309 - listopad 2018

autor: 

Bezpečí a zbytečná ustrašenost

Zprávička na obálce o tom, jak Maďarsko kriminalizuje bezdomovce, ladí s tématem článku o bezpečí od německé etičky Reginy Ammichtové Quinnové. Čím jsou západní společnosti bezpečnější, tím více bezpečí vyžadují, a to často na úkor nejslabších. Chudáků, přistěhovalců, zkrátka těch jiných. Bezpečí na této zemi nikdy nemůže být absolutní a vlastně ani není žádoucí, aby bylo co nejvyšší, vysvětluje Ammichtová Quinnová: jednak jsme v pokušení ho docilovat na úkor jiných hodnot a jiných lidí, a jednak potřebujeme jako společnost i jako jednotlivci zdravou míru nejistoty, abychom se mohli rozvíjet, měnit, žít. Proto je potřeba odmítnout povyšování bezpečnosti nad ostatní hodnoty. A odmítnout také politiky, kteří bezdůvodně vyvolávají strach, aby byli zvoleni a prý mohli zajistit lepší bezpečí.

A kázání profesora Piťhy o takzvané Istanbulské úmluvě 28. září v pražské katedrále připomnělo, že vyvolávání strachu a pocitu nebezpečí patří k výbavě nejen stranických demagogů. Církev má a musí varovat před duchovními nebezpečími, ale před těmi skutečnými. K nim patří i zbytečná ustrašenost jako postoj neslučitelný s vírou a nadějí. Kristus neskrývá, že nám učedníkům nabízí nebezpečný život, a zakazuje navíc si s sebou vzít meč. Dobrá reflexe nad bezpečím a nebezpečím, nad jistotou pravou a falešnou, proto patří k pravdivému výkladu evangelijní zvěsti.

Mnohem reálnějším nebezpečím než nadvláda malé menšiny homosexuálů, před kterou varoval Piťha, je sexuální násilí. To se odehrává i v církvi a pachateli bývají i duchovní osoby. Marek František Drábek, s nímž vedl rozhovor Martin Vaňáč, uvádí, že se to může týkat 4 až 6 procent kléru. Podstatné je, že problém není jen selháním několika jednotlivců, ale „zdá se být systémovým hříchem,“ jak říká Drábek: „V církvi existovala a ještě existuje možnost, takové hříchy dělat, protože celé společenství je nastavené tak, že to umožňuje. Papež mluví o klerikalismu. Jeho podstatou je vytvoření privilegované skupiny, která je chráněna, jakási kasta, která není vytvářena jen ze strany kněží, ale celého společenství.“

Martin Gruber píše o zapomenutých svatých římské Británie. Původní britská církev doby římské byla zničena tak dokonale, že se dochovalo jen pár jmen světců či domnělých světců a nejisté údaje vedoucí spíše k domněnkám než k jistotě. Jejich „náhrobky a místa mučednictví (…) byly pro naše rozmanité zločiny zasaženy a zničeny barbary,“ naříká kolem roku 540 kněz Gildas. I nám Čechům během několika generací hrozí zánik křesťanské víry, a tím i zánik náboženské paměti. Náhrobky a chrámy mohou být ne snad zničeny barbary, ale stát se chátrajícími, mrtvými a němými připomínkami nesrozumitelné minulosti. Co dělat, aby památka našich mučedníků a svatých i nadále – Gildasovými slovy – „zapalovala v myslích přihlížejících nemalý oheň božské Lásky“?

Číslo zakončují dva texty Pavla Hradilka. Jednak liturgický seriál, který je tentokrát věnován velikonočnímu triduu. A jednak vzpomínka na zesnulého synodního seniora Pavla Smetanu. Vlídného a vstřícného teologa ukazuje především jako toho, kdo pomáhal vzniknout Institutu ekumenických studií. Ať odpočívá v Pánu.

Řehoř Palama

Grégorios Palamas se narodil roku 1296 ve šlechtické rodině v Konstantinopoli. Vystudoval rétoriku a filosofii v rodném městě. Ve dvaceti letech se stal mnichem na hoře Athos, kde už pobývali jeho bratři Makarios a Theodosios, a později opatem kláštera Esfigmenú. V letech 1336–1341 se zabýval spory mezi hesychatickými mnichy a filosofem Barlaamem Kalábrijským (zemř. 1348/50). Šlo nejprve o otázku Filioque a poté o typ duchovního života mnichů na Athosu v jejich typické spiritualitě, hesychasmu (ztišení). Po občanské válce, jež tehdy probíhala, byl Řehoř v květnu roku 1347 zvolen metropolitou v Soluni, kde se věnoval především kázání a kde také 14. listopadu 1359 zemřel. Roku 1368 jej svatořečil jeho žák, ekumenický patriarcha Filotheos Kokkinos (zemř. r. 1379).

Z řady hagiografických, teologických a pastoračních textů vynikají Triády na obranu svatých hesychastů, jež obsahují vyzrálou syntézu tradiční pravoslavné spirituality. Řehoř obhajoval psychosomatickou metodu modlitby, jak ji praktikovali hesychasté, ale nepovažoval ji za nezbytnou, zvláště pokud je člověk veden zkušeným duchovním učitelem. V roce 1340 Řehoř připravil výnos Tomus Hagioriticus, kde shrnul své teze proti Barlaamovi, a dal ho podepsat nejvyšším autoritám a nejvýznamnějším mnichům z hory Athos. 10. 6. 1341 se sešel synod v Konstantinopoli, kde bylo Barlaamovo učení odsouzeno, byl vydán Tomus, který potvrzoval Řehořovo učení a doktrinální platnost tzv. Ježíšovy modlitby. Po odchodu Barlaama vedl protipalamitskou stranu nejprve Řehoř Akindynos (zemř. 1349), později Nikefor Gregoras (zemř. 1360?). Na synodu v roce 1347 bylo palamitské učení znovu schváleno.

Ve sporu s Barlaamem a soudobými humanisty Řehoř zdůrazňuje nedostatečnost lidského rozumu, který zkoumá a kon­temp­luje tajemství spásy. Člověk se pouhým rozumem není schopen pozdvihnout k Bohu a zůstává omezen, má-li rozjímat o podstatě a příčinách stvoření. Neužitečnost striktně lidské moudrosti plyne z toho, že není obrozena Boží milostí. Nedotklo se jí tajemství vtělení Krista, základní východisko křesťanské zkušenosti, díky níž člověk jako bytost sestávající z ducha, duše a těla dospívá ke svatosti. V us­tavičném spojení s Kristem věřícímu člověku pomáhá časté přijímání svátostí a askeze. Jen díky mystické cestě nakonec křesťan dospívá k blaženému patření (theória) na Boha, kon­templaci nestvořeného světla, na něž směli hledět apoštolové na hoře Tábor při proměnění Krista. Přijetím tohoto světla člověk může poznávat Nepoznatelného a otevírá se mu cesta k Nedostupnému. Takové světlo je jednou z božských energií (energeiai), které s kontemplujícím člověkem sdílí nadpodstatná Podstata (úsia). Řehoř jasně rozlišuje Boží podstatu od nestvořených božských energií, které náležejí stejně všem osobám Trojice a které činí zbožštěnou lidskou duši schopnou vnímat Boha, zatímco Boží podstata zůstává ve své absolutní transcendenci pro lidskou duši nepřístupná. Toto rozlišení mezi podstatou a energiemi se opírá o zbožštění (theósis), jež je jako poslední cíl vtělení Slova procesem, který člověka postupně očišťuje od hříchu a smrti. Z tváře zbožštěného člověka vyzařuje sláva vzkříšeného Krista. Proměněný člověk zjevuje světu Krista – je viditelným obrazem neviditelného božství.

Domnívám se, že Palamovo mystické učení o proměňujícím Božím světle a ostatních nestvořených energiích má v západní duchovní tradici předstih ve vizionářské mystice Hildegardy z Bingenu (1098–1179) nebo ve svatební mystice Mechtildy z Magdeburku (1208–asi 1282/1294). Hildegarda popisovala své vize jako vědomě nahlížené „audiovizu­ální“ zkušenosti způsobené „Odleskem živoucího světla“ či přímo „Živoucím světlem“ samotným. Ve svých uměleckých a „psychologických“ spisech podává svědectví o jednotlivých „Ctnostech“, které jakožto femininní božské síly pomáhají lidské duši zápasit s ďáblem a jeho neřestmi. Mechtilda je zase známá dílem Tekoucí světlo božství, v němž líčí svůj milostný vztah a radostné zkušenosti s Kristem. Palamův spor s filosofem Barlaamem lze nahlížet jako východní podobu západního konfliktu mezi tzv. monastickou a scholastickou teologií, který se asi nejpopulárněji projevil ve střetu Bernarda z Clair­vaux s Petrem Abélardem ve 12. století.

Zprávy

Naslouchat mladým

Vatikán (KAP) Ve Vatikánu v říjnu proběhla třítýdenní synoda na téma Mladí lidé, víra a rozlišování povolání, které se vedle 270 biskupů a mnoha odborníků účastnili i mladí lidé.

To, k čemu synoda dospěla, shrnul při slav­nostním zakončení papež František větou „naslouchat předtím, než promluvíme“. Zároveň po­prosil mladé lidi o odpuštění, že k nim církev doposud jenom mluvila a nenaslouchala. Podle Františka je důležitější než samotná usnesení synody to, že se podařilo nastolit nový typ církevní spolupráce, spojující mladé i staré „v naslouchání a v rozlišování“ – synodální styl. Vídeňský kardinál Christoph Schönborn, který se zúčastnil již šesti synod, označil toto setkání za nejlepší, které kdy zažil: „Nejvíc jsme se nasmáli, byla tam neuvěřitelně srdečná atmosféra.“

Synodální dokument sice mluví o naslouchání mládeži a potřebě větší účasti žen na rozhodování v církvi, ale článek o účasti laiků a synodální církvi nebyl přijat zdaleka jednomyslně. Také požadavek „jasného, svobodného, autentického“ vyjadřování k sexualitě dosáhl jen těsně dvoutřetinovou většinu hlasů. Porovnání s původní předlohou ukazuje také to, že mnohé formulace byly biskupským kolegiem změkčeny a uhlazeny. Vypadl například příkaz nulové tolerance vůči sexuálnímu zneužívání, požadavek opustit „odsuzující postoj“ vůči sexualitě i jasné odmítnutí klerikalismu v církvi.

Metropolita Oleksandr za ukrajinskou autokefalii

Vídeň (KAP) Pro autokefální (samostatnou) ukrajinskou pravoslavnou církev se vyslovil první biskup Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu. Je jím metropolita Oleksandr (Drabynko), jehož diecéze zahrnuje města Perejaslav-Chmelnyckyj a Vyšneve. V rozhovoru pro týdeník Die Furche řekl, že touha po autokefalii „je jako i v jiných zemích zakořeněna v srdci Ukrajiny. (…) Podívejte se do Srbska, podívejte se do Bulharska nebo jinam, všude patří nezávislá církev k duši národa, je symbolem suverenity země a lidí.“

Moskevský patriarchát podle Olexandra dělá chybu, když vnímá Rusko a Ukrajinu jako jednu zemi a jeden národ. „V ideálním případě není pravoslaví rozděleno národními hranicemi,“ řekl metropolita, „ale v naší realitě je to tak, že Moskva používá pravo­slavnou církev jako nástroj, aby udržela svůj vliv a držela Ukrajinu na vodítku.“ Metropolita zdůraznil, že si pro svůj kurs ve směru autokefalie vyžádal i souhlas věřících. Další krok podle něho spočívá ve svolání sněmu všech tří ukrajinských pravoslavných církví (moskevské a dvou na Moskvě nezávislých), kde by měl být otevřeným a demokratickým způsobem klérem, řeholníky i lidem zvolen nový ukrajinský patriarcha. Jemu by pak Konstantinopol měla předat tomos, dekret povolující církevní osamostatnění.

První kandidát na funkci patriarchy se mezitím již našel. Zájem ohlásil kyjevský patri­archa Filaret (89), který byl exkomunikován Moskvou roku 1997 a vede větší z obou na Moskvě nezávislých ukrajinských pravoslavných církví. Podle jeho představ by se volební a sjednocující sněm měl konat ještě letos, doposud však nebyla dosažena dohoda o pravidlech jednání sněmu a způsobu volby ukrajinského patriarchy. Konstantinopolský patriarchát již 11. října uznal obě nezávislé ukrajinské pravoslavní církve a podporuje snahy o osamostatnění. Naopak Moskva považuje Ukrajinu za své „kanonické území“ a počátkem října přerušila svátostné společenství s Konstantinopolí, takže ani ruští pravoslavní laici nesmějí přijímat svátosti od kněží věrných Cařihradu.

Egypt legalizuje 120 kostelů a modliteben

Káhira (KAP/KNA) Egypt ohlásil legalizaci 120 církevních budov. Celkem bude ve 20 provinciích uznáno 106 pravoslavných kostelů, 13 evangelikálních modliteben a jeden adventistický sbor. Oznámil to web Egypt Independent. Tím vláda uzavírá proces, během něhož bylo licencováno celkem 340 křesťanských kostelů a modliteben. Základem je zákon z roku 2016, který příslušníkům tří abrahamovských náboženství usnadnil stavbu a údržbu náboženských budov.

