Velké díkůčinění (eucharistická modlitba)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Závěr

Poslání a požehnání

Hymnus, spirituál, kantikum či žalm

Ustanovení služeb (ministérií)

V římskokatolické církvi se děje v rámci liturgie slova, nebo eucharistické slavnosti. Předsedá mu biskup, nebo v případě řeholníků vyšší řeholní představený. Obřad je zařazen po evangeliu a má tuto strukturu:

• Předstoupení před biskupa

• Alokuce (biskupova řeč objasňující poslání služebníků)

• Výzva k modlitbě a tichá modlitba shromáždění

• Malá eulogie

• Předání atributů služby (lektorovi bible; akolytovi miska s hostiemi, kalich s vínem)

V presbyteriální církvi USA se ustanovení do služby sboru (jedná se asi o desítku služeb) děje v rámci nedělní bohoslužby s večeří Páně. Odehrává se u baptisteria mezi blokem slova a blokem eucharistie a má tuto strukturu:

• Verše Písma (Ga 3, 27-28 či Ef 4, 1-6)

• Ž 133

• Povolání k učednictví (jakási obdoba alokuce, ale stručnější, z části svěřená předsedajícímu, z části sboru)

• Skrutinium (otázky nemíří jen na kandidáty, ale také na sbor)

• Modlitba ustanovení (malá eulogie, kde epikletickou část přednáší celé shromáždění)

• Vyslání (Ko 3,17)

• Požehnání (1 Te 5,23)

Vyhodnocení ankety

Dostal jsem odpovědi, které se týkaly pouze 8 ordinací a to ve dvou církvích: Československé církve husitské a starokatolické. K otázce „Bylo ordinovaným v rámci obřadu vidět do tváře?“, jsem byl inspirován účastí na ordinaci starokatolického biskupa, kde byl během eulogie svěcenec obrácen zády ke shromáždění. Respondentka, která se ordinace také účastnila odpověděla „v určité fázi ano, v určité ne“, což zřejmě odpovídá starokatolickým zvyklostem (podle dalších dvou odpovědí). V případě husitských ordinací byly všechny odpovědi na tuto otázku kladné.

Ve všech případech předsedal ordinaci biskup (případně arcibiskup) za přítomnosti patriarchy či dalších biskupů.

Ve všech případech byla liturgie ordinace implementována do eucharistické liturgie jejíž součástí byl blok slova s kázáním na přečtené biblické texty. Byly užity přímluvy za ordinované. V případě starokatolických ordinací byla jména patronů svěcenců vložena do litanií.

Klíčová část ordinace – eulogie nad ordinovanými v případě starokatolických liturgií zazněla, v případě husitských to respondenti nedokázali jednoznačně odpovědět s jedinou výjimkou. Husitský jáhen nám poslal eulogii ze svého svěcení:

Bože, rozprostři nad svým služebníkem N. své svrchované požehnání.

Osvěť ho, aby nad tvým slovem bez přestání rozjímal a vyznával, co od tebe slyšel,

učil tomu, co vyznává a dosvědčoval svým životem, co hlásá.

Ať ryzostí života bez kolísání přispívá k bohoslužbě tvé církve.

Dej, Pane, ať slouží zvěstováním a vyučováním,

svátostmi křtu, manželství, útěchy nemocných,

ať koná diakonii a pastýřskou péči.

Dopřej mu i nám, aby to, co nyní z tvé milosti v jáhenské službě začíná,

vytrvalo bez úhony až ke dni Kristovu.

Pán Ježíš Kristus ať s tebou, Bože Otče, v jednotě Ducha svatého

věčně v nás žije a vládne na věky věků. Amen.

Jedná se o vcelku zdařilou epikletickou část eulogie, ale úvodní anamnetický oddíl zcela chybí...

V případě všech husitských ordinací se slavnost uskutečnila v obci/sboru pro který byl daný služebník/služebnice určen(a). V případě starokatolických ordinací byly výjimky způsobené nedostatečnou velikostí prostoru.

Jak v případě některých husitských, tak některých starokatolických ordinací se obřadu aktivně účastnili křesťané (i služebníci) jiných církví.

Jako znamení služby bylo v případě starokatolické biskupské ordinace užito mazání olejem, předání evangeliáře, insignií (prsten, mitra, berla). V případě jáhenského svěcení evangeliář a štola. U husitských ordinací se v případě jáhna jednalo o bibli a štolu, v případě kněze ještě navíc kalicha.

Nedávno čtený pastýřský list zvedl v konzervativních kruzích vlnu odporu k Istanbulské úmluvě. Ta vlna, nejen mně, připomínala Chartu 77. Strachem a odporem tehdejšího režimu proti ní. Chartu, ani úmluvu, moc lidí nečetlo. Jeden rozdíly tu je. K písemnému prohlášení Charty 77 se dostalo velmi málo lidí. Mne samotného to stálo vyhození ze stření školy v maturitním týdnu. Lidi, co se nebáli, tak šeptali: „Jak to mám odsoudit, když nevím, co se tam píše?“ Ale text úmluvy se pomocí Google sežene za několik vteřin. Spousta křesťanů úmluvu odsuzovala, aniž by ji četla nebo četla jen komentáře, či bezmyšlenkovitě důvěřovala církevní autoritě.

Nikdo v internetových diskuzích nebyl schopen ukázat na konkrétní problém. Všichni se odkazovali na zavádějící komentáře. Nevycházel jsem z údivu, jak některé konzervativní kruhy odsouzení úmluvy zdůvodňují. Od nízké porodnosti, LGBT komunity (ani toto se v úmluvě se neřeší), až po to, že chlap nedostane v neděli oběd. Taky jak „funguje“ Hospodin: z jedné komunity se šířil dopis, že musíme 3x za den vhodit do „nebeského automatu“ předepsanou modlitbu a za to nás zachrání nebo noční pochody se sochou Panny Marie, aby nás od zlé úmluvy vysvobodila.

Žiji v mylné představě, že křesťanství pomáhá člověka kultivovat. Přemýšlet nad životem, co je dobré a co špatné, hledat nejlepší řešení, ptát se po smyslu. Ale někteří lidé se jen uzavírají do své jediné pravdy. Ještě si uvědomuji, jak je pro konzervativní část věřících obtížné pracovat s textem. Za celou věcí jsou patrně emoce. A slovo gender. Slovo, kterému často nerozumí. Jsou i „genderoví extrémisti“ z opačného konce spektra, kteří význam slova mlží a používají ho i v jiném nebo posunutém významu. Ale to přeci bude vždy a já mohu nesmysl pojmenovat, vysvětlit a bránit se mu.