Už v lednu dostali křesťané právo používat stavby, které ještě nebyly legalizovány. Vláda tak reagovala na muslimské útoky na nelicencovaný kostel v Gíze, při kterých mnoho křesťanů utrpělo zranění.

Konflikt v Chrámě božího hrobu v Jeruzalémě

Jeruzalém (KAP/KNA) U jeruzalémského Chrámu božího hrobu došlo k násilnému střetu mezi policií a koptskými křesťany, kteří chtěli zabránit v přístupu zaměstnancům státního Izraelského památkového úřadu. Jeden člověk – koptský pravoslavný kněz – byl během konfliktu zatčen. Koptové brání opravě jedné z kaplí, jejíž stav úřady označily za havarijní a ohrožující návštěvníky chrámu. Vlastnictví budovy je sporné, hlásí se k ní koptové i etiopští křesťané, ale dotyčná kaple byla v 70. letech izraelským soudem dána do vlastnictví Etiopanům. Koptská církev nechce připustit, aby se opravy děly bez její účasti. Chrám stojí na území starého Jeruzaléma, které je okupováno Izraelem, ale je považováno za palestinské území, což konfliktu dodává další rozměr, jelikož Palestinci neuznávají legitimitu izraelských zásahů do chodu chrámu. Židovský místostarosta města Dov Kalmanovič navíc kritizoval, že izraelský stát vydává peníze na opravu kaple v době, kdy se nedostává financí na opravu synagog.

Kriminalizace bezdomovectví v Maďarsku

Budapešť (KAP) V Maďarsku začal platit přís­ný zákon proti bezdomovectví. Osoba, která bude během dvou měsíců třikrát přistižena, jak obývá veřejné prostory nebo v nich přenocuje, může být potrestána veřejně prospěšnými pracemi nebo vězením. Zákon narazil na kritiku i ze strany církve. Peter Szöke, který vede maďarskou větev katolické Komunity Sant'Egidio, řekl týdeníku Magyar Kurir, že tak drastické tresty pro nemajetné nebyly ani ve středověku a že zákon je neslučitelný s maďarskou ústavou, v níž se národ zavazuje pomáhat „chudým a potřebným“. Vláda prosazuje „právo a pořádek“, ale cenu za to platí jen nejslabší. „Pořádek“ pro vládu podle Szökeho znamená „vykázat chudé pryč, abychom se na nemuseli dívat“. „Před uprchlíky chrání zdi a ploty. Před bezdomovci a žebráky chrání paragrafy.“

Po zavedení zákona se většina bezdomovců nadále zdržuje v centru Budapešti. Začali se však vyhýbat nápadným místům, jako jsou podchody. V zemi žije odhadem 30 tisíc lidí bez domova.

Obchod s lidmi kvete

Linec (KAP) Podle odhadu Mezinárodní organizace práce (ILO) se každoročně v obchodu s lidmi dosahuje obratu asi 32 miliard dolarů, přičemž tento druh zločinu má ročně asi 2,4 milionu obětí. V rakouském Linci se o tomto problému konala veřejná diskuse, kterou uspořádala sestra Maria Schacklová z hornorakouské iniciativy Aktivně proti obchodu s lidmi – aktivně za lidskou důstojnost. „Je třeba mít odvahu se sem podívat a jednoduše nezavírat oči,“ řekla k tomu sestra Schacklová.

Kriminoložka prof. Katharina Beclinová vyložila, že změna je potřebná v právním přístupu k postiženým. Je potřeba oběti obchodu s lidmi chránit, zatímco nyní jsou často samy kriminalizovány a postihovány, například pro krádeže nebo proto, že nemají v pořádku papíry. Kritizovala také nižší ochranu pracovníků, protože to umožňuje lépe maskovat vykořisťování a lidé z chudých krajin někdy přistupují na vykořisťovatelské formy práce i více méně dobrovolně, aniž by byli objekty obchodu s lidmi.

Kalvárie zachráněna

Bratislava (KAP) Monumentální barokní kalvárie ve slovenském městě Banská Štiavnica byla zachráněna před zkázou. Organizace World Monument Fund v New Yorku ji vyškrtla ze seznamu 100 nejohroženějších kulturních památek světa. Komplex sakrálních staveb na Ostrém vrchu, náležející ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO, je z 90 procent obnoven; bylo již restaurováno 22 z celkem 24 objektů včetně dvou kostelů. Ke sponzorům akce patří herečka a diplomatka Magda Vášáryová.

Vybudování kalvárie z doby kolem roku 1750 podnítil jezuita Franz Berger (1700–1771). Stavby chátraly během komunistického režimu, který zrušil fond na jejich údržbu, i po jeho skončení. Až roku 2008 byl fond znovu založen, a to díky církvi, Lesům SR, městu Banská Štiavnica a řadě soukromých osob. K potřebné sumě 2,8 milionu euro významně přispělo i ministerstvo kultury a na opravě objektů pracovalo na 5000 dobrovolníků.

Sexuální zneužívání se zdá být systémovým hříchem církve

Rozhovor s Markem Františkem Drábkem o boji proti pohlavnímu zneužívání a o doprovázení jeho obětí

 

P. ThLic. Marek František Drábek, DiS. je knězem, nemocničním kaplanem a členem premonstrátského řádu, Strahovské kanonie.

Po studiu na Katolické teologické fakultě UK v Praze v letech 1997-2002 a kněžském svěcení pracoval jako kaplan v hospicu na Svatém Kopečku u Olomouce. Aby se ještě více přiblížil k nemocným a lépe porozuměl zdravotnickému prostředí, vystudoval v letech 2003-2006 obor všeobecná zdravotní sestra na Vyšší odborné škole zdravotnické Suverénního řádu maltézských rytířů v Ječné ulici v Praze. Několik let pracoval v nemocnici, nejdříve na interním oddělení, později na JIP jako zdravotní sestra. Zároveň byl nemocničním kaplanem pro celou nemocnici.

Licenciát z pastorální teologie získal na Mezinárodním institutu pastorální teologie ve zdravotnictví Camillianum v rámci Lateránské univerzity v Římě, kde studoval v letech 2010-2013. Absolvoval různé výcviky a kurzy, např. pilotní kurz nemocničního kaplana na Evangelické teologické fakultě UK v Praze (2007/2008) nebo kurz Poradce pro pozůstalé (2017). V uplynulém akademickém roce (2017/2018) absolvoval semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním na Papežské Gregoriánské univerzitě.

V současnosti je hlavním nemocničním kaplanem v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, koordinátorem katolických nemocničních kaplanů v Praze, rektorem kostela sv. Karla Boromejského a lektorem kurzu Nemocniční kaplan na ETF UK. Dále vede seminář pastorace na KTF UK a přednáší na konferencích a seminářích.

Jak jste se dostal k tématu sexuálního zneužívání?

Ono se vlastně dostalo ke mně. Doprovázel jsem lidi, kteří měli různá traumata a zároveň si prošli různými druhy pomoci jako například i modlitbou za osvobození a modlitba jakoby ne a ne zabrat.

Při doprovázení jsem se opakovaně setkával s tím, že se někteří z nich ve svém životě setkali specificky se sexuálním zneužíváním v dětství. Tak jsem začal přemýšlet, jak bych jim mohl pomoct. Začal jsem být na to téma citlivý. Ukázalo se, že něco pomáhá a lidé si to mezi sebou řekli a poslali někoho dalšího. Vlastně mě učily oběti a nechaly mě vstoupit do jejich světa.

Původně to tedy nebylo téma zneužívání v církvi, ale obecně zneužívání?

Ano, setkával jsem se s obětmi incestu, ale postupně jsem zjistil, že to zneužívání jde i z řad církve a zase jsem hledal, jak pomoct. Zneužití duchovním má svá specifika a vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v církevním prostředí, tak jsem se tomu začal víc věnovat. Přišla mi nabídka od prof. Zollnera, který vede centrum pro ochranu dětí na Gregoriánské univerzitě, že by byla možnost prohloubit své znalosti v této oblasti. Nabídku jsem přijal a odjel do Říma.

Jak přijde taková nabídka?

Přišla prostřednictvím mojí kolegyně psychoterapeutky, se kterou spolupracuji. S některými klienty pracujme společně, já dělám duchovní doprovázení a ona dělá psychoterapii. Je to řeholní sestra boromejka, která studovala v Římě na Gregoriánské univerzitě psychologii právě u prof. Zollnera. Díky tomu jsem se s ním setkal. Tato moje kolegyně psychoterapeutka později také studovala semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním rok přede mnou, pak jsme tam šel já a nyní tam odjela studovat další žena, církevní právnička. Celkem pěkně se to doplňuje, že se každý věnujeme určité disciplíně, takže bychom mohli spolupracovat jako tým, který odborností pokrývá větší část problematiky.

V Římě jsem už studoval na Camillianu pastoraci nemocných, prošel jsem si výcviky a pracuji jako nemocniční kaplan. I to je možná moje výhoda, že jsem zvyklý pracovat a komunikovat mimo církevní prostředí. Jsem zvyklý pracovat jiným způsobem, než jakým postupuje klasická farní pastorace. Oběti sexuálního zneužívání v dětství využívají častěji zdravotnické služby, takže jako nemocniční kaplan se s lidmi, kteří byli traumatizováni, častěji setkávám.

Jsou kněží připravení na toto téma? Nemají problém o něm mluvit?

Myslím, že nejsou dostatečně připravení a mají problém o tomto tématu mluvit. Já jsem se na toto téma během své formace a svého studia na KTF nic nedozvěděl. Nebyl jsem připraven ani na to, jak vést pastorační rozhovor. Samozřejmě, že si jako lidi umíme povídat, ale je rozdíl mezi tím, vést profesionální rozhovor, a jen tak si povídat. Něco jiného je kázání a výuka katechismu a něco jiného je doprovázení, případně forma nějakého poradenství, pastoračního nebo duchovního. To všechno chce určitou odbornost a dovednosti. Musel jsem si to doplnit později už za pochodu jako kněz, kaplan v hospici.

To byla vaše vlastní iniciativa? Takže kněží nejsou v tomto ohledu dostatečně připravováni?

Já jsem k tomu došel tak, že lidé chodili ke zpovědi, ale nic se nedělo. Tedy ono se sice něco dělo na rovině svátostné, ale neprojevovalo se to v praktické změně v životě konkrétního člověka. Říkal jsem si, že buď nefunguje ten samotný akt, ta svátost, nebo nefunguje to, jak s tímto nástrojem pracujeme.

Přemýšlel jsem, kdo vede podobné rozhovory, a rozhlédl se kolem sebe. Viděl jsem terapeuty a různé podoby poradenství. Řekl jsem si, že se podívám tam, co bych mohl využít z jejich nástrojů. Jak bych se mohl naučit některé věci třeba trochu někam posouvat. Zjistil jsem, že existují nástroje, které používají všechny pomáhající profese kolem nás, ale my je nepoužíváme, což je škoda. Tak jsem se tím začal zabývat.

A co téma sexuálního zneužívání?

Bavit se o tomto tématu je podle mne problém pro celou českou společnost, není to jednoduché téma. V církvi je to možná ještě o něco choulostivější. Možná se považuje za nevhodné, aby o tomto tématu kněz mluvil. Pokud si s některými věcmi sám nevím rady, tak nejsem ochotný to ani slyšet u druhého, protože bych si s tím stejně nevěděl rady a nevěděl, co dělat. To se neděje na vědomé úrovni. Já to neslyším, protože to nechci vědomě slyšet, a tak se podvědomě takovému tématu vyhýbám.

Čím to je, že jsou kauzy sexuálního zneužívání v církvi nyní takovým tématem, že už několik let v podstatě válcuje všechno ostatní?

Je to velký hřích, který není jen osobním hříchem, ale zdá se být systémovým hříchem. Ze všeho, co víme o této problematice, vychází, že v církvi existovala a ještě existuje možnost, takové hříchy dělat, protože celé společenství je nastavené tak, že to umožňuje.

Papež mluví o klerikalismu. Jeho podstatou je vytvoření privilegované skupiny, která je chráněna, jakási kasta, která není vytvářena jen ze strany kněží, ale celého společenství. Je důležité, aby kněží sami vystoupili z této pozice, ale taky aby se věřící do této pozice nesnažili kněze dostat. Jsme jeden Boží lid a neexistuje nějaká skupina, která by byla pro svůj stav svatá a nedotknutelná. Na druhou stranu je třeba zdůraznit také to, že většina kněží nikdy nikoho nezneužila. Odhady se pohybují mezi cca 4 až 6 % kněží, kteří se dopustili zneužívání, ale většina to nikdy neudělala a jsou šokovaní tím, co se děje.

Může to souviset s nároky, se kterými církev vstupuje do společnosti a někdy sklouzává až k moralizování? Pak vzbudí dvojnásobnou pozornost, když sama selhává.

Tak to může fungovat. Na druhou stranu to, jakým způsobem se k tomu církev v některých zemích již postavila, to si zatím nedovolila samotná společnost, která na to upozorňuje. Netroufla si udělat v rámci organizací jako jsou školy nebo aktivity pro děti takovou sebereflexi, jaká proběhla v církvi a jejích zařízeních v některých zemích. Je pravdou, že církev k tomu byla donucena.

Podle mne to pořád ve většinové společnosti jede na bázi skandálnosti. Málokdy se vede skutečná debata, kdy by se řeklo, tohle je velký problém, pojďme se na to podívat společně. Církev je součástí a odrazem společnosti. I mimo církev existují různé sítě a skupiny, které se podílejí na zneužívání, produkují dětskou pornografii a konzumují ji. Čísla o zneužívání dětí přes internet jsou alarmující. Ochrana dětí v kyberprostoru je komplexní otázka, a když se na ni podíváme seriózně, tak zahrnuje celou společnost. Je to jedna z věcí, na které se potřebujeme podívat seriózně, bez pouhé touhy po vyvolání skandálu. Zřejmě sexualita není v naší společnosti dobře formována a vede mimo jiné ke zneužívání dětí. Tak se na to pojďme společně podívat, všichni společně, bez ukazování prstem; je to náš společný problém.

Takže kdyby církev tuto situaci zvládla, tak může prokázat službu společnosti?

Rozhodně. To je to, co se možná už někde daří. Ze skandalizované instituce, která je považována za hlavního zneuživatele dětí, se už někde stala institucí, která pomáhá i jinde. Např. se to už děje v Německu. Církev má týmy, které proškolují všechny zaměstnance církve a dobrovolníky. Už se stává, že si je volají z necírkevních organizací, aby jim tito lidé proškolili personál, např. na školách. Mají proškolené týmy se zkušenostmi a mají připravené preventivní a ověřené programy, které je možné použít.

Co je náplní semestrálního kurzu v Římě, který jste absolvoval?

Je to hodně intenzívní studium, každý den ve škole. Je to mezinárodní program, což dává určitý nadhled. Probírá se tam, jak jsou v různých kulturách vnímány děti a jejich práva. Pozornost je věnovaná otázkám církevního práva, problematice zpovědi, hranicím doprovázení, psychologii, psychoterapii, psychiatrii. Samozřejmě taky teologická témata, např. obraz dítěte v církvi, poslání laiků, různé podoby zodpovědnosti za církev, dále pak liturgie, modlitba, duchovní doprovázení atd. Mluvily tam i oběti zneužívání, byl to celý vějíř témat.

V kurzu nás bylo přes 20, např. dva z Madagaskaru, z Tchaj-wanu, další Afričani, jeden člověk z Thajska, kolega ze Slovenska a další.

Učili nás tam například komunikaci s médii, což byla velmi praktická věc, která ve formaci kněží také schází. Když však vypočítáváme, co všechno při formaci a studiu kněží schází, je třeba si na druhou stranu uvědomit, co vše je reálně možné směstnat do několik let studia.

Nebyly by na místě spíš nějaké kurzy pokračujícího vzdělávání s různými specializacemi? Je přece dobré si uvědomit, že jsou pro různé činnosti potřeba určité kompetence a dovednosti, které buď mám nebo nemám. Trochu nešťastná je situace kněze, který má pocit, že svěcením získal všechny kompetence.

To je možná model kněze existující od Tridentu, kdy formace vytvářela univerzálního vojáka. Svět kolem nás se změnil a my v církvi nyní chceme za pár let změnit všechno a nestíháme. Velké organizace mají svoji setrvačnost, ale věci se mění a doufejme i v tomto ohledu k lepšímu. Nejtěžší je změnit smýšlení. Je dobré zvířit téma, ale na druhou stranu brát ohled na lidi, aby to ještě byli schopní přijímat.

Jak využíváte získané dovednosti a zkušenosti dnes?

Je třeba si uvědomit, že otázka sexuálního zneužívání v církvi je velmi komplikovaná. Jde o změnu kultury. Změnu nejde udělat jednoduchým předpisem, je třeba s lidmi dlouhodobě pracovat.

Letos v Římě začíná poprvé licenciátní studium ochrany nezletilých. Ten první rok se bude krýt s kurzem, který jsem absolvoval. Takový velký přehled všeho. Druhý semestr se zaměří na prohloubení některých témat. Třetí semestr bude věnován praxi v některé z organizací, které pracují s obětmi. Studium není zaměřeno jen na církev, ale obecně na práci s obětmi a na přípravu jim pomoci. Tuto praxi by každý absolvoval ve svých zemích. Poslední semestr se studenti vrátí do Říma, kde budou psát licenciátní práci. Je třeba uvést, že to není jen studium pro kněze, ale i pro laiky. I když v našem studiu byli většinou jen lidé zasvěcení, laici asi jen dva.

V České republice připravujeme vznik kurzů v rámci celoživotního vzdělávání na KTF UK. Už jsme byli přednášet v semináři v Olomouci a budeme přednášet i v Praze. V Olomouci to byla třídenní duchovní obnova na toto téma, i když to nebyla standardní duchovní obnova. Doufám, že to povede k tomu, že se budeme méně bránit nahlížet pravdu o tom, co dělo a děje, protože budeme vědět, co s tím.

Pojďme zcela prakticky k otázce, co dělat, když se setkám se sexuálním zneužíváním? Jaký doporučujete postup?

První a nejdůležitější je, abychom ve chvíli, kdy přijde oběť a chce mluvit o této věci, nepanikařili. Už tím, že budeme naslouchat, můžeme pomoct. Nebudeme to nijak hodnotit nebo kritizovat, budeme naslouchat. Pak můžeme pomoci tím, že dotyčného nasměruje na další pomoc. Třeba budeme tím prvním, komu dotyčný příběh převypráví, jednou, dvakrát nebo i vícekrát. Můžeme ho pak i doprovodit k někomu, kdo mu dále pomůže. Tohle je úplně stěžejní.

Tristní jsou případy, kdy je obětem řečeno, aby odpustily a nechaly to být, aby na to zapomněly. Rady zpovědníků, ať o tom oběť nikomu neříká, jsou úplně kontraproduktivní. Tím jen poškozují oběť dál a zvyšují riziko, že budou další oběti. Jedním z důležitých kroků je, aby byl agresor označen. To může být leckdy dlouhodobý proces, protože oběť nemusí mít chuť nebo odvahu agresora označit.

Dobré je také pro pomáhajícího vyhledat si pro sebe oporu a pomoc. Někoho, s kým bude moci konzultovat a poradit se. V případě, že se jedná o dítě, je povinen ohlásit zneužívání na policii.

Co by se mělo stát. První věc, mělo by se to nahlásit ordináři, nejlépe biskupovi. Biskup by měl udělat jasné kroky. Zjistit, zda je obvinění možné, např. se může zjistit, jestli tam dotyčný kněz v uváděné době vůbec působil. Někdy je to problém, protože oběti často nemají zcela přesné údaje. Biskup by měl duchovního okamžitě stáhnout z pastorace. Pokud se jedná o aktuální zneužívání nezletilých, tak je povinností biskupa to bezprostředně nahlásit na policii. Není totiž kompetentní vést trestní vyšetřování. Pokud ví o těchto věcech, tak je jako kterýkoliv jiný občan ČR povinen to nahlásit. Protože pokud se tak nestane, tak za to může být trestně stíhán. Nejedná se totiž jenom o hřích, ale i o trestný čin.

Není to povinností už toho, kdo to vyslechne jako první, pokud to není řečeno ve svátosti smíření?

Samozřejmě, ale tady je to složité. Pokud je dotyčnému více než 18 let a zneužívání se stalo již před mnoha lety, tak je otázkou, co s tím policie bude dělat. Každopádně ano, pokud to někdo slyší a jedná se o nedávno zneužité dítě, tak dospělý, kterému to je řečeno, má povinnost to nahlásit na policii. Pokud to neudělá, páchá trestný čin.

Je ale potřeba rozlišovat dvě situace. Buď se jedná o dítě a zneužívání se aktuálně děje, nebo obětí je dnes dospělý člověk, který vzpomíná na zneužívání v minulosti.

U dětí je důležité, že o tom vůbec mluví. Dítě by mělo být pochváleno, že o tom vůbec začalo mluvit. Dospělý, rodič nebo kamarád by měl pokud možno zachovat klid. Už to, že dítě mluví a že je mu s klidem nasloucháno, je určitá terapeutická pomoc. Nejhorší je, když je oběť umlčována. Dospělý by to měl vnímat jako dobrou věc, že o tom dítě mluví. To se týká zneužívání v církevním i necírkevním prostředí. Pokud se jedná o duchovního, mělo by se to nahlásit biskupovi a předat to policii. Biskup by sám měl pokračovat ve vyšetřování a pak podat informaci na kongregaci. Na to existují přesně popsané postupy a směrnice.

Když se zjistí, že se nějaký kněz se dopouštěl zneužívání, tak je třeba, aby to ve farnostech, kde působil, zaznělo. Aby bylo řečeno, že se oběti mohou hlásit, že mohou přijít a že jim nabízí společenství církve pomoc. Tím může začít proces určitého uzdravení. Důležité je uvažovat nejenom z pohledu primární oběti, ale i sekundárních obětí. To jsou ti, kteří nesou následky zneužití ve svém životě. To může být třeba i farnost, která byla jednáním duchovního zrazena. Zároveň může být farnost i v určitém smyslu agresorem. Lidé si třeba něčeho všímali, ale nechtěli to vidět nebo se tomu věnovat. Nebo dokonce mohou být lidé z farnosti těmi, kdo začnou útočit na oběť, aby mlčela, že lže, že si vymýšlí.

Jestli tomu dobře rozumím, tak je důležité zveřejnění jako předpoklad dalšího procesu uzdravování?

Určitě. Je to první krok, že se řekne, tento duchovní nebo pracovník církve se provinil. Jasně se pojmenuje hřích a kriminální čin, a v té chvíli je možné začít proces uzdravování. Ti, kteří neviděli nebo nechtěli vidět, mohou nastoupit cestu pokání. Stejně tak ti, kteří křivě označovali oběť za lháře, mohou začít cestu pokání. Zároveň může začít cesta odpuštění. Farnost jako celek s tím může začít pracovat.

Je třeba nezapomínat i na sekundární oběti což jsou i manželé a děti obětí zneužívání, protože často nesou dopady těchto činů. Například to ovlivnilo sexuální život oběti, jejich děti nemusejí zakoušet přirozenou náklonnost a fyzickou něhu. Dopady zneužívání jsou rozmanité a individuální.

Je důležité, aby proběhl nějaký soudní proces, ale je třeba si uvědomit, že ani soudní proces nemusí oběti prospět. Když mluvím s obětmi, které s tím chtějí jít k soudu, musím je připravit, že to nemusí přinést kýžený výsledek, že se z toho může agresor vysekat. To znamená, že ne každá oběť dojede spravedlnosti. Na druhou stranu je třeba počítat také s možností falešných obvinění, i když jsou poměrně vzácná.

Domníváte se, že proces, který probíhá v některých západních zemí, máme teprve před sebou?

Ještě bych chtěl zmínit jednu věc. Častokrát slyším, že jsou to zlá média, která očerňují církev. Tak je dobré si uvědomit, že média nejsou zlá, naopak mnohdy pomáhají církvi se očistit.

Myslím si, že u nás v České republice nás to ještě nějakým způsobem čeká a zřejmě to nebude takové velké množství obětí. Z několika důvodů: Jednak za totality církve neměly školy nebo podobná zařízení pro děti, kde nejčastěji docházelo ke zneužívání ve velkém množství. Dále pak u nás ve společnosti měla a má církev menší vliv než na Západě. Případy tady byly a jsou, tomuto fenoménu se nevyhneme, podobně jako nemůžeme zaručit bezhříšnost nikoho v církvi.

Je třeba být církví, která je schopna obětem naslouchat a pomoct jim. Církví, která by možná mohla být příkladem v řešení této otázky v české společnost, pokud by se k ní postavila čelem a vhodně jí řešila.

Některé věci se u nás už dějí, jak jsem zmínil, různé aktivity na fakultě a v semináři. Ještě by mohla být větší vstřícnost vůči obětem. Mohlo by vzniknout určité centrum, kde bychom tu pomoc mohli jako církev prakticky nabízet A to nejenom obětem v církvi a z církve, ale i obětem mimo církevní struktury. Pokud by církev u nás tuto roli zvládla, mohla by její činnost v této oblasti být požehnáním nejen pro církev. Mohla by se stát v této oblasti požehnáním i pro celý svět, aby měla prorockého ducha. Tak by naplnila své prorocké poslání.

A co třeba existence speciálních telefonních linek, jako mají např. v Německu?

Jistě by to stálo za to. V České republice jsou už organizace, které provozují telefonické linky na bázi občanské společnosti. My nemáme nic církevního. Já už se s tím setkávám, že mě lidé oslovují kolegové ze státních organizací nebo z neziskového sektoru, kam přicházejí lidé, kteří jsou věřící a rádi by to řešili i po této linii, ale tyto organizace to nenabízejí. Některé oběti by to uvítaly, kdyby součástí péče byl i duchovní rozměr.

To je asi úkol, který stojí před církví v České republice?

Určitě je to jeden z možných a zajímavých projektů, které by mohly pomoct. Bylo by fajn být proaktivní a nečekat, až vypuknou skandály. V Římě nám bylo stále opakováno, ať se konečně v zemích, kde nevypukly skandály, poučíme a nečekáme, až nás bude tlačit nouze.