Samotný dopis církví proti IÚ¹ je střízlivější, než komentáře na internetu. Ale i tomu se dá oponovat. Nevidím v úmluvě trendy, které stavějí na sváru, ani rozdělování. Mluví se především o násilí a o prevenci proti násilí na ženách.² Jak já vnímám křesťanskou rodinu od dětství, tak jsem často slyšel, jak žena musí mlčet a vše snášet. A bylo to v průřezu od Slovenska až do Čech, ve zbožných krajích. Taky o „něčem“ vypovídá kancléřka Marie Kolářová ve svém textu o násilí v křesťanských rodinách na Christnetu.³ I počty znásilněných žen u nás ve společnosti něco vypovídají.

Alternativní postupy řešení sporů nejsou zakázány. Jen nesmí být povinné. Pokud někdo se zatvrdí, nechce a nemá zájem o smír, tak s ním povinnost, ani psycholog nehne a je zcela zbytečný. Za účinnou prevencí nevidím strach z trestu, ale výchovu, o které se v úmluvě píše.

Pokud někdo nerozezná genderovou identitu, tak to pak není genderové násilí. Není to o počtu genderových skupin a jejich pojmenování. Pokud nevím, že se jedná o skupinu, tak případné násilí není genderové. Ale když je někdo „nějaký jiný“ a ta jinakost mi vadí, tak to problém je i bez pojmenování příslušnosti.

Jestli se jedná o pozitivní vztahy mezi různým pohlavím, či stejným, tak to taky není genderové násilí a nemusí se řešit. Ani se úmluvy nijak nedotýkají biologické vazby. Že žena rodí děti, není genderové - nesouvisí to s kulturou. Je to je biologická danost. S tím nehne ani EU, či role.

Je pravdou, že do jednoho pytle „gender“ se háže všechno možné i z druhé (feministické) strany. Pokud však rozumím problému, tak můžu ukázat na nesmyslná tvrzení a vykázat přednesené požadavky do patřičných mezí. Jinak se zbytečně vyčerpáváme s bojem proti „nepříteli“ a důležitým věcem se stále vyhýbáme.

ČBK pomohla část křesťanské společnosti mobilizovat, ale nijak nepřispěla k jejímu růstu. Místo kritiky něčeho, čím se zřejmě moc nezabývala, mohla se zviditelnit kladným přístupem, zejména prevencí. Zdůrazněním psychologicko-výchovné role otce a matky. Ukázat ideál a snahu o dobré vztahy v křesťanské rodině. Příklad a prevenci. Promluvit i o právech dítěte na oba rodiče. O potřebnosti a oscilaci vztahu mezi matkou a otcem. Nikdo ještě nevymyslel lepší způsob výchovy, než když má dítě milující rodiče.

Já spíš věci vnímám jako příčinu a důsledek. Není větší problém v nevyzrálosti mladých mužů? Není třeba feminismus „produktem“ zneužívaných dcer a závislých otců? A tak místo výchovy mladých mužů budeme bojovat proti feministkám. Myslíte, že je u nás dostatečná prevence v době, kdy chlapci jsou pod vlivem výchovy žen a většina dospívajících hochů sleduje porno? I o tom může být úmluva - o prevenci. Ale my radši za vším vidíme zlo.

Nemyslím si, že úmluva je riskantní a špatná. Možná bych řekl, že pro ČR je zbytečná, protože máme u nás i jiné zákony proti násilí. Otázkou je, zda by nebylo přínosné úmluvu podepsat kvůli státům, kde ženy na tom nejsou moc dobře. Být příkladem. Nebo aspoň pojmenovat negativní věci ve společnosti a podpořit prevenci. Taky nám uniká jeden moment, který je obsažen v samotné definici genderu. Sociálně-kulturní pohled na ženu. Nyní nemyslím na násilí, ale na její výchovu. Zamyslet se, zda nám zbytečně neuniká tvořivý potenciál žen. Podstata slova „gender“ ³⁾

Poslední dobou nabývám dojem, že mnohem důležitější a přijatelnější pro společnost jsou psychologické zákonitosti a důvody, než věci manželství nechávat na „křesťanských zásadách“ . Ty nikoho dnes nezajímají. Nedokážeme je předávat, jak to dělal Ježíš. Podobáme se zákoníkům. Někdy situaci jen zhoršujeme. Je úžasné dospět k Hospodinovým pravidlům z druhé strany nebo o nich mluvit s tím, kdo má srdce otevřené a chce je slyšet.

Obávám se, že ČBK jen hledá nepřítele, který pomůže zakrýt její bezradnost v dnešní době. Bojem proti nepříteli vytváří pocit pravověrnosti. Dnes je ohrožuje „gender“, protože si ukrojí kousek z jejich svrchovanosti. Že by i žena mohla být knězem? Mohla by se o to soudit. Mediální tahanice. Pokus zachránit „jejich“ představu o křesťanství...

Našiel som svoje srdce!, zvolal prorok. Áno, moje srdce, stred mojej osoby! Niečo, čo existovalo predo mnou, čo v mojej hrudi predlžuje tlkot srdca Adamovho. Niečo, čo vie viac, než ja sám a praje si, aby sme mu kládli otázky inak, než slovami. Niečo v našom vnútri, čo nás má na starosti a čo sa stará o naše bytie bytím, ktoré nám odpovedá. Neviem k čomu inému nám ono niečo prirovnať, než k horiacemu kríku, ktorý horí a nezhorí (Paul Claudel).