Měli bychom se snažit dostat se od bulvárního ukazování prstem k seriózní debatě o této problematice, která je velmi komplexní a citlivá. Bylo by vhodné nabídnout práci s agresory, stát se společenstvím, které je uzdravujícím jak pro oběti, tak pro pachatele, u kterých uzdravení jde přes přiznání viny a nesení zodpovědnosti za to, co se odehrálo. Tuto zodpovědnost musí vzít na sebe i ti z církve, kteří kryli agresory a útočili na oběti.

V Římě jsem psal práci na téma duchovního doprovázení agresorů sexuálního zneužívání, a to především kněží. Uvědomil jsem si, jak jsme na to v naší zemi nepřipravení. Taková práce není pro jednoho člověka, ale je nutné, aby to byla týmová práce. Jednak duchovních, ale i terapeutů a ostatních profesí. Pochopil jsem také, že biskup, který se rozhodne sám, bez společné práce s odborníky, rozhodovat o agresorovi, je na nejlepší cestě k tomu, aby se nechal zmanipulovat. Agresoři jsou totiž většinou velmi zběhlí v manipulaci a sami sebe přesvědčují o tom, že se nic vážného neděje. Proto je jejich vystupování tak přesvědčivé.

„Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“

„Bezpečí,“ říká americký psycholog Abraham Maslow (1908–1970), patří k základním lidským potřebám, je pro člověka stejné nutná jako dýchání, spánek a potrava. Tato základní potřeba je dnes stále více předmětem pozornosti:

Na jedné straně se katastrofální nerovnost světa vyhroceně projevuje tam, kde panuje nebezpečí – kde je ohroženo tělo, život a přežití. Jen trochu bezpečí, říká matka z Damašku, jejíž spící dítě zabila štěpina bomby, vlétnuvší oknem.

Na druhé straně se speciálně v bezpečných státech severu stala otázka bezpečí dominantní, takže život tamních obyvatel může být právě bezpečnostními opatřeními narušován.

Bezpečí je tedy nutné. Ale není prostě pouze „dobré“.

Sociolog Wilhelm Heitmeyer v poslední části své dlouhodobé studie s názvem „Německé poměry“ (pro situaci ve středoevropských zemích jsou poměry v Německu nepochybně exemplární) mluví o „znejistění“ jako o jednom z rozhodujících symptomů desetiletí 2002-2012. „Znejistění“ nemusí nutně znamenat ztrátu objektivizované bezpečnosti, avšak rozhodně jde o ztrátu důvěry. K tomuto „znejistění“ vedou podle Heitmeyera signální události jako útok z 11. září, krize finančního trhu a dluhová krize, ale také pociťované fenomény, jakými jsou ztráta kontroly, zrychlující se vývoj a nedostatek jasného směru v kultuře a politice. „Znejistění“ ovšem znamená také, že na světě dnes více než 60 milionů lidí hledá nový domov a více než polovina z nich je na útěku ve vlastní zemi. Tuto nejistotu, která vyhání z domovů masy lidí, pak zase někteří obyvatelé cílových bezpečných zemí pociťují jako znejistění. Uprchlíci, kterým se podařilo dostat do vytouženého bezpečí, čelí zde novým nejistotám, týkajícím se práva na pobyt, budoucnosti, každodenních problémů, osudu vzdálených příbuzných a mnohého jiného. V zemích, které přijímají uprchlíky, se na pravici politického spektra objevují (noví) aktéři, dochází zde k zásadnímu posunu na politické scéně a k novým „signálním událostem“, jimiž jsou např. teroristické útoky v Evropě. To všechno způsobuje, že vnímání bezpečí a nebezpečí sílí a proměňuje se.

Bezpečí se stává politickým úkolem, předmětem touhy (často primitivní) a zároveň neřešitelným problémem: jaké bezpečí? kolik bezpečí? bezpečí pro koho? bezpečí před čím?

1. Bezpečí a náboženství

Sine cura – bezstarostnost a duševní klid – to byla definice bezpečí (securitas) v 1. století př. Kr. Tento jazykový novotvar se připisuje Ciceronovi (106–43 př. Kr.), který v něm, podle stoické tradice, spojuje představu neotřesitelnosti (ataraxia) a nepodléhání vášním (apathia). Tedy nikoli teprve Seneca (4 př. Kr.– 65 po Kr.), nýbrž již Cicero považuje securitas za cíl filosofického umění žít (ars vivendi): „Bezpečím nazývám svobodu od starostí, právě v něm spočívá šťastný život.“ Jen o málo později však pojem securitas proniká do politické (či politicko-ekonomické) oblasti a personifikovaná Securitas se objevuje na mincích Římské říše. Je tedy bezpečí vnitřní postoj? Nebo je bezpečí to, co vládce, král poskytuje svým poddaným?

Až do novověku je téma bezpečí spojováno s náboženstvím. Bezpečí se považuje za dar Boha, bohů, přírody, osudu. „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla“, zpívá se v písni. Luther složil tento chorál koncem dvacátých let 16. století jako německou parafrázi Žalmu 46: „Bůh je naše útočiště, naše síla“. Pro protestantismus má tato píseň symbolický význam; básník Heinrich Heine (1797–1856) ji nazval „Marseillaisou reformace“. Pro samotného Luthera je to výraz apokalyptické vize světa: Bůh a ďábel v kosmickém zápase. Kristus poráží ďábla – věřící zůstává pouze pasivním, žasnoucím pozorovatelem. Náboženství zde používá architektonický obraz: Bůh nejen jako dům, domov, nýbrž jako hrad, poskytující jistotu – především bezpečí před nepřítelem, před útočníkem. Od počátku 19. století dostávala tato původně kostelní píseň stále silnější nacionalistický smysl. V roce 1871 pak Richard Wagner Lutherův chorál zpracoval ve svém „Císařském pochodu“, skladbě k oslavě Německé říše, nově založené po vítězství v krvavé německo-francouzské válce. V nacionálněsocialistickém velkofilmu „Velký král“ (Der große König, 1942), který vznikl na Goebbelsovu objednávku, byla tato melodie použita jako narážka na Hitlera („rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení“).

Takový posun z náboženské do nenáboženské oblasti je zvláštním znakem pojmu „bezpečí“. To, co my dnes nazýváme bezpečnostní technologie (zařízení k účelům ochrany a sledování, ale také fantastický program raketové obrany Ronalda Reagana), se jako představa objevuje už v soustavě křesťanských symbolů. Křesťanská ikonografie vrcholného středověku vytvořila např. typ „Madony s ochranným pláštěm“. Na těchto zpodobeních rozprostírá Maria svůj plášť nad lidmi hledajícími útočiště před šípy, které prší z nebe (někdy je posílá i sám Bůh). Plášť je vysoce efektivní bezpečnostní zařízení – lidem schovaným pod ním nemohou šípy ublížit. Na těchto náboženských obrazech lze vidět i náznaky exkluze či primitivní sexualizace: lidé ukrytí pod pláštěm si buď ochranu zasloužili (jsou to často zakladatelé kostelů či světci), nebo jsou tak malí, aby se jich pod plášť Velké Madony vešlo víc a aby se mohli nejen zachytit lemu její sukně, nýbrž se ukrýt i pod ní.

2. Bezpečí: tři významové roviny

„Bezpečnost“ je mnohoznačný pojem. Týká se všech oblastí života – od bezpečných investic přes jistotu víry či bezpečnost potravin až po bezpečný sex. Mluvíme o tom, že malé děti nebo státy mají potřebu bezpečí, že důchody musejí být jisté, pitná voda bezpečná, že je nutno zajistit dodávky proudu a bezpečí v parku. To všechno ukazuje, že „bezpečnost (jistota)“ je pojem vyjadřující opak žádoucího stavu – kdybychom žili ve světě bez hrozeb, bez rizika, bez nebezpečí, pak bychom tento pojem nepotřebovali. O možném ohrožení bychom nemuseli přemýšlet.

Pojem bezpečí přitom zahrnuje celý komplex významů, který nelze jednoduše a univerzálně definovat. Představy bezpečí se v zemích Severu od představ na Jihu výrazně liší, a to i podle společenských vrstev, oblastí života a pohlaví. Je možno definovat tři významová pole: bezpečí jako paradox, bezpečí jako představa spojená s budoucností, míra bezpečí.

a) Bezpečí je paradox

V zemích Severu žijeme v nejbezpečnější společnostech, jaké kdy existovaly. A přesto se zdá, že „bezpečí“ se stalo řídícím pojmem, který v posledních letech motivuje a usměrňuje nejen diskuse ekonomů, politiků a sociologů, nýbrž i utváření osobního života, a tedy také soukromé, společenské a politické jednání. Důvodem je „paradox bezpečnosti“: Nebezpečí je předpokladem rozvoje společnosti; nicméně společnost, která se rozvíjí, nebezpečí stále hůře snáší, takže roste poptávka po strategiích, jimiž by bylo možno zvládat pokračující znejistění. Čím pevnější jsou zdi, čím vyšší jsou ploty chránící společnost nebo člověka, tím je svět za zdmi a ploty hrozivější. Jenže „paradox bezpečnosti“ – čím více bezpečí mám, tím více ho potřebuji – neustále sílí: nepřehlednost činů a jejich důsledků pro jednání, nejasné připisování zodpovědnosti, ekologická a ekonomická nejistota, ale i hluboký nedostatek elementární důvěry a útěchy – to vše způsobuje, že volání po bezpečí je stále hlasitější.

b) Bezpečí je projekt budoucnosti

Bezpečí, říká filosof a politolog Peter Burgess, není nic jiného než projekt budoucnosti, „která není náhodná, nýbrž nutně nejistá a plná nebezpečí“. Co víme o jistotě, je přitom vědění virtuální: vědění o tom, jak bychom jednali, kdybychom měli skutečně adekvátní vědomosti. A toto nevědění může být vědomé nevědění (known unknown), tehdy vědění, o němž víme, že je v konečném důsledku s naprostou přesností nemáme, anebo nevědomé nevědění (unkonwn unknown), tedy vědění, o němž dokonce ani nevíme, že je nemáme. Uvažování o bezpečí zahrnuje tedy empirická fakta, statistiky (a tudíž možná fakta), myšlenky, obavy, přání, zkušenosti a hodnoty, které se pohybují mezi minulostí, přítomností a budoucností.

c) Bezpečí má své hranice a potřebuje hranice

Bezpečí je omezená věc. Dokonalého bezpečí nelze dosáhnout především z ekonomických důvodů. Ale není ani dobré si ho přát, neboť – domyšleno do konce – postoj, který staví bezpečí nade vše, nás zbavuje svobody, nedovoluje nám riskovat, otevřít se budoucnosti. Jen uzavřeni v gumové cele bychom byli (do určité míry) bezpečni. Totální jistotu tedy nelze ani uskutečnit, ani si přát. Proto musí mít bezpečí určitou míru.

3. Ambivalence bezpečí

Bezpečí jakožto morálně obsažný koncept znamená:

  • že vytváření bezpečí je jako každé lidské jednání podřízeno morálním nárokům;

  • že výzkum, vnímání a vytváření bezpečí je implicitně i explicitně spojeno s hodnotami: „Pocit ohrožení,“ říká Peter Burgess, „implicitně souvisí s tím, co má pro nás hodnotu. Souvisí s možností, že to, co považujeme za cenné, by mohlo zmizet, mohlo by být zcizeno nebo zničeno“;

  • že bezpečí a nebezpečí nejsou údaje na téže stupnici, kde bezpečí znamená „dobře“ a nebezpečí „špatně“, neboť vztah mezi bezpečím a nebezpečím je mnohem složitější;

  • že bezpečí je z antropologických, společenských, politických a ekonomických důvodů vždy omezené, a proto musí být rozdělováno spravedlivě; že bezpečí musí být zároveň vymezeno proti jakékoli totalizaci, a proto potřebuje správnou míru.

Bezpečí se tudíž stává ambivalentním: Na jedné straně je to vysoká hodnota, takže se stává žádoucím cílem a je nutné je vytvářet a udržovat. Základní míra bezpečí je podmínkou plánování, elementárního kulturního vývoje, spravedlnosti. Na druhé straně jsou s úsilím o „bezpečí“ často spojena omezování v jiných oblastech. A tak se ukazuje, že zprvu zcela neproblematická poptávka po „bezpečí“ ústí do klasického konfliktu mezi rozmanitými hodnotami jako bezpečí, svoboda, spravedlnost a soukromí. Úsilí o stále větší bezpečí totiž způsobuje, že jiné hodnoty jsou porušovány a omezovány. A tak je třeba si klást otázku, jakou cenu – ať už ve formě peněz, svobody, spravedlnosti či soukromí – jsme ochotni za „bezpečí“ zaplatit.

4. Absolutizace bezpečí

Pokud si bezpečí představujeme jako „pevný hrad“ a tento „pevný hrad“ jako samého Boha, pak je bezpečí právě tak nekonečné a absolutní jako Bůh. V sekulárním kontextu se taková absolutizace projevuje tím, že bezpečí je ceněno výše než všechny ostatní hodnoty. O bezpečí se pak mluví ve smyslu „všechno je lepší než být mrtvý“. Jak problematické jsou podobné výroky, a to i v individuálních situacích, ukazují medicínské spory na konci lidského života. Ještě problematičtější jsou, používají-li se v kontextu aktivního jednání s cílem zajistit bezpečnost a vyloučit možná rizika a hrozby. Pak se totiž snadno stává, že jiné, zdrženlivější způsoby jednání (takové, jimž jde o jiné základní hodnoty, jako je lidská důstojnost, svoboda, soukromí nebo spravedlnost) jsou odmítány. Tím se nastoluje iluze bezpečné společnosti.

Je-li pojem bezpečnosti takto zvýznamňován, zapomíná se, že trvale „jistý“ nemůže být žádný lidský život ani žádná lidská společnost.

Zygmunt Bauman upozornil, že snášet pocit všeobecné nejistoty, charakteristický pro lidský život, je pro člověka pozdní moderny obtížné. Často je jednodušší tento pocit nejistoty, toto „transcendentální bezdomovectví“ (Georg Lukács), dávat do souvislosti s hmatatelnými, subjektivně vnímanými příčinami, jako jsou jedy v potravinách, agresivní mládež v metru, potenciální teroristé potenciálně všude. To neznamená, že taková vnímaná ohrožení odrážejí skutečnost, ale neznamená to ani, že by nebyla „reálná“. Znamená to, že ona tváří v tvář pociťovanému ohrožení nenaplněná touha po důvěře a útěše nesmí být opomíjena.

5. Dobré bezpečí?

Bezpečí, v němž dnes žijí lidé severní polokoule, je v dějinách naprosto ojedinělé. Z této pohodlné jistoty plynou tři oblasti problémů, neboť tyto bezpečné společnosti jsou obklopeny nerovností a nespravedlností:

  • Z pohledu světa je jejich bezpečí výjimkou; přitom své vlastní (např. ekonomické) bezpečí dosahují na účet jiných.

  • Uvnitř těchto společností se toto pohodlné bezpečí netýká každého; prostitutky, bezdomovci, ilegální přistěhovalci z něj mají velmi málo, nebo vůbec nic. I v tomto případě jde bezpečí většinové společnosti na účet jiných.

  • Politická nebo individuální snaha o bezpečí má vždy nebezpečný sklon omezovat jiné základní hodnoty. Toto omezování může škodit tomu, co má být chráněno především: lidem, kteří jsou jako takoví zranitelní.

Z této situace vyplývá zvláštní odpovědnost, zejména tam, kde je vlastní bezpečí vykupováno nebezpečím druhých:

Bezpečí je nespravedlivé, je-li vykoupeno nebezpečím, které postihuje chudé vrstvy, oběti politických a ekonomických zástupných válek, i ty, kteří musejí zůstat „za dveřmi“ – ať jsou to žebráci na pěších zónách velkoměst nebo migranti na hranicích Evropy. Bezpečí je nespravedlivé, je-li vykoupeno omezováním soukromí a svobody, např. když se stát snaží pomocí nových technologií o úplnou kontrolu svých občanů.

Bezpečí musí být tudíž rozdělováno bez ohledu na dosavadní hranice – a musí být moudře limitováno.

6. Jak nastolit dobré bezpečí

Znamená to, že pro každé jednání, jehož cílem je vytvoření bezpečí, musejí být stanoveny meze. Tady platí Kantův kategorický imperativ. Když je mučení ospravedlňováno jako prostředek k ochraně ohrožené bezpečnosti; když se bez příčiny a bez podezření shromažďují a vyhodnocují údaje o obyvatelstvu týkající se nejrůznějších oblastí života; když se v zájmu bezpečí odhalují o některých jedincích nejintimnější informace; když se nepříjemní lidé, kteří nejsou nebezpeční, vylučují jen proto, aby se jiní lidé cítili bezpečněji – ve všech takových případech je zneužívání lidských bytostí označováno jako prostředek k dosažení vyššího cíle. Takové jednání nemůže být morálně správné.

Při nastolování bezpečí existuje ovšem mnohem více šedých zón, ambivalentních oblastí, kde s kategorickými normami nevystačíme. Potřebujeme nejen kategorický imperativ, nýbrž také „pragmatický imperativ“, nástroj nikoli technický, nýbrž vztahující se k morálce, a to i v jejích kulturně specifických podobách. A tady se dostává do hry moudrost.

V dějinách evropského umění je moudrost často zpodobována jako postava stojící mezi tím, co je „nahoře“, a tím, co je „dole“; někdy i jako postava se dvěma tvářemi, z nichž jedna hledí dolů a druhá vzhůru. Je to tedy personifikovaná ctnost, která přináší morální ideály z „nebe“ na „zem“. Moudrost je ctnost, k níž patří smysl pro konkrétno a perspektivu. Moudrost vidí konkrétní okolnosti v jejich specifičnosti, chápe lidský život s jeho šedými zónami a dvojznačnostmi, rozumí lidskému bytí v jeho konečnosti.

Zmíněné pragmatické imperativy nejsou nějaká přísná pravidla jednání, nejsou to silně normativní výroky, nýbrž doporučení a pokyny pomáhající při rozhodování. Mají v sobě něco provizorního, neboť vycházejí z toho, že v konkrétních situacích neplatí „jednou provždy“ a neplatí ani „jednou provždy a pro všechny“. Jejich výchozím postojem je snaha chápat subjekt a svět, afekt a rozum nikoli jako něco principiálně odděleného, nýbrž jako něco, co souvisí se sebeeorientací subjektu, kdy člověk rozvíjí svůj orientační smysl pro život, svůj pohled na život jako celek i s jeho konečností. Je to právě konečnost, co činí osobu tím, čím ve skutečnosti je.

Tato jistota, získávaná moudrostí, není žádné trvalé zabezpečení – neboť snažíme-li se zabezpečit, musíme se zabezpečovat stále znovu a lépe. Moudrému jde o jistotu, která strachu a starostem o osobní existenci čelí a nevyhýbá se jim. Potom jistota neznamená zabezpečení, které nás má učinit pokud možno nezranitelnými, nýbrž je onou jistotou (certitudo), která nás činí pokud možno jistými v naší zranitelnosti.

7. Náboženství jako návod

Všichni potřebuje základní míru bezpečí, abychom mohli v životě plánovat, rozvíjet kulturu, posilovat spravedlnost a radovat se z dětí. Právě tak ale potřebujeme v životě nebezpečí.

Krátce před svou smrtí popsal Zygmunt Bauman onen „smrtelný hřích“, jehož se v očích původních obyvatel dopouštějí přistěhovalci:

„Jejich smrtelný hřích, jejich neodpustitelné provinění spočívá v tom, že vyvolávají mentální a praktickou bezradnost, která sama vyplývá ze znejistění způsobeného jejich obtížnou pochopitelností a zařaditelností (pochopit, jak řekl Wittgenstein, znamená být schopen říct ‚už vím, jak dál‘).“

To, co „my“ těm „jiným“ neodpouštíme, je tedy „naše“ nejistota. Je obtížné přenést antickou securitas – klid duše a neotřesitelnost – do našich moderních, rozptýlených životů: jsou příliš složité, příliš rychlé, příliš nepřehledné. Už sama složitost, rychlost, nepřehlednost vyvolává nejistotu. Jestliže tuto zásadní nejistotu ještě stupňují všichni ti, kdo jsou „jiní“, stává se, že jí čelíme tím, že těmito „jinými“ pohrdáme nebo je vylučujeme.

Právě v souvislosti s vírou lze jistotu interpretovat jinak. Ujištění, že každý člověk je zásadně přijat, osvobozuje. Osvobozuje nás k tomu, abychom se nechávali znejistit a skrze toto znejistění se učili lidskosti. Na to, co je cizí, nové či jiné, není nutno odpovídat strachem nebo vylučováním. Proto je načase chápat náboženství jako návod, jak znejistění přijímat. Tato schopnost nechat se znejistit se neopírá o antickou securitas, nýbrž o certitudo - jistotu přesvědčení a zásadní důvěru. To je výzbroj, s níž se lze postavit proti bezpečnosti vykupované nebezpečím druhých; takto vyzbrojeni poznáme, že se nemusíme stále více zajišťovat, nýbrž že můžeme žít.

Z Concilia 2/2018 přeložila Helena Medková

(Někteří) zapomenutí svatí římské Británie

O keltské církvi v Británii se píše hojně a také raná anglosaská církev je předmětem celé řady odborných i populárních knih. Brito-římské křesťanství je však opomíjené a téměř se zdá, jako by v době Augustinova příchodu do Canterbury v roce 597 křesťané na východ od Chepstow už téměř nežili. Není to nijak daleko od pravdy – venkov zůstal převážně pohanský, křesťanské obyvatelstvo ve městech bylo pohanskými Angly a Sasy spíše vyvražděno než zotročeno, kostely pobořeny. Nebylo prakticky na co navázat, začínalo se od nuly (a s trochu jiným národem, ovšem).

I.

Poničené svatostánky zmiňuje už kolem roku 540 kněz Gildas „Moudrý“ (britský Říman rodem i výchovou), když píše o svatých mučednících, „jejichž náhrobky a místa mučednictví, kdyby nebyly pro naše rozmanité zločiny zasaženy a zničeny barbary, stále by zapalovaly v myslích přihlížejících nemalý oheň božské Lásky. (…) Svatý Alban z Verulamia, Aaron a Julius, občané města legií, a ostatní obojího pohlaví, kteří vytrvali velkodušně na svých místech v křesťanském zápase.“1

Albanův kult ovšem – jako jedna z mála výjimek - přetrval všechny historické bouře ostrova a uchoval si dosud jistou popularitu, jakkoli kolem tohoto muže je mnoho nejasností. Byly vysloveny zajímavé hypotézy ohledně jeho životopisných dat, místa mučednictví, dokonce došlo ke zpochybnění světcovy historické existence.2

Co se týče občanů (možná důstojníků) Aarona a Julia, pak v jejich případě panuje určitá rozpačitost především nad místem popravy – „město legií“ (legionum urbis) je sice tradičně ztotožňováno s Caerleonem, ale není vyloučen ani Chester nebo York.3 Místní názvy, spjaté s mučedníky, skutečně svědčí rozhodně spíše pro Caerleon/Isca Augusta; York/Eburacum však byl nejen velevýznamným „městem legií“, ale přímo „městem císařů“ – zemřel tam Septimius Severus (193–211), stejně jako Constantius Chlorus (Caesarem v letech 293–305, Augustem 305–306). Constantiův syn Konstantin se pak přímo z Yorku vydal na kontinent, aby pro sebe uchvátil trůn a stal se prvním křesťanským imperátorem, Církví oslavovaným „Třináctým apoštolem“. Mučednictví Aarona a Julia (a stejně tak Albanovo) možná spadá už do Severových časů, jakkoli zcela není vyloučena ani doba Constantiova. Ten sice Diokleciánův „Edikt proti křesťanům“ nijak horlivě neuplatňoval, jistě by ale neváhal tvrdě zakročit proti přehnané vyzývavosti Kristových vyznavačů, zejména jednalo-li se o důstojníky.

Pověstných „Tisíc mučedníků“, uctívaných v Lichfieldu a tradičně považovaných za velkou skupinu obětí Diokleciánova (prakticky samozřejmě Constantiova) pronásledování, patří – podle mého názoru - do zcela jiné doby.4

II.

Víme, že biskup Augustin, když za Ethelberhtova kralování (asi 589–616) evangelizoval Kent, narazil tam na kult, přetrvávající mezi britským obyvatelstvem ještě z římské epochy – týkal se mučedníka, jménem Sixtus. Canterburský biskup se obrátil na Řehoře Velikého s dotazem, jaké má k tomu zaujmout stanovisko, a papež nařídil nahradit lokálního světce osvědčeným světcem římským – jedním ze svých předchůdců Sixtem II., zavražděným v katakombách během eucharistické slavnosti v srpnu roku 258.5 Svátek britského mučedníka Sixta je dnes sice připomínán 7. února, o jeho životě a smrti však není známo nic. Sdílí tak osud mnoha dalších křesťanů prvních století na území Británie, což platí i pro církevní představitele, biskupy nevyjímaje.

III.

Seznam prvních čtrnácti londýnských arcibiskupů, připisovaný Jocelynovi z Furness (1175–1214), nemusí být zcela spolehlivý, zvláště když neuvádí ani bezpečně doloženého Restituta, který se zúčastnil protidonatistického sněmu v Arles roku 314.6 Zajímavou postavou, vynořující se ze seznamu, je bezesporu „arcibiskup z Londýna sv. Vodinus, umučený za časů krále Vortigerna a Hengista…“7 Navzdory zdánlivě přesné dataci světcovy násilné smrti do roku 453 se zde ocitáme mimo historickou půdu. Vortigernem se budeme zbývat níže, anglosaský rek Hengist („Hřebec“) a jeho bratr Horsa („Kůň“) jsou však postavy božských dvojčat koňského kultu indoevropské mytologie, podobně jako třeba Tyndareovci Kastór a Polydeukés.8 Do říše mýtů zřejmě patří i sám Vodinus – což může být anglosaský bůh Woden, známý na vikingském Severu jako Odin, temná šamanská bytost, která se na posvátném stromě Yggdrasilu obětuje sama sobě. Je snadné si představit, že v raně křesťanském anglosaském Londýně bylo božstvo germánských dobyvatelů diplomaticky prohlášeno za světce, čímž se úcta k němu stala přijatelnou, ne-li žádoucí. Pokud Vodinův kult v Londýně skutečně existoval – což zdaleka není jisté – pak dlouho nepřetrval a zanikl beze stopy.