Životopisný prehľad

Katarína pochádzala z aristokratickej rodiny Fieschi. Narodila sa v Janove. Od mladosti robila pokánie a venovala sa modlitbe. Už ako dvanásťročná dostala mnohé milosti. Túžila oddať sa kontemplatívnemu životu. Čoraz väčšmi túžila po rehoľnom povolaní. Ako šestnásťročná sa proti svojmu duchovnému smerovaniu, viac z rodinných ako vlastných pohnútok, vydala za Juliena Adorna, roztopašníka z vyššej spoločnosti, s ktorým viedla desať rokov svetácky život. Za desať rokov ich nešťastného spoločného života jej manžel premrhal svoje životné šance. Katarína mu však bola naďalej oddaná, čo ho napokon spolu s nešťastnými životnými okolnosťami priviedlo k Bohu.¹ Roku 1473 sa manželia presťahovali z paláca do domčeka v chudobnej janovskej štvrti a dohodli sa, že budú viesť skromný život. Dňa 20. marca 1473 sa Kataríne dostalo mimoriadneho prijatia „rany lásky do srdca“, čo ju priam strhlo ku konverzii : „Ó láska, ako to, že pozývaš a poznávaš vo chvíli, keď jazyk to nevie vysvetliť ?“ ² Katarína sa cítila byť stravovaná ohňom božskej Lásky. Začala viesť dôsledný asketický život. Fyzicky sa oddelila od svojho manžela. Vnútorne sa dištancovala aj od radostí z kontemplácie. Manželia sa venovali starostlivosti o chorých v nemocnici Pammatone. Katarína tu pôsobila ako hlavná sestra milosrdných sestier a jej manžel sa stal členom tretieho rádu svätého Františka. Trvalo jej tri roky, kým v sebe premohla odpor k ťažko chorým pacientom a úbožiakom. Nakoniec bozkávala ich hnisavé rany a objímala ich ako Krista na kríži. Podarilo sa jej skĺbiť svoj život naplnený modlitbami s prácou v nemocnici, kontempláciu so službou chorým. Možno ju považovať za zakladateľku talianskych špitálov. Roku 1493 zúril v Janove mor. 80 % obyvateľov mesta zomrelo. Katarína takmer umrela na mor, jej manžel umrel roku 1494, čo ešte väčšmi podlomilo jej zdravie. Od roku 1498 až do svojej smrti sa zasvätila dušiam v očistci. Bola doslova stravovaná ohňom božskej Lásky. Od roku 1510 spoznala ťažkú a priam nekonečne dlhú noc duchov. Sužovali ju tie najväčšie bolesti. Stala sa viditeľným dôkazom svojho úplného odpútania a sebavzdania.³ Posledné tri roky trpela ťažkou chorobou, ktorú lekár nevedel diagnostikovať. Katarína povedala : „Neverila som, že by ľudské telo mohlo mať takú životnú silu, aby mohlo zniesť také bezmedzné utrpenie, ktoré prežívam.“ Lekári ju napokon opustili a odporúčali ju do modlitieb.⁴ Na jej perách nakoniec rozkvitol úsmev, lebo tunelom utrpenia sa predrala k Bohu. Veľkú časť svojho života duchom žila už v raji a telom v očistci.⁵ Katarína zomrela dňa 15. septembra 1510 po dvadsiatich troch rokoch úplného pôstu a po hrozných bolestiach, ktoré dokázala hrdinsky prijať a obetovať. Pri jej kanonizácii sa konštatovalo, že zomrela skôr z lásky ako z choroby. Po smrti ostalo jej telo neporušené; tak sa konštatovalo aj po exhumácii roku 1708. V Janove, ktorého sa stala patrónkou, jej neporušené telo vystavili roku 1737. Za blahoslavenú ju vyhlásil Julius II. roku 1511 a za svätú Klement XII. roku 1737. Dodnes nezotleté telo veľkej dobroditeľky odpočíva v kostole svätej Kataríny a Zvestovania Panny Márie v Portorii (Janov).⁶

Mystika čistej a čírej lásky

Katarína patrila spolu s Angelou z Foligna, Koletou z Corbie a inými, k tzv. plamenným mystičkám. Stále ju stravoval zvláštny očistný oheň, ktorý však fyzicky pôsobil na jej telo.⁷ Katarína si napriek svojmu životu naplnenému utrpením zachovala mimoriadnu jasnozrivosť prameniacu z lásky. Skutočne poznať a vidieť bolo možné podľa nej len vo svete božskej Lásky, ktoré postihovala všade: „Svetlo lásky preniká všade (....). Nijaké dvere nie sú pred ním zatvorené. Vďaka nemu vidím na zemi i na nebi mnoho vecí, ktoré nedokáže popísať naša reč.“ ⁸ Týmto nám pripomína Julienu z Norvich. Je to osobitý iluminizmus a to nie iluminizmus Božieho svetla, či svetla vychádzajúceho z Boha, ale samotnej božskej Lásky, ktorá má aj podobu svetla. Z uvedeného pre Katarínu vyplýva, že každé opravdivé poznanie je možné len ako milujúce poznanie, v ňom sa spája racionálno s nadracionálnom, diskurzívne poznanie s intuitívnym. K podobnému záveru dospel v 20. storočí J. B. Lotz vo svojom koncepte milujúceho poznania a poznávajúceho milovania.⁹ Pre Katarínu je Božia čistota jedným zo základných pojmov vo význame plnosti, dokonalosti, celistvosti, jedinosti. Sama hovorí : „Vidím túto božskú podstatu v takej jasnosti a čistote, že nie je možné si predstaviť len nejakú jej malú časť “ ¹⁰ Boh je pre Katarínu múdrosť, spravodlivosť, nekonečná dobrota, všemohúcnosť, ale nad tým všetkým je Božia láska. Možno povedať, že podľa nej je to, čo teológovia nazývajú metafyzickou podstatou Boha, tvorené jedine čistou láskou, totiž láskou, ktorá má ako základný postulát čistotu. Boh je podľa Kataríny Láska – Boh ¹¹, oblažujúca láska, ktorá privádza do vytrženia ¹². Katarína v duchu takéhoto poznávania bola zástankyňou intelektuálneho videnia bez obrazov. Takéto odpútavajúce sa videnie smeruje k dosiahnutiu najvyššieho stupňa pravdy, ktoré sa nedá už vyjadriť pomocou nijakej zmyslovo – symbolickej reprezentácie bez toho, žeby to nebolo na úkor poznania tejto pravdy. Dosvedčuje to sama vo svojich mystických stavoch a extázach. Jej duch zotrvával pozorný a upriamený na lúče božskej Lásky. Pritom ako hovorí jej častý pozorovateľ don Marabotto : „(...) nezdala sa byť absorbovaná v Bohu, ale bola ohromená z pohľadu na veľké neznáme veci“ ¹³

Medzisvet – očistec

Katarínina mystika i jej myslenie krúžilo okolo duší v očistci. Bola presvedčená, že tieto duše už existujú novým spôsobom bez viny z hriechov. Predsa však je medzi nimi a Bohom prekážka trestu, ktorý sa dá odstrániť len ich utrpením, očisťovaním sa v ohni lásky. Vo svojej Rozprave o očistci zdôrazňuje: „Len čo sa duša ocitne vo svätom očistci, akoby jej spadli z očí šupiny a jej pohľad sa intuitívne dvíha k slnku, ktoré ju obklopuje v žiarivom jase a tak vytuší nádheru, ktorú jej určila Božia láska, keď ju vytiahla z ničoty (...) “ ¹⁴ No napriek tomu musí každá duša prejsť ohňom utrpenia, až potom bude môcť spočívať v objatí čistej Lásky. Človeka, najmä ľudské telo Katarína považuje za akýsi téglik božskosti, v ktorom sa v žiare ohňa vycudí samotná božskosť duše a pripraví sa tak na zjednotenie s Bohom. „Boh vrhá do duše šípy lásky, ktoré sú také prenikavé, že by zničili telo i dušu, keby to bolo možné. Iba zlato ostane v tégliku, čo sa stane tak, že v ohni sa spotrebovalo všetko, čo bolo nečisté a cudzie. Božská Láska spôsobuje v duši to, čo oheň v materiálnych veciach. Čím väčšmi objíma dušu svojou Láskou, tým väčšmi ju ničí v nej samej až sa bude zdať čistá v Božích očiach. No až keď bude v peci božskej Lásky tak dlho, že už nastane stav, v ktorom v nej nie je nič, čo by sa malo očistiť, vtedy spočinie v Bohu tak, že nie je v nej už nič, čo by bolo vlastné, teda len Božie bytie.“ ¹⁵ Katarínu môžeme charakterizovať ako mystičku očisťovania a nahoty bytia. Očisťovaním Kristovou krvou získala svetlo. A domnievala sa, že „Moje bytie je Boh a to nie iba participáciou, ale skutočnú transformáciou a teda annihiláciou vlastného bytia.“ ¹⁶ Toto je jeden z kľúčov do mystického fenoménu, no kľúčom, ktorý môže otvoriť nielen jasný nebeský priestor pravdy, ale aj temnú miestnosť omylu. Očisťovaním sa nemôže annihilizovať samo personálne bytie človeka, ale sa dosiahne len jeho plné otvorenie pre Boha umožňujúce participáciu na Jeho večnosti. Týmto procesom sebavzdávania (kenóziou) uskutočňujúcim sa v očistci v ontogenetických premenách každého v ňom prítomného jedinca Boh pneumu človeka a nakoniec celého človeka napokon ontologicky uschopní pre večnosť. Očistec je podľa Kataríny svätým miestom, v ktorom sa úplne spriezračňuje vzťah medzi človekom a Bohom, a pripravuje zjednotenie očistenej duše s Bohom. Vlastne sa tu završuje pneumoontologické kenósis: Eschatopneuma jednak duchovno – evolučne pneumoontologicky dorastá do zrelosti a jednak sa kenóziou stransparentňuje až sa stane úplne capax Dei.¹⁷ V medzisvete sa doteraz zdôrazňoval len kenosis pneumy nie však jej ontopneumatická evolúcia, ktorá je zvlášť dôležitá u ľudí s náhle prerušeným životom (vrátane zomretých detí), ako aj u dospelých, ktorí málo prispeli k tomu, aby k tomuto rastu došlo. No i v medzisvete sa uplatňuje ľudská sloboda, no sloboda úplne zodpovedná, nesená takým poznaním Boha, ktoré je už dostačujúce pre spásu.¹⁸

Katarínin filozoficko-teologický prínos

Zvláštny záujem vyvoláva učenie Kataríny o očistci preto, že základ tvorí jej skúsenosť. Katarína popisuje stav trpiacich duší porovnávaním so stavom, v ktorom sa nachádza ona, totiž v stave duše, ktorej dal Boh prejsť fázami pasívneho očistenia. To vysvetľuje, prečo tak silne zdôrazňuje niektoré črty, predovšetkým muky, ktoré v duši spôsobujú dve opačné sily : jedna sila, ktorá ju priťahuje k Bohu, predmetu jej blaženosti. Druhá sila ju tiahne späť, vymedzuje protiklad medzi Božou čistotou a vlastnou nedokonalosťou duše. To nám vysvetľuje prečo sa Katarína neusilovala podať ucelenú teológiu očistca.¹⁹ Teológ Paul Zulehner, ktorého cituje Kurt Koch zdôrazňuje, že „posolstvo o očistci je natoľko správne a dôležité, že by sme si ho museli vymyslieť, keby neexistovalo. Toto posolstvo hovorí: Človeče, veď ty máš právo vojsť do smrti ako fragment. Lebo v smrti a skrze ňu ťa Boh uzdraví silou ohňa svojej lásky a v bolestnom procese ti dá ′šálom′ a urobí ťa spôsobilým pre nebo.“ ²⁰ „Srdce“, Ja, nie je len slobodný čin, je okrem toho ešte svetlo „ktoré osvecuje každého človeka prichádzajúceho na svet.“ (porov. Jn 1,9), je Logos, úvaha, idea, predobraz, svetlo uvedomenia v jeho vyššom mystickom zmysle ²¹. Katarínin filozoficko-teologický prínos spočíva predovšetkým v tom, že poukazuje na nekonečný bytostný rozdiel medzi Stvoriteľom a tvormi. Usiluje sa ukázať, že napriek rozmanitým podobám lásky vo svete, skutočná láska je len jedna a tou je absolútna Božia láska. Týmto svojím chápaním zjednotenia človeka a Boha ako aj jediným chápaním lásky však miestami popierala autonómiu človeka. Možno to však chápať ako položenia dôrazu na absolútnu autonómnosť Boha ²².

Literatúra

D. H. Farmer, Oxfordský lexikon svätcov. Bratislava: Kaligram 1996, s. 290. In: Ján Letz, Mystičky západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2002, s. 140.

J. - J. Antier, Le mysticisme féminin. Epouses du Christ. Libraire Academique Perrin, 2001. In: Ján Letz, Mystičky západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu. Prešov : Vydavateľstvo Michala Vaška, 2002, s. 123–124, 140–145 a 195–196.

Rok so svätými, s. 479. In: Ján Letz, Mystičky západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2002, s. 141-146.

J. B. Lotz, Vědení a láska. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 79-101. In: Ján Letz, Mystičky západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2002, s. 144.

Vita Genova 1551, kapitola 30. In: Marcel Viller, Svätá Katarína z Janova. In: Studijní texty ze spirituální teologie VII. Texty mystiků v dějinách spirituality. Olomouc, Velehrad, Roma: Centrum Aletti, Refugium Velehrad – Roma, 2012, s. 198–199.

Ján Letz, Filozofická antropológia, Bratislava: Charis, 1994, s. 134–137.

In: Ján Letz, Mystičky západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2002, s. 146.

Marcel Viller, Svätá Katarína z Janova. In: Studijní texty ze spirituální teologie VII.