V seznamu londýnských hierarchů se setkáme též s Guitolinem, o kterém referuje poměrně nespolehlivý (leč populární) zdroj z dvanáctého století – „Historia Regum Britatanniae“ (VI. 4) Geoffreye z Monmouthu. Odtud se dozvídáme, že onen arcibiskup se vypravil do Bretaně, žádat po králi Aldroenovi vojsko na pomoc proti barbarům. Odehrát se to mělo přesně v době, kdy „pyšný tyran“ Vortigern učinil a uskutečnil totéž rozhodnutí. Jde jistě o jediný příběh ve dvou verzích, příběh o pozvání germánských pomocných sborů – možná skutečně z Bretaně – do Británie zoufalými britskými Římany.9 Že Vortigern (což je spíše titul než jméno) pocházel z téhož rodu jako arcibiskup, dokazuje jeho rodokmen: „Guorhegirn (byl synem) Guertheneua, Guertheneu Guitaula, Guitaul Guitaliona, Guitalion (byl synem) Gloui…“10 Nezkomolená verze rodového jména zněla asi Vitalinus či Vitalianus.

Můžeme se právem domnívat, že král Vortigern a arcibiskup Guitolin jsou jedna a táž postava. Přesto, že pro pozdější spisovatele (a současné filmaře)11 představuje prototyp ďábelského tyrana, Gildas, píšící o něm jako první, odsuzuje pouze jeho hloupost a pýchu, nikoli vlastizradu, pokládaje ho za nešťastníka (infausto tyranno).12 Skutečnou osobou, skrytou pod nánosem pověstí, byl snad římský aristokrat v Londoniu, spíše jakýsi vicarius, než král ve středověkém smyslu slova. Nemáme důvod pochybovat, že byl zároveň biskupem – takových případů známe povícero (o sto let později je světec Cadoc nejen králem Gwynllywu, ale zároveň opatem mnišské komunity a biskupem, rovněž rhegedský Rhun, syn Urienův, v sobě spojuje úřad biskupa a krále, byť je možná nezastával současně).13 Nennius v devátém století zmiňuje i Vortigernovy syny (včetně fiktivního Fausta),14 což se s biskupským úřadem nikterak nevylučuje – celibát kněžstva nebyl ještě povinný. Jelikož se však dochovalo – lidovým podáním jistě značně zkreslené - vyprávění o konfliktu Vortigerna s galským hierarchou Germanem, nesmlouvavým bojovníkem proti Pelagiovu učení,15 nelze ani vyloučit, že Vortigern/Vitalinus byl biskupem pelagiánským. Stéla u kostela v dyfedském Nevern, s dosud patrným nápisem „VITALIANI EMERETO“, snad původně označovala jeho hrob.16 Bretaňská legenda o svatém Gurthiernovi, britonském princi, který se podle legendy stal poustevníkem poté, co v bitvě nešťastně zabil synovce (zjevně druhotný „merlinovský motiv“), mohla být inspirována vzpomínkou na Vortigerna a jeho odchod do ústraní, když plán na záchranu Británie tak tragicky selhal.17

Skutečné příběhy – a mnohdy i jména – domácích římských světců v Británii jsou z velké části ztraceny, dochovaly se jen zlomky tradice. Jejich životy se asi jen málo lišily od toho, co prožívali křesťané na kontinentě. Příchod Anglosasů v pátém století zahnal mnoho Kristových vyznavačů do Walesu a do Bretaně, kde byly některé z posvátných vzpomínek zapracovány do svérázných keltských legend. Ti křesťané, kteří zůstali ve svých domovech, si jistě uchovávali víru i pod nadvládou pohanských pánů, a když tito po několika desetiletích přijali z Říma náboženství svých otroků, byli staří britští svatí většinou zapomenuti ve prospěch těch nových, modernějších, středověkých.

1Gildas, De Excidio Brittaniae et Conquest, II., 10 (anglický překlad), in: http://www.maryjones.us/ctexts/gildas01.html Gildas, de excidio et conquestu britanniae, Roman Britain 3, Chapter 10 (latinsky), in: http://www.kmatthews.org.uk/history/gildas/gildas.3.html

2Legenda Albanova je obsažena např. v: Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů I., 8 (str. 37 – 40), Argo 2008.

3Field, P. J. C., Gildas and the City of the Legions, The Heroic Age, Issue 1, Spring/Summer 1999, in: https://www.heroicage.org/issues/1/hgcl.htm

4Viz. Gruber, Martin, Dinoot a dvanáct set mučedníků, Getsemany 299, prosinec 2017, in: https://www.getsemany.cz/node/3480

5Church Fathers; Registrum Epistolarum, Book XI., Letters 64, in: http://www.newadvent.org/fathers/360211064.htm

Webb, Diana, Pilgrime in Medieval England, Hambledon and London, 2000, str. 5.

6Gruber, Martin, Keltské křesťanství na britských ostrovech, Getsemany 284, léto 2016, in: https://www.getsemany.cz/node/3348

7Broughton, Richard, The Ecclessiastical Historie of Great Britain deduced by Ages, London 1633, str. 95, in: http://books.google.cz/books? Id=2xhAAAAcAAJ

8V roli zakladatele královského rodu v Kentu je tedy Hengist asi tak stejně historickou osobností jako Přemysl „Oráč“ v kmeni Čechů a mnoho dalších „pra-otců“ a „pra-králů“.

9Vermaat, Robert, Vitalinus, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artwho/vitalinus.html

10Nennius, Historia Brittonum, 49 in:

https://www.maryjones.us/ctexts/nennius01.html

11Zatím naposledy je nám takto představen ve filmu Guye Ritchieho „King Arthur: Legend of the Sword“ z roku 2017, kde ho hraje Jude Law.

12Gildas, de excidio, 23.

13Srv. Gruber, Keltské křesťanství.

14Nennius, Historia, 48. Faustus je sice osobnost historická, římský Brit, který se stal biskupem v galském Rhegiu, ale historka o jeho původu ze styku Vortigerna s vlastní dcerou vznikla asi omylem – takový incestní poměr totiž podle Gildy (De Excidio III., 31) udržoval o sto let později Vortipor, „hloupý tyran Demetů“.

15Nennius, Historia, 39 aj.

16Vermaat, Robert, The Grave of Vortigern, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artgra/nevern.htm

17Vermaat, Robert, St Gurthiern, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artsou/gurhiern.htm

Velikonoční Triduum

Označení jednotlivých dnů Tridua

1. den – pátek – Den Ježíšova umučení, nazývaný Velký pátek, v pravoslaví Svatý pátek. Josef Myslivec1 navrhoval název Den utrpení Páně. K tomuto dni se podle hebrejského počítáni času řadí jeho předvečer nazývaný Zelený čtvrtek2, v pravoslaví Svatý čtvrtek. Josef Myslivec navrhoval název Den Večeře Páně.

2. den – sobota – den Ježíšova přebývání v hrobě, nazývaná Bílá sobota3, v pravoslaví Svatá.

3. den – neděle – Slavnost zmrtvýchvstání Páně, v pravoslaví Pascha. Předchází ji noční slavnost – velikonoční vigilie.

Původ tridua

Po Nicejském koncilu (r. 325) dostal jeruzalémský biskup Makarios od císaře Konstantina povolení zbořit Afroditin chrám v Jeruzalémě. V jeho základech byl nalezen údajný Kristův kříž a hrob, kam byl Kristus položen. Kolem těchto a dalších míst začaly být v Jeruzalémě budovány stavby a začali se sjíždět poutníci, kteří chtěli slavit základní události naší spásy přímo na místech, kde se udály. Snahou bylo se co nejvíce přiblížit jak místům, tak časům těchto událostí. Genius loci sehrál svoji významnou úlohu.

Poutníci chodili po stopách Ježíšových a na daných místech a v dané hodiny slavili liturgie, jejichž nejdůležitějšími částmi byly příslušné evangelijní perikopy a související texty, zejména žalmy. Zde, v Jeruzalémě, tak vzniklo svaté Třídení (Triduum) utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je středem liturgického roku. Svoji roli sehrála i nová možnost se svobodně scházet. Křesťané do té doby působili více či méně ilegálně. Nyní mohli demonstrovat svoji víru a svoji sílu veřejně před očima pohanů, kteří městu 300 let vládli, ale i Židů, kteří se ve městě usídlovali a doufali, že znovu povstane bývalá sláva chrámu a „jejich“ Jeruzaléma. Počet obyvatel těchto tří skupin byl koncem 4. stol. velmi zhruba stejný.

Nelze opomenout, že je to doba po prvních všeobecných sněmech, doba zápasu s ariánstvím, pro které Ježíš jako člověk z masa a kostí nebyl důležitý. Zastánci ortodoxie mohli ukázat: Podívejte, zde je cesta, kterou Ježíš šel, kříž, na kterém zemřel, hrob, do kterého byl položen.

Egerie popisuje v r. 384 již propracovaný systém oslavy Tridua. Díky jejímu cestopisu a díky (dodnes užívaným) arménským lekcionářům můžeme poměrně přesně průběh Tridua koncem 4. století rekonstruovat.

Současná podoba římskokatolického Tridua

Čtvrtek

Reforma slavnosti Tridua předešla zhruba o 15 let reformy liturgie po 2. vat. koncilu. V r. 1951 bylo obnoveno slavení velikonoční vigilie v noci, když předtím probíhalo nejméně tisíciletí v sobotu dopoledne.4 V roce 1956 pak bylo obnoveno slavení celého Tridua. Např. slavnost ustanovení večeře Páně začala být slavena opravdu večer. To vedlo k tomu, že pro Den večeře Páně (Zelený čtvrtek) byla vytvořena ještě zvláštní dopolední liturgie, při které biskup žehná („světí“) liturgické oleje (zejména křižmo, jehož žehnání je mu vyhrazeno, ale i olej nemocných, případně olej katechumenů, pokud se užívá). Předlohou pro tuto liturgii je tzv. Missa chrismatis z Gelasiova sakramentáře (1. pol. 8. stol.). Liturgie není součástí Tridua, je ale slavena v jeho blízkosti s ohledem na potřebu křižma při iniciačních svátostech velikonoční vigilie. Její součástí je i obnova závazků kněží a jáhnů vyplývajících z ordinace, kteří jsou shromážděni kolem svého biskupa.

Triduum začíná večerní eucharistickou slavností, která liturgicky modeluje Ježíšovu hostinu s učedníky na rozloučenou. Zatímco dopolední biskupská slavnost je dosti klerikální5, večerní liturgie je slavností celé obce. V rámci bloku slova se čte evangelijní perikopa o umývání nohou (J 13, 1-17.31b-35), která vystihuje podstatu eucharistického jednání – následovat Ježíše v jeho vydanosti pro druhé naznačené službou, které byla v antice vyhrazena poslednímu otrokovi. Po evangeliu předsedající umývá nohy. Radostný ráz liturgie se na konci mění ve vážný. Je doporučeno, aby účastníci setrvali v tiché modlitbě. Mezinárodní pracovní skupina liturgických komisí německy mluvících zemí navrhla pro třetí vydání římského misálu precizně provedené revize slavení Tridua.6 Vatikán z těchto návrhů nevyužil ani čárku, je ale škoda je nechat zapadnout. Návrh doporučuje přečíst perikopu o odchodu Ježíše s učedníky do Getsemanské zahrady. Poté předsedající vyzve („těmito nebo podobnými slovy“): Bratři a sestry, Ježíš ve smrtelné úzkosti Getseman svým učedníkům řekl: „Bděte a modlete se.“ Zkusme s ním chvíli být. Ježíš svou prosbu adresuje také nám. S ním přistupme před Otce. Ježíšovo utrpení nás uzdravuje a osvobozuje od hříchu a smrti. S ním bděme a modleme se.

Pátek

Den večeře Páně (Velký pátek) je aliturgickým dnem, tj. neslaví se eucharistická liturgie. Obřady obsahují liturgii slova, které dominují pašije podle Jana. Blok slova je zakončen tzv. „velkými“ přímluvami v podobě, v jaké se v římské církvi zachovaly až do reformy papeže Gelasia (492–496), který přímluvy podle konstantinopolského vzoru přesunul na začátek liturgie a dal jim litanickou podobu. Původní autenticky římská podoba přímluv obsahuje téma přednesené diakonem, který pak vyzve shromáždění k modlitbě (původně zřejmě hlasité, dnes jen tiché). Poté předsedající uzavře danou přímluvu orací shrnující jednotlivé příspěvky, shromáždění stvrdí svým Amen a diakon přednese další téma.