Texty mystiků v dějinách spirituality. Olomouc, Velehrad, Roma, Olomouc:

Centrum Aletti, Refugium Velehrad – Roma, 2012, s. 204-205.

Kurt Koch, Konfrontace nebo dialog? Palčivé otázky dneška a křesťanská víra. Praha : Vyšehrad, 2000, s. 66 – 67.

Boris Vyšeslavcev, Srdce v křesťanské a indické mystice. In: Boris Vyšeslavcev, Richard Čemus, Jan Andres, Jean-Yves Leloup, Tajemství srdce. Velehrad: Refugium Velehrad – Roma, 1999, s. 68.

Rozmanitost a bohatost církevních tradic

Wolf, Hubert, Krypta, Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost, Vyšehrad, 2018

Prof. Dr. Hubert Wolf (nar. 1959) přednáší církevní dějiny na univerzitě v Münsteru. V Němčině kniha vyšla v r. 2015, takže reflektuje situaci od středověku až prakticky po současnost vč. pontifikátu papeže Františka. Pokud bych měl jednou větou neuměle vyjádřit obsah knihy, tak bych asi řekl: Všechno, co považujeme v církvi za neměnné může být jinak a v minulosti (mnohdy nedávné) už tomu tak bylo. V deseti kapitolách si autor všímá témat diskutovaných v současné římskokatolické církvi a fakty dokládá, že současná praxe zdaleka není jediná možná. I když jako historik se zabývá popisem a nikoli hodnocením, je kniha užitečná spíše pro ty, kteří si přejí změny, než pro ty, kteří jsou se současným stavem spokojeni.

První kapitola se týká jmenování biskupů, které je v současné době prováděno centrálně z Říma, tajným postupem, který nemusí vůbec respektovat přání těch, kterým má biskup sloužit. I tam, kde biskupa stále ještě volí kapitula, Řím si nárokuje poslední slovo. Tento postup však není tak starý, je uplatňován až od 19. stol., od 1. vatikánského koncilu. I když některé postupy ustanovení biskupa, jako třeba aklamace lidu by za úvahu stály, některé popsané praktiky jsou přímo odpuzující. Např. v době Avignonského pobytu papežů poplatky za čekatelství na biskupa tvořili podstatnou část příjmů papežského dvora...

Druhá kapitola nazvaná Biskupky zmiňuje cisterciácké opatství Las Huelgas, jehož abatyše disponovaly od 12. stol. na svém území biskupskými pravomocemi. Spadalo pod ně asi 70 farností, kde jmenovaly faráře, vykonávaly vizitace. Kromě toho při liturgii četly evangelium, kázaly, dávaly rozhřešení svým sestrám. To vše až do roku 1873. Podobných klášterů bylo v Evropě asi 20. Je otázka, zda jejich instalační obřad, považovaný za svátost, byl ordinací či benedikcí. (Dodávám, že liturgicky není mezi tím rozdíl, eulogie ordinace a opatské či abatyšské benedikce se prakticky shodovaly.) Tridentský koncil ještě biskupské svěcení nezná, pouze udělení biskupské jurisdikce. Prostor pro službu žen, vyžadující jurisdikci, zúžil až 2. vatikánský koncil...

Opět až 19. stol. vytvořilo biskupa samovládce. Až do té doby kolegiální formy vlády v diecézi, kdy kolegiálně rozhodovala kapitula. V některých případech měl biskup jeden hlas. Tento dnešní strukturální problém je dokumentován ve třetí kapitole na diecézi Limburg, kde byl biskup Franz-Peter Terartz-van Elst v r. 2014 donucen k rezignaci pro plýtvání církevním majetkem, stavbou nákladného sídla atd. Přitom Limburg patřil v 19. stol k místům s příkladnou kolegiální správou, kde byl biskup pod kontrolou.

Nešťastným dogmatem o papežské neomylnosti I. vatikánského koncilu a jurisdikčním primátem nad všemi diecézemi se zabývá čtvrtá kapitola. Dogma bylo vyhlášeno přesto, že 80% německých biskupů bylo proti. Vyhlášení bylo v rozporu s Kostnickým i Tridentským koncilem. Např. Kostnický koncil, který řešil trojpapežství, předpokládal častější pravidelné koncily. K tomu však nedošlo, papežská kurie toto rozhodnutí bojkotovala.

Kardinálské kolegium, kterému je věnována 5. kapitola nabylo na významu v 11. stol., kdy začalo volit papeže bez součinnosti kléru a lidu. Kardinálů bylo přibližně 12-20. Konsistoře (setkání kardinálů s papežem) byly konány několikrát týdně i denně. Moc kolegia byla postupně oklešťována, až v 16 stol. byl jejich počet zvýšen na 70 a tím jejich vliv paralyzován. V 19 stol. se ještě kolegiální vedení uplatnilo zřízením Kongregace pro mimořádné události, ovšem od 20 stol. získaly na váze soukromé audience. Např. v době pontifikátu autokrata Pia XI., kdy probíhalo pronásledování církve v Mexiku se zprávy o situaci zasílané do Říma dávaly do archivu, aniž by je někdo vážně četl… Jednotlivé kongregace spolu dodnes málo komunikují a kolegiální řízení církve je stále v nedohlednu.

6. kapitola je věnovaná řeholníkům a řeholnicím, zejména jejich roli ve zprostředkování smíření. V 5. století vzniká v irských klášterech tzv. „ušní zpověď“, která postupně vytlačila kanonické pokání. Přestože mniši většinou neměli kněžské svěcení.

Zásada subsidiarity, na které je např. založena Evropská unie, je známá z katolického sociálního učení. V církvi samotné se však dosud neprosadila, jak je popsáno v 7. kapitole. Zejména za pontifikátu Jana Pavla II. byly veškeré subsidiární tendence potlačovány. I papež Ratzinger se domníval, že univerzální církvi patří „ontologické prvenství“. Naproti tomu kard. Kasper hájil primát místní církve podobně jako současný papež.

Osmá kapitola nazvaná Laici vychází výhradně z německých reálií. Christianizace germánů vedla ke germanizaci křesťanství. Např. tím, že řecká filosofie, pomocí které je vyjádřeno dění probíhající při eucharistii, Germánům nic neříkala, tak začali chápat proměnu eucharistického chleba zcela materialisticky. Důsledkem byl např. zákaz kousání do hostie „aby to Pána Ježíše nebolelo“.

Většina kostelů v Německu byla vlastněna laiky, kteří jmenovali faráře. Zakládání kostelů bylo „nejvýhodnější investicí“ neboť poplatky za liturgické úkoly a později desátky náležely majiteli kostela. Až do 20. stol. toto patronátní právo existovalo. Pozitivním příkladem aktivity laiků je množství katolických spolků vzniklých po revolučním roce 1848 nezávisle na hiearchii, které mají dodnes vliv.

Pro mne nejpřínosnější a přinášející nové informace byla 9. kapitola věnovaná tridentskému katolictví. (U předchozích kapitol jsem dokládaná fakta věděl nebo tušil.) Na Tridentský koncil se odvolávají tradicionalisté a tridentské katolictví je „pravé“ na rozdíl od „modernismu, pluralismu či kryptoprotestantismu“. Prof. Wagner rozlišuje skutečný Tridentský koncil a mýtický, který má původ až v 19 stol. Dokládá to na klíčových pojmech jako tridentský seminář, tridentský biskup či tridentská mše.

Tridentskému koncilu šlo o vzdělávání katastrofálně nevzdělaného kléru. Seminář byl jednou z možností tak, kde univerzitní vzdělání bylo nedostupné. Až v 19. stol. se začalo pohrdat univerzitami a seminář se stal jediným způsobem jak vzdělání získat.

Skutečný tridentský biskup byl samostatný, svolával synody (jako např. Karel Boromejský). Mýtický tridentský biskup je pouhým příjemcem a vykonavatelem římských pokynů. Synody nesvolává, neboť je Řím mezitím zakázal.

Tridentský misál, který nevytvořil koncil, ale následně kurie, byl, ač „neměnný“ celkem 5x změněn. Stále mohly existovat jiné západní rity. Potlačeny byly opět až v 19. stol.

Poslední 10. kapitola je věnována Františkovi - jak současnému papeži, tak tomu z Assisi. Ukazuje na střed modelů církve podle bible s církví okázalého papežství. František z Assisi a Petr Valdes byli prakticky současníky. Zřejmě téměř neznatelný rozdíl mezi nimi způsobil, že se jeden stal světcem a druhý kacířem. A i ten světec se velmi brzy dostal do napětí mezi svým ideálem a institucionalizovaným františkánstvím. Takováto napětí a takovéto střety modelů trvají dodnes…

Úkolem recenzenta je upozornit i na nedostatky (které pozná...). I když nejsou zásadní a není jich tolik, přesto velmi dobrý dojem z knihy poněkud kalí. Na str. 31 autor zmiňuje Apoštolskou tradici, kterou přisuzuje Hippolytovi Římskému. V r. 2002 vydal Paul F. Bradshow (spolu s M.E. Johnsonem a L.E. Phillipsem) monografii Apostolic Tradition, která Hippolytovo autorství objektivními metodami zcela vylučuje. Většina výhrad jde však za českým vydáním. Na str. 35 se mluví o biskupské pravomoci udílet svátost „svěcení a pomazání“. Z kontextu vyplývá, že se jedná o biřmování. Na str. 40 se mluví o „moci odpouštět hříchy“. Bohužel jsem neměl k disposici originál knihy, ale teolog by nikdy nic takového nenapsal. Patřičnější výraz by byl „udílet rozhřešení“ nebo „zvěstovat odpuštění hříchů“. Nejvíce nesrovnalostí je v 6. kapitole. „Hodina náboženství“ má zřejmě být katechumenát. Na str. 94 se opět 2x vyskytuje „zmocnění k odpuštění hříchů“, na str. 102 potřetí „odpouštět hříchy jménem církve“. Hříchy odpouští jedině Bůh a ani ve středověku tomu nebylo jinak. Na str. 98 je uvedeno, že v 6.-7. stol. v Irsku hned po vyznání následovalo rozhřešení. Praxe nečekat na vykonání pokání a hned po vyznání hříchů udělit rozhřešení se všeobecně datuje kolem přelomu tisíciletí. Rovněž sdělení, že díky praxi ušní zpovědi vyznání „už neprobíhalo veřejně před celou obcí“ je matoucí. V rámci kanonického pokání se kajícník obci nevyznával (týkalo se hříchů o kterých všichni věděli). Za začátku pokání absolvoval (soukromý) rozhovor s biskupem, který nebyl vyznáním, ale měl zjistit zda žadatel bude vůbec k pokání připuštěn a jaký bude jeho průběh.

Pavel Hradilek

 

Abrahamova cesta

Josef Byrtus: Cesta k sobě. Vydalo: Nakladatelství Beskydy, 2014 (objednat možno přímo u autora josefbyrtus@seznam.cz)

O prázdninách se mi dostala do rukou co do počtu stránek vcelku útlá, co do obsahu hutná kniha Josefa Byrtuse Cesta k sobě. Autor knihy se dlouhodobě věnuje problematice judaismu. V r. 2009 vydal knihu Židé v Jablunkově, která mapuje osudy jablunkovské komunity od doložených počátků až po období šoa.

Šestnáct kapitolek knížky Cesta k sobě pojednává o nejdůležitějších meznících životní pouti patriarchy Abrahama. Autor nás zve k putování spolu s jednou z nejvýznamnějších starozákonních postav. Na pozadí Abrahamova putování má čtenář možnost promýšlet svůj vlastní životní příběh, odpovídat na otázky, které mu kniha předkládá, případně nacházet své vlastní otázky i odpovědi. Knížka je tak vhodnou inspirací pro osobní reflexi vlastního duchovního života. Může však sloužit také jako výborná pomůcka pro skupinové rekolekce či jako program pro modlitební skupiny.

Darina Bártová

Nedávno byly zveřejněny k diskusi návrhy „nových bohoslužebných formulářů“¹, které doprovází dopis synodního seniora ČCE.² Započatý proces liturgické obnovy naší největší reformační církve je chvályhodný. Přeložené návrhy jsou uvážlivé a mají dobrou odbornou úroveň. Zároveň jsou nezbytné – ČCE zaostává v procesu obnovy liturgie oproti obdobným církvím na Západě již o desítky let. I proces diskuse o uvažovaných změnách na nejnižších úrovních je třeba přivítat. Bohoslužbou vyjadřujeme svou (společnou) víru a sebelepší agenda nemá šanci uspět, pokud se bude této víře příčit.