Navazuje uctívání kříže, které se objevuje u Egerie: Když je (dřevo kříže) položeno na stole, sedící biskup uchopí rukama konce svatého dřeva a jáhnové, kteří stojí kolem, hlídají. Hlídá se tak proto, že je zvykem, že všechen lid přichází jeden po druhém, jak pokřtění věřící, tak katechumenové, u stolu se pokloní, políbí svaté dřevo a odejdou. A protože se říká, že kdysi se někdo do svatého dřeva zakousl a kousek ho ukradl, proto je nyní tak hlídáno od jáhnů, aby se nikdo z příchozích znovu neodvážil to udělat. A tak všechen lid prochází jeden po druhém a všichni se pokloní, nejprve se dotknou čelem a pak očima kříže a nápisu, pak políbí kříž a odejdou, nikdo však nevztáhne ruku, aby se dotkl. (37, 2-3). Obřady jsou zakončeny přijímáním eucharistického chleba ze zásoby. Zbytek jakési liturgie předem posvěcených darů, která se v římské liturgii vyskytuje pouze jedenkrát v roce. Návrhy změn vypracované mezinárodní pracovní skupinou liturgických komisí německy mluvících zemí jsou pro tento den nejobsáhlejší. Jednak je změněna makrostruktura liturgie. Na blok slova navazuje uctívání kříže a liturgie vrcholí velkými přímluvami. Přijímání je vypuštěno. Návrh důsledně trvá na „aliturgickém“ charakteru pátku a soboty. Na Východě mající původ „liturgie předem posvěcených darů“, byť starobylá, se při dnešním pojetí eucharistie jeví jako anachronismus, zejména přijímá-li se pouze pod jednou způsobou.

Liturgie slova

Sledujeme-li návrh mikrostruktury bloku slova, pak namísto dosavadního 1. čtení (Iz 52,13 - 53,12 – čtvrtá píseň o božím služebníkovi) je možno volit také např. Ex 12, 1-11 (krev beránka), Gn 22, 1-18 (obětování Izáka). Jako 2. čtení je možné volit např. Fp 2, 5-11 (hymnus o Kristu) Ř 5, 6-11 (smíření skrze Kristovu smrt) či nějakou pasáž z listu Židům (ze kterého je vzata i dosud užívaná perikopa). Pašije mohou být z Jana jako dosud, či z jiného evangelia.

Uctívání kříže

Doprovodné zpěvy při uctívání kříže „improperia“ (výčitky), jsou převzaty z Východu a pochází z apokryfní 4. a 5. knihy Ezdrášovy. Refrén Trishagion je rovněž byzantského původu. Zpěvy je podle návrhu možné nahradit jinými. Bonaventura Bouše k tomu již dříve poznamenal:7

Během uctívání kříže se od raného středověku zpívá hold kříži: V Římě antifona „Ecce, lignum crucis“, v galikánské liturgii trishagion (Ajus) a improperia. Obojí nakonec vešlo do oficiálních římských knih. Improperia byla ve vrcholném středověku dopracována do dnešní podoby s tendencí vysloveně antijudaistickou. (Veliký pátek byl ve středověku dnem, kdy nejčastěji propukala nekřesťanská a nelidská nenávist vůči Židům v krvavé pogromy.) Jejich obsah je navíc vysloveně monofysitický, dokonce naivně patripasianistický. Je proto nutno se jich přes jejich poetickou krásu vzdát. Máme štěstí, že ve starých kancionálech je mnoho písní o trpícím Spasiteli, které na tomto místě možno použít. Z nich nejkrásnější je píseň „Kristus příklad pokory“ od br. Lukáše Pražského.

Přímluvy

Text velkých přímluv by měla podle návrhu sestavit konkrétní slavící obec. Není detailně předepsán. Je doporučováno zachovat jejich počet (10). Za cenu sloučení některých lze jiné doplnit. Dosud je celá polovina proseb zaměřena dovnitř církve. Např. druhou přímluvu – za papeže, je možno sloučit s přímluvou třetí – za ostatní služebníky církve. K prosbě za katechumeny je vhodné nově připojit prosby za biřmovance a prvokomunikanty. Doplnit prosby např. za uprchlíky, všechny problémy související s napětími Sever-Jih, Východ-Západ, prosby za nepřátele a zemřelé. Přímluvy končí Otčenášem a závěrečnou orací, která je beze změny.

Paraliturgie Velkého pátku

Jakmile ve středověku přestala být liturgie srozumitelná, jakmile začala být výhradně záležitostí kléru, vznikal prostor pro lidové, srozumitelné napodobování liturgie, tzv. paraliturgie.

Křížová cesta

Křížová cesta vnikla v prostředí františkánského řádu (podobně jako jesličky). Na různých místech měla různý počet zastavení. V roce 1731 papež Klement XII. uznal 14 františkánských zastavení za závazná pro celou církev. Masové rozšíření u nás nastalo až v 19. století.

Boží hrob

Od pozdního středověku byly u nás oblíbené tzv. boží hroby, tumby, podobající se jeskyni, připomínající jeruzalémskou Anastazi. Tento zvyk horlivě podporovali v době protireformace jezuité, kteří do „hrobu“ ještě umístili monstranci s eucharistickým chlebem. Chtěli tak dát Velkému pátku slavnostní charakter, aby se katolíci tento den vyrovnali protestantům. V sobotu večer se pak konal slavnostní průvod s monstrancí tzv. „vzkříšení“. Tyto svérázné inovace mají s liturgií pramálo společného, spíše od ní odvádějí, nicméně leckde se s nimi vypořádáváme dodnes.

 

Přehled současného římského Tridua

ČTVRTEK

PÁTEK

SOBOTA

NEDĚLE

dopoledne (nepatří k Triduu)

liturgie slova

obnova závazků

z ordinace

svěcení olejů

eucharistie

odpoledne nebo večer

liturgie slova (vč. pašijí)

s velkými přímluvami

uctívání kříže

přijímání

(tzv. liturgie předem posvěcených darů)

aliturgický

den

v noci

blok světla

oheň, průvod, Exsultet

blok slova

série čtení se žalmy a oracemi

křestní blok

žehnání vody, křest, biřmování

obnova křestních závazků

blok eucharistie

Večer (patří k Triduu)

liturgie slova

mytí nohou

eucharistie

ticho

ve dne

eucharistická slavnost

 

Sobota

Bílá sobota je aliturgický den. Návrh vypracovaný mezinárodní pracovní skupinou liturgických komisí německy mluvících zemí předpokládá uspořádat ráno kratičké setkání při kterém je čtena perikopa o ukládání Ježíše do hrobu. Následuje předsednická modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tvůj prvorozený Syn sestoupil do říše smrti; dej těm, kteří v tebe věří a skrze křest s ním byli pohřbeni, dojít věčného života skrze jeho zmrtvýchvstání.

Vigilie

Nejdůležitější liturgií celého roku je velikonoční vigilie, která je především křestní slavností. Pojmem vigilie („bdění“) se označuje liturgii na konci noci, zatímco pro liturgii na začátku noci užíváme termín lucernarium. Často se však (z praktických důvodů) slaví vigilie večer.

Současná římská velikonoční vigilie má čtyři části: blok světla, blok slova, křestní blok a eucharistii. Tři ze čtyř částí vrcholí velkou eulogií. Při bloku světla je to Exsultet, v rámci bloku křtu eulogie nad vodou, středem bloku eucharistie je eucharistická modlitba, blok slova vrcholí čtením evangelia.

Je vedena diskuse, zda by se nedalo najít vhodnější uspořádání. Klemens Richter8 uvažuje o struktuře, při které se začíná blokem slova. Svítí jen nejnutnější osvětlení pro lektory. Předsedající pozdraví shromáždění, následuje úvodní slovo a hned čtení se svými žalmy a oracemi. A to jak čtení starozákonní, tak novozákonní.9 Gloria před epištolou odpadá, nebo je použito jako děkovný hymnus po přijímání. Stejně tak slavnostní aleluja před evangeliem je přesunuto jako aklamace po Exsultet. Během čtení evangelia se zapálí velikonoční svíce.10 Poté je svíce spolu s velkopátečním křížem (naznačení jednoty základních spásných činů: Kristovy smrti a zmrtvýchvstání) nesena průvodem se zastávkami, při kterých se zpívá „Lumen Christi“ a účastníci si zapalují svíce. Následuje Exsultet, na který shromáždění odpovídá zpěvem aleluja. Liturgie pak pokračuje křtem, jeho obnovou a eucharistií. Homilie je zařazena jako úvod ke křestnímu bloku, přímluvy mezi blok křtu a eucharistie.

Protestantské Triduum

V současné protestantské praxi bylo slavení Tridua donedávna neznámé. V našem prostoru tento stav většinou přetrvává. Na Velký pátek se vysluhuje večeře Páně, která má obdobný charakter jako římskokatolická večerní liturgie Zeleného čtvrtku. Poté se slaví slavnostní bohoslužby o Velikonocích, opět s večeří Páně. V církvích, které prošly liturgickou obnovou, došlo i k obnově slavení Tridua, vč. slavení velikonoční vigilie, coby nejdůležitější slavnosti liturgického roku. Její součástí je obnova křtu, jako to předpokládají konvergenční dokumenty jako limský (přijatý všemi křesťanskými proudy) nebo leuenberský (mezi luterány a kalvíny).

Jako příklad uvádím slavení Tridua Presbyteriální (tj. kalvínskou) církví USA.

Na Zelený čtvrtek večer se slaví liturgie vždy s večeří Páně (obvykle o nedělích je to pravidlem, ovšem je možná i liturgie bez večeře Páně; zde taková možnost není). Mezi zvláštnosti patří možnost, aby si po kázání lidé navzájem myli nohy. Na konci liturgie se odkládají liturgická roucha, odstraňují plátna ze stolu Páně, zhasínají svíce. Je čten žalm 22, shromáždění zůstává v tiché modlitbě a bez požehnání se účastníci v tichu rozchází.

Liturgie Velkého pátku neobsahuje slavení večeře Páně (ta je slavena v předvečer). Má následující strukturu:

 

Úvod

Pozvání k bohoslužbě (formou dialogického čtení biblických veršů)

Předsednickou modlitbu dne

Zpěv hymnu, žalmu, kantika nebo spirituálu

Blok slova

Prosba o osvícení (Duchem svatým)

První čtení Iz 52,13 – 53,12

Žalm 22

Druhé čtení Žd 10, 16–25 nebo Žd 4, 14–15; 5, 7–9

Zpěv antifony, hymnu, žalmu, kantika nebo spirituálu

Evangelium J 18,1 – 19,42 (na konec ticho k reflexi)

Krátké kázání

Hymnus

Slavnostní přímluvy (obsahující pět částí, každá obsáhlý úvod témat k modlitbě, poté ticho a předsednická modlitba)

Otče náš

Slavné výčitky na kříži s aklamací Trishagionu

Žalm, hymnus nebo spirituál

Všichni se potichu rozcházejí.

 

Velikonoční vigilie začíná za tmy, před kostelem zapálením ohně. Sestává se ze čtyř bloků: světla, slova, vody (křtu) a eucharistie.

Blok světla

Liturgický pozdrav a úvod

Úvodní modlitba

Zapálení velikonoční svíce

Průvod do chrámu

Velikonoční chvalozpěv (Exsultet) ve dvou variantách, obě s aklamacemi shromáždění

Blok slova

Úvod

Devět starozákonních čtení (dle ekumenického lekcionáře), z nichž se vybírají alespoň tři. Nesmí chybět čtení o průchodu Izraele Rákosovým mořem. Po každém čtení následuje chvíle ticha, zpěv žalmu nebo kantika a předsednická modlitba.

Kantikum či hymnus chvály (např. Gloria)

Modlitba dne

Epištola Ř 6, 3–11

Zpěv žalmu 114

Evangelium (svědectví prázdného hrobu podle jednotlivých synoptiků)

Může následovat krátké kázání

Zpěv žalmu, hymnu nebo antifony během průvodu s paškálem k baptisteriu

Blok křtu

Uvedení biblickým textem

Vyznání víry

Díkůčinění nad vodou

Křest

Vkládání rukou

Pozvání do církve

Pozdrav pokoje

(Pokud se nekřtí, tak se slaví obnova křtu, poděkování za něj a pozdravení pokoje)

Blok eucharistie

Žalm, hymnus nebo antifona

Pozvání ke stolu Páně

Velké díkůčinění (eucharistická modlitba)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Modlitba po přijímání

Žalm, hymnus nebo spirituál

Poslání a požehnání

Vyhodnocení ankety

Na anketu týkající se Tridua odpovědělo deset respondentů. Z toho šest mužů a čtyři ženy. Pět respondentů/respondentek bylo římskokatolíků, jeden starokatolík, dva husité, jeden evangelík, jeden adventista. Někteří popsali více liturgií, kterých se účastnili v různých církvích.

Doba začátku slavností

Na Zelený čtvrtek se začíná téměř všude v 18 hod. Jeden respondent uvedl začátek v 10 hod dopoledne. Jednalo se však o jakousi husitskou Missu chrismatis, která kromě žehnání olejů obsahovala mytí nohou shromážděného presbyterátu biskupem.

V pátek se začínalo ve stejnou dobu, v 18 hod. Když se stal Velký pátek státním svátkem, začíná se někde dříve, obvykle v 15 hod. Výjimku tvořila slavnost jednoho sboru CB, který v 10 hod slavil křížovou cestu. Vigilie začínala mezi 20. až 24. hod. Nejčastější začátek byl ve 21 hod.

Slavení nad ránem (což by dostálo pojmu vigilie) zaznamenáno nebylo.