Proces obnovy liturgie napříč církvemi ve 20. stol. umožnil objev pramenů z doby nerozdělené církve jako je např. Apoštolská tradice³ nebo Anafora apoštolů Addaie a Mariho⁴. Takovéto prameny nebyly v době reformace známy a reformátoři se při úpravách liturgie řídili spíše citem, než znalostí jejího vývoje. Kalvín např. využil řád tzv. Bohoslužby s kázáním, jejíž struktura vnikla v době největšího středověkého liturgického úpadku a postrádala logiku. Lidé ale byli na tuto paraliturgii zvyklí, probíhala v mateřském jazyce a stavět na ni bylo pro Kalvína (nikoli neprávem) menším zlem, než vyjít ze struktury tehdejší mše. Podobně pro slavení večeře Páně Kalvín využil paraliturgickou Bohoslužbu s přijímáním. S následky se liturgická obnova, zvláště reformovaných církví, poměrně těžko vyrovnává. Nejvážnější byl deficit eulogií, v případě večeře Páně eucharistické modlitby. Liturgickými otázkami se začala zabývat i Komise pro víru a řád SRC. Vyvrcholením tohoto procesu bylo v r. 1982 přijetí dokumentu Křest, eucharistie a ordinovaná služba.

Kromě starých pramenů ovlivňuje liturgickou obnovu i praxe církví, které již obnovou prošly. Je možné z toho dobrého si vzít příklad, toho špatného se vyvarovat. V římskokatolické církvi probíhala po II. vatikánském koncilu liturgická obnova mezi roky 1965-1975, než ji římská kurie utlumila. Mnohé se podařilo, mnohé nebylo dotaženo. Dnes je inspirativnější si brát za vzor liturgie, které byly obnoveny nedávno a mají již méně nedostatků.

Cílem liturgické obnovy není vytvořit jeden univerzální tvar liturgie vhodný pro všechny církve. Tak tomu nebylo ve starověku a není důvod, aby tomu tak bylo dnes. Církve však musí dbát, aby jejich „rodinné stříbro“ bylo pravé, aby mělo oporu v dlouhé historii křesťanstva, aby nepřehlušilo to, co je skutečně podstatné.

Podle těchto všeobecně užívaných kritérií se pokusím komentovat „Nové bohoslužebné formuláře“.

Úvodní teze

1. Základní podobou jsou bohoslužby s večeří Páně

S tezí naprosto souhlasím. Možná by bylo v diskusi vhodné připomínat příslušné oddíle Justinovy I. Apologie, které takovou praxi v r. 150 dokládají.

2. Vyznání vin a slovo milosti patří jako samostatný prvek do každých bohoslužeb

I když autorům jde o oddělení pokání od večeře Páně (což je namístě) a nevázat je jen na bohoslužby s večeří Páně, nemohu souhlasit. Až do scholastiky žádné prvky pokání součástí eucharistické slavnosti nebyly. Myslím si (ale nemám to kryté rozšířenou praxí zahraničních církví vzešlých z reformace), že by mělo být pokání zařazováno méně často, ale pak mu věnovat celou bohoslužbu. Bohoslužba (bez večeře Páně) by mohla být takto slavena např. na začátku postu, adventu, možná před Letnicemi. Slovo milosti pochopitelně na vyznání vždy navazuje.

3. V každých bohoslužbách je přítomno společné vyznání víry

Opět nemohu souhlasit. Celé první tisíciletí součástí večeře Páně symbolum nebylo. Je vhodné jej zařadit při křtu, možná při význačných událostech (Velikonoce), ale pravidlem by to být nemuselo. Eucharistická modlitba je vyznáním víry celého sboru, byť je přednášena předsedajícím (a ostatní se přidávají aklamacemi).

4. Zařazování prvků, které zdůrazňují aktívní zapojení všech účastníků

Naprosto souhlasím. Bohoslužby ČCE potřebují odklerikalizovat.

5. Zřetelná struktura bohoslužeb a jasný obsah jednotlivých částí

S úvodním odstavcem souhlasím. Ovšem slavit křest v úvodu do bohoslužby neodpovídá současnému pojetí. Dnes je všeobecná shoda v rámci západních církví, že nedělní a sváteční bohoslužba sestává ze dvou bloků: slova a večeře Páně. Tyto bloky ohraničují krátký úvod a závěr. Pokud se slaví další rituál (např. křest, manželství), pak se vkládá mezi blok slova a večeře Páně.

Úvodní modlitba bývá skutečně přetížena (mj. tím, že suplovala jiné prvky úvodu). Několikrát jsem zažil tuto modlitbu přednesenou zmatečně, nerespektující základní pravidlo, že liturgická modlitba se obrací k Otci (skrze prostředníka Syna, v přítomnosti Ducha svatého). Předsedající oslovoval jednotlivé osoby Trojice a mnohdy se už ztrácel v tom, ke komu se vlastně obrací. S výjimkou protiariánského období, kdy bylo třeba zdůrazňovat Ježíšovo božství, vždy oslovujeme Otce.

Eulogie, v případě večeře Páně eucharistická modlitba, je pro liturgii konstitutivní. Formulář A by bylo dobré porovnat s Limskými dokumenty, zda dostojí tomu, k čemu se církve zavázaly. Např. agenda Presbyteriánské církve USA obsahuje eulogii vždy, i když se (výjimečně) slaví bez večeře Páně.

6. Slovo k dětem

Souhlasím bez výhrad.

Makrostruktura

Zatímco dnes panuje všeobecná shoda, že nedělní bohoslužba má čtyři části (dvě hlavní plus úvod a závěr) uvedený návrh má částí pět (navíc „Přímluvné obecenství“). To je sice možné, pokud je to považováno za „rodinné stříbro“, ale je třeba mít na paměti, že se tak ČCE dosti odchyluje od současné praxe. Zpravidla tvoří přímluvné modlitby (představující klíčovou část každé liturgie) závěr bloku slova. Sbírka bývá řazena různě. Ohlášky ke konci bohoslužby jsou logičtější než uprostřed.

Úvodní část se jeví jako přetížená. Zasloužila by si redukci prvků. Starověká bohoslužba začínala čtením z bible, žádný úvod neměla…

Služba stolu Kristova se dnes zpravidla sestavuje tak, aby odpovídala čtyřem „eucharistickým slovesům“: „vzal chléb“ - přinesení chleba a vína, „vzdal díky“ - eucharistická modlitba, „lámal“ - lámání chleba, „dával“ - vysluhování. Navržené schema se tomu blíží, pouze modlitba Páně jej narušuje.

Jednotlivé části

Vstupní hudba

Líbí se mi návrh, aby předsedající byl na svém místě již před začátkem bohoslužby, Doplním, že pokud by se (výjimečně) konal vstupní průvod, pak by se na něm měli podílet všichni, ne jen předsedající. Úvodní část by pak byla na místě srazu, po příchodu by následovala úvodní modlitba.

Otevření, pozdrav

Tak, jak jsou tyto části popsány se jedná o dublet.

Vstupní slovo, píseň

Rovněž se jedná o dublet s následující písní (žalmem). Nevidím důvod proč část žalmu recitovat (navíc předsedajícím) a pak zpívat. Ale musím po pravdě říci, že i obnovené reformované liturgie to tak mají.

Úvodní modlitba, slovo k dětem

K obojímu jsem se již vyjádřil.

Píseň

Úplně nerozumím její funkci. Jen to přispívá k dojmu, že protestantská bohoslužba je „pásmem slova a hudby“ (bez hlubších vazeb). Je popsána jako další z úvodů. Dovedu si představit, že např. doprovází odchod dětí. V naší obci např. používáme „Samuelovu prosbu“ Luďka Rejchrta. Nebo by se hodila Š´ma Izrael ze synagogální bohoslužby před čtením.

Služba slova

Nemohu se zbavit dojmu, že struktura bloku slova je více poplatná středověké „bohoslužbě s kázáním“ než starověkým vzorům. I. Apologie Justina, mučedníka uvádí, že byly předneseny perikopy jak z hebrejské, tak řecké bible a pak následoval výklad. Myslím si, že je dobré ctít literární druh textu. Žalmy a kantika zpívat, ostatní číst.

První čtení Písma

Oceňuji důraz na předchozí přípravu lektora. Úcta k božímu slovu vyžaduje nejen text dobře přečíst, ale lektor by měl s textem vnitřně souznít. Je to poznat, když na rozhlasových či televizních bohoslužbách se čtení svěří herci, který nemá k bibli bližší vztah. Hlas je sice školený, ale zvěsti se nedostává…

Služba slotu Kristova

Souhlasím s názorem, že poučující promluva před večeří Páně se nehodí.

Slova ustanovení

Nesouhlasím, že slova ustanovení jsou klíčovou součástí večeře Páně. Byl bych ochoten připustit, že jsou jednou z klíčových částí eucharistické modlitby. Ovšem známe eucharistické modlitby, jako je např. již zmíněná anafora Addaie a Mariho, které tuto část nemají. Přecenění instituce je trochu „západní chorobou“, kterou reformace ještě umocnila, když opomenula všechno ostatní.

Souhlasím, že není vhodné doprovázet slova instituce gesty nad chlebem a vínem. Mohou vyvolávat dojem jakési magie. Doložitelným gestem je postoj oranta (orantky) – rozpřažené ruce předsedajícího, ale i všech ostatních a pozvedání eucharistického chleba a vína při závěrečné doxologii.

Eucharistická modlitba

V agendě bude nutné lépe popsat jednotlivé části eucharistické modlitby a jejich váhu. Méně důležitá je poznámka k aklamaci Sanctus. Sanctus být v eucharistické modlitbě nemusí, ale pokud je, mělo by být jasné, oč se jedná. Tento hymnus prošel třístupňovým vývojem. Nejprve žádné Sanctus nebylo (např. v anafoře Apoštolské tradice), v pol. 4. stol se objevuje v Alexandrii (anafora v euchologionu Serapiona z Thmuis; anafora sv. Marka, koptská anafora sv. Basila). Ve 4.-5. stol. se v Antiochii objevuje přídavek Benedictus (anafora Apoštolských konstitucí, Jakubova anafora a řada dalších) podle Ž118,26 a Mt 21,9. V této podobě převzaly Sanctus velké rity Východu i Západu.

Zásadnější je poznámka k pojmu anamnéze, který je třeba precizovat. V rámci anafory je užíván v širším a v užším slova smyslu. Připomenutí spásných činů v Kristu, zejména jeho smrti a zmrtvýchvstání je anamnézí v užším slova smyslu. Celá první část anafory (zpravidla ta delší) je anamnézí v širším slova smyslu. Asi nejlogičtější uspořádání mají západosyrské anafory, zvané anamnetické, které jednotlivé události dějin spásy řadí chronologicky. Preface obsahuje zpravidla díkůčinění za stvoření světa, stvoření člověka, péči o člověka i když hřešil, prochází SZ dějiny spásy, které přechází v Sanctus+Benedictus. Poté v rámci Postsanctu následují NZ události, které přichází k Ježíšově hostině na rozloučenou (instituce) a po ní následuje připomínka Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání, případně nanebevstoupení, očekávání druhého příchodu atd. Formulace typu: „Pamětlivi jeho smrti a vzkříšení slavíme tento hod...“ nejsou „přechodem“ jak je uvedeno, ale zcela klíčovou součástí eucharistické modlitby. Teprve poté se řadí anamnetická aklamace. Aklamace je vždy svou podstatou odpovědí shromáždění na slova přednesená předsedajícím, nikoli naopak. (Není třeba přejímat různé nedomyšlenosti římské liturgie.)

Beránku Boží

Je otázka, zda tento zpěv zařazovat. Je syrského původu a do římské liturgie jej jako doprovod lámání chleba zavedl papež Sergius I. (676–701) pocházející ze Sýrie. Zpěv obsahující prosbu o slitování se opakoval dokud všechen eucharistický chléb nebyl nalámán. V době reformace byl zpěv již nadbytečný, neboť se lámala jen jedna hostie. Martin Luther je ve své latinské „Formula Missae" (1523) zařadil při rozdílení eucharistických způsob. V „Deutsche Messe" (1526) po institučních slovech nad kalichem následovalo pozdvihování a přitom se zpívalo německé Agnus. Jako doprovod lámání je tedy zpěv přijatelný, jako další část, která by narušovala linii „vzal, vzdal díky, lámal a dával“ nikoli. Agnus je na Západě charakteristický pro římskou liturgii. Jiné západní rity, jak historické, tak současné, užívají jiné zpěvy, a těmi by bylo dobré se inspirovat.

Celkové hodnocení

Je potěšitelné, že po nedávno vydané Bohoslužebné agendě Církve bratrské, po připravované agendě Evangelické církve metodistické se dočkáme nové bohoslužebné knihy u nás největší evangelické církve. Církev musí čelit vnitřní opozici, které zastánce obnovy obviňuje z „pokatoličťování“. Ačkoli jsou taková obvinění nekompetentní, nelze je zcela ignorovat, má-li bohoslužba naplňovat svůj smysl. Domnívám se, že je třeba se soustředit na skutečně podstatné otázky, jako je eucharistická modlitba a v ostatním katolickou liturgii zbytečně nekopírovat. Příklady jsem uvedl, ale zejména nekopírovat tam, kde se katolictví ocitlo mimo ostatní velké křesťanské rity, jako je např. pozdrav pokoje zařazený těsně před přijímání.