Obsah Zeleného čtvrtku

Pokud se Zelený čtvrtek (Den večeře Páně) slaví (v CASD a v CB tomu tak není), pak je náplní slavnosti eucharistie (s výjimkou AC). Mytí nohou bylo zastoupeno ve většině odpovědí (s výjimkou ČCE a jedné husitské obce). Jeho forma je různá – od vybraných 12 mužů až po mytí zástupcům všech věkových kategorií bez ohledu na pohlaví, které praktikují salesiáni v jednom severočeském městě. Nebo mytí si nohou všemi účastníky navzájem praktikované v komunitě San'Egidio. V ČCE se někde začíná rozšiřovat společná večeře – pesachový seder, na který navazuje večeře Páně.

Obsah Velkého pátku

Blok slova s pašijemi byl obsažen v každé slavnosti, o které respondenti referovali, s výjimkou husitského sboru v jižních Čechách, kde byla obsahem pouze křížová cesta. Uctívání kříže se děje všude s výjimkou kalvínských a evangelikálních církví. Zajímavé bylo svědectví jediného respondenta z ČCE. V kazatelské stanici v severních Čechách se mu podařilo v tento den zrušit slavení večeře Páně, ale za nové farářky je zase všechno „v pořádku“ při starém.

Obsah velikonoční vigilie

Pokud se velikonoční vigilie slaví (což podle respondentů bylo kromě CASD a CB všude), tak slavnost obvykle obsahuje 4 bloky: světla, slova, křtu a eucharistie. Blok slova bývá někde redukován. Např. u salesiánů v severních Čechách mají málo čtení, zato je celá liturgie vysvětlována komentáři, které jsou „někdy zdařilé, jindy méně“. V husitské obci v jižních Čechách byla zařazena tři čtení. Obnova křtu bývá slavena vždy. Křest asi v polovině případů. Tam, kde se podoba vigilie teprve hledá (např. v některých sborech ČCE), mívá nejrůznější podobu. Minimalistická verze obsahuje pouze biblické čtení a obnovu křestních slibů.

Překvapilo mne, jak je slavení Tridua rozšířeno. Je třeba však mít na paměti, že odpovídali ti, kteří mají s Triduem osobní zkušenost.

1Český byzantolog, znalec liturgie (1907-1971)

2„Zelený“ čtvrtek (kalk z němčiny, kde však pochází od grienen = plakat, nikoli grün = zelený). Kajícníci („plačící“) byli přijímání po mnohaletém pokání zpět do církve, jako bezprostřední příprava na přijetí eucharistie. Obřad se skládal z promluvy biskupa a ze zpěvu žalmu 51, kde se po každém verši opakovalo responsorium „Rozpomeň se mne, Pane, až přijdeš do svého království“ nebo „Odpuštění, odpuštění, odpuštění!“ Nakonec biskup vložil ruku na každého kajícníka. Zbytek tohoto obřadu se zachoval jen v dominikánském ritu, kde po recitaci sedmi kajících žalmů vztahuje celebrant ruku nad shromáždění a pronáší absoluční modlitby. Ve středověku se na sever od Alp při tomto obřadu používala červená liturgická roucha, která se pak při slavení eucharistie vyměnila za zelená. Snad lze i odtud odvozovat český název „Zelený čtvrtek“. Latinsky coena Domini (stolování Páně), anglicky Maundy Thursday.

3Podle bílého roucha novokřtěnců

4z důvodu přísného eucharistického postu, který zapovídal v daný den před slavením eucharistie cokoli pozřít

5např. dokonce i přímluvy jsou svěřeny biskupovi

6Nagel, E.,(ed.), Studien und Entwüfe zur Messfeier, Herder, 1996

7Bouše Z.B.: Malá katolická liturgika, Vyšehrad, Praha, 2004, str. 126

8Richter K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha, 2003, oddíl Průběh slavnosti jako znamení – stavba velikonoční vigilie

9viz kapitola lekcionáře

10Dovedu si představit, že před čtením evangelia se shromáždění tiše přesune k místu, kde je zapálen oheň, čteno evangelium a od ohně zapálen paškál. Přesun má i praktický význam, asi jako přestávka ve škole, protože liturgie vigilie je poměrně dlouhá.

Za Pavlem Smetanou

Pavel Smetana (17. července 1937 – 4. října 2018) byl v r. 1991 zvolen synodním seniorem ČCE. Již od r. 1990 tento úřad zastával z pozice seniorova 1. náměstka, když se tehdejší senior Josef Hromádka stal místopředsedou Vlády národního porozumění. V té době začala probíhat jednání o vzájemném uznání křtu mezi synodní radou ČCE a ekumenickou komisí československé biskupské konference, jejímž jsem byl členem. Pavel Smetana vystupoval při jednáních velmi vstřícně, laskavě. Obdobně se choval nový synodní kurátor doc. Zděněk Susa, který vystřídal Miloše Lešikara.1 Ostražitě při jednáních vystupoval Jan Čapek (nar. 1934), úctyhodný muž, který si nezadal s komunistickým režimem. Některé námitky byly oprávněné, některé vycházely z protikatolických předsudků. Byl však zcela přímý, dalo se s ním jednat.

Postupně jsem se dozvídal o porevolučním pnutí v ČCE, kde na jedné straně stáli ti, kteří byli k totalitnímu režimu shovívaví, ovšem ekumenicky vstřícní (jako profesoři Jaroslav Ondra, Josef Smolík, Pavel Filipi) a na druhé straně ti, kteří proti komunistickému režimu statečně vystupovali (jako profesor Jakub Trojan a řada dalších signatářů Charty 77), kteří byli ekumenicky obezřetní. Pavel Smetana, coby moudrý, konsensuální muž, dokázal tato napětí tlumit a myslím, že jeho zásluhou zůstala církev jednotná. Sám se mi svěřil, jak ho často „tíží seniorský řetěz“, když smiřuje strany, z nichž každá má svůj díl pravdy.

Blíže jsem se Pavlem Smetanou seznámil v r. 1994, kdy jsem jej začal navštěvovat v souvislosti s přípravou Institutu ekumenických studií. Byly to návštěvy velmi obohacující. Součástí každé byla modlitba. Poznal jsem Pavla Smetanu jako muže hluboké víry. Snažil se pomoci, jak mohl. Sháněli jsme učitele Starého zákona. Pavel Smetana doporučil začínajícího starozákoníka Petra Slámu. Návrh jsem sice uvítal, ale plnou důvěru jsem v navrhovaného neměl, obával jsem se protekce, když návrh pocházel z tak „vysokých kruhů“. Brzy se mi ukázalo, že návrh byl velmi dobrý, navrhovaný přesně splňoval kritéria, která jsme potřebovali – vysokou odbornost, žitou víru, pastorační a pedagogickou způsobilost. Kritéria odpovídající i samotnému navrhovateli. Petr Sláma učí v oboru Teologie křesťanských tradic dodnes. Poznal jsem, že v ČCE se žádní „papaláši“, tak jak jsem je poznal mezi (některými) katolickými biskupy, nevyskytují.

Pavel Smetana byl zároveň předsedou Ekumenické rady církví (ERC). Uvažovali jsme, že ERC bude zřizovatelem nově vznikající školy Institut ekumenických studií. Některé církve nás jednoznačně podporovaly, jako ČCE či Starokatolická církev v ČR. Stanovisko většiny ostatních bylo neutrální, ovšem Československá církev husitská vystupovala jednoznačně proti.2 Tím, že ERC rozhoduje konsensuálně, zřizovatelem nové školy se nestala a bylo třeba hledat jinou cestu. Tou se stalo vytvoření občanského sdružení. Aby mělo sdružení nějakou váhu, bylo zapotřebí, aby se jeho členy staly důvěryhodné osobnosti. Pavel Smetana se členstvím váhal, říkal, že není příliš odvážný. Věděl, že by členstvím popudil arcibiskupa Vlka3, který projektu mírně řečeno nepřál. Podobně uvažoval Václav Malý, který v té době ještě nebyl biskupem, ale měl velkou morální autoritu. Jeden vázal své případné členství na členství toho druhého. Nakonec oba odvahu projevili, projekt podpořili, a museli tak čelit „uznání“ ze strany arcibiskupa (výrazněji Václav Malý, který mu byl podřízen).

Jindy Pavel Smetana projevil svoji odvahu při třetí návštěvě Jana Pavla II. v ČR v r. 1997. Součástí návštěvy bylo ekumenické setkání v pražské katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava. S ohledem na svatovojtěšské výročí se setkání mělo uskutečnit kolem lebky sv. Vojtěcha4. V židovství i raném křesťanství je jakákoli manipulace s ostatky projevem neúcty k zemřelému. Reformace se k tomuto pojetí vrátila. Pavel Smetana měl vnitřní problém, jak se k setkání postavit. Když protestoval, tak mu bylo organizátory sděleno, že „každá minuta návštěvy Svatého Otce je přesně naplánována“ a není možné cokoli měnit. Svěřoval se mi, když jsem jej navštívil, modlili jsme se za to a pak jsem mu poradil, ať se jich nebojí a svou účast zruší. Pavel Smetana to dokázal, pochopitelně byl program změněn, lebka odsunuta a Pavel Smetana se mohl účastnit.

Byli jsme potěšeni a poctěni, že v r. 2015 přišel na oslavu 20 let Institutu ekumenických studií, díla, na jehož počátku stál a které by bez něj asi vůbec nevzniklo.

Pohřeb Pavla Smetany se uskutečnil v Praze u Martina ve zdi v pondělí 8. října 2018. Nebylo to truchlení, ale povzbuzení ve víře v Zmrtvýchvstalého, jehož budeme následovat. Kázal současný synodní senior Daniel Ženatý, svědectví o životě zemřelého podala dcera Magdalena, která je evangelickou farářkou v Německu. Kostel byl plný, přítomny byly i desítky kazatelů ČCE i zástupci řady církví. Na závěr pohřbu jsme byli pozváni do Husova domu, ústředí ČCE, abychom se podělili o vzpomínky na Pavla Smetanu. Nemohl jsem, vracel jsem se do práce, tak to činím alespoň touto cestou.

1Miloš Lešikar (1922-2007) byl evidován jako tajný spolupracovník StB pod krycím jménem „Dušek“

2Prof. Kučera z HTF UK vytvořil spolu s arcibiskupem Vlkem pakt odporu, jakousi „ďáblovu ekumenu“, která se pokoušela snahy o vytvoření školy mařit.

3Pavel Smetana spolu s Miloslavem Vlkem stáli u zrodu mnoha dobrých projektů, jako např. ekumenické služby vojenských kaplanů.

4Přesněji řečeno jedné z lebek sv. Vojtěcha, pražské arcibiskupství má dvě.

Bohoslužba jako cesta k sblížení

Institut ekumenických studií připravuje k vydání příručku Bohoslužba jako cesta k sblížení s podtitulem Křesťanská liturgika, kterou napsal Pavel Hradilek. Kniha je pojata ekumenicky a všímá si zejména české situace, kde ekumena probíhá zejména mezi katolictvím a kalvínstvím.

Kniha obsahuje (kromě úvodních pasáží) čtyři oddíly: První oddíl nazvaný Liturgické prostředí obsahuje kapitolu Křesťanská obec jako řádné liturgické prostředí, která se pokouší ukázat souvislosti mezi eklesiologií a liturgikou. Dále kapitolu Liturgický rok, která si všímá jak dějinami, tak současným pojetím liturgického roku v pravoslaví, katolictví a protestantismu.

Druhý oddíl Základní elementy liturgie se v kapitole Boží slovo je ohniskem každé liturgie zabývá dominantní rolí biblického poselství skrze které Hospodinu nasloucháme. Kapitola Zpěv bohoslužby podporuje koinonii pojednává zejména o textech ordinarií. Kapitola Eulogická modlitba jako další ohnisko liturgie popisuje nejdůležitější modlitby svěřené předsedajícímu, zatímco kapitola Přímluvy – modlitba vycházející z obce modlitby svěřené shromáždění.

Třetí oddíl Prameny liturgie představuje ukázky starověkých a ranně-středověkých pramenů, které jsou roztříděny podle vztahu k jednotlivým historickým patriarchátům jako je Antiochie, Alexandrie, Jeruzalém, Řím, Konstantinopol. K nim jsou přidána mladší „centra“, představující různé křesťanské tradice jako Milán, Wittenberg, Ženeva, Canterbury či Lima. Některé z pramenů jsou poprvé vydány v češtině.

Poslední oddíl Systematický přehled liturgií obsahuje kapitoly, které se věnují denní modlitbě církve, křesťanské iniciaci, eucharistii, liturgii smíření, liturgii v péči o nemocné, liturgii svatby, liturgii ordinace, liturgii žehnání a pohřbu. Je porovnáván (římsko-, staro-, anglo-) katolický ritus s obnoveným ritem kalvínským reprezentovaným zejména Presbyteriánskou církví USA. Je přeložena řada příkladů z liturgických knih této církve (z Book of Common Worship a Book of Occasional Services).

Poněkud krácené a modifikované ukázky tohoto oddílu vycházejí v tomto roce v Getsemanech v seriálu „Praxe křesťanských rituálů“.

Jednotlivé oddíly knihy se částečně prolínají. Orientaci usnadňují rejstříky: věcný, místní a jmenný. Kniha obsahuje 400 str., 45 tabulek, 13 obrázků. Cena kolem 300 Kč.

Je možné ji objednat e-mailem: obchod@getsemany.cz

či poštou: Institut ekumenických studií, Alešova 1247, 252 28 Černošice.

Nabídku dříve vydaných knih najdete na webu https://www.getsemany.cz/knihy